Doktorka Wrightová měla už nejlepší roky za sebou. Hluboké vrásky kolem očí a nosu o tom věděly své. Byla až děsivě hubená, s šedivými vlasy svázanými do culíku a kovovými brýlemi s tlustými skly. Bryan tipoval, že tuhle profesi musí vykonávat už tak třicet let minimálně. Nebyla mu vůbec sympatická, ale jezdit do většího města za jiným doktorem se mu nechtělo.

Prohlížela si ho, pevně u toho v levé ruce svírala propisku. Po chvíli nespokojeně mlaskla a opřela se v křesle.

„Takže vy chcete podpůrné léky?"

Přikývl. Když sem šel, říkal si, že vše proběhne bez problému. Mělo to prý jít docela jednoduše. Po této otázce o tom ovšem začal dost pochybovat.

„A víte, že ony váš problém nevyřeší?"

„Vím. Moje psycholožka už mi to říkala dřív."

Doktorka se naklonila dopředu a několikrát cvakla propiskou. „To má pravdu. Uvědomte si, že od vaší poruchy neutečete, ať do sebe strčíte cokoliv. Posttraumatická stresová porucha se nedá vyléčit. Jen zmírnit. Tak na to pamatujte."

To věděl moc dobře, vždyť jí trpěl už nějakou dobu a lépe než ona viděl, že se nevyléčí. Ač přicházely ty lepší dny, kdy zvládl fungovat, pořád se objevovaly tragické chvíle, u nichž si ověřil, že se jich nezbaví. Nebylo to jako rýma, která zmizela. Tohle byla duševní rakovina a on na ni pomalu umíral.

Zvedl k lékařce pohled a díval se jí do očí. Když sem původně šel, představoval si, že se pokusí působit nenuceně, aby nevypadal jako zoufalec. Jenže teď už mu bylo všechno jedno. Ty léky potřeboval. Doktorka nakonec pohledem uhnula.

„Ty léky vám napíšu. Ale neočekávejte, že všechno jako zázrakem zmizí. Hlavně si pozorně přečtěte příbalový leták. Budete po nich unavený a možná se na začátku dostaví i vyrážka. A nesmíte na ně pít alkohol."

Při poslední větě se lehce ušklíbla. Stálo ho dost sil, aby neprotočil oči, ale povedlo se. Radši jen rychle přikývl, poděkoval a recept si vzal. Když odcházel, doktorka už se dívala z okna a zase cvakala propiskou.

Venku se hned celý zpotil. Slunce stálo vysoko na obloze a v kralování mu bránil jen jediný menší mrak. Šance na ochlazení se tedy doslova vypařily. Při cestě do lékárny měl pocit, že z něj pot úplně lije, cítil čůrky stékající mu po zádech a čele. V liduprázdném obchodě strávil jen pár nejnutnějších minut, ale i tak si je patřičně užil, protože tam hučela klimatizace. Když mu lékárnice podávala bílou lahvičku s nápisem Paxil a říkala mu, aby si bral jeden prášek večer, po lécích neřídil a nepil na ně alkohol, soucitně si ho prohlížela. Pousmál se na ni, snad aby si dodal sebejistotu, a rychle zaplatil. Ven vyšel rázným krokem a věděl, že ho po celou dobu sleduje. Asi nepotkala moc osob, co by si u ní koupily zrovna tyhle prokleté léky.

Potěžkal lahvičku v ruce. Tak kvůli tomuhle se sem táhl. Jen pár pilulek a mohlo by se mu udělat líp. Přišlo mu dost vtipné, že celou svou naději na zlepšení vkládá zrovna do takové blbosti. Jestli to nezabere, tak se vůbec nebude divit. Jak mohly mít prášky takovou moc, aby ovládaly lidskou psychiku? Na druhou stranu věděl, co udělají léky na bolest, morfium nebo podobný zázrak. Sám na nich nechtěl tolik lpět, ale představovaly poslední kapku naděje. Jestli ani tohle nevyjde, tak se v tom všem utopí a může dát celému životu vale. Ta představa ho ani nijak neznechutila nebo nevyděsila. Jen sám pro sebe mykl rameny a vydal se k parkovišti.

Miranda si četla. Měl pocit, že šlo o tu detektivku, kterou rozečetla o víkendu, ale stoprocentně jistý si nebyl. On sám knížku už notnou dobu neotevřel. Měl problém se soustředit na text a neodbíhat myšlenkami jinam, třeba k tomu, proč to mají postavy v knihách tak jednoduché, narážejí na nápovědy na každém kroku, ale on je pořádně v háji a pomoc v nedohlednu. Kéž by se taky nacházel v nějakém románu, ideálně romantickém, protože co si pamatoval, tak tam všechno probíhalo bezproblémově. Ale bál se, že jestli už je nějakého součástí, tak jde o pořádný horor. A jak končí horory? Špatně. Většinou všichni umřou.

