Bryanovým největším nepřítelem překvapivě nebyly jeho vlastní výčitky. Ačkoliv se každé ráno v koupelně u zrcadla ptal sám sebe, jestli nechce opravdu všechno vzít zpět, nezaobíral se tím po celý zbytek dne. A pokud ano, veškeré pochybnosti se rozplynuly hned následující večer. Původní úmluva o dvou dnech týdně nevydržela. Trávili spolu každou druhou noc.

Horší to ale bylo se sousedy. Bryan znovu děkoval všem vyšším silám, že alespoň ten jeho je tichý a žije s ním ve vzájemné nevraživosti, protože se před ním nemusel schovávat a kontrolovat, jestli náhodou nevidí, kdy odchází z domu. Mirandini byli z jiného soudku - ačkoliv s nimi neměla úplně ukázkový vztah, protože se bála, že se s ní každý baví jen ze soucitu, zajímali se o ni. Jen ne tím nejlepším způsobem. Kontrolovali, kdy k ní kdo chodí, a samozřejmě vše probírali ve svém uzavřeném kruhu, který se tvářil skoro jako sekta.

Bryan je nesnášel. S nikým z nich se neviděl tváří v tvář, vždy jen přes okno, když jedna ze sousedek jakoby náhodou odhrnula záclonu nebo myla okno zrovna ve chvíli, kdy zvonil na Mirandu. Ale došlo mu, že ty častější pohledy na ulicích a šeptání starších žen na lavičkách v parku, když projde okolo, nejsou jen nešťastná náhoda.

Netušil, jestli si má začít dávat pozor, nebo je neřešit. Na jednu stranu mu bylo jedno, co si myslí nějací lidi, které vlastně ani nezná, ale na druhou se mu vůbec nelíbily jejich reakce, když ho viděli, protože paranoia se v takových chvílích náležitě činila a opakovala, že si určitě šeptají proto, že ho někdy viděli se zhroutit. A s takovým strachem a smíšenými pocity podnikal už týden v kuse večerní návštěvy k paní Delové. Po každé druhé směně v obchodě ho jen prozvonila a on potom jako poslušný pes přiběhl k ní domů a strávil s ní noc, dokud zase ráno, nebo spíše dopoledne, nemusel odejít.

Christyina svatba se kvapem blížila. Do dvanáctého května už zbývalo jen pár dní. Věděl, že jít tam by se rovnalo v podstatě sebevraždě, ale i tak trochu litoval, že ji neuvidí ve svatebních šatech. Ať se snažil sám sobě namluvit cokoliv, ty city k ní neumřely, a tak se nedokázal ubránit občasným myšlenkám na ni. Dokonce se jednou přistihl, jak si ji představuje v posteli místo Mirandy. Styděl se, ale ne tolik, aby to přiznal nahlas. Christy pro něj pořád nebyla úplně minulost. Dostával se přes ni postupně a ne moc úspěšně.

Ale i tak nemohl říct, že by si neužíval noční radovánky, Mirandinu ranní přítomnost, kafe, které mu vždycky ráno udělala - a naštěstí už nikdy neosladila -, nebo její snahy dostat do něj normální jídlo. Když to zkoušela naposledy, musela ho uplatit plechovkou piva, aby snědl jednu porci míchaných vajíček, a i tak do sebe nasoukal jen polovinu, víc mu psychika nedovolila. Nesnášel se za to, protože pokaždé, když se takhle zasekl, viděl tu nekonečnou starost v jejích očích. Připadal si před ní jako malé dítě, které musí do všeho nutit.

Snad poprvé byl celý nesvůj, když zvonil. Všiml si, jak se záclony u okna v domě vpravo od něj pohnuly. Protočil oči a modlil se, aby Miranda dorazila co nejdřív. Naštěstí během minuty otevřela dveře.

„Jsi tu dneska brzy, čekala jsem tě až na večeři."

„Promiň, nedalo se to vydržet."

„Proč?" pousmála se a ustoupila stranou, aby mohl vejít.

Protože neustále myslím na to, že se moje bývalá skoro snoubenka vdává, a chci to aspoň na chvíli zapomenout.

„Já nevím, prostě to nešlo."

