Ráno přišlo příliš rychle, osamělost nestihla utéct. Prázdná postel vedle něj mu na dobré náladě moc nepřidala. Bál se, jestli se na něj pořád nezlobí a nevyhodí ho, hned jak se ukáže, ven. Za ten ranní incident se neskutečně styděl. Nejraději by se tajně vyplížil ven, jenže pokud už byla vzhůru, všimla by si ho. A ten zbytek cti, která mu pomalu docházela, mu zakazoval jen tak zdrhnout se staženým ocasem domů. Navíc si neuměl představit, že by ji potom někde na ulici potkal a musel jí své počínání vysvětlit.

Přetočil se na záda a promnul si oči. Jakmile vyleze z ložnice, bude muset čelit následkům té noční konverzace. Takže čím déle zůstane v posteli, tím lépe. Navíc byla sobota, tudíž nebude působit nepatřičně, když vstane později.

Tušil, že tím prohlášením těsně před tím, než odešli do ložnice, se něco změnilo. Bolelo ho, že to nemůže vzít zpět. I kdyby se omluvil, nevymaže z paměti svojí ani její, co přesně řekl. Stejně, jako když s naprostou upřímností prohlásil, že za ní přišel hlavně proto, že jí zavraždili dceru, se měl nyní chuť propadnout do země a neprovozovat žádné sociální interakce, protože je evidentně nezvládal. Nejradši by se vrátil v čase a všechno tohle špatné, co jí kdy pověděl do očí, smazal. Najednou mu došlo, kolikrát už jí touhle svou zbrklostí a neopatrností ublížil. Divil se, že s ním skončila v posteli, že s ním vůbec mluví a nevyhýbá se mu obloukem.

Přemýšlel, kolikrát ještě tohle udělá. Tři roky zpátky by ho nenapadlo, že někdy bude tak neomalený. Vždycky se choval uctivě, odměřeně, dával si pozor, a rozhodně nepostupoval neuváženě. Když tedy vynechal, že i přes rozkaz velitele čety toho osudného večera přivedl z vybombardovaného města dvě děti, tehdy se uváženě rozhodně nechoval. Když na ně pomyslel, musel se ušklíbnout. Docela mu přirostly k srdci, i za tak krátkou dobu, jakou s nimi strávil. Doufal, že je vážně schovali do bezpečí. Ale nějaký tichý hlásek mu neustále šeptal, že je taky dobře možné, že ty řeči o bezpečí byly jen lži, kterými je nakrmili, aby nedělali problémy. Dokázali by zastřelit dítě?

Zavrtěl hlavou a prohlédl si strop. Rozhodně by je jen tak neodpráskli, to by neudělali. Vždyť jejich cílem bylo chránit, a dokud na sobě ono dítě nemělo bombu – nebo o tom minimálně nepanovalo jisté přesvědčení –, nic mu neudělali. Na rozdíl od té zrůdy, co zabila Ellen.

Nechápal, jak někdo něco takového dokáže provést. Děsilo ho, co za lidi tím pádem běhá po světě. Ublížit dvanáctileté holce, to přece nebylo normální. Uvědomil si, že vlastně nevěděl, co přesně se stalo. Když o tom četl, ani ten článek nedokončil, protože se zasekl hned u Peterova jména. Netušil, jestli má ty noviny stále doma, ale zajímalo ho, jak všechno dopadlo. Jenže zeptat se Mirandy nemohl.

Lehl si zpátky na bok a zavřel oči. Možná by mu pomohlo se ještě vyspat, aspoň by přestal přemýšlet nad takovými blbostmi. Stačilo, kolikrát už to u ní pokazil, nemusel vše ještě zhoršovat. Na druhou stranu, kdyby to pokazil teď, bylo by to lepší, protože spolu zatím spali jen jednou, tudíž by bylo jednodušší se jí vyhýbat. Jenže to nechtěl. Nehodlal se bát každého odchodu z domu ještě víc než teď jen proto, aby ji náhodou nepotkal, jak si jde nakoupit. Na tyhle hry na schovávanou už byl moc starý. A navíc se nehodlal vzdát možnosti pravidelného setkávání, protože mohl upřímně říct, že včera šlo poznat, že oba tohle potřebovali.

Ani si neuvědomil, že opravdu usnul. Probralo ho, jak s ním někdo lehce třese.

„Bryane, měl bys vstát."

Pomalu otevřel oči a hned je zase zavřel. Miranda totiž roztáhla žaluzie a venkovní světlo mu bylo v tomhle stavu bytostně nepříjemné.

„Kolik je?" dostal ze sebe ochraptěle a promnul si obličej. Zatraceně, cítil se, jak když ho někdo přetáhl lopatou.

„Jedna odpoledne."

Vytřeštil oči. Proboha, jak mohl spát tak dlouho. „Ježiš. Promiň."

Zasmála se. „Mně se neomlouvej, tobě vystydlo kafe. Klidně bych tě nechala spát dál, ten noční incident tě asi dost zmohl, ale abych byla upřímná, začínala jsem se tam sama nudit."

„Díky za budíček. Hned se vykopu, jen se musím trochu probrat."

„Kdybys chtěl do sprchy, tak ručník je v prvním šuplíku prádelníku. A mimochodem, až tu příště budeš, ležíš zády ke mně. Strašně funíš, když spíš."