Zaťukal na okénko, aby ji nevyděsil. Vzhlédla k němu a usmála se, smutně. Poslední dny se ani jinak netvářila. Vlastně pořád podvědomě očekával, že se rozbrečí. Ze začátku byl ve střehu, ale teď už to trvalo pět dní a on neměl na něco takového energii. A tak jen vyčkával.

Otevřel dveře od auta a posadil se. Celé auto vonělo po ní, její svěží voňavka ho lehce uklidnila. Tohle byl jeden z momentů, kdy ocenil, že nepoužívá nějakou hutnou a sladkou.

„Jak to šlo?"

Opřel se a zavřel oči. „Asi si myslí, že jsem alkoholik."

„Ale vždyť už nějakou dobu nepiješ. Jak na to přišla?"

„Nemám tušení," povzdechl si. „Ale ty prášky mám."

Zvedl pravou ruku a zachrastil lahvičkou. Ucítil dotek na levém stehně a pootevřel oči. Miranda se usmívala. A tentokrát vypadala vážně šťastně, konečně se jí radost dostala až do očí a vytlačila slzy, alespoň na moment. Kristepane, ona v něj vážně věřila. V tu chvíli se mu z něj udělalo zle a znovu zavřel oči.

„To jsem opravdu ráda. Mám vážně radost, teď už ti bude lépe a potom budeš čím dál zdravější. Konečně se ti uleví!"

Zněla, jako kdyby jí právě oznámil, že mu vyoperují zanícené slepé střevo. Uleví se ti. Zase bude dobře. Ta bolest zmizí. Konečně budeš zdravý. Až na to že ne. Tohle to jen utlumí. Tohle bude jen náplast, která se stejně roztrhne a všechen hnis se vyvalí zase ven.

Jako by díru v plátně přemalovával barvami. Možná to na chvilku vyšlo a celý obraz vypadal dobře a nepoškozeně, ale barvy se stejně jednou smyly a zranění vylezlo na povrch, kde se ještě zhoršilo, protože nějakou dobu nemohlo dýchat. A všechen tenhle hnis, ty díry, se právě pokoušel překrýt pilulkami, které měl brát každý večer. Jako by snad chemie měla takovou moc, aby ho vyléčila.

Miranda nastartovala a pomalu se rozjela. Stále ještě poslepu nahmatal bezpečnostní pás a zapnul si ho. Možná že když nechá oči zavřené, už nikdy ji neuvidí, jak do něj vkládá naději. To by totiž všechno jen ulehčilo. Naděje byla jed, který se do člověka vkrádal, když to začalo být nejhorší, aby ho mohl dorazit. Možná byla spíš jako droga. Ze začátku pozitivní a plná hezkých vyhlídek a emocí, potom se změnila v závislost, návaly vzteku a pocity prázdnoty. Až nakonec člověka zabila, protože se natáhl pro další dávku, která měla všechno zachránit - což neudělala. Jen mu zvýšila tep, až hrozilo, že mu pukne srdce, aby se krví přenesla právě k němu a pomalu ho zastavila. Naděje byla nebezpečná. A Miranda si ji přimkla k tělu na tak dlouho, až si říkal, jestli to s ní nepřehnala.

Od soboty si držel lehčí odstup. Ne takový, aby to poznala, ale jeho podvědomí se od ní distancovalo, protože se bálo, aby jí neublížil. Ideální bylo, že ona se také trochu vzdálila, přece jen se potřebovala vypořádat s návštěvou hřbitova. K tomu jeho útěku se vrátili jen jednou, konkrétně v sobotu večer, kdy se ho zeptala, co to způsobilo. Vymluvil se na horko a nápor emocí, které ho přepadly, když viděl kamarádův hrob, a doufal, že víc se v tom hrabat nebude. Uškodila by tím nejenom jemu, ale především sobě.

Poslední tři dny strávil celé v práci, dokonce měl za sebou i dva přesčasy, protože se zaprvé potřeboval na chvíli dostat z Mirandina domu, aby se nemusel neustále setkávat s její minulostí a přehrabávat se v ní, a zadruhé si myslel, že by měl Williamovi ukázat, že s touhle prací ještě nekončí. Poslední dobou ji docela flákal a pokazil dost věcí, až se divil, že ho nevyhodil, a tak mu potřeboval dát další důvod k tomu se ho nezbavit.

William mu vyhověl. Po celý den s ním stál v dílně, dohlížel na něj a radil mu co a jak. Byl překvapivě trpělivý a milý. Bryana to vykolejovalo, protože naopak očekával otrávené povzdechy a ostré nádechy signalizující zastavování nadávky těsně předtím, než mohla být vyslovena. Zdálo se mu, že od svého nadřízeného občas dokonce schytává soucitné pohledy. A tehdy mu to došlo - Miranda ho o všem informovala.

