Nesnášel ježdění autobusem. Měl pocit, že se na něj každý dívá, sleduje jeho reakce na okolí a čeká, kdy se na sedačce schoulí do sebe a pokusí se uklidnit. Navíc okolo něj bylo tolik lidí. A ještě hůř - tolik hluku. Při každém hlasitém zvuku sebou trhl.

Stařík sedící na vedlejším místě se na něj usmíval a nabídl mu žvýkačku. Bryana to gesto tak překvapilo, že ze sebe sotva dostal tiché „děkuji" a jednu si vzal. Sice by mnohem raději svíral mezi rty cigaretu, protože se mu začalo hůř dýchat, ale taková nabídka se nedala odmítnout.

Po celý zbytek cesty raději jen koukal z okna. Nějak moc ho to neuklidňovalo, ale rozhodně víc než dívání se na lidi namačkané na sobě v malém autobusu. Byl rád, že si vybral místo hned u okna, protože se ho takhle nedotýkal nikdo krom dědy sedícího vedle něj.

Za dvacet minut byl na místě. Zhluboka se nadechl, sevřel ruce v pěst a s přivřenýma očima se prorval masou lidí až ven. Konečně byl venku. Otřásl se, musel si na chvíli sednout na nejbližší lavičku. Neměl tohle město moc v lásce, bylo na jeho poměry příliš velké, příliš hlučné, příliš lidnaté. Kam se podíval, tam proudily zástupy mířící do práce nebo do školy. Chtěl se okamžitě vrátit do svého městečka, do bezpečí svého domu. Jenže nemohl, potřeboval vyřídit věc, kvůli níž sem přijel. Vlastě se mu do toho vůbec nechtělo, protože se bál, že zase narazí na něco, co ho neskutečně rozhodí, a on pak nebude schopen dojet domů a bude muset volat někomu z rodičů, aby pro něj přijel a dovezl ho domů. A to nechtěl.

Stačilo mu to minule, kdy musel dvě hodiny čekat v místním parku, pozorovat holuby a snášet nepříjemné řeči okolo procházejících puberťáků, než přijela matka, která ho okamžitě zasypala snad stovkou dotazů a celou konverzaci zakončila tím, že kdyby potřeboval, může se k nim kdykoli vrátit. Bryan si té nabídky vážil, ale nechtěl jim být na obtíž. Navíc si nedokázal představit, že by měl každý den vídat lidi, trávit s nimi čas a povídat si s nimi o naprostých blbostech. Věděl, jak moc se ho rodiče chtějí ptát na válku, ale bojí se, že by to vyvolalo nějaký negativní stav, záchvat nebo něco podobného. Viděl jim to na očích pokaždé, když s nimi mluvil. A vytáčelo ho to. Proto nemohl přijmout matčin návrh, nehodlal se každý den setkávat s tím pohledem, se soucitem a strachem, že něco řeknou špatně.

S povzdechem se zvedl, odplivl žvýkačku do trávy a vydal se po popraskaném chodníku k jedné úzké uličce. Nesnášel ji, ale projít přes ni bylo jednodušší a rychlejší než obcházet celý blok okolo. Přitáhl si bundu blíž k tělu, ohlédl se, jestli ho někdo nesleduje, a vykročil. Stačilo mu jen čtyři sta dvacet pět kroků a byl na jejím konci, ale i tak se po cestě asi desetkrát otočil. Jakmile z ní vyšel, ocitl se tváří v tvář malému dvoupatrovému domku s obrovskou zahradou. Vytáhl telefon a podíval se na čas. Měl deset minut zpoždění.

Našel její číslo a vytočil ho. Vždycky ho ujišťovala, že nevadí, že místo zvonění volá, ale on jí to moc nevěřil. I tak v tom ale pokračoval, protože zvonky vydávaly tak hlasitý zvuk, že mu z toho praskaly ušní bubínky. Po dvou zazvoněních to zvedla, řekla, aby šel dovnitř, že je odemčeno, a hovor položila.

