Seděl na místě spolujezdce a přemýšlel, co všechno se může během tohohle zdánlivě obyčejného dne pokazit. Vlastně by ani nemuseli vůbec dojet do cíle. Třeba se zaseknou uprostřed jedné z těch nekonečně dlouhých silnic. Nebo by mohli nabourat.

Mimoděk zaťal prsty do sedadla a prohlédl si silnici. Nikde nikdo. Jako by se všichni rozhodli zůstat doma, zatímco oni dva se museli kodrcat k jeho rodičům, aby tam protrpěli většinu soboty a možná i neděle.

„Tváříš se, jako bysme jeli na pohřeb."

„Na ten v podstatě jedeme. Pohřeb jakýkoliv šance na klidnej víkend," zamručel.

„Ále, věřím, že to dopadne dobře. Tvoje máma zněla docela příjemně, když pomineme ten výslech."

„Počkej, až tam dorazíme. Ještě budeš prosit, abych tě odtáhl pryč."

„Nemyslím si."

„Chceš se vsadit?"

Zasmála se. „Dobře, tak se vsadíme. Když budeš mít pravdu, udělám jednu věc, co budeš chtít, a když vyhraju já, tak se mnou pojedeš na nákup."

„Nákup čeho?"

„Jídla přece."

„Uh, sama víš, že tohle nedám."

„Fajn, tak se mnou alespoň zajedeš do zámečnictví. Musím ti konečně nechat udělat ty klíče."

„To beru," odsouhlasil.

Znovu vyhlédl z okénka. Už zbývalo jen pár minut, než měli dorazit do cíle. Nejradši by celý víkend přeskočil a dělal, že se nikdy nestal. Tolik se k rodičům netěšil. Návštěvy u nich většinou dopadaly katastrofálně, a to tam ani nebyl nikdo další. Vždycky se něco pokazilo a snad vždycky se tam sesypal. Jestli ho to potká i tentokrát, umře hanbou.

Krajina se mu míhala před očima. Spousta barev, jak všude pučely květy. Při tom pohledu se otřásl. Nebude moct ani odejít na zahradu, jestli se něco stane, protože by se jinak udusil. Možná by vážně stálo za to konečně zajít k doktorovi, aby mu na tu alergii něco předepsal...

„Pořád rovně a na druhý křižovatce zatoč doleva."

„Díky," odpověděla Miranda a rychle mu stiskla koleno, načež se vrátila zpět k řízení. „Dopadne to dobře."

Ušklíbl se. „Neměl bych spíš já uklidňovat tebe, protože poprvý uvidíš moje rodiče?"

„Není třeba, já jsem klidná. Docela se na ně těším."

„Tak to ti asi závidím."

„Ale no tak, jsou to přece tvoji rodiče."

„Uvidíme, co řekneš, až je poznáš," ukončil jejich debatu a tiše si povzdechl. „Teď doprava."

Tentokrát zabočila mlčky. Jak se tak díval po okolí, z nějakého důvodu si začal připadat divně. Chtěl jí to tu ukázat, až spolu budou déle. Co když od něj po tomhle víkendu uteče?

„Tamten bílej."

Zastavila. Rozhlédla se, kde to vlastně jsou. Posunula si brýle na nose, ostřila a prohlížela si dům. Bryan se mezitím potil na sedadle. Chtělo se mu tam snad ještě míň jak v týdnu do autobusu, a to bylo co říct. S čím tak jeho rodiče přijdou? Zahrají si před ní na dokonalou rodinku? Nebo radši bez přetvářek? Ke Christy se chovali mile, matka se jí snažila za každou cenu zalíbit. Otec ji jen přejel pohledem a v kuchyni pak Bryanovi sdělil, že ji rád nemá, ale bude respektovat, s kým jeho syn chodí. Zachovají se tentokrát stejně? Tehdy se za ně trochu styděl. Bál se, že tentokrát se hanbou propadne až do sklepa.

„Jdeme?" Jemně mu položila ruku na rameno, přesto sebou trhl. Kdyby tu třeba zůstali dostatečně dlouho, rodiče by zapomněli, že vůbec měli dorazit.

„Ještě minutku."

Obrátil se k domu a zhluboka se nadechl. Hlavně klid. Jde o rodiče, ne devítihlavou saň. V nejhorším ho ztrapní, Miranda se naštve a už nikdy sem nepřijedou. Nic horšího se nestane. Snad.

Všiml si stínu v okně. Matka je samozřejmě celou dobu sledovala. Jak typické.

„Fajn, tak můžem."

Ze zadních sedadel vytáhl sportovní tašku plnou jejich oblečení. Na jednu stranu doufal, že si odbydou jen nějaký rádoby slavnostní oběd a pojedou domů. Na druhou by sem nerad jel dvě hodiny jen kvůli obědu, z něhož stejně nebude nic mít.