Původně to před ní chtěl nadnést a zeptat se, proč to sakra provedla a musela to Williamovi říct, když tím pádem hrozí, že ho zkrátka vyrazí jako nezpůsobilého, ale nakonec nad tím mávl rukou a ani tohle téma nenačínal. Hádat se nemělo smysl, on byl po práci unavený a ona by si stála za svým. Raději to tedy jen přešel s nenápadnou poznámkou, že jeho šéf byl toho dne docela milý, ale víc to nerozebíral. Pokud tu narážku pochopila, nijak to nekomentovala.

Otevřel oči a podíval se na ni. Vypadala, že se plně věnuje řízení, ale věděl, že k němu občas zalétne pohledem. Kdyby se soustředila jen na vozovku, vyplazovala by jazyk. Vlasy si výjimečně stáhla do culíku, protože se bála, že jen vystrčí paty z dobu a propotí se od hlavy až k patě. Což se stoprocentně stalo, jenom mohla mít lepší pocit, že byl ušetřen krk. Brýle měla až na špičce nosu a on se přistihl u toho, jak na ně civí a čeká, kdy sklouznou dolů, ona se lekne, ztratí kontrolu nad autem a napálí to do stromu nebo protijedoucího auta. Celkem komická tečka na závěr jejich hororového románu. A zrovna když si mysleli, že všechno dobře dopadne, tak dostali smyk a nabourali do kamionu ve vedlejším pruhu. Nakonec vlastně měli pravdu. Všechno dobře dopadlo. Umřeli rychle a už je nic neobtěžovalo.

Ta slova se mu vynořovala v mysli, a on je nedokázal zastavit. Byl to nebezpečný příval. Promnul si oči, ale to nepomohlo. Až když se potřetí štípl do předloktí, zavládlo v jeho hlavě ticho.

„Děje se něco?"

Trhl sebou, nečekal, že promluví. „Ne, jen si říkám, jaký mě asi potkají vedlejší účinky."

„Jaké tam jsou?"

„Doktorka mluvila o ospalosti a možný vyrážce. Jako další je tu třeba..." podíval se na příbalový leták a našel příslušnou sekci, „třeba pocení, úzkost, insomnie, ztráta chuti k jídlu, bolest hlavy, horečka nebo... dobře, tohle je můj oblíbenec - vykašlávání krve. Samý pozitivní věci," odfrkl si a praštil hlavou do opěradla.

„Tak nejhorší z toho je asi ta ztráta chuti k jídlu."

„Kašlání krve není horší než nechuť k jídlu?"

Miranda se plaše pousmála. „No tak ty už teď skoro nejíš, kdybys přišel o ten poslední zbytek chuti k jídlu, nedostala bych do tebe nic a vyhladověl bys mi tu."

„Hm, to je asi pravda," zamyslel se.

Proč mu tohle nedošlo hned? Má pravdu, pokud se u něj dostaví nechuť k jídlu, tak může všechno rovnou zabalit, protože tím pádem do něj nikdy nic nenarve, i kdyby sebevíc chtěl. Pomalu by se utrápil k smrti, což vlastně dělá i teď, jen by to v tomhle případě bylo fyzické utrápení. Jak dlouho by to tak trvalo? Jako malý se učil zásadu pět-pět-pět - pět minut bez vzduchu, pět dní bez vody, pět týdnů bez jídla -, ale věděl, že je to pěkná blbost. V tomhle stavu by zvládl možná tak něco přes týden. Pak by se rozpadl.

„Neměl bych na to řídit, teda aspoň ze začátku. A taky nemám pít alkohol."

„To je v pohodě, ne? Kdy ses naposledy napil?"

„Už ani nevím," zamumlal, ačkoliv si to pamatoval naprosto přesně. Pár posledních dní měl na alkohol takovou chuť, až skoro lezl po zdi. Jenže Mirandě slíbil abstinenci, navíc teď v ruce svíral svou naději na lepší budoucnost, nemohl to jen tak vzdát. Tedy mohl, ale Miranda by mu to nikdy neodpustila.

„Řekl jsi matce, že budeš brát léky?"

„Od toho incidentu jsem s ní nemluvil. Možná bych jí měl zavolat." Ale tak příšerně moc se mu nechtělo.

„Teď, nebo až dojedeme domů?"

„Asi až tam, stejně dorazíme tak za dvě minuty."

