„Tati, prosím."

„Promiň, Bryane, ale fakt nemůžu. Pil jsem."

„A co máma?"

„Ta taky. Slavíme výročí."

„Uh, tak nic. Tak si to užijte."

Když telefon ohluchl, několikrát zaklel.
Bude muset na autobus. Podíval se na hodiny a zděšeně zjistil, že ten mu jede za deset minut. Cesta na zastávku trvala dvakrát tak dlouho, navíc byl stále v pyžamu. A jeho fyzička už taky nebyla jako dřív. Jak nejedl nic pořádného, docela zeslábl.

Popadl první tričko, které mu přišlo pod ruku, a do kalhot se soukal ve stejnou chvíli jako si natahoval ponožky. Z domu vyběhl s rozvázanými tkaničkami. Modlil se, aby mu v kapsách zbylo ještě pár drobných, jinak by celá tahle panika byla zbytečná.

Pro jednou vůbec nevnímal pohledy kolemjdoucích, které byly tentokrát zasloužené. Píchalo ho v boku, slzely mu oči, v nose ho dráždil pyl a několikrát málem vytrousil telefon. Když doběhl na zastávku, spatřil už jen zadek autobusu mizející v zatáčce.

„Do prdele," ulevil si a předklonil se. Lapal po dechu, jako by právě absolvoval maraton, ne devítiminutový běh.

Otočil se a zamířil zpátky domů. Holt jí bude muset zavolat, že nepřijde, ať ho přeobjedná. Už si v hlavě připravoval, co přesně jí řekne, dokonce ho napadlo se radši vymluvit na nemoc, aby nevypadal jako lajdák, když mu došlo, že mu zbývá poslední záchrana. Paní Delová. Říkala, že kdyby potřeboval, klidně ho odveze. Jen doufal, že už nevyrazila do práce.

Zpocené vlasy se mu lepily k čelu a neustále musel zastavovat kvůli kašli. Jak nad tím tak přemýšlel, napadlo ho, že ji měl požádat o telefonní číslo. Kdyby to udělal už minulý týden v úterý, nemusel by se teď plahočit na druhou stranu města.

Při klepání na dveře se snažil popadnout ztracený dech a zformulovat zdvořilou prosbu. Jakmile Miranda otevřela, usmál se na ni.

„Dobrý den, já bych," rozkašlal se, „chtěl bych se vás zeptat, jestli byste mě prosím nehodila do města. V celou mám být u doktorky."

„No, já bych ráda, ale... mám tu teď návštěvu." Omluvně se pousmála a kývla hlavou kamsi dovnitř. Vzápětí se vedle ní vynořila mladá tmavovláska. Bryanovi někoho matně připomínala.

„Aha, tak promiňte, že jsem obtěžoval," dostal ze sebe nervózně.

Z té holky byl celý nesvůj, protože si ho pořád prohlížela. Najednou se jí tvář rozjasnila poznáním a ukázala na něj prstem.

„Já tě znám! Ty seš ten chlap, co mě otravoval na ulici!"

Aha, tak proto mu byla tak povědomá. Dotčeně se na ni podíval. „Ptal jsem se vás, jestli jste v pořádku."

„Netušila jsem, že se s Carol znáte," vstoupila do konverzace Miranda a založila si ruce na hrudi.

„Tohle," ukázala na Bryana tmavovláska znovu, „je ten chlap, o kterým jsem ti říkala. Jak jsem dostala padáka a on si za mnou přišel a ještě se ptal, jestli mi něco není."

„Určitě to s tebou myslel dobře..."

„Na to mu seru, já se o jeho pozornost neprosila." Otočila se na něj a pohodila vlasy. „Pardon, že jsem tak vyletěla, ale fakt ses nezeptal ve vhodnou dobu."

„To je v pořádku," hlesl a o krok ucouvl.
„Tak já už půjdu, pěkný den."

„Počkej! Já už stejně musim domů, tak tě Mir může hodit."

„Nemusíte, nějak se dopravím..."

