Jaro se blížilo mílovými kroky. Zahrady rozkvétaly, všude bylo plno zeleně, barev a hmyzu. Neustále cvrlikali ptáci a téměř všichni obyvatelé malého městečka pookřáli a pustili světlo i do svých srdcí. Všichni až na Bryana. Ten se choulil ve stínu vzrostlého stromu, neustále kýchal a otíral si zarudlý nos. Nesnášel jaro.

„Měl byste s tím zajít k doktorovi," poznamenala Miranda, když otevřela vchodové dveře.

„Rýma ještě nikoho nezabila, ne?"

„To máte pravdu, ale asi by vám bylo lépe, kdybyste co pět minut nehledal kapesník."

„Popřemýšlím nad tím," řekl a vešel do domu.

„Dáte si čaj? Nebo kafe?"

„Něco tvrdšího tu nemáte?"

„Bohužel, já nepiju."

„Tak čaj," zamumlal při zouvání bot. Potom se s ní vydal do kuchyně. „Nevadí, že jdu za váma? Přijde mi blbý se rozhlížet po vašem obýváku."

S úsměvem zavrtěla hlavou. „Vůbec ne, aspoň mi řeknete, kolik tam chcete cukru."

„Cukr žádnej."

Nenápadně si prohlédl kuchyň. Byla o dost větší než ta jeho, zařízená moderně a do příjemných teplých barev. Tmavě hnědé skříňky tu rozhodně nebyly nijak dlouho. Jen tu neměla žádný stolek ani židli, nic, o co by se mohl opřít.

„Nečekala jsem vás, jinak bych tu uklidila..."

Až nyní si všiml dvou talířů položených ve dřezu. Tomuhle ona říkala nepořádek?

„To je v pohodě, vždyť je to tu jak ze škatulky."

„Tak to lžete, protože toho nádobí a špinavých kamen by si nevšiml leda slepý," pousmála se.

„No, evidentně máme každej úplně jinou představu o čistotě."

„Vypadá to tak. Dáte si sušenku?" napřáhla k němu ruku s červeným sáčkem.

Zarazil se. Vzít, nebo nevzít. Je to jen hloupá sladkost, něco, co běžní lidé jedí při pití kávy. Obyčejná potravina, které je všude dostatek. Jedna ho přece nezabije. Chtěl si ji vzít, ale nakonec zavrtěl hlavou. Takové jídlo by neměl jíst. Hlad nemá, za nic se odměňovat nemusí, proč tedy zbytečně plýtvat?

Jen pokrčila rameny, sáček odložila a vzala do rukou dva hrnky. „Tak, hotovo. Můžeme se přesunout."

Ustoupil jí z cesty a poprvé od doby, co přišel, si ji prohlédl. Od jejich prvního setkání se změnila. Předtím vypadala jako chladná dáma, co nepustí nikoho dovnitř, aniž by ho potom naštvaně zase nevyhnala ven. Ale teď působila mile a vstřícněji. Možná mělo jaro vážně čarovnou moc, že v lidech probouzelo to dobré.

Následoval ji do obývacího pokoje, kde se, stejně jako před pěti dny, posadil do křesla. Celkově mu to místo přišlo takové otevřenější a příjemnější. Že by za to mohl i fakt, že nyní věděl, na čem je, a nemusel se bát nějakého výbuchu vzteku? Možná ano. Anebo se to zpropadené jaro vkradlo i sem. Jen doufal, že se mu zase nespustí ta příšerná rýma.

Jakmile usedla naproti němu, pohladila si lem sukně a věnovala mu nervózní pohled.

„Víte, Bryane, přijde mi trochu hloupé se vás na to hned takhle ptát, ale vážně bych moc chtěla vědět," skousla si ret, „co se mému muži doopravdy stalo."

Zhluboka se nadechl. Přišel kvůli tomuhle, připravoval se na to celý předešlý večer. I tak mu ale nyní vyschlo v krku a začaly se mu potit dlaně. Nechtěl se tu sesypat jako minule, ale aby se to nestalo, potřeboval jedinou věc.

„Můžu kouřit?"

Rychle přikývla. „Chcete zapalovač?"

„Ne, dobrý," začal lovit krabičku z kapsy, „mám vlastní."

S třesoucími prsty mu trvalo několik sekund, než konečně cigaretu zapálil. Až když se nadechl a plíce se mu zaplnily nikotinem, třas trochu ustal.

„Mirando, co přesně vám řekli?"

