Košile na něm nehezky plandala. Přestože na návštěvě rodičů mu ještě byla a zakrývala jeho pohublé tělo, nyní naopak zvýrazňovala, jak zle na tom je. I slavnostní kalhoty si musel utáhnout mnohem víc. Když se na sebe díval v zrcadle, musel se ušklíbnout. Jestli ho takhle uvidí ta Carol, moc pěkný obrázek si o něm neudělá. Bude si myslet, že je psychicky nemocný.

No a co, pomyslel si, když si strkal krabičku cigaret do kapsy saka. Stejně na ni nechtěl udělat dobrý dojem, tak proč se snažit. Jen by se zbytečně stresoval. Do papírové tašky uložil červené víno, které s vypětím všech duševních sil včera koupil – a zaplatil za něj krutou cenu v podobě čtyř sklenek whisky. Zbývalo už jen ze skříně vytáhnout slavnostní boty a mohl vyrazit. Jen vědět, kam je dal.

Prohledal horní poličky, dokonce prolezl i komodu, ale nikde je nemohl najít. Přece je nevyhodil? Nevzpomínal si, kdy je měl naposledy na sobě nebo jestli se ocitly mezi těmi několika věcmi, které skončily po Christyině odchodu v popelnici. Podíval se na hodiny a povzdechl si. Neměl čas na to se jimi dále zabývat, bude si muset vzít jiné.

Když si obouval okopané tenisky, raději nepřemýšlel nad tím, jak hloupě musí vypadat. Zamkl, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a vydal se k paní Delové. Nechtěl přijít pozdě, to nepůsobilo dobře, na druhou stranu jeho nohy samovolně zpomalovaly. Od cíle ho dělila jen jedna ulice a on nedokázal jít dál.

Zůstal stát na chodníku, v rukách žmoulal ucha papírové tašky. Pohlédl na oblohu. Slunce se schovávalo za mraky, ale i tak se potil. Nebo to možná bylo úzkostí, která ho sevřela jako ocelové kleště. Na chvíli zavřel oči a počítal od nuly do sta, zatímco se snažil pravidelně dýchat. Nesmí panikařit v tenhle nejnevhodnější moment. Zvládne to, půjde k Mirandě, setká se s tou její drzou kamarádkou, nějak přežije večeři, z níž pravděpodobně nic nesní, a odplíží se domů, kde se opije.

Strach nepolevoval. Musel si zapálit cigaretu a z poloviny ji vykouřit, aby se konečně uklidnil. Ještě pár minut postával na místě, houpal se na patách a opakoval si, že se nic nepokazí. Jakmile přestal cítit třas v rukou, pokračoval v cestě.

Při klepání na vchodové dveře si skousl ret a sklopil pohled k papírové tašce. Napadlo ho, jestli víno není málo. Než se však stihl znovu vystresovat, paní Delová otevřela dveře. Prohlédla si ho, a když spatřila jeho tenisky, pousmála se.

„Pěkné boty."

„A já tak doufal, že si nevšimnete."

„Prosím vás, vždyť by si jich všimnul i slepý. Ale krásně vám sedí k tomu slavnostnímu oblečení."

Podrbal se na zátylku a rozpačitě pokrčil rameny. „Taky jsem si říkal, že k němu jdou líp jak ty společenské."

„Pojďte dál. A zujte se rychle, ať je nevidí Carol, jinak vám je omlátí o hlavu."

Položil papírovou tašku na zem a pustil se do rozvazování tkaniček. Jako naschvál se mu zauzlovaly. „Ona je snad nějaká nadšenkyně do módy?"

Zaslechl, jak se Miranda tiše zasmála. „To ne, spíš by vás přizabila za to, v jakém jsou stavu."

Narovnal se a konečně si ji pořádně prohlédl. V bílé halence a dlouhé černé sukni jí to neskutečně slušelo. Raději sklonil hlavu. Neuniklo mu, jak paní Delová zvědavě pokukovala po tašce s vínem.

„Něco jsem přinesl. Slyšel jsem, že na návštěvy se nechodí s prázdnou, tak musím napravit svou minulou chybu." Když si od něj dárek přebírala, dal pozor, aby se vzájemně nedotkli.

„Děkuju, je to od vás milé. Tak pojďte do obýváku, večeře bude za chvilku."

