Návrat ke starým pořádkům byl poměrně pomalý. Ani jeden nechtěl spěchat, a zároveň ani jeden nevěděl, jak se chovat. Proto se následující dny táhly ve znamení neustálého ujišťování, otázek a obav. Evidentně to pomáhalo, protože se zase sbližovali, ale Bryana to pomalu začínalo štvát. Jakmile přišel z práce, Miranda se ho hned ptala, jestli nevadí, když půjde ven s Carol, půjde si číst nebo něco podobného. Připadal si jako její rodič, co jí musí neustále něco dovolovat.

Do toho všeho se vzdal alkoholu. Ačkoliv si stál za tím, že problém s pitím nemá, rozhodl se na své části dohody začít hned pracovat. Whisky vylil. Bolelo ho to, hlavně když se celou kuchyní rozlila její vůně, ale zamáčkl slzu a se svým oblíbeným alkoholem se rozloučil. Vzhledem k tomu, že ještě nepropadl do každodenního pití enormního množství vodky nebo něčeho podobného, byl začátek poměrně jednoduchý. Jen hůř spal a byl neklidný, ale to si kompenzoval cigaretami.

Problém nastal po čtyř dnech. Začaly se mu neskutečně třást prsty, tak stokrát víc než kdy předtím. Občas ho v práci chytla zimnice. Pobolívala ho hlava. Zapomínal věci a nejednou se přistihl u toho, jak bezduše civí do zdi a přemýšlí nad tím, čím by se opil. V takových chvílích vždycky vytáhl cigaretu a jen ji žmoulal v ruce. Bál se, že i kouření přeroste v něco, co mu Miranda zakáže, a tak si s nimi často jen hrál nebo je měl v puse, ale nezapálené. Bylo to bezpečnější.

I tak měl pocit, že se všechno lepší. Chodil do práce, bydlel u Mirandy, nevolal si s rodiči, panický záchvat už nějakou dobu nedostal. Stále sebou cukal při hlasitějších zvucích, zvonění se mu zařezávalo hluboko do mozku, stejně jako troubení aut, a mraženému masu se musel vyhýbat, ale jinak byl relativně v pořádku. Nebo si to aspoň nalhával. Přesto se ale nemohl návštěvě doktorky vyhnout.

U psycholožky už jedno sezení vynechal a měl se s ní vidět další týden v pátek, ale vůbec se mu tam nechtělo. Zdálo se mu, že jejich schůzky ztrácejí smysl. Ona už mu neříkala nic nového a on jí taky ne, protože se pořád točili kolem války. Byl to pravidelný kolotoč, za který jen vysolil peníze a mohl jít zase domů, bez nějakého postupu. Ovšem úplně to vzdát mu taky nepřišlo jako nejlepší nápad. Minimálně by s ní měl zkonzultovat ty léky.

Život zase začal být pomalý, opakující se a bezpečný. Žádná překvapení ho nečekala, když chodil po své vyšlapané cestičce a dával si pozor. Jen ta roztěkanost ho ničila. Práci mu neulehčovala - často zapomínal hřebíky, barvy nebo lak na místech, kde se to nehodilo, takže už několikrát nějakou barvu vylil a hřebík si zapíchl do boty. Věci mu padaly z rukou. Nebyl schopný některé příkazy držet v hlavě déle jak dvě minuty, tudíž když se jich naskytlo pět najednou, zvládl vykonat maximálně jeden, a ještě ne perfektně. Náhodně se zastavoval uprostřed dílny a snažil se vymyslet, co chtěl právě udělat. William začal být nerudný a Bryan se mu vlastně vůbec nedivil. Na přímou konfrontaci zatím ale nedošlo.