Carol ho ale ignorovala, objala Mirandu na rozloučenu, vtiskla jí pusu na tvář a s kabelkou v ruce pádila k autu zaparkovanému u chodníku. Oba jí zamávali. Bryan se při tom modlil, aby ji už nikdy nepotkal. Nezdála se mu moc sympatická.

„Dejte mi pár minut, najdu klíčky a můžeme vyrazit."

„Omlouvám se, jestli jsem ji vyhnal."

„Z toho si nic nedělejte," mávla nad tím paní Delová rukou. „Opravdu už chtěla jít."

„I tak si připadám docela blbě."

„Vážně se nic nestalo. Spíš já se omlouvám za její chování, je taková... rázná. Pokud chcete, pojďte na chvíli dovnitř."

Nenechal se pobízet dvakrát. Zul si boty a vešel do chodby, kde se skryl před sluníčkem. Opřel se o zeď a vychutnával si chládek. Miranda pobíhala po obýváku, přehazovala polštáře z jednoho křesla na druhé a něco si pro sebe mumlala. Když naštvaně nakopla stůl, došlo mu, že asi nemůže najít klíče.

„Chcete nějak pomoct?"

Poplašeně k němu vzhlédla a zavrtěla hlavou. „To ne, já vím, že tu někde jsou. Jen nevím, kde přesně."

Tiše se zasmál. Připomínala mu jeho, když minulou sobotu hledal telefon. Problém byl, že pokud ona nenajde, co potřebuje, nikam se nepojede. Odlepil se proto od zdi a vešel do obývacího pokoje. Nejdřív ho přejela pohledem, potom však pokrčila rameny a poprosila ho, aby se podíval pod křesla a stůl.

„Mám je," vyhrkl vítězoslavně, když klíče objevil mezi chuchvalci. Opatrně, aby prach nerozvířil, je vyndal a postavil se.

Miranda stála hned vedle něj, takže když se narovnal, dělilo je od sebe pouhých pár centimetrů. Chtěl jí klíčky podat, ale když si všiml, jak blízko u sebe jsou, zarazil se. Stačilo by se teď maličko naklonit, odhrnout jí vlasy z obličeje a překročit tu hranici mezi nimi. Možná by mu dovolila se s ní hned tady vyspat.

Zavrtěl hlavou, uhnul pohledem a klíče jí vtiskl do dlaně. Raději se jí nedíval do obličeje, protože se bál, co by tam mohl spatřit. A moc dobře věděl, že kdyby mu očima vyjádřila tichý souhlas, asi by se nezvládl držet zpátky.

Do auta nastoupili ve spěchu. Měli před sebou zhruba čtyřicet minut cesty. Bryan měl pohled zabodnutý do svého klína a hrál si s prsty. Bál se, že zašel moc daleko. Sice v podstatě nic neudělal, ale i tak... Musela poznat, na co myslel. Vždyť se na něj dívala. Radši svou pozornost přesunul ke krajině míhající se za okýnkem. Výhled na koruny stromů, louky a nebe ho uklidnil.

„Budete chtít vyhodit u zastávky?" prolomila ticho Miranda. Potěšilo ho, že nezněla naštvaně.

„Jo, tam to bude nejlepší, děkuju."

„Tak já vás tam nechám a pojedu zaparkovat. Až skončíte, dejte mi vědět a já přijedu."

„No, to nepůjde. Nemám vaše číslo."

„Já vám ho ještě nedala? Tak to se omlouvám." Nadiktovala mu ho. Zatímco si jej psal do telefonu, visela na něm pohledem.

„Díky."

„Za málo. Aspoň mi budete moct zavolat, kdyby..." odkašlala si, „jste chtěl někam odvézt. Nebo tak."

Přikývl. Znovu zavládlo ticho. Přemýšlel, jestli by se nehodilo nadhodit nějaké nezávazné konverzační téma, ale vždy, než něco řekl, se zarazil. Občas bylo lepší mlčet. A tohle byla jedna z těch chvil. Miranda poklepávala prsty o volant. Možná byla nervózní. Nebo ji to naopak uklidňovalo. Podíval se na ni a celou si ji prohlédl. Seděla rovně, jako by spolkla pravítko, a jak se soustředila na řízení, mezi rty jí vykukovala špička jazyka. Když vycítila, že ji pozoruje, nervózně se na něj usmála.