Miranda ho chytila za ruku a lehce ji stiskla. Tohle zvládnou. I kdyby to dopadlo sebehůř, budou v tom společně. Nádech, výdech. Dvakrát kýchl a potom vyšel vstříc svému sobotnímu neštěstí.

Kupodivu na ně nikdo nečekal ve vchodových dveřích. Myslel si, že v nich najdou otce opírajícího se o futra, přejíždějícího je hodnotícím pohledem. Jenže zely prázdnotou. Třeba vážně zapomněli, že mají přijet, a ten stín v okně byl pouhá náhoda.

Jak moc se mýlil, zjistil Bryan, hned jak vešli s Mirandou dovnitř. Nestihli se ani zout nebo odložit cokoliv z věcí, které táhli s sebou, a už u nich stála matka.

„Konečně jste tady! Už jsme mysleli, že nepřijedete. Bála jsem se, jestli se vám něco nestalo."

„Jsme v pohodě, mami," zamumlal Bryan. Sportovní taška s žuchnutím dopadla na zem.

„Čekáme na vás s obědem, tak si uložte věci a přijďte, ať vám nevychladne. Mimochodem, já jsem Charlotte," řekla nadšeně a skoro až vecpala svou dlaň do té Mirandiny.

„Miranda," odpověděla rozpačitě brýlatá hnědovláska a vrhla po Bryanovi znepokojený pohled. Jen pokrčil rameny.

„Moc ráda tě poznávám. Bryane, asi budete chtít přespat u tebe v pokoji, tak jsem tam trošku uklidila. Neboj se, nic jsem nepřerovnávala. A donesli jsme tam s tátou matraci z pokoje pro hosty."

„Díky," hlesl, přehodil si popruh tašky přes rameno a šnečím krokem se vydal nahoru po schodech.

Když se dostal do pokoje, nervózně se ošil. Představa, že tam budou společně s Mirandou, se mu zdála značně nepatřičná. S Christy tu nikdy nepřespával. Hlídal si svůj dětský pokoj jako oko v hlavě. Jako poslední svatyni nevinnosti. Na levé zdi měl ještě pořád plakát se svým oblíbeným superhrdinou, v jednom šuplíku stolu se stále schovávala autíčka společně s dinosaury a na samotné desce postával plastový lev.

Už se chystal zavřít dveře, aby mohl Mirandino setkání s pokojem oddálit alespoň o další chvilku, když mu nakoukla přes rameno.

„Vypadá to tam útulně."

„A dětinsky," zamručel a konečně zavřel.

„Tvoje mamka se zdá milá. Říkala jsem ti přece, že to dopadne dobře. Jen sníme oběd, setkám se s tvým tátou a můžeme se klidně jít projít. Nebo jít k tobě."

„Ne, Mir, takhle jednoduchý to nikdy není. Něco se pokazí, uvidíš."

Společně sešli do přízemí. Bryan ji potom zavedl do jídelny. Při vzpomínce na poslední chvíli, kdy zde byl, se otřásl. Už nikdy neuspořádají tak velkou oslavu. Možná radši žádnou. A rozhodně už nikdy neuvidí otcovu sestru, ani kdyby ležela na smrtelné posteli a sama prosila, aby ji navštívil. Jestli ji někdy nesnášel, tak po téhle oslavě ji doslova nenáviděl.

Na stole už se nacházely hluboké talíře. Bryanův otec seděl na svém místě, a když přišli, ani nezvedl oči od křížovky.

„Dobrý den," zkusila to opatrně Miranda. Její hlas ho probral, zvedl k ní pohled a párkrát zmateně zamrkal. Potom lehce zbledl, postavil se a udělal tři kroky blíž k nim, aby jí mohl podat ruku.

„Dobrej, vy musíte být Miranda."

„Ano, moc mě těší."

„Jo, to mě taky. Tak se posaď, kam chceš, místa je tu dost. Bryane, ty si taky někam sedni, já jdu pomoct mámě s jídlem."

Bryan se pomalu a obezřetně posadil. Tušil nějakou zradu a bál se, kdy k ní dojde. Co když se teď vytasí s nějakým tříchodovým menu, aby udělali co nejlepší dojem? Nebo pozvou ještě někoho z rodiny? Šílení by na to byli dost. Raději zkontroloval, kolik je na stole talířů. S úlevou zjistil, že jen čtyři.

„Jestli se budeš ještě chvíli takhle stresovat, trefí tě šlak. Chápu, že jsi nervózní, ale zkus mi věřit. Vážně to dopadne dobře," zašeptala mu do ucha a stiskla mu koleno.

„Věřím ti. Ale nevěřím jim. Znám je třicet let, vím, čeho jsou schopný."

„Jsou to tvoji rodiče, prosím tě. Neplánují nás zavraždit, jen udělali oběd a chtějí mě poznat."

