Nevím proč, ale najednou jsi mě začal pomlouvat. Zmizel jsi. Po těch dvanácti letech po tobě zůstala jen prázdná díra, slzy a tma. Byl jsem z toho zdrcený, ani nevíš, jak moc mě to ranilo.

Chtěl jsi po mně... Vlastně už jsi nic nechtěl. Vyhýbal jsi se mi obloukem, neustále vedle mě mlčel. Ale když jsi byl s kýmkoliv jiný, choval jsi se tak, jak tě doopravdy znám.

Pořád jsi jen hleděl do knih, uzavřel jsi se v soukromé životě do sebe. Vytvořil sis kolem sebe partu lidí.

Pro mě už ve tvém životě nebylo místo. Ale já tě miloval. 

Štvalo mě to, oba jsme mezi sebou vyvolávali hádky. Ale ty nic. Byl jsem pro tebe už nic.

,,Takže už nejsme kámoši." Řekl jsi mi náhle v telefonu. ,,Nechci se s tebou bavit." 

Zůstal jsem sám. Všechno jsem viděl šedě, nevnímal ani představené barvy. Ta červená v srdci se vymývala šedoucími břehy. 

To byla doba, kdy jsem tě opustil úplně, Leo. Doba, kdy ty jsi opustil mě.

Zde kapitoly o tobě končí. Ublížil jsi mi, já ti lézt do zadnice nehodlám ani v jednom z případů.

Říká se, že první láska bolí nejvíce. A je to pravda. První opravdová láska bolí tak, že byste nejraději tuhle bolest vyměnili za vrtání si hřebíků do hlavy.

Přestával jsem v lásku věřit, přestoupil na jinou školu, už nikdy nemluvil o chlapci s kudrnatýma hnědýma vlasama, očima jako ledová tráva. O chlapci, milující knihy a Wattpad, ne mě.