Až v momentě, kdy společně vykročili k pokoji, mu došlo, že Miranda vlastně nikde v domě neměla jídelní stůl. Možná se rozhodla se zachovat méně formálně a jídlo jim rozdá hezky na konferenční stolek. Jakmile však překročil práh, nestačil se divit. Dříve útulný a srovnaný obývací pokoj se proměnil v hnízdo chaosu. Křesla, jež předtím stála přímo uprostřed, byla odsunuta ke stěně, nepříjemně namačkaná na knihovně. Stolek se ocitl v úplně jiném rohu, zaplněný všemožnými papíry, fotografiemi a časopisy. Místnosti vévodil světlý jídelní stůl, jenž se tam vůbec nehodil, se třemi na pohled pořádně nepohodlnými židlemi. Bryan netušil, kde se tam vzal, ale vůbec se mu nelíbil.
Na jedné z židlí už seděla třetí účastnice slavnostní večeře. Hrbila se, očividně zaujatá článkem v novinách, které před sebou měla rozložené.

„Carol, Bryan je tady. Tak se posaďte, hned donesu šampaňské."

Bruneta k němu zvedla pohled od novin a uznale pokývala hlavou. „Docela ses vyfiknul, na to, že jde o obyčejnou večeři."

Sedl si naproti ní. Židle bohužel nebyla nepohodlná jen na pohled. Zavrtěl se. „Tak přišlo mi to vhodné."

„Těší mě, že se na mě snažíš udělat dojem," řekla s úsměvem a sklonila se zpět k papírům. Bryan její poznámku nechal bez odpovědi. Raději pozoroval dveře a čekal, kdy se Miranda objeví. Už by si dal to šampaňské. Z představy orosené skleničky se mu sbíhaly sliny. Možná by měl ten alkohol vážně omezit.

Paní Delová se vrátila během chvilky. Zelená láhev, již nesla, se ve světle žárovek leskla a obarvila jí prsty. S tichým cinknutím vše postavila na stůl a pustila se do rozlévání. Postupovala pomalu, aby jí šampaňské nevypěnilo a nevyteklo. Bryana fascinovalo, jak opatrná byla. Jeho matka vždy nalévala jen podle oka a mnohdy nestihla lahev včas narovnat, podle čehož také jejich jídelní stůl vypadal.

Když měli všichni skleničku ze dvou třetin plnou, odběhla zpátky do kuchyně. Tentokrát mu čekání na ni přišlo jako věčnost. Předtím tu sice seděl s Carol, ale teď před ním stála vytoužená dávka alkoholu a on nevěděl, jestli vydrží tak dlouho bez toho, aby si v něm jen smočil jazyk. Všechno jen zhoršoval fakt, že umíral žízní, protože naposledy pil někdy u oběda.

Návrat Mirandy přišel právě včas. Když si ji však Bryan prohlédl, stáhl se mu žaludek. Nesla dva talíře, na nichž se nacházel bochník chleba. Netušil, co připravila, ale pokud byl pro každého jeden, věděl, že do sebe dostane sotva polovinu. A hlavně se děsil, co přijde po nich. Cítil však hodně známou vůni, kterou nezvládl nikam zařadit. Ve chvíli, kdy před něj paní Delová pokládala talíř, na něj mrkla a pousmála se.
Celý zmatený ji provázel pohledem, dokud zase nezmizela v kuchyni pro poslední porci. Co měla za lubem, že se tak tvářila?
Jakmile přinesla jídlo i sobě, společně s Carol se postavil. Tyhle slavnostní přípitky ho nikdy nebavily.

„Děkuju, že jste přišli. Snad si dnešek užijeme." Přiťukli si, rychle a neohrabaně, až sklenky málem rozbili. „Tak dobrou chuť." Zase se na Bryana usmála. Nechápal, proč to neustále dělala.

Hned jak se posadil, kopl do sebe celou skleničku. Potřeboval se trochu uklidnit, než přijde nejhorší část večera. Miranda s Carol z nějakého důvodu ale ještě nezačaly jíst. Pokukovaly po sobě a usmívaly se.

„Co mi uniká?"
Zase nějaký vtip, který nepochopil. Možná měl flek na košili. Podíval se na ni, ale byla čistá. Tak o co jim sakra šlo?

„Nic. Jdeme jíst?" pronesla Carol vesele.

