Slíbil jsi mi, ze mě vezmeš na tu tvou slavnou motorku. A taky jsi mě vzal. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy tě mohu drželt kolem pasu, tisknout se na tebe a zamilovaně snít na tvé motorce.

Vzal jsi mě na jeden náš oblíbený kopeček. Byla tu vysoká tráva, takže jsme si tu posezení prvně museli vyšlapat.

Lehl jsi si a já na tebe hleděl zaujatým pohledem, udělal jsem tak také.

,,Moc toho nenamluvíš, Felixi. Ale i tak jsi fajn kamarád. Můj nejlepší kamarád."

Kamarád. Jen kamarád.
Tohle bolí...

,,Proč pláčeš?" Ah, všiml sis.

,,Jak vypadá nebe teď? Jakou má barvu?" Chtěl jsem, abys to neřešil. Lámal jsi mi srdce, ale já to prostě nevydržel.

,,Pamatuješ si tu výbornou cukrovou vatu? Mraky mají barvu té cukrové vaty, jako kdyby jsi se do nich mohl zakousnout. Vypadají sladce. A nebe? Má mnoho barev. A pamatuješ si ledovou tříšť z pátku? Je to to samé, vespod jsi měl tu červenou malinovou, kterou jsi upíjel jako první. Pak to zbyla tmavá modrá borůvka. A slunce je jako brambůrek podsvícený baterkou."

Má představa byla živá. Dokázal jsem si to trochu představit. Ale jen trochu.