„Jo, jenže -" zmlkl, protože se oba zmiňovaní zrovna vrátili. Matka nesla velkou polévkovou mísu, otec přinášel talíř plný krajíců chleba.

„Mirando, nevím, jestli jíš kuřecí polévku, proto tě rozhodně nenutím ji jíst. Nevěděla jsem, co si dáš, a tak jsem udělala ještě makaróny se sýrem."

„Mockrát děkuju, myslím, že polévka mi bude stačit."

„To jsem ráda." Bryan by přísahal, že ta slova zněla neskutečně jedovatě. Ale rozhodl se následovat Mirandiny rady a doufat, že všechno skončí dobře. Třeba vážně přeháněl.

Matka všem nalila polévku do talíře, i jemu, přestože ji prosil pohledem, aby to nedělala. Žaludek měl stažený už tak, ze strachu, který byl evidentně zbytečný, a jídlo mu jen přihoršilo. Po většinu doby, co ostatní jedli, se jen šťoural lžící po dně talíře a přesouval zeleninu z jedné strany na druhou. Ačkoliv před pár dny si přál, aby si mohl dát i něco jiného než fazole, v tuhle chvíli nechtěl nic víc než moct odejít. Na poslední chvíli si k sobě vzal krajíc chleba a pomalu z něj ukusoval.

Když ostatní dojedli, všiml si, že matka sklízí ze stolu poněkud napjatě, jako by v sobě něco dusila. S talíři třískala mnohem hlasitěji než normálně a svaly na rukou měla podezřele napnuté. Po celou dobu se křečovitě usmívala. Tady něco nehrálo.

„Mir, počkáš na mě nahoře? Chci si promluvit s našima."

Otec sedící naproti němu ho však zaslechl. „To je dobrý, já Mirandě ukážu naši zahradu a ty si promluv s mámou."

„Dobře, ráda se podívám," reagovala bruneta překvapeně a následovala staršího muže ven před dům.

Bryan se vydal do kuchyně. Konečně zjistí, co se tady zatraceně děje a proč se jeho matka chová tak divně. Možná se mu to vážně jen zdálo. Ale kdyby ano, otec by se tak rychle nepakoval pryč z jejich dosahu a seděl by v pohodlí jídelny nad svými křížovkami. Tahle situace se mu přestávala čím dál víc líbit.

Matka stála u dřezu a skládala do něj talíře. Tentokrát už o poznání klidněji. Odkašlal si, aby ji nevyděsil.

„Ah, Bryane. Děje se něco, zlato?"

Opřel se o linku. „Jo, děje. A ty bys mi mohla povědět co."

„Nechápu, o čem mluvíš."

„Chováš se divně. Seš naštvaná? Vadí ti, že jsme přijeli?"

„Jak tě to mohlo vůbec napadnout? Jsem moc ráda, že jste tady," odpověděla až příliš mile. Takhle se normálně nechovala.

„Mami, prosím tě, co se tady děje?"

Slyšel, jak si povzdechla. Takže si to myslel správně. Někde vzadu v duši cítil maličké uspokojení z toho, že měl pravdu. Ale děsil se, co z matky vyleze.

„Jen mi není sympatická, to je všechno. Vždyť ani nepozdravila, když jste přišli! Taková základní věc. A teď u oběda, myslela jsem, že toho sní víc. Nedojedla ani polívku, určitě jí nebyla dost dobrá -"

„Zastavím tě hned tady. Nenapadlo tě třeba, že je z tohohle všeho nervózní? A proto nejedla? Proto jí nedošlo, že by měla hned pozdravit? Navíc jsi jí k tomu ani nedala příležitost."

„To není pravda," ohradila se matka a otočila se čelem k němu. Potom si promnula obličej. „Bryane, máš ji rád? Jako opravdu rád."

„Mám."

Další povzdech. „Jen nechci, aby ti ublížila. Teprve nedávno jste se rozešli s Christy, ani nevím, jestli ses dostal přes tu nevěru... Neskočil jsi do toho po hlavě?"

„I kdyby, tak mi to tak vyhovuje, mami. Mám z toho dobrej pocit."

„Nerada bych, aby to s ní dopadlo stejně jako s tou minulou. Z ní jsi taky měl ‚dobrej pocit', chtěl sis ji vzít, a jak to skončilo..."

„Miranda taková není."

„Jak si můžeš být tak jistý? V čem je jiná?"

„Prostě to vím."

„A kde jsi k ní vůbec přišel?"

Zatraceně. Nervózně polkl a přešlápl na místě. Doufal, že zrovna téhle prokleté otázce se dokáže vyhnout, a ona přišla hned ze začátku. Jenže co teď? Zalhat? Vymyslet si báchorku o náhodném a trapném setkání někde v obchodě, kde mu pomohla vybrat si něco k jídlu? Nebo radši přiznat barvu a čelit následkům? Bylo mu třicet a pořád nevěděl, jestli je lepší vlastní matce lhát, nebo říct pravdu.