Poposedla si o kousek blíž, dlaně křečovitě přitisknuté ke kolenům. „Nic moc. Jen že umřel při bombardování. Myslela jsem, že ho zasáhla bomba a měl to rychle za sebou..."

Píchlo ho u srdce. Tohle zvládne. Celou noc to cvičil, říct všechno nahlas přece nebude tak těžké. Stačí jen začít.
Zavřel oči a potáhl z cigarety. Potom se jí podíval do očí.

„Nelhali, vážně zemřel při bombardování. Ale ne tak, jak si myslíte. On... Můžu začít od začátku? Nebo chcete rovnou vědět, jak to s ním bylo?"

„Klidně od začátku," hlesla a napila se čaje.

Nádech, výdech. Hlavně klid.

„Stalo se to na Štědrý den. Mysleli jsme si, že budeme mít aspoň ten den klid, takže jsme moc nedávali pozor. Navíc jsme toho dne s kamarádem přivedli dva civilisty, co přežili bombardování svýho města." Podržel cigaretu mezi prsty. Ach, ty děti. Kde jim je konec? Žijí vůbec ještě?
„Zničehonic jsme zaslechli letadla. Okamžitě jsem vypadl i s těma dětma, zatímco kamarád křičel na ostatní, ať utíkají do lesa. Byl to šílenej zmatek. Všichni rozespalí, vyděšení, a do toho ten děsnej kravál motorů."
Začal chraptět. Raději si odkašlal, vážně se jí tu nechtěl rozbrečet.
„I s dětma jsem zdrhnul do lesa. A pak to spadlo. Po chvíli jsem přišel k sobě a šel jsem zjistit, kdo přežil. Všechno hořelo a doutnalo, kluci byli poházený všude možně. Většinu to zabilo hned. Někoho přizabila větev, někoho trám. Přežili jsme jen čtyři. Já, můj kamarád Jolly, Peter a Sam. Plus ti civilisti." Odmlčel se. Bolelo ho vzpomínat, ale mnohem víc ho ničilo, že tou dobou měl ještě Jollyho u sebe a myslel si, že to spolu dotáhnou až do konce.

„Takže Peter ten útok přežil? Nezabila ho bomba?"

Vzhlédl k ní a všiml si, že brečí. Možná si to ani neuvědomovala, hlas měla pevný, rysy ztvrdlé, jen se jí po tvářích nenápadně skutálely dvě slzy.

„Nezabila. Nebo ne úplně. Když jsme ho našli, měl otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Odtáhli jsme ho do bezpečí do lesa, ale nad ránem umřel, bylo to podle mě pár hodin před příletem našich."

A bylo to venku. Rychle, ale bolestivě. Jako strhnout náplast. Trhaně se nadechl a potáhl z cigarety. Ruce se mu klepaly jako o život.

Miranda se naproti němu pomalu rozpadala. Všiml si toho v držení jejího těla. Ze vzpřímeného sedu se nahrbila, stáhla hlavu mezi ramena, ruce si přitiskla k tělu. Nakonec sklopila i hlavu. Návrat do prenatální podoby. Napadlo ho, jestli si tak lidé přijdou více v bezpečí, protože se přiblíží stavu a době, kdy byli v bezpečí a nic jim neubližovalo, nebo proto, že si chrání hlavu a mají pocit, že takhle jim nikdo nic neudělá. Miranda tiše vzlykla a přitáhla si kolena k tělu, nehledíc na fakt, že má sukni a naproti ní sedí muž.

Taktně odvrátil zrak. I jeho to bolelo, ale jen těžko si představoval, jak musí být jí. Myslela si, že to ten chudák měl rychle za sebou, a najednou zjistí, že trpěl několik hodin, dokud nevykrvácel. Sám by se rád zachumlal do postele a nemyslel na zlé věci. Jenže teď by to měl být on, kdo jí přinese vodu a zeptá se, jestli je v pořádku. Jen nevěděl, jestli by o to vůbec stála.

„Chcete cigaretu?" zeptal se váhavě.

Chvíli popotahovala, než zavrtěla hlavou a rozbrečela se. V ten moment se postavila a odešla pryč z pokoje. Zaslechl jen zaklapnutí dveří. Potom zavládlo ničivé ticho. Dokonce ani hodiny, které ho narušovaly minule, netikaly.

