Zmateně pobíhal po pokoji a hledal telefon. Zbývalo dvacet minut do chvíle, než se měl s Mirandou setkat, přičemž minimálně polovinu zabere cesta, a nemohl si vzpomenout, kam ten zatracený přístroj dal. Když už se smiřoval se skutečností, že zkrátka půjde bez něj a bude se modlit, aby mu nezavolali rodiče a nedospěli k názoru, že si něco udělal, našel ho schovaný pod peřinou.

Urychleně jej strčil do kapsy, prohrábl si vlasy, aby alespoň trochu působily učesaně, popadl načaté balení sušenek a mrkl na hodiny. Šestnáct minut. Obouval se ve spěchu, takže si jednou rukou zavazoval tkaničky a druhou prohledával kapsy kalhot, jestli v nich nemá klíče. Při tomhle poskakování se divil, že se ještě nerozplácl na zemi.

Z domu skoro vyběhl. Věděl, že když půjde rychle, tak stihne dorazit včas, ale i tak se bál, aby se po cestě něco nepokazilo a on nenabral zpoždění. Tudíž i přes neustálé kašlání k paní Delové běžel. Vzdálenost, která mu měla trvat deset minut, překonal za tři, takže zbylý čas strávil ve stínu a pokoušel se nabrat ztracený dech.

„Koukám, že jste tu přesně včas," poznamenala Miranda, když vycházela ze dveří.

Odhrnul si zpocené vlasy z čela a ušklíbl se. „To vy taky. Nemáte vy ženy náhodou mít vždycky aspoň desetiminutové zpoždění?"

Otočila se na něj s letmým úsměvem na rtech. „Abych byla upřímná, nikdy jsem tenhle ženský zvyk nepochopila."

„Tak to jsme dva. Chcete vzít tu tašku?"

Loupla pohledem po kabelce a látkové tašce, jako by přemýšlela, kterou z těch dvou myslel. Nakonec mu podala tu druhou. „Děkuju."

„To nestojí za řeč."

Šli vedle sebe, oba měli pohled zabodnutý do země a studovali špičky svých bot. Poprvé měl Bryan pocit, že nastalo to pravé trapné ticho. Miranda si nakonec odkašlala a vzhlédla k němu.

„Vzala jsem deku, kdyby... kdybychom si chtěli sednout."

„Oh, vidíte, to mě nenapadlo. Takové maličkosti mi vždycky unikají."

Zasmála se. Ten zvuk se Bryanovi zabodl do uší a provrtal se až do hrudi, kde zahnízdil a rozehřál ho zevnitř. Smála se jako malé dítko, úplně stejně zvonivě.

„To musíte mít těžký život."

„Občas je to otravné, ale po čase si člověk zvykne," poznamenal pobaveně a prohlédl si ji. Už zase působila živě, charismaticky. Potěšilo ho, že z ní vyprchal onen chlad. Nebo se minimálně hodně dobře schoval.

Vycítila, že se na ni dívá, a celá rozpačitá se na něj otočila. „Mám snad někde flek na sukni? Nebo je roztržená? Radši mi to řekněte teď, ať se můžu doběhnout převléknout."

Kvůli pylu, který vdechl, se rozkašlal. „To ne, jen vám to sluší."

Bezprostřednost, s níž onu pochvalu vyslovil, ji potěšila ještě víc. Rozzářila se jako letní sluníčko a stejně jako ono při západu se začervenala. „Jste moc milý."

Zatímco šli po chodníku, rozhlížel se, aby zjistil, kolik bude v malém parku u řeky lidí. Kdyby jich tam totiž bylo až moc, mohl by Mirandu vzít na jedno odlehlé místo, kam dřív chodili s Christy, když chtěli být sami. Nechtěl se s ní totiž vystavovat přede všemi, jen by tím posílil klepy, které už tak určitě kolovaly mezi obyvateli. Chodit ven s vdovou s sebou neslo určitá rizika.

Na ulici se moc lidí nevyskytovalo, což bral jako dobré znamení. Jakmile však zamířili na úzkou dlážděnou cestičku vedoucí k řece, spatřil spoustu maličkých skupinek roztroušených po trávě. Zklamaně si povzdechl.

