Líbilo se mu vidět ji po ránu ve své kuchyni. Na takový pohled by si zvykl. Vařila čaj, oblečená jen v jeho košili, opírala se o linku a tiše si pobrukovala. Nevšimla si, že ji už dobrých pár minut pozoruje. Aspoň k něčemu mu ta opatrnost a tichost byla.

Neměl pocit, že by se tím jejich včerejším prohlášením něco změnilo. Možná jen zmizel jeho strach z toho, kdy se Miranda vysloví. Nechápal, čeho se tak bál. Chovali se k sobě pořád stejně, žádné trapné momenty nenastaly. Jen se asi upsal k povinnosti ji jednou za čas někam pozvat. A musel si zapamatovat včerejší datum, aby případně nezapomněl na výročí. Při té myšlence se ušklíbl. Budou mít výročí vztahu stejné jako Christy výročí svatby. Jestli existoval Bůh, musel se mu teď pěkně škodolibě smát.

Pohodlněji se opřel o rám dveří a znovu si Mirandu prohlédl. Nikdy by netušil, že skončí zrovna s ní. Na začátku to vypadalo, že se na sebe sotva zvládnou podívat, v podstatě jí zničil život, a teď stála u něj v kuchyni, v jeho oblečení, a nevypadala, že by se chystala v nejbližší době odejít. Doufal, že o tohle nepřijde. Pochyboval, že by někdy dokázal najít kohokoliv jiného, kdo by byl ochotný s ním trávit čas i přes to, kolik s ním bylo problémů.

Nejvíc si na ní vážil toho, že před ní mohl otevřeně mluvit o svých problémech. Chápala ho. Nesnažila se mu říct, že se má sebrat a přes všechno se přenést, protože moc dobře věděla, že tak jednoduše to nejde. Rozuměla jeho bolesti. Každý trpěl jinak, a přesto stejně. Sbližovalo je to, co je od jiných odrazovalo. Bál se, že jen pohne hlavou, mrkne, a ona se mu rozplyne před očima. Zmizí stejně jako Christy. Ten strach ho sevřel jako kleště. Co když se mu to všechno jenom zdá? Musel udělat dva kroky dopředu a sáhnout jí na rameno, aby se ujistil, že tam opravdu stojí.

Vyděsil ji. Cukla sebou a vzápětí sykla. „Právě jsem kvůli tobě rozlila čaj."

Objal ji zezadu a zabořil jí obličej do vlasů. Voněla. Takže se mu nezdála. „Promiň, jen chci mít jistotu, že tu doopravdy jsi."

„A proč bych nebyla?" Cítil, jak se zasmála.

„Třeba jsem se opil tak moc, až jsem se zbláznil, a tohle všechno je halucinace."

„Někde jsem četla, že ve snu si můžeš probodnout ruku vlastním prstem. Zkus to, ať máš jistotu."

„Moje metoda se mi líbí víc," šeptl a sevřel ji pevněji.

„Mně samozřejmě taky. Ale musím otřít ten čaj, ať tu nezůstanou fleky."

„Čaj počká."

„Bryane, no tak, já nikam nezmizím."

„Kde bereš tu jistotu?"

Vymanila se z jeho sevření, otočila se čelem k němu a povytáhla obočí. „Co se stalo, že máš najednou tak ochranářské sklony?"

„Mám je odjakživa, jen jsi zatím patřila mezi vyvolené, kterých se netýkaly."

Poplácala ho po rameni. „No jo, to máte vy vojáci prostě v krvi. Ta vaše touha všechny ochránit."

Trhl sebou a odvrátil pohled. To bolelo. Proč mu musela vpálit do obličeje zrovna tohle? Věděla přece, že si každý den vyčítá, že kluky nezachránil.

Když si všimla, co natropila, zbledla.

„Promiň, nedošlo mi, že –"

„V pohodě," utnul ji. „Aspoň jsme si kvit."

„Vážně promiň..."

„Můžeme to přestat řešit?"

„Jistě," otočila zpět ke kuchyňské lince a pustila se do otírání rozlitého čaje.

Kdyby tušil, že se všechno tak rychle pokazí, nevstal by z postele. Jen by tam spokojeně ležel, zíral do stropu, přemýšlel nad tím, jestli se nezbláznil, a byl by šťastný. Konečně, aspoň na chvíli, by se mohl oprostit od války, která na něj jinak číhala na každém kroku. Od kuchyně, kde na něj čekala whisky, s níž mohl na všechno zapomenout, od koupelny, kde přicházely jedny z nejhorších stavů, od obýváku, kde pořád ležely ty prokleté noviny s článkem o Jollyho přínosu celé armádě. Napadlo ho, že by je měl co nejdřív spálit. Možná to udělá hned, jinak to s nimi dopadne jako s tím svatebním oznámením. To by mohl vlastně spálit taky.