Až v tu chvíli si pořádně prohlédl, co měl vlastně před sebou. Šlo o chleba. Alespoň si to myslel, dokud si nevšiml tenkého a nenápadného kruhu na jeho povrchu. Vzal do ruky lžíci a opatrně s ní do otvoru zajel. Nevšiml si, že zatímco se snaží pochopit, co mu to vlastně naservírovala, Miranda s Carol pozorně sledují každý jeho pohyb. S obavami lžíci trochu nadzvedl, čímž zjistil, že vršek chleba slouží jako víčko. Když jej odklopil a do nosu ho udeřila vůně fazolí, oči se mu zaplnily slzami. Čekal cokoliv, ale ne tohle. Připravoval se, jak se bude muset přemáhat, možná dokonce i sáhne po cigaretě a v noci bude zase pít, protože se do něj pokusí natlačit normální jídlo. A ona mu všechno ulehčila.

V chlebu se schovávala fazolová polévka. Všiml si kousků mrkve, cibule nebo papriky. Nechápal, proč se rozhodla uvařit zrovna tohle. Mohla ho přece poslat do háje a udělat něco podle sebe. S knedlíkem v krku k ní vzhlédl. Rozhodně na něm šlo poznat, že se asi každou chvíli rozbrečí, ale pro tentokrát se nesnažil danou skutečnost za každou cenu zakrýt. Chtěl jí poděkovat, ale nedokázal to. A tak se jen vděčně usmál a pustil se do jídla.

Každá lžíce ho hřála u srdce. Vážil si jí, jako by šlo o poslední pokrm na světě. Polévka chutnala výborně a neměl nejmenší problém ji sníst, i přes nervozitu, která mu stále svírala žaludek.

Carol se ozvala už po pár minutách mlčení. „Tak co teda děláš, Bryane?"

Překvapeně k ní zvedl pohled. To nemůže aspoň počkat, až dojí? Polkl a v duchu se připravil na výslech.
„Teď nepracuju."

Bruneta se zamračila. Dokonce odložila lžíci a naklonila se k Mirandě. Ačkoliv šeptala, Bryan s naprostou přesností slyšel, co říkala. Občas ten svůj vytrénovaný sluch nesnášel.

„Jsem netušila, že je to netahavka."

„Tak se zeptej, co dělal předtím," odpověděla Miranda tiše a věnovala Bryanovi omluvný úsměv.

„A cos dělal předtím?" zopakovala Carol po své kamarádce a napřímila se.

„Byl jsem voják."

Bryan nesnášel, když lidem tuhle informaci říkal. Většinou po ní nastalo tíživé ticho a nikdo nevěděl, jak reagovat. Někteří odvážní se občas zeptali, jaké to bylo nebo jestli se někdy ještě k téhle profesi vrátí, ale velká část jen pohledem provrtávala podlahu a nervózně si mnula ruce. Carol se řadila k té první skupině.

„To je hustý. A jaký to je? Bavilo tě to?"

Pokrčil rameny. „Nejde říct, že mě to přímo bavilo... Někdy jsem i střílel do lidí, a to nebaví nikoho."

„Hm, jasně no. Ale hele, to by sis rozuměl s Peterem, ten byl taky..." Zničehonic zmlkla a podívala se na Mirandu. Ta spokojeně jedla a tvářila se, že se jí tahle konverzace vůbec netýká.

„Já vím," odpověděl Bryan na nedokončené prohlášení. „Sloužili jsme spolu."

Carol vykulila oči tak moc, jak to zatím u nikoho neviděl. „Tys ho znal?"

Pomalu přikývl a sklonil hlavu. „Jo, celou dobu. Až do konce."

Ačkoliv se na začátku radoval, že se pořádně a normálně nají, tahle konverzace zničila veškerou jeho chuť k jídlu. Vzpomínky na kluky bolely. Odsunul talíř stranou a pravou rukou zašátral v kapse po cigaretě. Zatím ji jen sevřel mezi prsty, ale bál se, že na ni brzy dojde.

„Mir, ty víš, že byl s Peterem?"

„Vím to už nějakou dobu."

„Ale neřekla jsi mi to!"

„Prosím tě, tohle můžeme vyřešit potom," utnula ji Miranda. Potom svou pozornost obrátila k Bryanovi. „Chutnalo vám?"

Úsečně přikývl, možná až příliš rychle. Už chtěl domů. Akorát se zase šťoural ve vlastních ranách. Musí se s tím buď naučit žít, nebo dělat, že se to nikdy nestalo, a tím pádem nic podobného ani s nikým neřešit.

