Konvice hlasitě zapískala. Bryan sebou trhl, přestal se dívat z okna a vrátil se k přípravě čaje. Od fiaska s návštěvou už uplynuly čtyři hodiny. Neustále si celý jejich rozhovor přehrával v hlavě, především přemýšlel nad jeho koncem – na jednu stranu si vyčítal, že odpověděl upřímně, na druhou si říkal, že po něm vyletěla docela zbytečně. Ani ho nenechala to pořádně vysvětlit a už ho vyhazovala.

Zároveň ji ale chápal. Přišla v podstatě o všechno, on si tam jen tak nakráčel, začal se rýpat v jejích problémech, v podstatě se tam před ní zhroutil a nakonec jí řekl, že by ho nenapadlo tam přijít, kdyby se v novinách nedozvěděl, že má dceru po smrti. Bylo mu z něj samotného špatně, ale tušil, že za tohle se jí už neomluví. Vlastně by ho nepřekvapilo, kdyby mu při nejbližší příležitosti, kdy by ho potkala, plivla do obličeje.

Zavrtěl nad tím vším hlavou, popadl hrnek a šel do obýváku. Občas si přál umět se schovat do kouzelného místa ve své mysli, kde nemusel myslet na nic, tak jak to uměl předtím. Jenže od doby, co se vrátil, se na tom místě nacházely jen špatné vzpomínky. Možnost „myslet na nic" se vytratila a jeho to neskutečně deptalo, protože momentálně si chtěl užívat ticho, dívat se do blba a nepřemýšlet.

Vytáhl z kapsy krabičku s cigaretami a pořádně si ji prohlédl. Pomačkaná, na levé straně natržená a až děsivě podobná té, kterou s Jollym kouřili na Vánoce, kdy zemřeli téměř všichni ostatní. Při vzpomínce na ten večer se zachmuřil a jednoho tabákového zabijáka si strčil mezi rty. Nic si nepřál víc než mít teď někoho z kluků při sobě. Zabolelo ho na hrudi a roztřeseně se nadechl. Smrt byla mrcha. Ale aspoň se nemuseli trápit tak jako teď on.

Štědrý večer před třemi roky byl jednou z největších ran. Ani když je rozprášili v nedalekém mlýně, který měli hlídat, a půlka tam vydechla naposled, mu nebylo tak hrozně. Možná proto, že odtamtud utíkali, zatímco jim létaly kulky nad hlavou, modlili se, aby jednu neschytali, adrenalin jim proudil v krvi a neměli ani sekundu na zabývání se myšlenkami na mrtvé, které nechávali za sebou. Jenže toho večera bylo všechno jinak. Vždyť byly Vánoce. Čas míru a klidu. Tehdy si naivně myslel, že jejich nepřátelé si snad říkají to samé a dají jim aspoň jediný den pokoj. Ale spletl se, spletli se všichni. A taky za to šeredně zaplatili.
Když se pak mezi troskami budovy, v níž přebývali, procházel, neovládal ho adrenalin, nikdo na něj nestřílel ani nikam nepospíchal. Jen vrávoral mezi polámanými stromy, sutinami, hořícími trámy a počítal mrtvé. Bylo to jako špatný sen, z něhož se mohl každou chvíli probudit. Jenže se neprobral. Tehdy a ani tři roky po tom. Sice si to v danou chvíli moc neuvědomoval, ale když je den poté s Jollym a Samem, který dodýchal pár hodin na to, převezli na základnu, rozbrečel se jako malé děcko a vyčítal si, že jich nezachránil dost, že se měl snažit víc.

Teď na něj padl úplně stejný pocit. Pocit, že toho neudělal dost. Kdyby dával lepší pozor, kdyby se sobecky nestaral jen o sebe a ty děti, které přivedli, možná kdyby je nikdy nepřivedl, mohlo jich být naživu víc. Mohl by se teď vídat s Peterem, nemusel by se omlouvat jeho ženě. A taky by se musel dívat, jak se mu hroutí svět před očima, jak umírá zevnitř, jak se vrací z pohřbu dcery. Povzdechl si. Možná bylo lepší, že umřel tam. Sice trpěl jako zvíře a vykrvácel jim před očima, ale aspoň nemusel být svědkem toho, jaké jsou lidé stvůry. Ze všech tří – Bryana, Mirandy a jeho – měl ten zmetek největší štěstí.

Dal by cokoliv za to, aby se mohl vrátit v čase, do doby, kdy s Jollym hlídkovali v tom pitomém zapadlém městě, z něhož zůstaly jen doutnající trosky, aby ho mohl stáhnout k zemi o sekundu dřív. Věděl, že tenhle vousatý blonďák mu rozuměl ze všech nejlíp. Sice se chovali i vypadali naprosto odlišně, ale možná to je spojovalo, těžko říct. Vzájemně si kryli záda, chodili společně úplně všude a mohli spolu poklidně mlčet a nenazývat to trapným tichem, jen konverzací beze slov. A všechno to jim vzal nějaký pitomý sniper schovaný v polorozpadlé kostelní věži.

Něco ho zašimralo na tváři. Došlo mu, že brečí. Zapálil cigaretu, která mu pomalu vypadávala z úst, a zahodil zapalovač na druhý konec pokoje. S tlumeným žuchnutím dopadl na koberec a znovu zavládlo skličující ticho.

