Hned jak otevřel oči a udeřilo ho do nich sluneční světlo, věděl, že včera udělal obrovskou chybu. Kocoviny nemíval nijak často, pamatoval si snad jen na dvě, které ho ale potkaly ještě před armádou, ovšem tahle vypadala, že mu je chce všechny vynahradit. Zakryl si obličej rukama a tiše zaúpěl. Hlava ho neskutečně bolela, zvedal se mu žaludek a jakékoliv světlo v něm probouzelo touhu stát se slepým.

Namáhavě se posadil a spustil nohy na zem. Bál se, že když se zvedne, pozvrací se. Povzdechl si. Bylo mu zle, a to měla přijít paní Delová. Najednou se prudce narovnal a podíval se na budík. Z toho rychlého pohybu se mu zatočila hlava, ale než se mu svět rozmazal, všiml si, že je teprve půl desáté. Měl hodinu a půl na to, aby se zbavil kocoviny, to znělo jako nadlidský úkol.

Jeho snahy postavit se se nesetkaly s valným úspěchem. Napoprvé se mu zatmělo před očima, až se bál, že sebou sekne a rozbije si hlavu o roh prádelníku. Napodruhé ho přepadla silná nevolnost. Až při třetím pokusu se postavil, levou rukou se opřel o zeď, a pomalu se sunul do chodby. Chtělo to sprchu, naprosto ledovou sprchu. Jen z toho pomyšlení mu naskočila husí kůže, ale i tak se došoural až do koupelny.

Studená voda ho probrala a trochu ulevila i jeho bolavé hlavě. Jakmile však vodu vypnul, udělalo se mu zase zle. S tichým klením si proto několikrát opláchl obličej. Nijak velká úleva, ale aspoň něco.

Při příchodu do kuchyně se musel hlídat, aby se nepozvracel, jen co uviděl lahev od whisky. Raději ji proto přesunul z police do jedné z dřevěných skříněk, aby se na ni nemusel dívat. Věděl, že se musí napít, ale jakmile si představil, že by měl něco polykat, žaludek mu udělal několik kotrmelců.

„Seš kretén, Bryane," zamumlal si pro sebe, když stavěl vodu na čaj.

Mezitím, co se vařila, se došel podíval do obývacího pokoje, jak to tam po včerejšku vypadá. S potěšením zjistil, že ani nebude muset tolik uklízet. Postačí vyvětrat, umýt nádobí, vysypat popelník a zamést špačky z podlahy. Sám sobě v duchu vynadal, jak mohl být tak neopatrný a házet nedopalky na zem, ale co si tak z mlhavých vzpomínek pamatoval, všechny je předtím ještě típnul. I tak to ale byl pěkně blbý nápad a on děkoval všem silám, že si nepodpálil dům.

Došel si zalít čaj a poté se velice pomalu a opatrně pustil do úklidu. Čerstvý vzduch proudící dovnitř otevřenými okny mu udělal lépe, ovšem shýbání se pro cigarety mu naopak přitížilo, takže se skoro po každém sehnutí musel dojít vydýchat. Mytí nádobí se rovnalo noční můře. Jakmile vzal do ruky skleničku, udeřil ho do nosu pach alkoholu, který mu akorát zase rozbouřil žaludek. Přesto se silným sebezapřením vše umyl a přísahal, že už se nikdy takhle nezlije.

Když měl konečně hotovo, čaj už byl studený a do příchodu paní Delové zbývala pouhá půlhodina. Posadil se na opěradlo gauče a doufal, že to tu nepáchne jako v nějakém baru. I když by ho to nepřekvapilo, když si vzpomněl na všechny ty cigarety, co tu poházel. Mohla to být tak krabička a půl, přesněji si to nepamatoval. Ale vyděsilo ho to. Neměl by tolik kouřit, ještě mu zežloutnou zuby i nehty.