„Vypadá to, že si asi nesedneme," řekla tiše paní Delová a svěsila ramena.

„Pojďte za mnou, znám místo, kde nikdo nebude."

Překvapeně k němu vzhlédla, ale neprotestovala. Vedl ji podél zarovnaných keřů. Počítal lampy vedle chodníku, a když došel ke dvanácté, rozhlédl se, jestli je někdo nepozoruje, vzal Mirandu za ruku a procpal se mezi keře. Pokračoval po nenápadné vyšlapané cestičce schované mezi přerostlou a nijak neupravovanou flórou, až dorazil na malý zastíněný plácek u břehu. Teprve v tu chvíli paní Delovou pustil. Plaše se pousmála a místo si prohlédla.

„Je to tu hezké."

„Hlavně tady nejsou další lidi, co by na nás blbě koukali."

„Taky pravda," zasmála se. „Deka je v tašce, kterou máte u sebe."

Vytáhl ji a opatrně ji rozložil, dával pozor, aby ji omylem nepoložil na nějaký kořen. Několikrát ji uhladil dlaní, poté se posadil a otočil se na Mirandu. Zrovna si zouvala boty. Když si sedla vedle něj, přistrčil k ní zelený sáček. „Sušenku?"

„Vezmete si taky?" ptala se, když si upravovala sukni.

Už chtěl odpovědět, že ne, ale zarazil se. Nevzal si nic jiného k jídlu. A oběd měl někdy v jedenáct, takže každou chvíli začne mít hlad. Zachmuřil se. Tohle nedomyslel.
„Asi budu muset..."

„Tak v tom případě si nabídnu, děkuju."

Vzhlédl k ní a nechápavě nakrčil obočí. „To jako hodláte držet hladovku, když nebudu jíst?"

„Ale ne, jen mi přijde divné, když jsem jediná, kdo jí. Připadám si pak jak nenažranec."

„Věřte mi, nenažranec vypadá úplně jinak."

„Vlastní zkušenosti?"

„Jo," odpověděl pobaveně. Otočil se k řece. Voda byla sice nahnědlá, ale i tak občas u hladiny spatřil záblesk šupin. „Teď mi došlo, že jsem zapomněl na to hlavní."

„Co tím myslíte?"

Podíval se na ni. Snažila se vyndat drobek z výstřihu. Radši se zase obrátil k vodě. „No, pozval jsem vás na krmení ryb. A nic pro ně nemám."

„Tyhle ryby by se stejně neměly krmit, jen jim to škodí."

„Takže moje děravá hlava je zachránila?"

Znovu se zasmála a poposedla si k němu blíž. „Přesně tak."

„Líbí se vám tu?" zeptal se a zadíval se do korun stromů. Sluneční paprsky tamtudy sotva prosvítaly. Zhluboka se nadechl. Vzápětí toho zalitoval, protože několikrát kýchl.

„Líbí, je to tu takové... útulné. Chcete kapesník?"

„Dobrý, mám vlastní," zamumlal a sáhl si do kapsy. Když se vysmrkal, všiml si, že ho Miranda starostlivě pozoruje. „Fakt je to jen alergie."

„I tak by vám pomohla návštěva doktora..."

„Nevedli jsme před pár dny úplně stejný rozhovor?"

„Možná," uculila si a vzala si sušenku.

Seděli vedle sebe v tichosti a oba pozorovali lesknoucí se hladinu. I když se pokoušel dané myšlenky vypudit, neustále musel přemýšlet nad tím, jak sem chodil s Christy. Trávili zde dost času, nejvíc k večeru, protože západ slunce měl tu správnou atmosféru na dělání všelijakých nekalostí. A ještě lepší bylo ono vědomí, že kdyby byli moc hlasití, někdo by je tu mohl najít. Potřásl hlavou a promnul si obličej. Musí na ni přestat myslet. Možná by mu v tomhle pomohlo nechodit na místa, kde byl s ní - jenže to by nesměl snad nikam.

