V autě vládlo ticho. Od doby, kdy odjeli, nikdo nepromluvil. Bryan se díval z okna a Miranda poslušně řídila a na nic se neptala. Občas po něm loupla pohledem, někdy si odkašlala, ale neodvažovala se cokoliv říct. Doufal, že se ho nebojí.

Vztek už ho opustil. Přišel sice v ničivé a silné podobně, ale také poměrně rychle odešel. Přesto neměl nejmenší chuť rozebírat, co se u jeho rodičů stalo. Matka udeřila na citlivé místo a on se k tomu nemínil vracet. Sama Miranda mu řekla, že by byla radši, kdyby tu měla Petera. Věděl to. Ale snažil se na danou skutečnost nemyslet, protože věděl, že jinak ho to začne sžírat. A matka se ho musela zeptat zrovna na tohle. Ze všech věcí si musela vybrat tuhle. Horší už by bylo leda upozornění na to, že kvůli němu mu umřeli všichni kamarádi.

Letmo se podíval na Mirandu a vydechl. Musí se jí za to nějak omluvit, a nejlépe nejen slovy. Táhl ji k těm dvěma, musela celou cestu řídit, a za necelou hodinu je vezla zase zpátky. Měl by jí alespoň koupit kytku, když už nic jiného. Nebo se může pokusit dojít pro čokoládu.

Pohodlněji se opřel. Zbývala ještě hodina cesty. Možná by se hodilo prolomit to dusivé ticho. Jenže snad veškerá slova by vyzněla pitomě a trapně.

„Promiň," řekl nakonec tiše.

„Nemusíš se omlouvat. Pojedeme ke mně, nebo k tobě?"

„Klidně k tobě."

„Tak já ještě dojedu na nákup a ty tam mezitím počkáš, dobře?"

„Proč ne."

Tímhle byla konverzace ukončena. Znovu se otočil k oknu a pozoroval krajinu za ním. Po zbytek cesty mlčeli. Bryan jen doufal, že tohle není ticho před bouří. Mohla by mu třeba vyčíst, že ji tahal tak daleko jen kvůli obědu.

Zaparkovala před domem. Cítil, že potřebuje něco ostrého k pití. Ale nemohl se přece jen tak vykašlat na svou abstinenci, to by ty prášky nikdy nedostal. Na druhou stranu, jedna sklenička ničemu neuškodí...

„Mám jít s tebou?"

Ta její opatrnost ho dojímala a ničila zároveň. Připadal si kvůli ní ještě hůř. Ale zároveň věděl, že kdyby na něj nebrala ohledy, dlouho by spolu nevydrželi.

„Ne, v pohodě. Jen si teda půjčím klíče."

„Jasný."

Lehce mu stiskla koleno a pousmála se. Třeba se vážně nezlobila a nic mu nebude vyčítat. Jen dojde na nákup, přiveze něco, z čeho on stejně většinu ani nezvládne sníst, a pak se spolu možná vyspí, aby si zlepšili náladu. To by bylo ideální.

Převzal si od ní svazek klíčů a vylezl z auta. Mohl by ji požádat, jestli mu nekoupí whisky. Na víno absolutně neměl chuť, a ona nic jiného nevlastnila.

„Můžeš mi prosím koupit whisky? Klidně tu nejlevnější, co najdeš."

„Jistě. Nějaké speciální přání, co chceš k večeři?"

„Když to bude jídlo, co sním..."

„Udělám něco s fazolemi," usmála se a nastartovala.

Zabouchl dveře od auta, načež se vydal k těm vchodovým. Cítil na sobě její pohled. Sledovala, jestli se něco nepokazí. Starala se o něj tak neskutečně moc. Rychle odemkl a vešel dovnitř. Než stihl zavřít, všiml si, že konečně odjela.

Došel do obýváku a zmoženě si sedl na křeslo. Potřeboval by se vyspat a zapomenout na to, co se stalo u rodičů. Nezlobil se, teď už ne, ale mrzelo ho, co matka řekla. K tomu všemu mu ještě bylo vedro a v autě se pěkně zpotil. Dokonce i na džínách měl tmavé fleky. Chtělo by to studenou sprchu. Nebo bazén.