Už se mu udělalo trochu lépe. Hlava ho sice stále pobolívala a nevolnost úplně nezmizela, ale dokázal vypít aspoň půlku hrnku. Podíval se na hodiny. Už jen deset minut. Došlo mu, že by mohl vybalit ty sušenky. Při vzpomínce na ně se otřásl.

Z přemýšlení ho vytrhlo lehké zaklepání. Zvedl hlavu a spatřil Mirandu, jak stojí za oknem a mává na něj. Pousmál se a došel k ní.

„Dobrý den, nechcete to radši vzít dveřma?"

„Dobrý. Šla jsem se jen podívat, jestli tu vůbec jste. Minule jste říkal, abych nezvonila, a já nevěděla, jestli mě uslyšíte klepat."

„Slyšel bych, nebojte. Mám vám dovnitř pomoct tudy, nebo chcete radši normálně vchodem?"

„Radši to obejdu, ještě bych vám rozbila okno."

Tiše se zasmál a zavrtěl nad ní hlavou. Ženské. Dělaly hrozné drahoty. Kdyby tu byl někdo z kluků, ani by se neptal a tím oknem by prostě vlezl dovnitř. Radši se myšlenkami vrátil k Mirandě. Nechtěl si kazit den vzpomínkami.

Když otevřel, zrovna si oprašovala kalhoty a urovnávala halenku. Neuniklo mu, jak se snaží si ji vpředu vytahat, aby byla volnější. Jen se ušklíbl, taktně odvrátil zrak a ustoupil ze dveří. Prošla kolem něj do chodby. Když se zula, nervózně se pousmála.

„Mockrát děkuju za pozvání, je to od vás hezké. Každopádně," začala se a sklonila se ke kabelce, „nejdu s prázdnou. Á, tady je," vyhrkla vítězoslavně. V pravé ruce svírala lahev červeného vína. Bryanovi se při pohledu na něj stáhl žaludek. Jakmile mu ho podala, měl co dělat, aby ho neupustil na zem.

„Oh... díky. Chcete ho hned pít?"

K jeho úlevě zavrtěla hlavou. „Já pití moc neholduju, nezlobte se. Ale vy si klidně dejte, mně nevadí, když pije někdo jiný."

„To je v pořádku, já... pil včera večer," poznamenal. Prohlédla si ho a lítostivě se usmála.

„Mám prášek na hlavu, jestli potřebujete."

„To byste byla moc hodná. Chcete čaj nebo kafe?"

„Čaj, prosím. A hodně cukru."

Zatímco se snažila z kabelky vydolovat pilulku, která by ho zachránila před bolestí, vydal se do kuchyně. Víno uložil do stejné skříňky jako whisky a dal vařit vodu. Ještě ani nestihl připravit hrnky a už slyšel lehké kroky mířící jeho směrem. Otočil se. Miranda teprve procházela dveřmi, ale jeho rychlý pohyb ji tak vylekal, že plato s prášky upustila na zem.

„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit," hlesl a sehnul se pro léky. Musí si na ty svoje vojenské reflexy začít dávat pozor.

„To je v pořádku, vy za to nemůžete..."

Vyloupl jednu pilulku a spolkl ji. Zbylé jí vrátil.

„Víte, že není dobré je polykat na sucho? Měly by se zapít."

Pokrčil rameny. „Už jsem zvyklej to takhle dělat."

Konvice cvakla a lehce zapískala. Při zalévání hrnků cítil, jak ho Miranda celou dobu pozoruje. Ošil se. Neměl rád, když na něj lidi zírali.

„Hodně cukru jste říkala, že jo?"

„Ano, děkuju."

Nasypal dvě lžičky a doufal, že to jí bude stačit. Nijak ho nepobídla, aby pokračoval, takže buď byla opravdu spokojená, nebo ze zdvořilosti mlčela. Pohledem zabloudil k poličce se sušenkami. Natáhl se pro ně a pytlík rozbalil. Miranda mu nakoukla přes rameno.

„Vy jste kvůli mně koupil sušenky?" ptala se překvapeně.