Bez otálení se vydal do obývacího pokoje. Čím dřív se jich zbaví, tím lépe. Uleví se mu, nebude se muset stresovat s tím, aby je Miranda náhodou nenašla, všem to jedině prospěje. Sklonil se ke konferenčnímu stolku a vytáhl zpod něj štos papírů. Samé staré noviny, letáky. Oznámení na něj vypadlo jako první. Svezlo se mu z hromady přímo do klína. Ten bílý zdobený papír ho rozčiloval. Opatrně ho vzal do ruky, jako by mu ji snad mohlo ukousnout, a přetrhl jej napůl. Nepomohlo to. Znovu. Zase nic. Ještě dvakrát. A znovu, pro jistotu.

Až když měl tepláky obsypané malými útržky, vydechl. Necítil se o moc líp. Pořád ho viděl, mohl si ho přečíst, kdyby všechny kousky poskládal dohromady, a to bylo špatně. Zbývalo najít ty noviny a mohl se vytratit na zahradu, kde by všechno dokončil.

Trvalo jen pár sekund, než je svíral v rukou. Byly hned druhé odshora. Prohlédl si titulní stranu a bodlo ho u srdce. Prý válečný hrdina, který se zasloužil o mnohé. Kolik lidí v tomhle zapadákově si na něj vzpomnělo? A kolik z nich mu doneslo kytku aspoň na ten falešný hrob? Určitě ani jeden. Když tam na jeho narozeniny byl, náhrobní kámen zel prázdnotou. Všichni to byli pokrytci. Pokud za ně někdo umíral, všechno bylo v pořádku a nic se nedělo, ale jakmile měli přinést jen pitomou kytici, najednou jim ti chudáci nestáli ani za pár centů. A pro tyhle lidi nasazovali krky. Pro ně se snažili. Chtělo se mu z té bezmoci brečet. Kolik kluků do toho šlo kvůli tomu, aby se dočkali uznání? Aby udělali něco pro dobro věci?

„Jsi v pořádku?"

Zvedl k ní pohled, ale neodpověděl. V pořádku bude až za chvíli, až se tohohle všeho zbaví. Popadl všechny roztrhané kousky i noviny a zamířil ke vchodovým dveřím. Má zapalovač? Rozhodně ne, včera nekouřil, takže musel být někde v obýváku. Vrátil se pro něj, ležel na gauči, a vyšel ven.

„Bryane, co se děje?"

Slyšel za sebou její kroky. Nezpomalil. Rád by jí všechno vysvětlil, ale nejdřív musely zmizet tyhle věci, aby mohl zase volně dýchat. Pak jí všechno poví. Na dvorku za domem se zastavil, celou hromádku položil na místo ohniště a cvakl zapalovačem. Když už prvních pár útržků hořelo, Miranda mu položila ruku na rameno.

„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, co se stalo?"

Usmál se a rozpřáhl ruce. Vážně si připadal líp. „Právě jsem spálil svatební oznámení."

„Čí?" nakrčila nechápavě obočí.

„Svojí skoro snoubenky."

„Ty máš snoubenku?!" přeskočil jí hlas a vylétl tak o oktávu výš. Několikrát zamrkala a o krok od něj ustoupila.

„Ne, řekl jsem to blbě. Nemám snoubenku. Všechno ti vysvětlím."

„Tak to s tím začni rychle, protože jinak odsud odejdu a už mě nikdy neuvidíš, dobře? Nehodlám být něčí bokovka."

„Ale jen se mnou spát ti nevadilo," rýpnul si. Její vražedný pohled ho donutil hodit zpátečku. „Promiň. Pojďme dovnitř a já ti to vysvětlím."

Chtěl si jednu vrazit. Proč to proboha musel říkat takhle? Stačilo přidat jedno pitomé přídavné jméno. Jenže radost byla v danou chvíli tak velká, že si nedal pozor na jazyk. Vlastně nečekal, že ona úleva vážně přijde, a ještě v takové míře. Bylo mu skvěle. Zbavil se dalších věcí, co ho poutaly s minulostí.