To druhé bohužel Miranda neměla, a tak zamířil do koupelny. Jeho ručník už byl na obvyklém místě, na spodním držáku. V podstatě u ní bydlel. Scházeli se tu častěji než u něj, i když on už doma neměl v podstatě nic, co by mohlo Mirandě připadat podezřelé - až na prsten, který pečlivě schoval.

Vlezl do sprchy. Bál se, co ho v ní potká tentokrát. Naposledy mu připomněla den, kdy na frontě strašně pršelo a nebylo vůbec nic vidět. Z toho panického záchvatu se vzpamatovával celý zbytek dne a vykouřil tehdy tolik cigaret, až mu je Miranda musela sebrat. Doufal, že tentokrát to bude lepší. A kdyby ne, tak bude mít u sebe tu whisky. To zvládne.

Pustil vodu a sykl. Sice mu přestalo být vedro, ale tohle bylo ledové až moc. Namočil si hlavu a v duchu vyjmenovával všechna sudá čísla od nuly do stovky. Raději se zaměstnával tímhle, aby náhodou nezačal přemýšlet, protože to byla vždycky cesta do pekel.

Osm, deset, dvanáct. Natáhl se pro sprchový gel a namydlil si vlasy. Lahev už byla skoro prázdná. Napadlo ho, že by měl Mirandě napsat, hned jak vyleze, aby mu koupila nový.

Čtrnáct, šestnáct, osmnáct. Koupelnu naplnila vůně máty. Christy ji nesnášela. Říkala mu, že kvůli ní má pocit, jako by si místo líbání čistila zuby. Zhluboka se nadechl a vrátil se k počítání.

Dvacet, dvacet dva, dvacet čtyři. Peter jednou kouřil mentolové cigarety. Chutnaly strašně. Všichni na ně tehdy nadávali, protože směs mentolu a tabáku jim vůbec nesedla.
Nějak se mu ty myšlenky vymknuly z rukou.

A pak to přišlo. Malý ptáček plný jedu trylkující o tom, co by bylo, kdyby se určité věci udály jinak. Kdyby tu byl Peter, Miranda by byla šťastnější. Zatřepal hlavou, ale nijak se mu neulevilo. Nedokázal ten proud zastavit. Ellen by byla pořád naživu. Nikam by neutekla, nikdo by ji nezabil.

Opřel se o chladivé kachličky a promnul si obličej. Špatně se mu dýchalo. Musel si sednout. Ledová voda mu dopadala na záda i zátylek, ale nevnímal ji. Snažil se uklidnit.

Kdyby žil Peter, podařilo by se mu včas varovat Jollyho a ten by žil taky. Kdybys nebyl neschopnej okamžitě zareagovat, všechno by bylo lepší. Jeden člověk a dokáže zmrvit život tolika osobám.

Zavřel oči. Nemohl se zbavit vzpomínky na Jollyho ztuhlé tělo. Na to, jak ho oživoval, i když měl díru v hlavě. Jak mu dýchal z úst do úst a neustále opakoval jeho jméno. Tehdy nevěřil, že by mohl být mrtvý. Vždyť před malou chvilkou byl vedle něj, dýchal, žil, nemohl umřít tak rychle. Tak to nefungovalo. Musel o život bojovat, snažit se přežít, ne vyhasnout jako svíčka v průvanu. Náhle a definitivně.

Zabolelo ho na hrudi. Roztřeseně se nadechl a oči zase otevřel. Viděl krapet rozmazaně. Byla mu příšerná zima. Potřeboval se zahřát. Odejít do tepla, někam do bezpečí. Ale nedokázal se zvednout. Jeho mozku nedocházelo, že by měl vypnout tekoucí vodu.

Třásl se a drkotal zuby. Srdce mu bušilo jako splašené. Bílá koupelna mu na jeho stavu moc nepřidávala. Jako by zase seděl ve sněhu, hučelo mu v uších a vzpamatovával se z dopadu bomby. Instinktivně se ohlédl, aby zjistil, jestli jsou ty dvě děti v pořádku. Když spatřil jen bílé dlaždičky, vrátil se myšlenkami zpátky do současnosti, ale strach ho neopouštěl. Co když se jim něco stalo? Nikdy nezjistil, jak skončily. Třeba zničil život i jim. Možná je taky zabil. Další dva zářezy na desce jím způsobených úmrtí. Vlastně by se v tom množství dvě malé čárky úplně ztratily.