Matka mu dvakrát volala, ale jednou hovor típl a jednou si ho všiml na poslední chvíli a volat jí zpátky se mu nechtělo. To, co se stalo u jeho rodičů, ho pořád skrytě bolelo. Matka vytáhla bolestivé věci, a i když nechtěla, použila je proti němu. Věděl, že za to nemohla, protože mu neviděla do hlavy a nemohla tušit, že se tím užírá poměrně pravidelně, ale stejně nedokázal překousnout, co řekla. Už se nezlobil, jen ho to mrzelo. A nějak moc netoužil po tom se s ní bavit, protože by určitě vyzvídala. Momentálně potřeboval vyřešit sebe, pak se mohl začít věnovat jí.

Carol ještě nepotkal. Netušil, co udělá, až ji uvidí. Svým způsobem chtěl být pěkně nepříjemný a neodpustit si rýpavou poznámku, že takhle by se nejlepší kamarádka chovat neměla, ale nakonec nad tím vším jen pokrčil rameny a dospěl k názoru, že nejlepší bude neříkat nic, ať se vydusí sama. Když uvidí, že se jim daří dobře, tudíž neměla pravdu, třeba se dojde omluvit. A i kdyby ne, tak ho mohla hřát výhra. A láska, samozřejmě, ale především ta výhra, protože by tím pádem dokázal hned třem lidem, že se mýlili a pravdu mají on s Mirandou. Na ten pocit se moc těšil.

Občas se mu zdálo, že se vrátil zpátky na začátek, do dob, kdy spolu s Mirandou jen spali. Stál v její kuchyni, upíjel čaj a díval se na ni, jak za ním jde s rozcuchanými vlasy a ve žlutém županu, a ihned se mu vybavila ta osudná noc. Nebo ji zahlédl, když zavírala dveře do koupelny, a okamžitě se vrátil do chvíle, kdy sem přišel podruhé mluvit o Peterovi. Proboha, kolik času od té doby uplynulo? Deset let? Zdálo se mu to jako věčnost a okamžik zároveň. Bál se, že když mrkne, bude zase zpátky doma zírat na omšelou kuchyni, kde bude koutkem oka vyhlížet Christy. Tahle realita se mu líbila mnohem víc.

Napadlo ho, že by možná měl Christy poděkovat. Docela mu pomohla si pár věcí uvědomit. Jen pochyboval, že se na to Miranda bude tvářit nadšeně. Vlastně jí ani neřekl o tom, že s ní mluvil. Ale měl by.

Nadzvedl se na loktech v posteli. Miranda se zrovna hrabala ve skříni a hledala jednu konkrétní sukni, už si ani nepamatoval jakou. Možná nějakou květovanou? Nebo pruhovanou? Bůhví. Proč vůbec měla tolik sukní, nestačila jedna? Pousmál se a zapadl zpátky do polštáře.

„Sice na tebe nevidím, ale nesměj se mi."

„To jsem až tak čitelnej?"

Tentokrát se na něj otočila. „Věř mi, ten tvůj úšklebek mám přímo před očima. Nechceš mi pomoct?"

„Pochybuju, že bych ti k něčemu byl, jsem barvoslepej."

„Tmavě modrou sukni bys snad našel, ne?" Aha, tak tmavě modrá. Nevadí, skoro se trefil. Miranda už se zase přehrabovala mezi oblečením.

„Taková vypadá jak černá."

„Přiznej se, že se prostě jen nechceš zvednout z postele."

„Vinen ve všech bodech obžaloby."

Přetočil se na bok, aby na ni měl lepší výhled. Stála tam jen v průsvitné noční košili a on se nemohl ubránit tomu, aby jí pořád zíral na holý zadek. Tohle by mělo být po ránu nelegální, pomyslel si, protože najednou měl chuť se postavit, zezadu ji obejmout a potom ji zatáhnout zpátky do postele. Zatím však odolával. Lenost byla silnější.

„Když mi pomůžeš, tak ti udělám k snídani topinky."

„Moc nízká nabídka."

„A uvařím ti čaj a neosladím ti ho."

„Pořád nízko."

„Neosladím ho ani sobě."

„Pořád nízko."

