Jednou jsme se minuli. Ani jsi mě nepozdravil, jen při průchodu kolem jsi mě srazil ramenem málem k zemi. Měl jsi na spěch. Někoho jsi hledal.

Přítel si tě všiml, rozeběhl se za tebou. Já zůstal s mladou slečnou sám v davu, drže ji za ruku.

Emily se ptala, kam táta zmizel, žužlala u toho lízátko v puse.

Oba jsme jen viděli, že jí zmizel táta, mně zase partner.

Christian tě vedl za loket, tys nechápal, co se děje. Já moc taky ne.

Tvůj hlas... Zmatený pohled...

Chtěl jsem ti něco říct, ale tys mě objal. Říkal jsi mi, že jsi si to celý život vyčítal. Ale po delším rozhovoru... Jsi se vzdálil stejně tak, jako kdysi. Zjistil jsi, že jsem opravdu gay. Že žiji s mužem a vychováváme spolu nádhernou dcerku.

Tohle si pamatuji jako mladý hoch. Už jsem tě nikdy neviděl, maximálně tak na nedávném pohřbu. Zemřel jsi. Zemřel jsi s dalšími výčitkami.

Už mi ale nic říct nemůžeš, nejde to.

Ani jeden nejsme spolu. Oba jsme tři státy od sebe, každý v úplně odlišném hrobě. Jen s rozdílem, že ty jsi zůstal sám. A to jen z důvodu, že jsi potřeboval mít vždy pravdu, že tě každý přestane bavit po pár letech.

Leo,
nemiluji tě a nikdy jsem nemiloval. Už vím, co je láska, jaké jsou barvy, co je nebe.
To s tebou... Nebylo nic víc, než poddanost vedle tvé přítomnosti. Ale nelituji toho, že jsem tě poznal, ba naopak.

Felix, 91 let, ✝️16. 4. 2079.