Rozpačitě přešlápl a otočil se čelem k ní. „No, jo. Přišlo mi blbý, že byste neměla nic k čaji..."

„Mockrát děkuju. Vážím si toho, muselo to pro vás být těžké."

„Není za co," hlesl a snažil se nemyslet na ranní kocovinu, kterou za tenhle obyčejný nákup zaplatil.

Odnesl vše do obývacího pokoje, paní Delová šla hned za ním. Doufal, že už alespoň z části vymizel zápach z cigaret, ale její tiché zakašlání mu zkazilo všechny iluze. Posadila se do křesla naproti němu a rozhlédla se po pokoji.

„Máte to tu pěkně útulné," poznamenala, když si do rukou brala hrnek.

„Jo, je to tu docela čerstvě, čtyři měsíce to budou."

„Kompletní rekonstrukce?"

Netušil, jestli se zoufalé strhání tapet, rozbití vitrínky a skoro rozkopání gauče bralo jako rekonstrukce.

„Dalo by se to tak říct..."

„Vlastně jsem vám chtěla popřát. Nepřinesla jsem jenom víno, to berte jako poděkování za Petera." Při vyslovení manželova jména se jí zlomil hlas a musela si odkašlat. Potom se znovu podívala do kabelky a vytáhla z ní zelenou dárkovou tašku s mašlí. „Moc jsem nevěděla, co vám dát, přece jen se ještě tolik neznáme..." rozpačitě se pousmála a podala mu dárek. Když si ho od ní převzal, šeptla „všechno nejlepší" a napila se čaje.

Trochu se děsil, co uvnitř najde. Se zatajeným dechem nahlédl dovnitř a vyndal malý, zase zeleně zabalený, předmět obdélníkového tvaru. Že by bonboniéra? Už se chystal s tím zatřást, ale zarazila ho.

„Opatrně, je to docela křehké."

Vzhlédl k ní a všiml si, že si samou nervozitou začala kousat nehty na levé ruce. Když viděla, že ji pozoruje, položila ruku zpět do klína. Vrátil se k rozbalování překvapení. Když mu oznámila, že se jedná o křehkou věc, polil ho ledový pot. Co by mu tak mohla dát? Mluvili spolu jen párkrát, vždycky jen chvíli, takže se, jak sama řekla, skoro neznali. Věděli o sobě maximálně tak to, že válka jim oběma zasadila krutou ránu.

Opatrně roztrhl balicí papír. Prsty zavadil o něco dřevěného. Samozřejmě, rozbalil to obráceně. Už když rámeček otáčel, tušil, co najde na druhé straně. Jakmile to ale doopravdy spatřil, zvlhly mu oči.

Pamatoval si naprosto přesně, kdy se tahle fotka fotila. Bylo to chvíli před jejich odjezdem na základnu. Dělali kraviny a hádali se o krabičku cigaret, když najednou Sam zavelel, že by se měli na památku zvěčnit. Uprosil fotografa, aby je jednou cvaknul. Stáli tam všichni, celá parta – on, Jolly, Peter, Sam, Jimmy a Donald, který to z nich všech odnesl jako první. Netušil, jak se ta fotka dostala Mirandě do rukou. Ale byl za to neskutečně rád.

„Peter mi ji jednou poslal, že prý ji mám vytisknout, aby si ji mohl zarámovat a pověsit nad postel. No, a protože on si ji už nikam nepověsí, napadlo mě, že ji dám vám. Jste jediný, pro koho něco opravdu znamená." Skoro šeptala. Nevěděl, jestli proto, že ho nechtěla rušit při prohlížení jediné památky, kterou na kluky měl, nebo protože se bála, že se sama rozpláče.

„Děkuju, strašně moc," dostal ze sebe. Byl rád, že nezněl ubrečeně. V očích se mu sice leskly slzy, ale odmítal je pustit ven. Rozhodně ne před paní Delovou.

„Nemáte zač, jsem ráda, že vám to udělalo radost," pousmála se. Potom se natáhla k sušenkám a jednu si vzala.