„Sundám si tu noční košili."

„Poř- počkat, dobře, to beru." Rozesmál ji.

Horko těžko se posadil a sesunul nohy na podlahu. Do ložnice pražilo sluníčko a jemu hned začalo být vedro. Natáhl si tepláky a došoural se k Mirandě. Její skříň mu nikdy nepřipadala extrémně velká, vlastně spíš taková, na ženu, poměrně malá. Když však viděl všechny ty rozházené kupy oblečení, najednou si říkal, jestli se tak neztrojnásobila.

„Tolik hadrů tam bylo i předtím?" ptal se udiveně, zatímco se zmocnil jedné hromady a začal ji prohledávat.

„Nebuď drzý, tohle je pořád docela málo oblečení."

„Když myslíš... Co že teda hledáme?"

„Sukni, která je tmavě modrá. A ne, opravdu není černá, je vážně tmavě modrá, poznáš jí i ty."

„A co dostanu, když ji najdu?"

„Dobrý pocit, že jsi mi pomohl," mrkla na něj a vrhla se do rozhrabování další hromádky.

„Tak s tímhle jdi... víš kam."

Jak měl v tomhle všem najít jednu sukni? Nezdálo se to jako tak těžký úkol, jenže oblečení bylo všude. A tmavě modrých kusů se tam nacházelo snad tisíc. Už si myslel, že ji našel, ale šlo jen o svetr. Kristepane, kolik tu toho měla?

„Prosím tě, vysvětli mi, jak se v tomhle vyznáš?"

„Jak vidíš," pravila, zatímco mu mávala před očima podprsenkou a ponožkou, „tak se v tom vůbec nevyznám. Proto potřebuju svého hrdinného zachránce."

„Tak bacha, ať se z něj nevyklube záporák." Odhodil na postel další tmavomodrou věc - ručník.

„Dám si pozor."

Hledali dalších deset minut. Bryan asi nikdy neviděl tolik ženského oblečení pohromadě. Bylo všude. Válelo se na posteli, na zemi, na ramínkách, přehozené přes dveře skříně. A sukně nikde. Najednou se Miranda plácla do čela a zrudla.

„Dobře, kde jsi ji nechala?"

„U mámy."

„Seš trdlo," vydechl, když se svezl na postel.

„Zmuchláš mi to oblečení, kdo ho pak bude rovnat?"

„Nějaká dobrá duše," zazubil se na ni.

Protočila oči, odsunula pár kusů stranou a lehla si vedle něj. Potom si sundala brýle a promnula si obličej. „Nějak nám to vstávání nejde."

„Naštěstí nikam nepospícháme. Proč jsi vlastně hledala tu konkrétní sukni?"

„Chtěla jsem jít na hřbitov."

Zatraceně, Peterovy narozeniny. V tom shonu zapomněl, že už jim klepou na dveře. Jak se to mohlo stát?

„Aha, jasný. Chceš tam jít dneska?"

Protáhla se a přitiskla se k němu. „Ne, dobrý. Můžu jít až přesně na jeho narozeniny, takže příští víkend."

„Mám jít s tebou?"

„Dost by to pro mě znamenalo."

„Dobře, tak já půjdu."

Z odlehčeného rozhovoru se najednou stal vážný a on moc nevěděl, jak s tím pracovat. O Peterovi se od toho dne, kdy se k sobě vrátili, nebavili. Nebyl důvod s tím začínat. Najednou před nimi ale ležela hrozba v podobě jeho hrobu a Bryan se přistihl při myšlence, že to nemohlo přijít v horší dobu. Okamžitě se zastyděl. Sakra, byl to jeho kamarád. Navíc se mohl rovnou stavit i za Jollym a trochu si s jeho náhrobkem pohrát, aby nevypadal tak zpustošeně. A třeba to jejich vztah utuží, když Miranda uvidí, že se na něj může spolehnout. Anebo taky rozdrtí na prach, ale takovou možnost si nepřipouštěl.