Do očí se mu nahrnuly slzy. Zabil tolik lidí. Ať už úmyslně nebo ne. Takových zmařených životů, tolik zničených rodin, tolik děr v srdci. Byl ten nejhorší člověk na světě. Nepamatoval si, kolik vojáků zastřelil. Ale věděl, že jich bylo hodně. Víc, než by chtěl. A to nepočítal ty, kteří zahynuli kvůli jeho granátům. Stal se z něj stroj na zabíjení. Stroj na zabíjení nepřátel i přátel.

Rozbrečel se jako malé dítě. Voda mu stále bušila do zad. Přitáhl si kolena k tělu. Nesnášel se. Nenáviděl se za to, kolik prolil krve. A nenáviděl se za to, že přestože byl naprosto neschopný, tak stále žil a chodil po světě, zatímco ti lepší, ti schopnější, ti potřebnější, ti leželi pod drnem. Kdyby byl co k čemu, postavil by se do cesty té kulce, co zabila Jollyho. Kdyby nebyl zbabělec, před útěkem ze stavení by varoval ostatní, ať okamžitě vypadnou, než je zasypou trosky. Kdyby se víc snažil, všechno mohlo být jinak. Jeho kamarádi by žili. Christy by s ním zůstala. Miranda by nemusela pohřbívat manžela i dceru.

Opřel si hlavu o dlaždičky a dlouze vydechl. Pocit viny ho tížil na prsou jako železná koule. Jako by si ji touhle sprchou připoutal k tělu, aby ho už navždy táhla dolů. Mimoděk ho napadlo, že kdyby si šel zaplavat, utonul by kvůli ní. Jenže na to, aby ho utopila, nepotřebovala ani skutečnou vodu. Stačily jen jeho vlastní myšlenky.

Všiml si tmavé šmouhy za plastovými dveřmi od sprchy. Možná už si jeho pochroumaná vymyslela i anděla smrti, co ho zbaví veškerého utrpení.

Jenže andělé smrti na něj nevolali. A neťukali. Přivřel oči, aby lépe zaostřil, ale moc se mu to nedařilo. V uších mu hučelo a do toho dokázal vnímat jen pleskání kapek dopadajících na plast nebo jeho tělo. Sklonil hlavu ke kolenům a zhluboka dýchal. Zvuky začaly být jasnější.

„Bryane? Bryane, co ti je? Stalo se něco?"

Tak ne anděl smrti, to Miranda na něj volala. Nejradši by se ušklíbnul, ale neměl na to psychickou energii. Zase ho tahala z průšvihu. Zase jí přidělával starosti. Zase jí připomínal, že není v pořádku a nikdy nebude. Zase ji zklamal. Znovu se rozbrečel.

„Proboha, co se stalo? Někdo umřel? Jsou vaši v pohodě? Bryane, mluv se mnou."

Pohladila ho po hlavě a položila mu ruku na koleno. Vypnula vodu. Stále mrznul. Drkotal zuby. Bryane, cos to provedl? Proč jsi všem tolik ublížil?

„Já nechtěl," hlesl.

„Co jsi nechtěl?"

„Nechtěl jsem, aby všichni umřeli."

„Kdo umřel?"

„Spousta lidí."

Přehodila přes něj ručník. Vzala ho za ruku. Třásly se mu prsty.

„Musíš se zahřát, jsi úplně ledovej. Dokážeš se zvednout?"

Zvedl hlavu, oči plné slz. „Zabil jsem jich strašně moc."

Znovu ho pohladila, tentokrát po tváři. „Za to nemůžeš. Musel jsi, jinak by zabili tebe."

Vypadal jako malé dítě. Dítě, kterému může jedinou větou zničit celý život. A tak musela slova volit velmi opatrně.

„Pojď, oblečeš se, aby ses zahřál, a potom si o tomhle můžeme povídat dál. Dobře? Takhle akorát nastydneš."