„Promiňte, hloupý zvyk. Při soustředění se mám tendenci vyplazovat jazyk."

„Je to roztomilé. Děti to dělají taky."

Lehce zčervenala. „Jste jeden z mála, kdo si ze mě kvůli tomu neutahuje."

„Nechápu, proč bych měl."

„Peter to dělal v jednom kuse. Když mě chtěl naštvat, říkal mi hade. Protože, no, však víte. Hadi taky vyplazují jazyk," pousmála se a posunula si brýle.

Jak projížděli městem, děsilo ho, kolik bylo na ulici lidí. Čtvrtek, třičtvrtě na jedenáct a venku se jich mačkala spousta. Většina s pohledem zabodnutým do země, někteří zírali do telefonu a jen pár výjimek si povídalo s někým po svém boku. Při představě, že se mezi nimi prodírá, aby se dostal k doktorce, se otřásl.

„Je vám zima?"

„Ne, jen," nervózně polkl, „tolik lidí."

„Když si dáte ruce v bok a roztáhnete lokty, budou se vám vyhýbat."

„Zkusím to."

„To zvládnete, já vám věřím. Kdyby cokoliv, stačí zavolat."

Blížili se k zastávce. Bryana oblil ledový pot. Několik osob tam čekalo na autobus, který mohl dorazit každou chvíli. Stály v řadě s minimálními mezerami mezi sebou a netrpělivě se rozhlížely. Předem se obrnil proti jejich nadávkám. Tihle lidi nesnášeli řidiče, kteří zastavovali na místě určeném pro veřejnou dopravu.

„Tak běžte a držte se," pobídla ho Miranda, když přibržďovala u obrubníku.

„Díky," zamumlal a rychle vystoupil.

Udělal, co mu řekla. Ačkoliv do toho nevkládal velké naděje, ona technika opravdu fungovala. Kolemjdoucí ho obcházeli, protože nechtěli narážet na jeho vystrčené lokty, a on si připadal jako vítěz. Konečně od nich bude mít pokoj, nikdo se na něj nebude lepit nebo mu dýchat za krk. Ona skutečnost mu poměrně zlepšila náladu, a proto se také při volání psycholožce, že stojí před jejím domem, potěšeně usmíval.

Jakmile však byl uvnitř, dobrá nálada ho rychle přešla. Přestože se mu to docela nehodilo, protože domů měl zase jet s paní Delovou, psycholožka se vyptávala na válku. Hodně dopodrobna. Chtěla vylíčit jeho poslední okamžiky s kamarády, probírala, jak mu bylo. Snažila se z něj dostat přesné popisy pocitů. Ryla v něm jako archeolog.

A tyhle vykopávky měly za následek, že když se ho zeptala, co by si přál ze všeho nejvíc, dech se mu zadrhl v hrdle a měl co dělat, aby se nerozbrečel. Neodpověděl. Nenutila ho. Jen mu doporučila, aby chodil na hřbitov častěji a klidně si s mrtvými povídal, že to pomáhá. V danou chvíli však šly její rady jedním uchem tam a druhým ven.

Při odchodu mu bylo stále trochu do breku a měl nakřáplý hlas. Věděl, že takhle k Mirandě nemůže, protože by se na něj jen podívala a on by se sesypal. Rozhodl se tedy jít na chvíli do parku. Mohl by tam přijít na jiné myšlenky, hodit se do pohody a pak teprve paní Delové zavolat, že můžou jet. Jenže jakmile se ocitl na ulici a kolem něj proudil dav lidí, jen se mu přitížilo. Troubící auta, burácení motorů, hovory lidí, to vše vnímal s nesnesitelnou přesností. Srdce se mu rozbušilo jako při maratonu a začalo se mu těžce dýchat. Musel vypadnout, hned, jinak se složí přímo na ulici.

