„Víte, občas mám chuť se na všechno úplně vykašlat. Už si řikám, že se to konečně obrací k lepšímu, a najednou se vynoří další věc, co mě položí. Nemám energii na to se furt zvedat. Je to vyčerpávající."

Psycholožka si vše pečlivě poznamenala na papír, potom se trochu předklonila. Bryan se neubránil pohledu do jejího výstřihu.

„Nezkoušel jste najít nějakou činnost, která by pro vás byla tím novým smyslem, za nímž byste mohl jít?"

Upřel pohled na nebe nad sebou a zamyslel se. Popravdě se novým věcem spíš vyhýbal, než aby je vyhledával. Nová aktivita většinou znamenala vídání se s lidmi, mluvení a chození ven. Nebo nákup drahých pomůcek, které si nemohl dovolit. Nesnažil se zkoušet nové věci. Nechtěl zkoušet vůbec nic. Nejradši by se zavrtal v nějaké smradlavé noře, kde by se mohl upít k smrti.

„Ne. Nic novýho ani nechci, stejně to nemá cenu."

„To nemůžete vědět, dokud to nezkusíte," odpověděla vesele. Koutkem oka si všiml, že se narovnala.

„Když už do tohohle jdu, tak stejně zase nějak narazím."

„Co třeba malování, to by vás nebavilo?"

„A co bych proboha maloval? Válku? Nebo kytky na sousedově zahradě?" protočil oči a podíval se na ni. „Nemůžete mi prostě napsat nějaký prášky?"

Zavrtěla nad ním hlavou, načež se sklonila k papíru ve svém klíně.

„Na začátku jste mi říkal o oslavě a vaší bývalé přítelkyni. Jak se cítíte teď, když si na to vzpomenete?"

„Znechuceně, uboze, naštvaně a bezmocně," odpověděl bez váhání.

„Proč to první?"

„Protože přijela otcova sestra, která je mi odporná vším, co dělá. Je nechutná jen tím, že dýchá. A pořád jí. Neustále. Nevidíte ji při ničem jiným. Je mi z ní zle."

„Nesnášíte, když ostatní jedí?"

„Spíš nesnáším, když jedí až moc."

Digitální hodinky na její levé ruce tiše zapípaly. Pohlédla na ně, poté se otočila k oknu. „Jsem ráda, že jste mi dnes pověděl, co vás tíží. Zkuste si najít nějakou činnost, nejlépe takovou, kterou jde dělat doma, a začněte se jí věnovat. Myslím, že by vám to mohlo pomoct. Bude se vám hodit návštěva za dva týdny ve čtvrtek? Řekněme... v deset hodin?"

Přikývl a postavil se. Potřásla si s ním rukou, vyvedla ho na chodbu a trpělivě čekala, dokud se neobul. Potom ho s úsměvem vystrčila ze dveří a popřála mu pěkný den.

Bryan se necítil na to, aby se plahočil na autobusovou zastávku a tam hodinu čekal, než přijede jeho matka, aby ho hodila domů. Ale jezdit veřejnou dopravou se mu chtělo ještě míň. S povzdechem si otřel nos do rukávu mikiny a vydal se do středu města. Kupodivu si po tomhle rozhovoru s psycholožkou nepřišel nějak rozbitě. Pomohlo mu ze sebe dostat, co se o víkendu stalo, ale nezanechalo to na něm nějakou výraznou stopu. Možná to bylo tím, že tentokrát šlo o první sezení, na němž se neřešila válka, ale jen jeho život po ní.

Přestože bylo poledne a všední den k tomu, centrum se hemžilo spoustou lidí. Po ulicích se valily davy, lidé do sebe strkali, šlapali si na nohy a pospíchali. Bryan stál kousek stranou, u zdi nějaké banky, a snažil se z kapsy vydolovat cigaretu se zapalovačem. K vlastnímu zklamání zjistil, že poslední cigareta se mu v kapse akorát rozdrolila. Zaklel a snažil se mezi masou těl najít skulinku, kterou by pronikl k silnici. Už se odhodlával, že vykročí, dech zatajený napětím a strachem z toho, že do něj někdo narazí, když za sebou zaslechl pláč. Normálně by mu nevěnoval pozornost, ale tenhle zněl tak zoufale, až se mu sevřelo srdce. Otočil se tedy k původci onoho zvuku a nervózně si otřel zpocené dlaně do kalhot.

Šlo o mladou tmavovlásku. Krčila se v postranní uličce, hlavu skrytou v dlaních, pomalu se sunula podél zdi k zemi a usedavě brečela. Veškerá slušnost, která v Bryanovi zbyla, mu poručila, aby se zeptal, jestli je v pořádku. Udělal proto jejím směrem tři váhavé kroky.