Chvíli se díval do prázdna. Pak nenápadně přikývl. Občas mu ještě zbloudilá slza stekla až k bradě, ale jinak vypadal relativně klidně. Jen v hlavě mu neustále mozek předhazoval, kolik smrtí zavinil. Znělo mu to v mysli tak hlasitě, až mu občas přišlo, že to říká sama Miranda. Sledoval její rty, ale nehýbaly se.

Pomohla mu se postavit. Rozklepala se mu kolena, ale s její oporou dokázal vylézt ze sprchy. Zabalila ho do ručníku. Nezvládl se ani osušit. Jen tupě zíral před sebe a nechal se ničit vlastními myšlenkami. Určitě ti celou dobu lže. Kdyby ti řekla pravdu, neustál bys to, a ona to moc dobře ví. A tak tě uklidňuje, i když oba víte, že za to všechno můžeš jen a jen ty.

Půjčila mu župan a navlékla mu ponožky. Na víc si netroufla, a když viděla, jak mu je, raději se nepokoušela obléct ho do normálního oblečení. Vypadal, že ji sotva vnímá. Odvedla ho do obýváku a posadila ho na křeslo.

„Dojdu ti uvařit čaj, dobře?"

Už se zvedala, ale chytil ji za loket. Měl tak slabý stisk. Na jeden malý moment ji napadlo, jestli neumírá. „Nenechávej mě tady."

Smutně se pousmála a sedla se na opěradlo vedle něj. „Dobrá, nikam nejdu. Je ti už líp?"

„Ne," šeptl a opřel se o ni. Zabořila mu prsty do vlasů.

„Nad čím přemýšlíš?"

„Nad tím, že jsem ti zničil život. A spoustě dalších lidí taky. Nesnáším se za to."

„Bryane, ty vojáky jsi zabít musel. Jinak by zabili oni tebe. A mně jsi život nezničil."

„Ale jo," roztřeseně se nadechl, „zničil. Nejdřív kvůli mně umřel Peter, pak Ellen a teď jsem se ti ještě vetřel do života, takže ti dennodenně připomínám válku a ničím ti život jen tím, jak se o mě musíš furt starat. Jsem naprostá troska a ty by sis zasloužila někoho lepšího."

„Ani jedno z toho není pravda. Peter neumřel kvůli tobě, Ellen už vůbec ne a válku mi taky nepřipomínáš. Nestarám se jen já o tebe, ale i ty o mě, a je to tak naprosto v pořádku a já jsem ráda, že tu jsi -"

„Sama jsi řekla, že bys byla radši, kdyby tu byl Peter."

Povzdechla si. „Ale ten je mrtvý, Bryane. A ne kvůli tobě. Ty mrtvý nejsi."

„Bohužel," popotáhl.

„Tohle neříkej. Je dobře, že tu jsi."

Mlčel. Zhluboka dýchal, v hlavě se snažil počítat do padesáti a ignorovat ten vnitřní hlas, co mu opakoval, že Miranda nevykládá nic jiného než lži, a zavřel oči. Alespoň konečně nemrznul. Potřeboval by cigaretu. A vyspat se. Z čeho byl tak unavený?

„Jak ti je?"

„Příšerně. Bojím se, že tohle nezvládnu. Nezvládnu se z toho dostat. Zničí mě i debilní sprcha."

Objala ho a dala mu pusu na čelo. „Neboj, to dokážeme. Nejsi na to sám, jsme v tom spolu."

„Děkuju, že tu jsi."

Pevněji se k ní přitiskl. Možná měla pravdu. Třeba to dokážou. Ale věděl jistě, že jestli ne, bude od ní muset včas odejít. Radši zmizet, než aby se utopila společně s ním. To nemohl dovolit.

★★★

Q. se omlouvá, že to tak trvalo. Válcoval mě semestr a povinná četba, tudíž vůbec nebyl čas na psaní. Ale vzhledem k tomu, že za pár dní mám zkoušku, tak mi přišlo pěkný držet se tradice a zase tři dny před jejím konáním vydat kapitolu.
Co na ni říkáte? Myslíte, že to ti dva zvládnou, nebo jednomu z nich brzy dojde trpělivost a energie?

Mějte se fanfárově a zkuste neumřít vedrem,
Quentin