V obýváku si sedl vedle ní. Neodtáhla se, to považoval za dobré znamení. Nejradši by si na oslavu své dobré nálady zakouřil, ale nechtěl ji pokoušet. Radši se jen opřel a vzal ji za ruku.

„Slib mi, že nebudeš vyšilovat."

„Bryane, pokud sis toho nevšiml, tak já už vyšiluju. Před chvílí jsi mi řekl, že máš snoubenku," odpověděla a kousek si odsedla. Dlaň z jeho sevření ale nevymanila.

„Nikoho nemám, přísahám. Teda, když nepočítám tebe," všiml si, jak se přitom začervenala, „takže se nemusíš bát. Jde o to, že před tebou jsem měl vztah. Dlouhej a evidentně ne moc šťastnej. Byli jsme spolu necelý tři roky, když jsem odjel. A protože jsem byl dlouho pryč, tak si místo mě našla náhradu. Bez toho, aby mi to řekla, samozřejmě. A nedávno mi poslala svatební oznámení, asi abych přišel na jejich svatbu a pogratuloval jí. Netuším, co tím sledovala. Každopádně jsem ho spálil a je mi teď mnohem líp."

„Proboha, co za mrchu sis to našel? Nechápu, jak tě mohla podvést, když jsi tu nebyl. Vždyť... to se nedělá," zvedla k němu pohled. Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Neměl by teď být na dně on?

„Netuším, ale jsem rád, že je pryč. Takovou osobu ve svým životě nechci."

„Ale stejně. Jak tohle mohla udělat. Nasazoval jsi tam krk a ona tady mezitím... ani to nemůžu říct nahlas."

„Píchala jinýho?"

„Přesně. Tak to být nemá," pronesla plačtivě.

Ta její změna nálad ho vyděsila. Trochu nemotorně ji objal. Netušil, že ji tím rozhovorem tolik rozhodí.

„Mir, proč brečíš?"

Popotáhla a opřela si hlavu o jeho hruď. „Promiň, já jen, že mi to nepřijde fér. Já se dennodenně modlila, aby se Peter vrátil. Když jsem zjistila, že už nikdy nepřijde, byla jsem na dně. Tak moc jsem si přála, aby se objevil ve dveřích a řekl, že to byl jen vtip. Že se spletli. A zatímco mně se rozpadl život před očima, tahle... osoba tě s klidem podvedla. Jako by jí bylo jedno, co se s tebou stane. To není fér, Bryane."

„Byla bys radši, kdybych si to s Peterem vyměnil?" Už když vyslovil poslední souhlásku, bylo mu jasné, že toho bude litovat. Ale potřeboval znát odpověď.

„Nenuť mě na tohle odpovídat."

„Chci jenom vědět, na čem jsem."

„Zatraceně, Bryane," narovnala se a vztekle si otřela slzy. „Chceš to slyšet? Tak fajn! Ano, byla bych radši, kdyby tu teď byl Peter. Protože jsem s ním strávila několik let a dokonce jsem si ho vzala, takže samozřejmě bych byla radši, kdyby tu byl můj manžel. Jsi spokojenej?"

Au, pomyslel si a pustil ji. Musel tušit, co odpoví. Vždyť toho chlapa milovala. Neměl jí to za zlé. Neudělala nic špatného, jen mu řekla, co požadoval.

„Jsem. Díky, že jsi mi to řekla."

„Bryane, upřímně, co sis myslel? Známe se teprve kolik, čtyři měsíce? Nemohl jsi přece čekat, že řeknu tebe místo člověka, se kterým jsem byla šest let."

„Taky že nečekal."

„Tak proč ses sakra ptal?"

„Potřeboval jsem to slyšet od tebe."

Prohrábla si vlasy a frustrovaně vydechla. „Omlouvám se, že jsem tak vyletěla a vmetla ti to do obličeje. Půjdu ti udělat snídani a pak se pokusím, abychom na to oba zapomněli."

Už se zvedala, ale chytil ji kolem pasu a stáhl zpátky k sobě. „Uvědomuješ si, že u mě v kuchyni najdeš jen pět věcí, z nichž tři ani nejsou k jídlu? A navíc já bych na to rád zapomněl hned teď."

„Můžu aspoň zkusit vykouzlit topinky, to by šlo, ne?"

„Fajn, ale nejdřív to zapomínání."

„No jo, už jdu na to," zamumlala s úsměvem a začala si rozepínat jeho košili.
Nakonec to vlastně nedopadlo tak zle, pomyslel si, když jí sundal brýle a položil je na stolek.