„Slečno, stalo se vám něco?"

Vzhlédla k němu, oči plné slz. Už čekal, že odpoví něco ve smyslu, že se s ní rozešel přítel a ona už má všeho plné zuby. Proto ho překvapilo, když se zamračila a zpražila ho naštvaným pohledem.

„Co je ti po tom, starej se o svý," procedila skrz zuby a setřela si slzy, které jí právě stékaly po tváři.

Bryan ucouvl. Nečekal, že zareaguje tak agresivně. Tohle ho aspoň naučí nestarat se o další lidi. Naposledy si ji prohlédl, ale vypadala, že jí nikdo nijak fyzicky neublížil. Nakonec jen pokrčil rameny, popřál jí hezký den, za což si vysloužil další nasupený výraz, a vrátil se na své původní místo u zdi banky. Zhluboka se nadechl, aby nepanikařil, a pokusil se prorvat skrz dav. Několik lidí ho počastovalo nadávkami, že překáží, ale nikdo mu nepodkopl nohu nebo ho nepraštil, a to bral jako úspěch.

Jakmile stál na kraji chodníku, těsně u silnice, přišla na řadu horší část. Rozhodnout se, jak se dostane domů. Matce volat nechtěl, o víkendu si ji užil víc než dost a potřeboval chvíli klidu od jejího ustavičného starání se. Jenže autobus na druhou stranu zněl jako noční můra. Jen z představy, jak se na něj někdo tlačí ze všech stran, dýchá mu na krk anebo se dokonce chce bavit, se mu udělalo nevolno.

„Bryane?"

Pomalu se otočil a setkal se s překvapeným pohledem paní Delové.

„Ah, dobrý den."

„Dobrý. Proč tu stojíte, jak kdybyste chtěl do té silnice skočit?"

Až nyní si uvědomil, jak moc na kraji se nachází. Udělal malý krok vpřed a omluvně se pousmál. „Jen přemýšlím, jestli jet autobusem."

„Jestli chcete, klidně vás hodím domů."

Podrbal se na zátylku. Připadal si hloupě, nechtěl jí přidělávat práci. „Vážně by vám to nevadilo?"

Usmála se a zavrtěla hlavou. „Vůbec ne, aspoň budu mít společnost."

Nenechal se dvakrát pobízet. Raději už neodmlouval a poslušně ji následoval až k autu. Nehodlal totiž riskovat, že by si to mohla rozmyslet. Když konečně seděl na sedadle spolujezdce, pryč od venkovního hluku, úlevně vydechl.

„Vy asi moc nemusíte davy, co?" poznamenala Miranda, když startovala.

„Nesnáším je. Jsou hlasité a špatně se v nich orientuje."

„Jo, tak to jsme na tom stejně. Moc lidí mi taky není po chuti."

Vyhlédl z okénka a prohlížel si všechny ty osoby, okolo nichž projížděli. Kolik z nich tak v životě drželo v rukou opravdovou zbraň? napadlo ho. Zavrtěl hlavou. Tyhle myšlenky musí zastavit. Alespoň jeden den bez války.

„Děkuju, že jste mě vzala."

„To nestojí za řeč. Abych byla upřímná, když jsem vás viděla, bylo mi vás hrozně líto," pousmála se plaše. „Stál jste tam jako opuštěné štěně."

„To mi lidi říkají až děsivě často," zamumlal a promnul si ruce. Nastalo ticho. Sám nevěděl, jestli by ho označil za trapné. Raději se soustředil na silnici před nimi a počítal dopravní značky.

„O víkendu jsem na vás zvonila, ale nebyl jste doma. Chtěla jsem vám popřát všechno nejlepší."

Trhl sebou a zamračil se. Jak mohla vědět, kdy má narozeniny? Vždyť jí to neříkal. A Peter by se rozhodně nezmiňoval, kdy se někdo z jeho kolegů narodil.
Blýskla po něm pohledem a nervózně si odkašlala.

„Vyšel o vás totiž článek v novinách. I s vaší fotkou. Píše se tam o vás jako o hrdinovi. To víte, náš městský tisk nemá nic lepšího na práci, než lízt svým občanům do soukromí..."

„To teda... A díky, že jste mi chtěla popřát. Je to milý."

„Kdyby to nebylo v novinách, nevěděla bych to, takže mi vážně neděkujte." Nepatrně se pousmála, ale celé prohlášení znělo tak chladně, až se Bryan otřásl. Vzpomněl si na jejich první rozhovor, kdy jí tímhle argumentem odůvodnil svůj příchod. Znovu se za svoje chování zastyděl. Nechápal, kde vzal tu drzost jí tohle říct, vždyť to bylo tak bezcitné. Už se nadechoval, aby se zpětně omluvil, ale přerušila ho.