Zatímco paní Delová sklízela ze stolu, hrál si s prsty a nenápadně ji sledoval. Uklidňovalo ho dívat se na ni a na to, jak všechno nádobí opatrně skládá na sebe, aby příliš nehlučila. Hotovo měla během chvilky. Carol celou dobu nervózně posedávala na židli a z jejího výrazu se dalo vyčíst, že přemýšlí, jestli to s tím svým vyptáváním nepřepískla.

„Tak já už půjdu. Díky za večeři a za rozhovor, Bryane," hlesla nakonec a zmizela do chodby. Bryanovi jí bylo trochu líto. Na jednu stranu vlastně neudělala nic špatně, vždyť sem šel s tím, že ho chce trochu víc poznat.

„Počkej, vyprovodím tě," zavolala za ní Miranda, ale než stihla dojít ke dveřím, ozvalo se prásknutí těch vchodových.

„Zase jsem tady a zase utekla. Promiňte."

„Nic se nestalo. Ono ji to přejde."

Nevěděl, jestli ji má vůbec co přecházet. Kdyby se nechoval jako blbec, nepřipadala by si nepatřičně a nezmizela by jak pára nad hrncem.

„Mrzí mě to, nezachoval jsem se nejlíp."

Přisunula si židli blíž k němu a posadila se. Promnula si obličej. „Z toho si vážně nic nedělejte. Nenaštval jste ji vy, ale já. Ona je totiž hrozně ochranářská a nemá ráda, když něco neví. Takže když zjistila, že jsem jí neřekla o vás a Peterovi, vytočila se."

Na chvíli zaklonil hlavu a zhluboka vydechl. Tohle byla dobrá zpráva. Ale na sympatičnosti to té brunetě moc nepřidalo.
„Bude to sice znít zle, ale dost se mi ulevilo."

Miranda se pousmála. „To věřím."

Napadlo ho, jestli by se neslušelo jít domů. Teď, když zjistil, že katastrofa jménem naštvaná Carol, nebyla přímo jeho vina, se mu ulevilo a zas tak moc se do opuštěného a chladného domu netěšil.

„Možná bych už měl taky jít."

„Ještě nechoď," skousla si ret, „mám tu víno."

Bryan tušil, že pokud se okamžitě nezvedne, nepoděkuje za večeři a nevyrazí, stane se něco špatného. Racionální část po něm křičela, ať to ukončí včas, dokud může. Ale kdo by v takových chvílích, kdy má k dispozici víno a osamělou ženu, poslouchal vlastní rozum?

„Tak dobře."

Musela předpokládat, že přijme, neboť se s lahví a dvěma skleničkami vrátila skoro hned. Co nejtišeji je postavila na stůl a nespouštěla z něj pohled, jako by čekala, kdy si vše rozmyslí a uteče. Když víno nalévala, rozklepaly se jí ruce. Odolal touze je sevřít a pomoct jí. Jen polkl a sklonil hlavu.

Usadila se naproti němu. Nervózně si mnula dlaně. Ani jeden z nich nesáhl po sklence, pouze si rozpačitě prohlíželi svůj klín. Bryan se snažil sám sobě namluvit, že si dají víno, a až jej vypijí, odejde zpátky domů. Říkal si, že se nic nestane, i když tušil opak. Natáhl se pro skleničku, opatrně, aby ji nepřevrhl, a pomalu se napil. Víno bylo příjemně hořké. Chvíli ho převaloval na jazyku. Miranda ho napodobila, jen nápoj polkla rychleji. Jako by se chtěla co nejdřív opít.

„Je dobré?" zeptala se šeptem.

„Ano."

Nervózní ticho. Ani jeden nevěděl, jak s nastalou situací pracovat. Tohle byl špatný nápad, pomyslel si Bryan, když si znovu přikládal sklenici ke rtům. Tentokrát se zachoval stejně jako ona. Možná by bylo lepší se zřídit a v případě nějakého průšvihu si nic nepamatovat. Jenže na to by potřeboval víc jak jedno víno.

Nalil si znovu a vše hned vypil. Věděl, že alkohol na něj nezačne tolik působit, rozhodně ne tolik jako na Mirandu, když nebyla zvyklá pít, ale aspoň trochu mu pomůže. Jen nevěděl s čím.

