Nadešel den svatby. Byla sobota dvanáctého května, venku pražilo slunce a Bryan ležel na gauči, kouřil a vyčítal si veškeré chyby, kterých se kdy dopustil. Začal vstupem do armády a chronologicky pokračoval. Jediným problémem bylo, že netušil, zda si má vyčítat vztah s Christy, nebo to, že se jí víc nevěnoval. Kdyby neodjel, třeba by tu teď seděla vedle něj, prohrabávala mu vlasy a milovala by jeho místo nějakého frajírka. Anebo by mu vařila večeře a po nocích zahřívala postel jinému. Možná měla tohle přelétávání zkrátka v povaze a ani jeho přítomnost by jí nestačila.

Bolelo ho u srdce při jakékoliv myšlence na ni. Pokaždé, když se přestal soustředit na pravidelné dýchání, ji viděl před očima - ve svatebních šatech a s kyticí v ruce. Šla uličkou, usmívala se, sebevědomě hleděla dopředu a užívala si pozornost, které se jí dostalo. Tolik si přál, aby takhle přicházela k němu, aby jí právě on mohl odhrnout závoj a políbit ji na rty. Jenže jeho místo nahradil bůhví kdo. Přemýšlel, jestli ten kluk o něm vůbec ví. Možná v tom byl nevinně a myslel si, že randí s volnou holkou. Nebo šlo o bezpáteřního parchanta, co si to s ní rozdal u nich v posteli a ještě si připadal jako král, že jinému chudákovi nasadil parohy. Netušil, která možnost ho štvala víc.

Potřeboval se napít. Jenže od té doby, co mu doktorka sdělila, že dokud pije, nedá mu léky, se alkoholu vyhýbal, co to šlo. Po whisky sáhl jen v nezbytně nutných případech. Dokud se mu netřásly prsty a mohl dýchat, lahev zůstávala zavřená ve skříňce nad kuchyňskou linkou. A protože tyto nepříjemnosti se ozvaly minimálně jednou za dva dny, abstinenční příznaky na něj zatím nedolehly.

Rozhlédl se po pokoji a povzdechl si. Možná to tu neměl měnit. Utratil tím spoustu peněz a na tu zatracenou holku stejně nezapomněl. Kdyby to zůstalo, jak bylo, nemusel by si už teď shánět práci a děsit se chvíle, kdy bude muset na pohovor. Jen z té představy mu bylo zle. Jestli vyjde ta práce u Mirandina strýce, určitě si ho bude chtít alespoň prohlédnout, aby zjistil, koho má v plánu k sobě pustit. Co když se před ním složí? Ta pravděpodobnost byla příliš vysoká. Buď se to stane už při prvním seznámení, nebo postupem času. Tak jako tak se jednou sesype a bude muset všechno vysvětlovat. A on ho vyhodí. Proč by chtěl zaměstnávat někoho, kdo nezvládne ani pracovat? Kdo k němu nedokáže dojet autobusem?

V tu chvíli se zarazil. Adresu už měl a Miranda mu přesně popsala, jak se tam dostane - autobusem, zhruba dvacet minut, potom jít ze zastávky rovně, ve druhé ulici za kostelem zahnout doleva a ujít asi dvě stě yardů. Takže bude muset pravidelně, každý všední den, trávit čas v hromadné dopravě. Polil ho ledový pot. Co bude dělat? Nezvládne toho tolik najednou. Postačí tři dny a zhroutí se.

Přetočil se na bok a z kapsy tepláků vytáhl krabičku s cigaretami. Jestli mu seberou pití, začne víc kouřit. Dovolí mu ten Mirandin strýc kouřit v práci? Asi těžko, všude bude dřevo. Teď se mu tam chtělo ještě míň.

Už si strkal jednu cigaretu do pusy, když se pokojem rozlehl nepříjemný hlasitý zvuk a zabodl se mu do uší. Musel si je překrýt rukama. Nejdřív myslel, že někdo zvoní, ale poté mu přes všechnu paniku došlo, že zvonek zní jinak. Takže mu někdo volal. Rychle se posadil a očima hledal ten pekelný přístroj, který vyluzoval příšerné zvuky. Ležel na zemi pod oknem. Nepamatoval si, že by jej tam pokládal. Jméno volajícího ho překvapilo.

„Mami?"

„Bryane! Daří se ti dobře? Netrápí tě něco?"

Posadil se na opěradlo gauče a levou rukou si hrál s nezapálenou cigaretou. „Ale jo, dobrý. Děje se něco, že voláš?"

„To nemůžu jen tak zavolat svému synovi, jak se má?"

„Jasně že můžeš, ale zníš nějak divně."

„Jen jsem maličko nastydlá..."

„V květnu?"

„No ano, to se snad nesmí?"