Vzpomněl si na svatební oznámení, které měl pořád doma, schované pod hromadou starých novin. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ho nedokázal vyhodit. Svatba se kvapem blížila, pokud si datum pamatoval dobře, zbýval už jen měsíc. Měsíc na rozhodnutí se, jestli si dobrovolně vyrve srdce z těla a ukáže, že je nad věcí, nebo zaleze a bude hrát mrtvého brouka. Stále nevěděl, co si vybrat. Po té její návštěvě u rodičů jí chtěl dát najevo, že se přes ni přenesl. Jenže si zároveň moc dobře uvědomoval, jak mu bude, jestli ji uvidí ve svatebních šatech u oltáře. Byla by to citová sebevražda. A až takový masochista asi nebyl.

Podíval se na paní Delovou, která si s mírným úsměvem na tváři prohlížela větve nad sebou. V určitém úhlu vypadala z profilu jako jeho bývalá přítelkyně. Raději sklopil pohled ke svým dlaním a začal si hrát s prsty.

„Nad čím přemýšlíte?"

Trhl sebou, jako by ho přistihla při nějaké nepleše. „Já jen... Asi bych potřeboval poradit."

„Povídejte." Naklonila se k němu a shrnula si vlasy z čela.

Stiskl si kořen nosu. Potřeboval vymyslet, jak to podat nějak nenápadně. „Totiž... Jeden můj kamarád teď řeší dost vážné dilema a já mu s tím neumím pomoct. Měl totiž holku, docela dlouho, chtěl si ji dokonce vzít. Jenže kvůli práci musel odjet, a když se vrátil, odešla od něj. Dokonce nedávno zjistil, že mu byla," zasekl se a musel si odkašlat, „byla mu nevěrná. A on od ní dostal svatební oznámení a neví, jestli tam jít."

Miranda se narovnala, posunula si brýle na nose a zamyšleně nakrčila obočí. „Před jakou dobou ho opustila?"

„Před šesti měsíci."

„Hm... A on už se přes ni nějak dostal?"

„Úplně ně."

„V tom případě by měl zůstat doma. Chápu, že jeho mužská povaha mu velí jí ukázat, že je to už za ním, a chce se zachovat jako správný dospělý, ale i když už máme nějaký věk, citům se poručit nedá. Myslím si, že by mu to spíš ublížilo."

„Asi máte pravdu," povzdechl si. „Tak děkuju."

„Není za co. Snad si ten váš kamarád najde nějakou lepší, tahle si ho nezasloužila."

Kéž by, pomyslel si. „Snad jo."

„Bryane, mohla bych vás taky o něco poprosit?"

Otřel si zarudlý nos do kapesníku a znervózněl. Co když prokoukla, že jí lhal? „Jistě."

„Je mi to takové blbé, ale... nešel byste se mnou v týdnu na hřbitov? Od té doby, co se stalo to s Ellen, jsem tam nebyla a kamarádka hřbitovy špatně snáší, takže nemám s kým jít, a sama se k tomu nedonutím..."

Překvapeně vytřeštil oči. Zase na hřbitov, a dokonce s ní. Takhle se těm drbům rozhodně nevyhne. A navíc tam byl před pár dny. Přestože ho ten nápad nenadchl, přikývl. Aspoň tuhle maličkost by pro ni udělat mohl.
„Klidně, jen mi řekněte kdy."

Vděčně mu stiskla ruku. „Vážně vám děkuju, jste moc hodný. A bylo by to asi úterý, to mám odpoledne volno. Vyhovuje vám to?"

„Dobře, tak mi to jen připomeňte, až půjdeme domů, jinak to zapomenu."

„Ah, jasně, ta vaše špatná pamět," pousmála se. „Opravdu mockrát děkuju."

„Neděkujte, já bych tam šel tak jako tak." Jen tak o dva týdny později...

„I tak jsem vám vděčná, mohl jste mě poslat do háje."

„To bych krásné dámě neudělal."

„Vy jste dneska ale lichotník," nadzvedla pobaveně obočí.

„Jestli vám to vadí, klidně přestanu."

„Ale ne, pokračujte, tohle se dobře poslouchá."

Zasmál se a zavrtěl nad ní hlavou. Většina žen, které kdy poznal, by v tuhle chvíli schovávala rudý obličej za svými vlasy, ale Miranda se usmívala a vypadala, že doopravdy chce, aby pokračoval.

„Nevím, tohle mi nikdy nešlo, slova holt nejsou moje silná stránka."

Prohrábla si vlasy. „Dá se to naučit."