Zatímco v ruce svírala teprve svou první skleničku, on do sebe hodil další dvě. Nevyčítala mu to. Zadumaně hleděla před sebe, objímala skleněnou nožičku a působila, že vlastně nic kolem nevnímá. Asi si říkala, jestli nemá litovat, že ho pozvala, napadlo ho. Až po několika minutách, kdy jen bezduše pozorovala jeho koleno, k němu vzhlédla a pousmála se. Cítil, že alkohol mu pomaličku zatemňuje mozek. Neopil se, jen dospěl do veselejší nálady.

„Už je pozdě," dostal ze sebe. Byla to jeho poslední naděje, jak se vyhnout problémům – nadhodit, kolik je hodin, a doufat, že ho vyžene.

„To ano. Klidně běž."

Nechtěl odejít. Nic si nepřál víc než opatrně uchopit ji za ruku, prohrábnout jí vlasy a ochutnat zbytek vína, co jí zůstal na rtech. Jenže jeho vědomí bylo stále příliš silné a opakovalo mu, že se jedná o manželku jeho kamaráda. Nemůže si s ní nic začít, už jen z úcty k Peterovi ne.
A proto se pomalu zvedl, položil prázdnou sklenku na stůl a s náladou na bodu mrazu se vydal do chodby. Zaslechl lehké cinknutí a došlo mu, že paní Delová jde za ním. Pravděpodobně se chtěla ujistit, že doopravdy odejde.

Tkaničky si zavazoval podezřele dlouho. Stále přemýšlel, jestli by přece jen neměl udělat ten pomyslný krok vpřed. Vždyť už uplynula dostatečně dlouhá doba. Peter ležel pod drnem. Neměl jak se o tomhle dozvědět. Jen by se spolu vyspali, nic víc. Tak to přece osamělí dospělí dělají. Jenže co když by jí to ublížilo? Mohla by si potom vyčítat, že udělala příšernou chybu. A to nechtěl dovolit. Jestli někdo udělá první krok, musí to být ona, aby věděl, že nic nepokazí.

Narovnal se a zjistil, že stojí jen necelý yard od něj. Kdyby se naklonil vpřed, dosáhl by na ni. Ale nešlo to. Promnul si ruce a odkašlal si.

„Děkuju za pozvání. To jídlo pro mě znamenalo opravdu moc."

Zhoupla se na patách a pousmála se. Smutně. „To nestojí za řeč, já děkuju, že jsi přišel."

„Tak na viděnou a dobrou noc."

„Dobrou," hlesla a sklopila pohled k zemi. Vypadala tak křehce. Jako dítě, kterému právě rodiče oznámili, že žádný Santa neexistuje.

Seru na to, pomyslel si Bryan. Udělal krok vpřed, jemně jí ukazováčkem nadzdvihl bradu, a než stihla zareagovat, políbil ji.

Nebylo to stejné jako s Christy. Ta preferovala nevinné polibky, bez násilí a s jistou romantikou. Tentokrát nešlo o nic jemného a rozhodně ne nevinného. Oba věděli, k čemu tohle povede.

Očekával, že se mu vytrhne, začne do něj bušit pěstmi a vyhodí ho na ulici, že se chová jako úchyl. Neudělala nic z toho. Zabořila mu ruce do vlasů a stoupla si na špičky, aby se nemusel tolik sklánět.
Když mu ve chvíli, kdy na moment přestal, aby se mohli oba nadechnout, začala rozepínat košili, litoval, že si ty zpropadené tenisky před pár minutami zavázal.

★ ★ ★

Q. se omlouvá, že to tak trvalo, ale příchod na vysokou byl tvrdší, než se čekalo, a tudíž mi na psaní nezbývala fyzická a hlavně psychická energie. Plus když už člověk nemusel dělat nic do školy, raději se věnoval jinačím věcem (a lidem, heh) než psaní.
Takže pardon, snad jste na mě nezapomněli. Radši nebudu slibovat pravidelné vydávání, protože se bojím, že by z toho zase sešlo, ale doufám, že už nepřijde žádná takhle dlouhá pauza. Minimálně do zkouškovýho by nemusela.

Jestli máte jakýkoli postřehy, nebojte se a pochlubte se. Co říkáte na kapitolu? (Ne)čekali, že Bryan podlehne?

Hezký zbytek dne,
Quentin