Zdálo se mu, že ho něco žere zevnitř. Bolelo ho břicho, ale jiným, neznámým způsobem a pomalu se to rozlézalo do stehen a hrudníku. Plížilo se to pomalu, přinášelo to chlad a roztřásalo mu tělo. Jakmile se to dostalo už k srdci, rozkašlal se, div mu cigareta nevyletěla z pusy. Prudce se posadil, objal se rukama a zhluboka dýchal. Věděl, že se tahle plíživá mrcha zase vzdá a zaleze zpátky, odkud přišla. Objevila se pokaždé, co přemýšlel nad smrtí ostatních. Jako by to snad byla právě sama smrt dávající mu najevo, že je pořád při něm, a když bude chtít, vezme ho za nimi.

Raději si došel do kuchyně nalít whisky. Vzal sklenici do ruky a podržel ji proti slunci. Třpytila se, zářila a vlnila se před ním jako poslední spása před šílenstvím. Představovala pro něj malé záchranné lanko, díky němuž byl stále příčetný. Věděl, že to není dobře a měl by si jako pomocníka vybrat něco, nejlépe někoho jiného, ale záleželo na tom vůbec? Byl ještě rozbouranější než ten dům, v němž zastřelili Jollyho, takže kdyby mu náhodou chtěl někdo pomoct a poznal ho, asi by s křikem utekl pryč.

Kopl do sebe půlku skleničky. Whisky rozehřívající mu útroby byla zatraceně příjemná. Sice ho chvíli pálilo v krku, ale to byla jen malá cena za teplo, jež konečně zahnalo tu šílenou zimu. Na chvilku uvnitř něj nastalo léto. Dolil si další porci odpoledního slunce a vypil ji. Ještě jedna a začne se mu motat hlava.

Radši láhev zašrouboval, uklidil do nejvyšší poličky, aby ho tolik nelákala, a šel se do obývacího pokoje. Páchl kouřem a zatuchlinou. Naposledy větral, když přijela matka. Otevřel okno a pár minut postával před ním, zatímco mu jemný vítr česal vlasy a alkohol zatemňoval mysl. Kdyby za celý den něco jedl, nepřišlo by to tak rychle. Ale před návštěvou měl moc stažený žaludek a teď jakákoliv chuť k jídlu zmizela pod hořkým nánosem minulosti.

Došel si pro zapalovač ležící na zemi, vrátil se k oknu a zapálil si další cigaretu. Hned ji ale típnul. Nejraději by šel spát, aby zase nemusel přemýšlet a vzpomínat. Cítil, jak se ho zmocňuje pocit naprosté bezmoci.

Chtěl mít Jollyho u sebe. Chtěl tady teď stát s ním, mohli by tu společně kouřit, on by se Jollymu smál, že to neumí. Mohli by se dívat na západy slunce, trpět při cestách do obchodu a nadávat na válku i mír. Možná by všechno bylo jednodušší. Třeba by si nepřipadal tak strašně a neměl by tolik problémů, protože by v nich nebyl sám.

Sice měl rodiče, kteří mu nabízeli pomocnou ruku a snažili se mu všechno usnadnit, ale nikdy nemohli pochopit, jak se cítil. Jolly to dokázal. Už tam, ve válečné vřavě, v boji o přežití, v něm uměl číst jako v otevřené knize. Potřeboval ho tady. Tak šíleně moc.

Klesl na kolena a rozbrečel se. Nikdy si nepřipadal tolik sám. Ani když se v noci budil zbrocený potem, s tepem na vrcholu a rozhlížel se po prázdném pokoji, ani když se vyděšený vracel z obchodu nebo procházky a jediným svědkem jeho utrpení byl tichý dům. Až nyní, v zapadajícím slunci, v pokoji, v němž na něj nedýchal starý život, s hlavou plnou nejlepšího přítele, na něj dolehla taková samota, jakou nikdy dřív nepoznal. Stáhla se kolem něj a objala ho pevně, tak pevně, až skoro nezvládl dýchat. Došlo mu, že tady venku není nikdo, kdo by věděl, jak mu je. I když se ho někteří snažili pochopit, nikdy nemohli přesně vědět, co se děje uvnitř. Uvědomil si, že na tohle zůstane navždy sám.

Z posledních sil se pokusil postavit. Až na třetí pokus se mu to podařilo. Třásl se jako osika, vzlykal, v klepajících se prstech svíral cigaretu a vrávoravě se přesunul do ložnice. Tam se začal cítit ještě hůř. Okamžitě se mu vybavilo, co všechno tu zažili s Christy.

Jak se ji pokusil překvapit na narozeniny snídaní do postele. Jak mu poprvé řekla, že si s ní může dělat, co chce, protože věří, že by jí nikdy neublížil. Nebo jak slíbila, že spolu zůstanou navždycky. Při té vzpomínce se ušklíbl a praštil sebou do postele. Slíbila mu to. Dokonce přísahala. Plánoval, že si ji po návratu domů vezme. Nikdo předtím netušil, jak moc se změní.

Pohled mu padl na první šuplík prádelníku, kde pod jednou hromádkou triček stále ležela krabička se zásnubním prstenem. Ode dne, kdy Christy odešla, ho nevyndal. Chtěl se zvednout, dojít se na něj podívat, ale bylo mu jasné, že v tomhle stavu by to nezvládl.
Jen zabořil hlavu do polštáře a tiše zaúpěl.

V tu chvíli si přál, aby ten sniper prohnal kulku hlavou i jemu.