„Mám strach, že ve třiceti je na to trochu pozdě," ušklíbl se.

„Prosím vás, na učení není nikdy pozdě."

„Teď zníte jako moje učitelka matiky."

Zrovna nějakou větvičkou hloubila v hlíně důlek, když to vyslovil. Zvedla k němu hlavu, posunula si brýle na nose a chtěla něco říct, jenže ji přerušil jeho další záchvat kašle. „Potřebujete vodu?"

Vrtěl hlavou a snažil se popadnout dech. Jakmile se mohl nadechnout, ukázal jí zdvižený palec. „Už se nedusím, dobrý."

„Vy byste s tím vážně měl něco dělat."

„Zkusím tam co nejdřív zajít," řekl a narovnal se. „Už chcete jít?"

„Ještě ne. Na to je to tu až moc hezké."

„Jo, tohle místo má svoje kouzlo."

Přikývla. „Jak jste ho našel? Náhodou jste bloudil křovím, abyste unikl před lidmi?"

„Objevil jsem to tu ještě před válkou, takže ne. A řekněme, že jsme ještě s jedním člověkem hledali soukromí."

„Aha, chápu," pousmála se plaše a pohladila si lem sukně. „Děkuju, že jste mě sem vzal."

„Nemusíte mi děkovat, vždyť o nic nejde."

Lehla si na deku, načež se protáhla. „No výhled je tu rozhodně pěkný."

Ačkoliv se snažil sebevíc, nedokázal jí odporovat. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ji přitom nepozoroval. Ať se pokoušel namluvit si cokoliv, půl roku o samotě udělalo svoje. Až moc dobře si uvědomoval, co to s ním dělá. S velkým sebezapřením se odvrátil a raději se díval na alej na druhém břehu. V momentě, kdy si byl jistý, že už nehrozí žádná kalamita, si odkašlal.

„Až budete chtít jít, tak řekněte."

„Záleží na vás, já už stejně nemám nic v plánu."

Uchechtl se. „S takovou tu ale zůstaneme až do pondělí."

Nadzvedla se na loktech a věnovala mu nervózní úsměv. „A to vadí?"

Zhluboka se nadechl. Několikrát si v duchu zopakoval, že jde o manželku jeho kamaráda. Úsměv jí oplatil, zavrtěl hlavou a začal si hrát tkaničkami u bot. Potřeboval si zaměstnat hlavu, udusit představy a obrazy, které se mu míhaly před očima, a uklidnit se. Tohle zvládne. Zachová se jako správný dospělý, povznese se nad věc a bude ignorovat svoje tělo. Za předpokladu, že ho ona ničím nevyprovokuje.

„Podáte mi prosím sušenku?"

Cukl sebou, zvuk jejího hlasu ho překvapil. Natáhl se pro sáček a přisunul jí ho k levé ruce.

„Vy jste si ještě žádnou nevzal."

Blýskl po ní pohledem a následně ho přesunul na pytlík v jejích rukách. Hlad sice ještě přímo neměl, ale pomalu se k němu plížil. Věděl, že tak do dvaceti minut přijde. Při představě, že jí něco sladkého, se otřásl.

„Já radši vynechám."

Vlastní tělo ho zradilo. Jakmile k sobě přitiskl rty, aby vyslovil poslední písmeno, zakručelo mu v břiše.

„Přece nebudete o hladu."

Těkal pohledem mezi zeleným sáčkem a svýma rukama. Což o to, chuť by byla. Ale přesvědčit sám sebe, že je lepší najíst se teď, než čekat klidně hodinu, dokud nedorazí domů, to byla ta horší část. Další zakručení však rozhodlo za něj. Opatrně, jako by ho dané jídlo snad mohlo zabít, jednu sušenku vytáhl.
Miranda si na něj povzbudivě usmála a vzala si taky. Žaludek se mu stáhl, ale přesto si trochu ukousl. Zatímco se mu čokoláda rozpouštěla na jazyku, pozoroval ženu ležící před ním a pomalu ale jistě zjišťoval, že si od ní bude muset držet odstup, jinak provede pěknou blbost.

„Chcete podat ještě jednu?"

Opatrnost, s níž otázku vyslovila, ho zahřála u srdce. Mimoděk se pousmál.
„Ale poslední."