Zhluboka se nadechl. „Poznali jsme se díky článku v novinách." Výborně, tohle vlastně ani není lež, pochválil se v duchu.

„Ona je novinářka?"

„Ne, prodává v obchodě."

„A jak jste se teda poznali?"

Sklonil pohled ke svým rukám. „Přišel jsem za ní, protože její bývalý manžel byl jeden z kluků, se kterýma jsem sloužil. Chtěl jsem jí říct, jak umřel."

Slyšel, jak matka zalapala po dechu. „Panebože. Vdova po vojákovi, to nám ještě scházelo! Bryane, prosím tě, slib mi, že si ještě jednou promyslíš, jestli s ní chceš být."

„Cože?" Zdálo se mu, že se přeslechl. Jeho vlastní matka ho přece nemohla nabádat k tomu, aby se s ní rozešel, jen proto, že byla vdova po vojákovi.

Matka k němu přistoupila a položila mu ruce na ramena. „Zlatíčko, vážně se nad tím zamysli. Vždyť ona ti musí válku připomínat jen tím, že stojí vedle tebe."

„Vlastně -"

„A nenapadlo tě, že tě třeba jen využívá, protože v tobě vidí manžela, a nechce na něj zapomenout? Že jsi jen taková náhrada?"

Ztuhl a několikrát zamrkal. Cítil, jak se něco uvnitř něj pomalu zahřívá. Pomaličku, nenápadně a zlověstně. Setřásl její ruce a o krok ustoupil.

„Do prdele, mami. Vždycky jsem si myslel, že zrovna ty budeš z vás dvou ta chytřejší. Ale po tomhle o tom začínám dost pochybovat."

„Bryane -"

„Už se mi nepleť do vztahu, nikdy. Může ti být ukradený, koho si tahám do postele a koho si jednou třeba i vezmu. Jsem dospělej a tobě do toho fakt nic není. Tak se starej o svoje věci a neser se do mých, díky," pronesl naštvaně a odešel z kuchyně, načež zamířil do pokoje.

Mirandu našel sedět na svojí posteli. Když tam vletěl jako velká voda, už se chystala ke slovu, ale jakmile si všimla, jak se tváří, raději si to rozmyslela.

„Jedeme domů," oznámil příkře a hodil si popruh tašky na rameno.

„Stalo se něco?" zeptala se tiše, ale nezvedla se.

„Jo, stalo a nechci to řešit. Promiň, že jsem tě sem tahal jen kvůli debilnímu obědu, ale nehodlám tu už zůstat ani minutu."

„Dobře."

Pomalu vstala a šla za ním. Přestože viděl rudě, všiml si, že se tváří neskutečně sklíčeně. Řekl jí snad otec něco? Naznačil jí, že tu není vítaná? Nechtěl věřit tomu, že by kdy on řekl něco takového nahlas. Jenže tenhle den byl už tak plný nepříjemných překvapení, že by ho to vlastně ani moc neudivilo.

„Na shledanou," řekla Miranda na chodbě. Nikdo neodpověděl.

Do auta skoro doběhl. Otce ani matku nepotkali. Tašku hodil do kufru tak silně, až se bál, jestli to nepřehnal. Potom silně práskl dveřmi od kufru a maličko se mu ulevilo. Ale jen nepatrně. Pořád vnitřně zuřil vzteky. A nejvíc ho deptalo, že tohle všechno odnášel člověk, co za nic nemohl.

Když už seděl na sedadle spolujezdce, několikrát se zhluboka nadechl a zase vydechl. Ne že by to pomohlo. Miranda nastartovala. Naposledy se podíval na svůj rodný dům. Matka s otcem stáli u okna. Otec jim nenápadně mával a usmíval se. Matka tam stála celá zkamenělá. Bryan by přísahal, že snad brečela.

Ale na slzy už bylo pozdě. Nehodlal se sem v nejbližší době vrátit. A byl si jistý, že Miranda znovu tenhle práh překročí leda s prstenem na ruce a jeho příjmením ve všech dokladech.

***

Kapitola skoro po měsíci, hah. Nezabíjejte mě, prosím. Snad vám jako omluva stačí to, že je docela dlouhá. (Teda, jedna z těch delších v tomhle příběhu.) Omlouvám se, že to tak trvalo, ale - jako vždycky - válcuje mě škola. A bojím se, že do konce semestru to nebude o moc lepší.

Každopádně, co říkáte na reakci rodičů? A potom taky Bryanovu reakci? Kdo z nich to podle vás přehnal víc?

Myslete pozitivně a mějte se fanfárově,
Q.