Ale když už přešli na serióznější notu, mohl konečně nadnést Christy. Pochyboval, že se jedná o jeden z inteligentnějších nápadů, které mu kdy prolétly hlavou, ale dospěl k názoru, že bude mnohem lepší to říct. Aspoň pak nebude hrozit, že se jednou omylem prořekne.

„Mir?"

Podívala se mu do očí. „Ano?"

Raději uhnul pohledem. „Víš, když... jsi odešla, tak jsem se viděl s Christy," cítil, jak se napjala, „ale o nic nešlo, jen jsem potřeboval poradit, co ve vztazích dělám zle, a přišlo mi, že ona to bude vědět nejlíp. A fakt mi pomohla."

Miranda se trochu uvolnila, ale poměrně hlasitě si povzdechla. „Takže si nemám dělat starosti, že za ní utečeš?"

Ačkoliv se to moc nehodilo, zasmál se. „Neboj, nikam nejdu. Mám tebe. Ona mě podvedla, a navíc je vdaná."

„Vážně ti pomohlo, co řekla?"

„Rozhodně. Vůbec jsem to nečekal. Zachovala se fakt hezky."

„Chceš se s ní dál vídat?"

Cítil, že ho propaluje očima, a tak se na ni taky podíval. Bez brýlí se trochu mračila, jak se neustále snažila zaostřit. Jeden vlas se jí houpal na spodním rtu, ale evidentně ji vůbec netrápil. Plně se soustředila na to, co jí odpoví. Taky se snažil soustředit, ale nešlo to. Díval se na ni a myšlenky, které by vedly k jasné odpovědi, se odmítaly poskládat. Dvakrát mrkl, aby se hodil do pohotovostního režimu. Překvapivě to pomohlo.

Chtěl se s Christy vídat? Tehdy mu dobře poradila, chovala se mile a podpořila ho, když to potřeboval, ale toužil po tom ji mít zase v životě? Asi ne. Přestože se za to styděl, bál se, že by se neudržel v ostražitosti a možná by se nechal svést, kdyby s tím začala. A to si Miranda nezasloužila.

„Vyloženě nechci. Ale když nabídne, že si sedneme jednou za rok u čaje a popovídáme si, tak se asi bránit nebudu. Nebo nevím. Ale rozhodně se s ní nechci vídat pravidelně."

Miranda neodpovídala. Možná jí přišlo podezřelé, že než tohle vyřkl nahlas, tak pěkně dlouho přemýšlel. Možná se jí nezdál tón, kterým to řekl. A možná se jen snažila vymyslet přijatelnou odpověď, stejně jako před chvilkou on. Ale ani na sekundu z něj nespustila zrak. Trochu ho tím děsila. Čekal, kdy vyletí a ukousne mu hlavu.

„Tak jo," řekla nakonec.

Bryan se vážně snažil nevypadat ani neznít zklamaně, když se ptal: „To je všechno?"

„Jo, všechno. Jsem ráda, že se s ní nechceš vidět víc pravidelně," pousmála se.

„Takže ti ani nevadí, že jsem s ní mluvil?"

„Mělo by mi to snad vadit? Říkal jsi, že se nic nestalo a nemám se bát, tak to tak beru."

„Ne, nemělo, jen... já nevím, čekal jsem asi nějaký drama, naštvanej výraz, něco takovýho."

Tentokrát se zasmála ona. Suše. „Myslím si, že dramat máme oba teď plný zuby. Já jsem ráda, že jsme to vyřešili v klidu."

„To já samozřejmě taky, jen -" Položila mu prst na rty.

„Bryane, miluju tě, ale, prosím, už konečně zmlkni. Nevím, jak to děláš, ale máš jedinečnou schopnost nevidět, že se blíží katastrofa v podobě naštvané ženy. Takže nemluv, nebo jednu takovou potkáš. A teď si koukej sundat ty tepláky."