Vyčítal si, že ho vůbec napadlo za ní jít. Jak si mohl zatraceně myslet, že jí to nějak pomůže? Jenom jí uškodil, protože oživil vzpomínky, a dokonce je nahradil bolestivějšími a krutějšími výjevy, než byly ty předchozí. Ničemu nepomohl. Ona se cítila hůř, jemu samotnému bylo hrozně a nacházel se na pokraji dalšího zhroucení. Přál si moct vrátit čas zpět, na ten den, kdy se zrodila první myšlenka návštěvy, a zadupat ji do země, aby se nikdy neuskutečnila. Jediné, co dokázal, bylo přinést bolest tam, kde už vládlo smíření.
Mimoděk mu myšlenky zabloudily k Christy. Chovala by se stejně, kdyby jí oznámili, že ho zabili? Nebo by to šla oslavit s tím novým?
Radši si prohrábl vlasy a přestal nad tím přemýšlet. Teď nebyl čas na litování se.

Rozpačitě se rozhlédl po pokoji. Srdce mu bilo o sto šest a bál se, že pokud se co nejdřív neuklidní, skončí to hodně špatně. Podíval se na zbytek cigarety ve své ruce. Ne, tahle už mu nepomůže. Rychle dopil čaj a típnul ji o dno prázdného hrnku. Teď už zbývalo najít Mirandu a ujistit se, že nezničil úplně vše.

Zvedl se, vrhl pohled na křeslo s myšlenkou, že by měl možná raději počkat, až se vrátí sama od sebe, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a vykoukl na chodbu. Připadal si sice jako blbec, avšak ani to ho nezastavilo. Nahlédl do kuchyně, ale ani tam nebyla. Zbývalo tudíž otevřít jedny z tmavých dveří v malé chodbě. Uvědomoval si, že tím dost narušuje její soukromí, což bylo hodně nepatřičné, zvlášť když se urazil poté, co se ho jen zeptala, jestli nebydlí sám, ale z nějakého důvodu se o ni začal bát. Co když ta zpráva byla tak zlá, že si něco udělá?

Zaklepal na jedny z dveří. Ticho. Zaklepal znovu. Pořád bez odezvy. Zaťukal na druhé. Tentokrát zaslechl tiché zavrzání a mumlání. Takže se trefil.

„Já jen... jste v pořádku? Omlouvám se, že jsem o tom chtěl mluvit."

Další zavrzání následované smrkáním.

„A-ale vždyť to já po vás chtěla, abyste to řekl," ozvalo se plačtivě zpoza dveří.

„Jenže já s tím přišel první. Vůbec nevím, co mě to napadlo. Vážně se omlouvám."

„Kdybych to nechtěla slyšet, neprosila bych vás o to. Promiňte, hned budu u vás."

Tentokrát zaslechl tekoucí vodu. Raději se otočil na patě a zaplul zpátky do obýváku. Bylo mu nepříjemné jen tak postávat před dveřmi koupelny a čekat, až z nich vyleze vdova po jeho kamarádovi.

O pár minut později stanula ve dveřích, tváře zarudlé, brýle nakřivo a několik neposedných vlasů mimo drdol, ale jinak vypadala v pořádku. Jakmile však vykročila k němu, všiml si změny v její chůzi. Nekráčela tak sebevědomě jako předtím, spíš zlomeně, sunula se pomalu jako odsouzený k oprátce. Znovu se ho zmocnil pocit, že všechno pokazil. Co jí to jenom provedl?

Posadila se. Chtěla se napít, ale ruce se jí třásly tak, že hrnek raději položila, jinak by skončil na podlaze. Potom se bledými rty pousmála.

„Chcete ještě čaj?"

Něco v jejím hlase ho donutilo otřást se. Podíval se jí do očí a ztuhl. Sice mu předtím přišla konečně veselá a vřelá, plná jara a okolního slunce, ale teď všechno zmizelo pod nánosem ledu a bolesti. Přinesl zpátky zimu.

„Ne, děkuju. Myslím, že už bych měl jít. Teď asi chcete být sama..."

„Nevyháním vás. A vážně vám to nemám za zlé. Je to silná a bolestná zpráva, ale neciťte se za ni špatně, prosím."

Postavil se a s ní v závěsu vešel do chodby. Tak rád by jí slíbil, že si to nebude vyčítat. Ale dalo se slíbit něco, co nemohl dodržet?

„Pokusím se, paní Delová," zašeptal, když se kolem ní prosmýkl ke dveřím.

Ani jí nestihl zamávat, jak rychle zavřela dveře. V tu chvíli nevěděl, jestli se cítil hůř před těmi pěti dny, kdy ho vyhodila, nebo nyní.