Hned jak zavřela dveře, začal si rozepínat košili. Stal se z toho zvyk. Tvrdila, že ji baví mu ji svlékat, prý to bylo lepší jak strhávání triček. Jenže tentokrát ho zastavila hned na začátku, když ho chytila za ruce. Zmateně k ní zvedl pohled a nakrčil obočí.

„Dneska nic?"

„Neboj, nepřipravím tě o to. Ale slib mi, že si pak spolu budeme chvíli povídat. Chci tě trochu víc poznat."

Ušklíbl se. „Je to nutný?"

„Musím přece vědět, koho si tahám do postele."

Na to už nic nenamítal. Přece jen nehodlal riskovat, že mu nakonec řekne, aby se vrátil domů s nepořízenou.

Když o půl hodiny později leželi vedle sebe v posteli a on ji hladil po vlasech, snažil se nemyslet na zrzku, co se od něj nacházela bůhví kolik mil a pravděpodobně si v tu chvíli užívala se svým budoucím manželem a chlapem, se kterým ho podváděla. Nejradši by si zapálil cigaretu. Ale kouření v posteli pokládal za nejvyšší vrchol barbarství.

„Nad čím přemýšlíš?"

„Nad tím, že bych si chtěl zakouřit."

Nadzvedla se na loktech a usmála se. „A já už doufala v nějakou odpověď jako ‚přemýšlím, že bych si dal ještě jedno kolo' nebo tak něco."

„Snad jsem se velectěné dámy nedotknul."

Naklonila se k jeho uchu a zašeptala: „Velmi jste mě zklamal, mladý pane."

„To mě mrzí. Jak bych mohl tento hanebný skutek odčinit?"

„Postačí, když si lehnete na záda, abych si na vás mohla položit hlavu, a něco mi o sobě prozradíte."

Udělal, co po něm požadovala. Začal se děsit, na co by se mohla ptát. Nechtěl jí nijak ublížit a zároveň se bál, aby nezabrousila do nebezpečných vod vzpomínek a nespustila mu panický záchvat. Protože další v její přítomnosti už by asi nezvládl, propadl by se hanbou. Vypadal by před ní jako slaboch. I když tak vypadal už teď, a stejně spolu před pár minutami spali. Nechápal ji. Ale nestěžoval si.

„Můžu se tě ptát na to, co mě zajímá?"

„Klidně. A můžu si zapálit, kdyby to pro mě začalo bejt moc složitý?"

„Klidně," usmála se. „No, takže... máš sourozence?"

„Ne, jsem jedináček. Ty?"

„Mám mladšího bratra a starší sestru. Oblíbená barva?"

„Šedá. K čemu ti tohle je?" zeptal se pobaveně a foukl jí do obličeje.

„Reálně asi k ničemu, ale baví mě o lidech zjišťovat takové na první pohled banální informace. Oblíbené zvíře?"

„Netuším. Asi sklípkan."

„Ježíši, fuj! Proč zrovna tahle potvora?"

„Protože se nají jednou za dlouhou dobu a pak mají klidně měsíční půst. A protože děti sežerou vlastní mámu a mně to přijde strašně úsporný."

Čekal, že ji to pobaví, ale ne že tak moc. Rozesmála se nahlas, skoro nemohla popadnout dech.

„Takovou odpověď jsem opravdu nečekala."

„Promiň, příště vymyslím něco víc normálního."

„Ne, to je v pohodě. Aspoň to bylo upřímné. Můžu teď mít hodně zvláštní otázku? Kdyby ti opravdu vadila, nemusíš odpovídat."

„Jen do mě."

Zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí, a plaše si skousla ret. „Jaké bylo zabít člověka?"

Tak otázka mu rezonovala v hlavě. Když ji položila, zněla jako malé dítě. Jako by se ho neptala Miranda, ale jeho mladší sestřenice Olivia. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. V mysli se mu míhaly obrazy těch, které připravil o život. Jen malého zlomku. Uvědomoval si, že zabil hodně lidí. Některé neviděl umřít, zvlášť ne ty, kteří zahynuli díky jeho granátu. Ale jak se při tom cítil? Cítil se vůbec nějak?