„Chcete pustit nějakou hudbu?"

„Já hudbu neposlouchám," utrousil tiše. Začínal mít pocit, že na to, jak slibně daný den začal, tak se poměrně slušně bortil.

Miranda si nervózně kousala ret a občas se na něj celá nesvá podívala. Jinak ale zbytek cesty probíhal v tichosti. Bryan se tak mohl užírat výčitkami, že je vážně sobec a pokazí, na co sáhne. Už se těšil domů, kde se zavrtá do peřin a vyleze, jen pokud začne hořet. Plánoval prospat celý zbytek dne.

„Už jsme tady," prolomila trapné ticho paní Delová a zastavila před jeho domem.

„Díky, že jste mě vzala..."

„Nemáte zač. Kdybyste někdy potřeboval hodit do města, klidně řekněte, mám čas kdykoliv dopoledne."

„Jste moc hodná."

Už chtěl zabouchnout dveře a odejít do bezpečí, ale zarazil se. Za ten dnešek by jí měl nějak poděkovat. Prohrábl se vlasy a naklonil se k ní.
„Já jen... nechtěla byste se třeba zítra dopoledne stavit? Můžu vás pozvat na kvalitní pytlíkový čaj nebo instantní kafe, jako poděkování za pomoc."

Těkala pohledem všude možně, jen aby se na něj nemusela podívat. Nakonec ale přikývla. „Dobře, zítra mám volno."

„Jedenáctá vyhovuje?"

„Plně. Děkuju za pozvání."

„A já za odvoz."

Oba se usmáli. Pak se Bryan narovnal, zabouchl dveře a zamával jí. Už se hrnul dovnitř, když si uvědomil, že čaj mu došel dnes ráno, navíc doma neměl nic jiného. A to znamenalo jediné – musí na nákup. Zmučeně si povzdechl. Netoužil po žádném dalším kontaktu s lidmi. Navíc ta holka, která ho okřikla, mu dost zkazila náladu a zašlapala do země jeho naděje, že by se třeba mohl pokusit častěji chodit mezi ostatní.

Prohledal si kapsy. Vážně mu nikde nezůstala ani jediná celá cigareta. Přinutil se otočit a vydat se k obchodu. Po celou cestu si v hlavě přehrával rozhovor z auta. Stále si připadal jako idiot, ale zároveň na sebe byl i trochu pyšný. Zvládl po celou cestu zůstat v klidu, dokonce se i snažil udržet konverzaci. V duchu si na pomyslný nákupní seznam připsal i lékořicové pendreky.

Cesta do krámu mu snad poprvé v životě uběhla poměrně rychle. Jakmile však byl vevnitř, polil ho ledový pot a roztřásl se. Přesto se donutil popadnout nákupní košík. Potom začal souboj s vlastní myslí o to, zda koupí i něco jiného než čaj a pendreky. U regálu se sladkostmi se zastavil a několik minut si vše jen prohlížel. Tolik různých druhů, barev a chutí. Začalo se mu hůř dýchat při pomyšlení, že se vyrábí tolik sladkého. Vždyť to ti lidi nemohli v životě sníst! Několik druhů karamelek, gumových medvídků nebo žvýkaček. Copak nestačil jeden?

Když konečně donutil své zesláblé tělo k pohybu, aby unikl ven, lapila ho další past. Tentokrát šlo o sušenky. Jeho malá vnitřní část totiž přišla s nápadem, že by se slušelo paní Delovou něčím pohostit. A chleba s fazolemi se nezdál jako dobrý nápad. Postával před rozličnými baleními a snažil se sám sebe přinutit k tomu udělat ten jeden krok dopředu, nějaký sáček vzít a utíkat zaplatit. Ale nedokázal to. Jen na to vše zíral a potil se. Chtělo se mu brečet.

Jako spráskaný pes se otočil a došel k pokladně. Jakmile v rukou svíral tašku jen se dvěma věcmi, udělalo se mu ještě hůř. Když odcházel z obchodu, prodavačka ho sledovala starostlivým pohledem. Dokonce se zeptala, jestli je v pořádku.

Venku se zastavil uprostřed chodníku. Ohlédl se k obchodu. Potom se podíval zpátky k igelitce. Několikrát takhle přelétl pohledem od jednoho k druhému a v duchu si opakoval, že je srab. Stál tam asi deset minut, než s tichým „seru na to" vešel zpět do krámu, ve spěchu popadl první balení sušenek a běžel zaplatit.

Když pak šel domů a zelený sáček ho tížil v ruce i na srdci, věděl jistojistě dvě věci – že tohle byl snad největší pokrok, kterého za poslední měsíc dosáhl, a že se doma pořádně opije.