Přitiskl se ke zdi nějaké budovy, na chvíli zavřel oči a soustředil se na počítání do stovky. Přestával však cítit prsty a rozklepaly se mu nohy. Tohle bylo zlé, hodně zlé. Potřeboval zmizet někam, kde nebude takový hluk a tolik lidí, ale momentálně se zvládl jen opírat o chladivou zeď. Na moment otevřel oči, ale raději je zase zavřel. Svět se slil do jedné šmouhy. Čtyřicet jedna, čtyřicet dva, čtyřicet tři.

Podlomily se mu nohy a skončil na zemi. Cítil pohledy všech lidí okolo. Ale nikdo se nezastavil. Nikdo se nezeptal, co se mu děje. Začalo mu pískat v uších. Přitáhl si kolena k tělu a doufal, že to pomůže. Protože pokud ho z toho stavu nedostane tohle, tak je v háji.

„Proboha, co se vám stalo? Jste v pořádku?"

Zamžoural proti slunci na onu osobu, ale nepoznal ji. Viděl jen barevné fleky. Sklonil hlavu k nohám.

„Minutku," dostal ze sebe namáhavě.

„Chcete vodu? Nebo něco k jídlu? Sakra, nestůjte tady, vidíte, že mu je zle. Ustupte kousek!"

Pískání polevovalo, bušení srdce taky. Stále však přerývavě dýchal. Nakonec pomalu zvedl hlavu a pokusil se zaostřit.

„Mirando?"

„No vy teda vypadáte. Vás nemůžu nechat ani chvilku o samotě. Tady máte vodu, napijte se."

Lahev sotva udržel v rukou. Musela mu pomoct ji naklonit, jinak by všechno vylil. Zatímco se snažil do sebe dostat aspoň trochu vody, odháněla čumily. Většinu jen zpražila pohledem, ale když je nezastrašilo ani to, bezostyšně je poslala do horoucích pekel.

„Můžete vstát? Nemám zavolat záchranku?"

„Ne, to bude dobrý," hlesl a zaklonil hlavu.

Zatraceně, tohle se mu na veřejnosti nestávalo. A to to poslední dny vypadalo, že chození venku mezi lidmi poměrně zvládá. Najednou se mu chtělo brečet. Připadal si hrozně neschopně. Nezvládl ani přejít ulici.

„Pojďte, pomůžu vám."

Natáhla k němu ruku. S její pomocí se postavil na nohy, ale musel se ještě na chvilku opřít o zeď, jinak by skončil zpátky na zemi. Když se potom pomalu sunuli k autu zaparkovanému ve vedlejší ulici, podpírala ho a neustále se ujišťovala, jestli něco nepotřebuje.

Jakmile se usadil na sedadle spolujezdce a na chvilku osaměl, než Miranda obešla auto, vhrkly mu do oči slzy. Snažil se je rozmrkat, ale nešlo to. Bylo mu příšerně. Vždyť šlo o takovou blbost a on ji nedokázal. S tímhle nebude moct pořádně fungovat nikdy. Akorát shnije u sebe doma a upije se k smrti.

„Jste v pořádku?"

Mlčel. Kdyby otevřel pusu, patrně by se rozbrečel, a to nehodlal riskovat. Jen úsečně přikývl a zapnul si pás.

„Měl jste štěstí, že jsem zrovna šla k autu. Ti lidi na vás jen koukali."

„Díky," zašeptal a odkašlal si. „Promiňte, že jste mě tak viděla."

„Nebylo to poprvé."

Nechápavě se na ni podíval.

„No, když jste u mě byl prvně, abyste mi řekl, jak to bylo s Peterem, stalo se vám to taky. Tudíž se nemusíte omlouvat."

Nevěděl, čím to bylo. Jestli tónem jejího hlasu, poslední větou nebo zkrátka tím, že toho na něj bylo moc. Na poslední chvíli se odvrátil, aby neviděla, jak se mu zaleskly oči. Celou cestu domů nic neříkal.

Když se pak loučili, nezvládl víc než zamávání a tiché poděkování. Tenhle den pro něj byl učiněná katastrofa. Jakmile se proto došoural domů, vytáhl lahev s whisky a krabičku cigaret.
Až po dvou sklenkách a čtyřech cigaretách se mu konečně přestaly klepat prsty.