Už si to nepamatoval. Uplynulo mnoho času od jeho prvního mrtvého. Ale na toho kluka si vzpomínal úplně přesně. Museli být podobně staří. Schovával se v okně radnice, jako by ho nikdo neučil, že okna jsou nejhorší místa na obranu, když mu Bryan prohnal kulku hlavou. Krčil se tam, asi s někým mluvil nebo poslouchal, protože nebyl ve střehu a díval se stranou, a on ho zastřelil. Vybavil se mu i přesný zvuk, který se ozval, když tělo spadlo z takové výšky na dlažbu náměstí. A to lupnutí a následné mlasknutí, když ho střelil. Zpětně si říkal, že udělal chybu. Ale v ten moment jen poslouchal rozkazy.

„Bylo to... děsivé a uklidňující zároveň. Představ si, že máš najednou všechnu moc světa. Ale kdokoliv další může přijít a hned tě o ni připravit, když nezareaguješ dost rychle. Jsi pán tvorstva. Dokud tě někdo nezabije."

„Vyčítáš si, že jsi vstoupil do armády?"

„Jak kdy. Jsou chvíle, kdy bych všechno chtěl vzít zpátky, abych mohl žít ten normální život, co jsem měl předtím. Jenže to bych kluky nikdy nepoznal. Spíš lituju, že jsem nebyl lepší. Že jsem jich nezabil víc."

„Proč?" šeptla. Došlo mu, že jí tahle konverzace musí ubližovat stejně jako jemu. Možná ještě víc. Ale přesto se odhodlal odpovědět.

„Protože kdybych byl lepší, je dost možný, že by tu alespoň někdo z kluků ještě byl."

Odvrátila se. Ublížil jí. Zase mluvil o Peterovi a ostatních, zase je zmínil, i když mu několikrát říkala, aby to nedělal, že jí to není příjemné. Zachoval se jako kolosální pitomec. Ale pomohlo mu to ze sebe dostat. I za tuhle cenu.

Popotáhla. „Byly chvíle, kdy jsem si taky přála, abys byl rychlejší. Abys z toho baráku dostal i Petera. Ale potom mi vždycky došlo, že ty jsi za to nemohl. Tu bombu jsi na ně neshodil ty. Ani jsi nezastřelil Jollyho. Měl by sis to taky uvědomit."

Tentokrát uhnul pohledem on. Netušil, jestli ho víc ranilo to, co řekla na začátku, nebo dojalo to na konci. Tak jako tak musel zhluboka vydechnout. Hlavně klid. Žádnou paniku. Prohlédl si bílý strop nad sebou, ale ten mu připomněl sníh, který zasypával mrtvoly jeho kamarádů. Raději zase zavřel oči. Nepomáhalo to. Pocit viny neskutečně zesílil a dosedl mu na hruď. Chtělo se mu brečet.

„Potřebuju cigaretu," dostal ze sebe namáhavě. Připadalo mu, že mu na plicích leží tíha celého světa. Když se Miranda posunula a nadzvedla, aby se mohl posadit, maličko se uvolnil.

Nedokázal si vzpomenout, kde má kalhoty. Sundal si je v chodbě nebo tady? Nenechal je venku? Vyděšeně se rozhlédl. Viděl rozostřeně, dýchalo se mu hůř a třásly se mu ruce. Zabil jsem je.

„Kde - kde jsou -"

„Tady. Jsi v pořádku?"

Podala mu zapalovač a červené Marlborky. Takové si nekupoval, musela je tu mít schované. Ale jednu si vzal a zapálil ji. Až když se pořádně nadechl nikotinového kouře, povedlo se mu zaostřit. Při pozorování svých dlaní ho napadlo, jestli náhodou nemá Parkinsona. Dost by to vysvětlovalo. Raději si ještě jednou strčil cigaretu mezi rty.

„Už dobrý."

Lhal. Nebylo to dobrý. Nebylo to ani přežitelný. Když tam seděl a sypal jí tabák do postele, došlo mu, že takhle nebude nikdy moct normálně žít. Nedokáže se vyrovnat s minulostí, bude upadat do depresí, alkoholu a kouření, protože ho vina sežere zaživa.

Jednoho dne se zastřelí nebo upije k smrti. Byl si tím až děsivě jistý. Z téhle propasti nevedla cesta vzhůru. Jen níž a níž, dokud se člověk neztratil v naprosté tmě. A tam buď oslepl, nebo prohrál boj s nadějí. Dřív si myslel, že naděje mu zůstane vždycky. Ale čím déle takhle žil, tím víc o tom pochyboval.