Bylo divné používat ‚domů' a myslet tím Mirandin dům. Jako by tam snad už oficiálně bydlel a ten svůj prodal. Tohle by asi správně měl udělat, jenže on si potřeboval nechat nějaká zadní vrátka pro případ, že by to všechno zkrátka dobře nedopadlo. Vážně netoužil po tom skončit na ulici nebo žebrat u rodičů, aby ho pustili dovnitř a zase ho živili.

Auto se zastavilo. Miranda mu povzbudivě stiskla rameno.

„Klidně běž dovnitř, já zase zavolám Carol, tak ať se nepřekřikujeme."

„Dobře, díky." Dal jí rychlou pusu na tvář a vylezl z auta.

Když vešel do chodby, vytáhl si z kapsy telefon. Otevřel kontakty a pár sekund setrval s prstem nad matčiným telefonním číslem. Vážně jí musel zavolat teď? A zrovna při téhle příležitosti? Pěkně dlouho s ní nemluvil, naposledy se pohádali. Je téměř stoprocentní šance, že mu to omlátí o hlavu. Má tohle vůbec zapotřebí?

Jeho prst sebou cukl a vytočil její číslo. V tu chvíli nenáviděl ten třas rukou, ale hovor už netípl. Když už začal volat, měl by to i dokončit. Přiložil si mobil k uchu a v duchu se modlil, aby to nezvedla.

„Bryane, jsi to ty?"

Zvedla, zatraceně.

„Ahoj, jo, jsem."

„Stalo se něco?"

„Ne, jen..." zajel si levou rukou do vlasů, „jen jsem ti chtěl říct, že jsem dneska došel k doktorce. Dala mi léky."

„Ty na alergii?"

Zabouchl vchodové dveře a opřel se o ně. „Ne. Na hlavu."

„Tebe bolí hlava?"

Z kapsy vytáhl cigaretu a strčil si ji do pusy. Rád by si zakouřil, ale teď se to nezdálo být úplně vhodné. Několikrát ji jazykem pootočil a povzdechl si.

„Dala mi léky na mojí poruchu."

Na druhé straně bylo ticho. Napadlo ho, jestli tím matce nezpůsobil infarkt. Po chvíli zaslechl její roztřesený dech. „Takže... tobě se udělalo hůř?"

„Neudělalo, jen vím, že to bez nich nezvládnu."

Zase to děsivé ticho. Ozvalo se nějaké škytnutí. Možná ji rozbrečel. To mu ještě scházelo. Utěšování mu nikdy nešlo, natož když se s ní naposledy chytil.

„Bryane, ty chceš umřít?"

„Já -" Já co? Já nevím? Jo, Bryane, chceš umřít? Chceš mít od všeho klid, chceš bejt zalezlej ve tmě? Chceš skončit spálenej na popel a vpít se do země, nebo se vytratit ve vzduchu nebo ve vodě a už se nikdy nevrátit? Chceš to ukončit?

Zíral na podlahu a v puse převaloval cigaretu. Tabák se z ní trošku vysypal. Na zemi se ocitla malinkatá hromádka. Dřepnul si a nabral ji na prst. Potom do ní fouknul. Chceš dopadnout stejně, Bryane?

„Nechci umřít. Ale potřebuju normálně fungovat a chodit do práce, a proto je budu brát."

Slyšel, jak úlevně vydechla. „Dobře, to jsem ráda. A jak se máš? Chtěla jsem s tebou mluvit už delší dobu, ale nezvedal jsi telefon."

„Dvakrát jsem ho neslyšel a jednou jsem nestihl odpovědět. Mám se dobře."

„Pořád jsi s tou... jak jen se jmenovala..." udělala hranou pauzu, Bryan věděl, že to předstírá, paměť na jména měla vyloženě výbornou, „tou Melindou?"

„Mirandou. Ano, jsem."

„Tak to jsem taky ráda."

„Super," zamumlal a už asi popáté se proklel za to, že jí volal. K čemu tenhle hovor byl?

„Přijedete za námi zase někdy?"

Zavřel oči. Už se tam nechtěl vracet. „Nevím. Máme toho teď oba hodně v práci. Případně dám vědět."

„Dobře."

Zavládlo ticho. Napočítal dvacet nádechů, než se z mobilu ozvalo: „Tak já asi budu končit. Měj se hezky a zase někdy zavolej."

„Jasný, ahoj."

Típl hovor, strčil si mobil do kapsy. Potom došel do kuchyně a podíval se oknem ven před dům. Miranda chodila v kolečku a telefonovala. Divoce u toho gestikulovala levou rukou a usmívala se. Tělem se mu rozlilo příjemné teplo. Ale nedostalo se všude. U srdce se zarazilo a chvíli čekalo. Dál už nemohlo. Zbytek jeho těla totiž zabrala jednoduchá otázka, která s sebou nesla chlad.

Chceš umřít, Bryane?