Najednou mu to došlo. Matka přece o tom svatebním oznámení věděla. Rozhodně ho četla a velmi pečlivě si poznamenala datum svatby své skoro snachy. Unaveně si povzdechl a cigaretu si strčil do pusy. Jen najít ten zpropadený zapalovač.

„Mami, nech toho. Vím, proč voláš."

„Jak ti doopravdy je?"

„Líp, než by se dalo čekat."

„Pil jsi?"

„Ne."

„To ráda slyším."

Chvilkové ticho proťal nový zvuk. Ještě hlasitější a otravnější než vyzvánění telefonu. Ostře se nadechl a semkl rty k sobě. Musel zatnout ruku v pěst, aby se mu nezačaly třást prsty. Tohle byl zvonek. Dneska se všichni rozhodli mu zpříjemnit den svou společností.

„Mami, musím končit, někdo zvoní."

„Dobře, měj se. A kdyby něco, okamžitě zavolej."

Típl hovor a se srdcem až v krku došel ke vchodovým dveřím. V jednu chvíli ho napadlo, jestli tam nemůže stát Christy. Přijela by se mu vysmát? Ale ne, to by z obřadu nestihla. Navíc to k ní nesedělo. Otevřel dveře a neubránil se úsměvu.

„Ahoj, můžu dál?"

O krok ustoupil, aby Miranda mohla vejít dovnitř. Když se zouvala, prohlížel si ji. Přece jen bylo asi dobře, že to dopadlo, jak to dopadlo. Kdyby tu byla Christy, nepoznal by paní Delovou.

Založil si ruce na hrudi a opřel se o zeď.

„Co tě sem přivádí?"

Narovnala se, rozzářená jako sluníčko, a nadšeně tleskla. „Budeš mít práci!"

Překvapeně zamrkal. „To vážně?"

„Ano! Strejda souhlasil, dokonce byl rád, že jsem se ozvala zrovna teď, nutně někoho shání. Že nemáš praxi, mu nevadí, všechno tě naučí. Za týden tě chce vidět, a pokud si sednete, od prvního můžeš začít."

„Takže nemám práci."

Zamračila se a dloubla ho do žeber. „Nech toho. Oblíbí si tě. Má rád lidi, co moc nemluví. A tobě se tam taky bude líbit, je tam ticho a žádný stres."

„Jenže já na něj těžko udělám dobrej dojem."

„Bryane."

Uculil se. „Ano?"

Naklonila se k němu a velice opatrně mu vytáhla cigaretu z pusy. „Tak, lepší."

„To tě tak moc štvala?"

Maličko se nadzvedla na špičkách a vtiskla mu rychlou pusu na rty. „Spíš mi bránila udělat tohle, až zase začneš odmlouvat."

Chtěl ji políbit, ale něco ho zarazilo. Přísahal by, že se jí na rameni objevila červená růže. Když však mrknul, zmizela. Zavrtěl hlavou a pevněji se opřel o zeď. Tohle se mu nelíbilo.

„Děje se něco?"

Uhnul pohledem. Odsoudila by ho, kdyby řekl pravdu? Určitě ano. „Nic, jen se mi trochu zamotala hlava."

Starostlivě si ho prohlédla. „To bude tím vedrem. Piješ dost?"

„Jasně že jo."

„Jsi nějaký bledý."

„To se ti jen zdá."

„No dobře..."

„Upřímně nevím, jak ti mám za to, co jsi pro mě udělala, poděkovat."

Skousla si ret. „Možná by stačilo, kdyby ses přesunul do ložnice."

„Nemám s sebou vzít víno?" ptal se, když couval do dveří po její pravici.

Ta otázka byla zbytečná, vlastně ani nevěděl, proč ji vyslovil. I kdyby přikývla, pochyboval, že by se dokázal donutit k tomu dojít do kuchyně. Naštěstí zavrtěla hlavou a následovala ho. Někde vzadu v mysli se mu zjevila nenápadná myšlenka, že je to poprvé, co spolu budou spát u něj.

Stála těsně u něj a čekala, kdy jí svlékne tričko. Když jí ho přetahoval přes hlavu, mihla se mu před očima oranžová. Jako by snad měla zrzavé vlasy. Bodlo ho u srdce a ostře se nadechl. Naštěstí si ničeho nevšimla.

Bylo mu nepříjemné, kolikrát během několika málo minut místo ní viděl Christy. Jeho mozek se rozhodl mu udělat z celého dne peklo, jinak si to neuměl vysvětlit. Od toho výletu na kopec se mu to nestávalo, a zrovna dnes se vše vrátilo. V den, kdy na ni potřeboval myslet nejmíň, se mu zase vetřela do života. Podíval se na Mirandu a zatajil dech. Chtělo se mu brečet.