Položil fotografii vedle sebe na gauč. Nejradši by Mirandu objal, ale věděl, že se to nesluší. Zas tak blízcí si nebyli. Ale tu chuť opravdu měl, protože jí momentálně vděčil za tolik.

„Jste strašně hodná," vypadlo z něj najednou. Ani se nad tím nezamýšlel, prostě to řekl. Její překvapený pohled mu ale vzal vítr z plachet.

„Tak... díky, Bryane. Vy taky." Vzala si další sušenku. „Můžu se vás na něco zeptat?"

„Jen do mě."

„Říkáte si někdy, jaké by to bylo, kdyby válka nebyla? Nebo nad tím radši ani nepřemýšlíte?"

Málem se udusil vlastní slinou. Nečekal, že na něj hned vybalí tak vážné téma.

„Snažím se na to nemyslet. Člověka to jinak žere jak rakovina. Protože kdyby nebyla válka, všichni by byli šťastní a živí. Což nejsou. A proto není dobrý se tímhle mučit, ničemu to nepomáhá..." řekl a vytáhl z kapsy cigaretu. Pohrával si s ní v ruce a nakonec si ji strčil do pusy. „Vy nad tím přemýšlíte?"

Sklopila pohled do svého klína. „Každý den si říkám, jaké by to bylo, kdybych se probudila a v kuchyni stál Peter a připravoval snídani. Jestli bychom spolu měli děti. On je totiž moc nechtěl, víte? A já se vždycky dostanu až tak daleko, že přemýšlím, jak by se jmenovaly. Je to hrozné. Ale zároveň mi to pomáhá nezapomenout."

„Cílem není zapomenout, jen otupit hrany, aby to nebodalo pokaždý, co si to vybavíte," hlesl a podíval se z okna. Potom mu ale něco došlo. „Peter nikdy nechtěl děti? A co Ellen?"

Paní Delová sebou cukla, načež si posunula brýle na nose. „Na takovou konverzaci asi nejsem dostatečně opilá. Navíc se ještě neznáme tak moc."

„Klidně přinesu víno," pokusil se o vtip. Naštěstí ho pochopila a lehce se usmála.

„To nemusíte. Stejně budu muset běžet, za chvíli musím do práce."

Postavil se a došel s ní až do chodby. Když se přezouvala, opřel se o zeď a prohlédl si ji. „Můžu se zeptat, kde pracujete?"

„Ale jistě. Dělám v obchodě, v sousedním městě."

„A mohl bych vás zase někam pozvat? Tentokrát ne ke mně domů."

Trochu zrudla. „A kam to bude?"

„Co byste řekla na krmení ryb v místní řece?"

„Takové pozvání nejde odmítnout," uculila se jako školačka a převzala si od něj kabelku, kterou celou dobu, co se obouvala, držel.

Neubránil se úsměvu. Byl rád, že ho neposlala k šípku. Docela si spolu rozuměli a po dnešní konverzaci měl chuť ji poznat blíž. Když už nic jiného, aspoň se seznámí s novým člověkem a vypadne na chvíli ven.

„Co třeba příští sobotu ve tři?"

„Platí. Tak na viděnou."

Vyšla ven a zamávala mu. Opřel se o rám dveří, zastínil si oči, aby na ni v poledním slunci pořádně viděl, a zamával nazpátek.

„Na viděnou. A ještě jednou díky za dárek!"

Dveře zavřel až ve chvíli, kdy mu zmizela z dohledu. Pak se vrátil do obýváku, vzal do rukou zarámovanou fotografii a donesl ji do ložnice. Tam ze stěny sundal obrázek znázorňující nějakou, jemu neznámou pláž a místo něj pověsil malý dřevěný rámeček. Když ji tam nemohl mít Peter, bude u něj.

Naposledy prsty přejel přes Jollyho tvář, rozmrkal slzy a pousmál se. Aspoň takhle může mít kluky pořád u sebe.