Přepadla ho nervozita. Zdálo se mu to, nebo zněla trochu podrážděně? Co když mu konečně narovinu řekne, že se mu nestalo nic tak strašného, z čeho by se měl hroutit, takže by se měl prostě sebrat, přestat pít, najít si práci a chovat se normálně? Několikrát přešlápl na místě a podrbal se na zátylku. Možná by nebyla daleko od pravdy, přece jenom mi je skoro třicet, ale chovám se, jak kdyby mi bylo sedmdesát a prožil jsem nějaký šílený týrání, napadlo ho.

Jako by mu snad viděla do hlavy, otevřela náhle dveře a usmála se na něj.

„Dobrý den, pojďte dál."

Nekomentovala, že jí pár minut postával před domem jako úplný idiot, přestože mu řekla, že má jít dovnitř. Nedala nijak najevo, že vypadá jako bezdomovec s kocovinou, ačkoliv si tak připadal. Jen tam stála, pousmívala se a trpělivě čekala, až se odhodlá vejít. Bryan si vždycky říkal, že musí mít nervy ze železa, protože jakýkoliv jiný člověk by ho na jejím místě už dávno poslal ke všem čertům.

Nakonec s rukama v kapsách přešel po vydlážděné zahradní cestičce až k ní, tiše ji pozdravil, zul si boty a vkročil do malé chodby. Ačkoliv byl u ní doma už snad dvacetkrát, pokaždé ho ohromilo, jak útulně to tam vypadalo. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale připadal si tam bezpečněji jak u sebe doma.

Jako obvykle ho zavedla ke světlým dveřím, za nimiž se nacházela její ordinace. Jednalo se o ne moc velkou místnost se světle zeleným gaučem, bílým stolem, pohodlným křeslem a několika skříněmi z tmavého dřeva. Bryana vždycky fascinoval strop. Byl světle modrý s bílými fleky, aby když někdo z klientů zaklonil v návalu zoufalství hlavu, spatřil uklidňující oblohu.

Ostýchavě se usadil na pohovku a složil ruce do klína. Celé to místo mu připadalo tak čisté, až se bál, že by ho mohl zašpinit.
Odkašlala si, takže jí začal věnovat pozornost.

„Tak jak se vám daří?"

Vždy tou otázkou začínala. A on pokaždé odpověděl stejně.

„Těžce. Ale dá se to přežít."

„Jaká byla cesta autobusem?"

Při vzpomínce na ten dopravní prostředek mu naskočila husí kůže. Věděl, že to bude muset absolvovat ještě jednou. Ale absolutně se mu tam nechtělo.

„Příšerná, jako obvykle. Ale nějakej děda mi dal žvejkačku," utrousil tiše a o kousek si poposedl.

„Ale zvládl jste ji, a to je hlavní. Máte v plánu se za ni nějak odměnit?"

„Možná si zkrátím cestu domů o pár minut, to by mohlo jako odměna stačit."

Pousmála se, zase. Občas si říkal, jestli ji z těch všech úsměvů nebolí pusa.
Po otázce na odměnu ovšem přešla do vážnějších vod. Vytahovala z něj vzpomínky a pocity, které by raději zapomněl. Rozebíral před ní, jak mu bylo ve chvílích, kdy mu v náruči umírali přátelé, ptala se ho, jak snáší rozchod, samotu a jestli dělá pokroky při venkovních procházkách.

Když se jí tam se vším svěřoval, věděl, že jakmile odtamtud odejde, bude muset zavolat a poprosit o odvoz, protože v takovém stavu by jízdu v malém prostoru s tolika lidmi nepřežil. Připadal si před ní jako nahý. Odlupoval postupně všechny vrstvy, jimiž se pokryl, aby se nehroutil každý den, a snažil se si rány pod nimi s její pomocí alespoň částečně ošetřit.