Stála tam místo ní. Zrzavá, s vlasy po lopatky, bez růže na rameni, stále ještě jeho. Potřásl hlavou. Jak se má zatraceně posunout dál, když ji vidí všude? Proč nemůže prostě zmizet? Zaostřil na Mirandu a úlevně vydechl. Konečně tam byla ona, v celé své kráse. Ale něco bylo zle. Mračila se.

„Co se děje?"

Zaklonil hlavu. Jestli jí řekne pravdu, rozcupuje ho na kousky. Bude si myslet, že ji jen využil. „Jsem v pohodě."

„Proč se chováš tak divně? Udělala jsem něco? To kvůli té práci?" Sedla si vedle něj a chytila ho za ruku.

„Ty za to nemůžeš."

„A kdo?"

„Nevím."

Lehl si na záda, zavřel oči. Musí jí říct, o co tady jde. Uleví se mu, nebude se muset děsit chvíle, kdy omylem objeví ten prstýnek nebo svatební oznámení. Ale asi jí tím ublíží. Proč to muselo být tak složité?

Ucítil její vlasy na rameni a pousmál se. Zatraceně, o tohle přijít nechtěl. Co když ji teď odežene? Vyčítal by si to do konce života.

„Jestli nechceš, tak o tom mluvit nemusíš, ale jsem tady, dobře?"

„Jednou ti to povím, slibuju," hlesl a přitáhl si ji do náruče. Potřeboval cítit něčí blízkost, vědět, že na to není sám. Vlastně nechápal, proč ještě neutekla. Měla s ním akorát problémy. Trpělivě snášela jeho záchvaty, snažila se mu pomoct, dokonce mu sehnala práci. A co dělal on pro ni? Připomínal jí nejbolestivější dny jejího života, chodil s ní na hřbitov a spal s ní.

Kdyby nebylo jí, byl by na tom mnohem hůř. A kdyby nebylo jeho, ona by měla lepší život, tolik by netrpěla a žila by v milosrdné lži. Zase někoho táhnul ke dnu.

„Nevím, nad čím přemýšlíš, ale hrozně se třeseš. Je ti zima?"

„Ne. Jsem v pohodě."

„Vážně?"

Ušklíbl se a otevřel oči. Prohlížela si ho, cítil její dech na rameni. Brýle si odložila a jak viděla rozostřeně, neustále mrkala. Vydržel by se na ni takhle dívat dlouho.

„Jo, vážně."

„Bryane?"

„No?"

„Já jen, že jsem ráda, že jsi tehdy přišel."

„Proč?" Bál se odpovědi, a přesto se musel zeptat. Copak se od té doby její život nezačal hroutit?

Nadzvedla se na loktech. „Protože kdybys to neudělal, nikdy bych tě nepoznala."

„To by pro tebe ale bylo vlastně lepší, ne?"

Protočila oči. „To tedy rozhodně ne. Bez tebe bych si nepřipadala..." odmlčela se a lehce zrudla.

„Jak?"

„Šťastně. Úplně."

Usmál se a políbil ji do vlasů. Už zase do toho padal po hlavě. Bylo v tom něco víc než jen sex? Z její strany určitě. A z jeho? Cítil se s ní tak dobře jen proto, že to uměla v posteli? Jen proto, že byla hezká a neskutečně se mu líbila její postava?

„Musím přiznat, že já bych se bez tebe asi upil k smrti." Když to řekl nahlas, připadal si hloupě, jako by právě přiznal porážku. Kdyby raději mlčel, zrovna tohle vědět nemusela...

„Miluju tě."

A bylo to tady. Dvě slova, která vše otáčí o sto osmdesát stupňů. Nemohl říct, že je nečekal. Ve vzduchu se vznášela už dlouho. Zbývalo jen odpovědět.

Ale co? Jak to vlastně bral on? Chtěl s ní trávit čas. Chtěl s ní být v posteli. Chtěl ji u sebe, protože mu pomáhala zvládat jeho nejhorší stavy. Ale znamenalo tohle, že ji má doopravdy rád? Třeba to byl jen chtíč. Ale ten většinou netrval nijak dlouho a existoval, dokud nebyl ukojen. Možná v tom vážně něco bylo. S Christy se na začátku cítil podobně.

„Já tebe taky."

★★★

Tak co říkáte na vývoj vztahu našich dvou „hrdinů"? Čekali jste, že to přijde?
Zároveň se chci omluvit, ale během následujících dvou měsíců absolutně netuším, jak to bude s novými kapitolami, protože zkouškový mi pomalu klepe na dveře. Takže kdyby se tu náhodou do půlky února nic neobjevilo (ale tak zlý to, doufám, nebude), tak ne, neumřel jsem, teda snad, ale jsem teprve ve fázi umírání.

Hezký den,
Quentin