I tak měl ale při odchodu pocit, že je na tom snad hůř, než když přišel. Chtěl se schovat v posteli, opít se do němoty, utéct před tím vším, co nyní vyplavalo na povrch, ale musel ještě vydržet. Přestože svítilo slunce a všichni ostatní chodili jen v mikině nebo tričku, dala se do něj příšerná zima. Třásl se jako osika, když procházel stísněnou uličkou, a jakmile se ocitl na rušné ulici, kde do něj pár lidí dokonce vrazilo, začala se mu motat hlava a měl problém pravidelně dýchat.

S nohama jako z tvarohu se mu podařilo dojít až ke špinavé lavičce, na niž se ztěžka posadil. Hlavu si přitiskl ke kolenům, prsty si zajel do vlasů a modlil se, aby tohle peklo konečně přestalo. Burácející motory aut a hlasité hovory osob procházejících kolem mu ale současný stav vůbec neulehčovaly. Sebral zbytek veškerých sil a vytáhl z kapsy telefon. Ruce se mu ale klepaly tak moc, že ho málem upustil.

Když konečně vytočil matčino číslo, málem se rozbrečel úlevou. Zvedla to téměř okamžitě.

„Chceš odvézt?"

Několikrát polkl, levou rukou si promnul obličej. Někde vzadu v mysli se tiše zasmál tomu, jak velký měla přehled o tom, kdy kam jde.

„Jo. Sedím u zastávky."

„Za hodinu tam budu."

Povzdechl si do hluchého telefonu. Věděl, že to bude trvat dlouho, ale nechtěl čekat až tak dlouho. Netušil, co takovou dobu bude ve městě dělat. Mohl by jít do parku, kde panoval větší klid než na téhle ulici, ale to by znamenalo opustit domluvené místo. A s těmihle svými stavy neměl tušení, jestli by se stihl včas vrátit.

Z kapsy bundy vytáhl malý zápisník a tužku. Kreslil si do něj, když mu bylo zle a zvládl oboje udržet v ruce. Druhé kritérium sice nyní úplně stoprocentně nesplňoval, protože sebou pravačka cukala jako ryba na suchu, ale cit v prstech stále měl, a to bylo hlavní.

Začal si črtat kamenný most. Sice byl rozmazaný a některé čáry vedly naprosto mimo, jak sebou trhl, ale svůj původní záměr splnil. Pak se pustil do travnatých břehů, řeky, dokonce nakreslil i malý a sotva znatelný domeček, který vypadal spíš jako šedá a na vrchu špičatá hrouda sněhu. Aby se ještě víc zabavil, obrázek vyšrafoval a dodělal oblohu s několika mraky.

Když mu zazvonil telefon, vyděsilo ho to tak moc, že mu tužka spadla na zem a skutálela se z chodníku přímo do vozovky. Hovor přijal a k vlastní úlevě zjistil, že matka na něj čeká jen o kousek dál, na místě, kde mohla s autem zastavit u obrubníku. K vozu došel ve spěchu a měl co dělat, aby se nadšeně nerozběhl. Jakmile vlezl dovnitř a zabouchl dveře, připadal si, jako by byl konečně v bezpečí. Pryč od všech nástrah, hluku a blbě se dívajících lidí. Teď tu byl jen on a jeho matka, která se na nic neptala, jen se rozjela směrem domů.

Cesta probíhala mlčky. Poznala, že není ve stavu, kdy by s ní chtěl řešit, co probírali na sezení a jak mu je. Ostatně sama viděla, jak mu zhruba bylo. Nerušila ho, když se díval z okna, dokonce ho ani nezastavila, když vyndal cigaretu a zapalovač.

Ticho prolomila až v cíli. Zrovna se chystal vystoupit, když mu zlehka položila ruku na rameno.

„Mám u tebe zůstat?"

Zarazil se. Už se chtěl začít chovat jako normální dospělý, ale moc dobře věděl, že až sebou zase práskne na gauč, opije se a vykouří půlku krabičky. Potřeboval mít někoho u sebe, pokud se nechtěl úplně zničit.

„Ale jen dneska," hlesl a vylezl na čerstvý vzduch.