Ušklíbl se a pomalu se posadil. Najednou mu došlo, že řekla „až tu příště budeš“, ne jestli. To znamenalo, že se nepřestanou vídat? Chtěl se jí na to zeptat, ale už zmizela za dveřmi. Budou si o tom muset promluvit, naprosto otevřeně, aby se mezi nimi vyčistil vzduch. Tahle nejistota ho vyváděla z míry.

Rozhodl se, že sprchu raději vynechá, nechtěl se Mirandě hrabat ve věcech. Přestože mu sama řekla, kde ručníky najde, nepřipadalo mu správné jí lézt do skříně. Sám to nesnášel. Došoural se proto do koupelny, aby si aspoň opláchl obličej. Potřeboval by si vyčistit zuby, ale kartáček si s sebou na včerejší večeři opravdu nebral. Pachuť, kterou cítil ještě z rána, mu vadila, a tak si alespoň vypláchl pusu ústní vodou.

Vrátil se ještě do ložnice pro oblečení. Všechno měl srovnané na hromádce na nočním stolku. V tu chvíli litoval, že si bral tak slavnostní oblečení a nepřišel jen v džínách a tričku. Košili si oblékal dlouho, protože na první pokus špatně zapnul knoflíčky. Divil se, že se včera žádný neutrhl. Společenské kalhoty proklínal ze všeho nejvíc, tušil, že mu v nich při cestě domů bude šílené vedro.

Připadal si jako idiot, když takhle slavnostně vyšňořený přišel do obývacího pokoje, kde u jídelního stolu seděla Miranda se dvěma hrnky před sebou. Až přijde příště, musí se obléknout líp. Napadlo ho, jestli se budou pořád vídat jen u ní. Na jednu stranu by si nestěžoval – nemusel by se stresovat, zda všechno uklidil, jestli někde nezůstalo něco, co by ji pobouřilo. Nebo jestli vyhodil všechno, co mu připomínalo Christy. Kdyby našla to svatební oznámení, asi by ji nepotěšil. Nebo nedej Bože ten prsten! Co by si tak myslela? Jistojistě se museli scházet jen u ní.

„Dobré ráno."

„Dobré. Můžeme si promluvit?"

Narovnala se a nechápavě nakrčila obočí. „Jistě, o čem?"

„O včerejšku, respektive o tom, co se stalo v noci," řekl, když pomalu odsouval židli. Neuniklo mu, jak se napjala a přitáhla si hrnek blíže k sobě. Takže všechno rozhodně nebylo tak v pořádku, jak to hrála, když ho budila.

„Musíš být specifičtější. V noci se toho stalo hodně..."

„Myslím ten úklid a všechno okolo něj."

„Dobře," zamíchala si kávu, „tak povídej."

Posadil se. „Ještě jednou bych se chtěl omluvit. Za všechno. To, co jsem vypustil z pusy, byla strašná blbost, opravdu promiň. Nemyslel jsem to tak."

Pousmála se a rychle se napila. „Nic se nestalo."

„A ještě bych se chtěl zeptat, jak to s náma teď bude."

„Stojím si za tím, co jsem řekla. Jen spolu spíme. Takže se vlastně nic nemění. Čas od času se sejdeme, užijeme si a bavíme se jako dřív. Nevím jak ty, ale já na vážný vztah nejsem připravená."

Úlevně si oddechl. Byl rád, že z toho nechtěla udělat nic seriózního, sám by něco takového nezvládl a utíkat odsud jako slaboch, co se bojí vztahu, se mu nechtělo. Vzpomínky na Christy byly moc živé. Ale tohle by mohlo oběma pomoct. Potřebovali na chvíli zapomenout, že jsou už notnou dobu osamělí.

„Dobře, tak jo."

„Nevadí ti to?"

„Vůbec ne. Vlastně se mi ulevilo."

Zasmála se. „To jsem tak hrozná, že bys se mnou nevydržel?"

„Spíš jsem ještě ve fázi oplakávání minulýho vztahu," zamumlal a sklonil pohled ke svým rukám. Možná měl radši mlčet.

„To mě mrzí..."

Napadlo ho, jestli by tohle neměl brát jako úplnou tečku za jejich vztahem. Dokud žil v domnění, že ho opustila kvůli sobě, mnohem snáze se mu smiřovalo s rozchodem. Ono zjištění nevěry ho rozhodilo. A teď, když započalo něco, co se alespoň vzdáleně podobalo vztahu, si mohl konečně říct, že se přes Christy může dostat. A bez toho, aby se musel opít.

„Nic se neděje. Jen, jak často se chceš scházet?"

„Tak často, jak to bude potřeba."

„To abych se sem přestěhoval."

S tichým smíchem k němu přistrčila druhý hrnek. „Myslím, že dvakrát týdně to zatím stačí. Kdyby kdokoliv z nás potřeboval, není problém se sejít i jindy. A tady máš kafe. Bohužel vystydlý."

„Kolik jsi do něj dala cukru?"

„Lžičku..."

Zkřivil obličej a zatřásl hlavou. „Fuj, kdo má něco tak sladkýho pít?"

Líbilo se mu, jak uvolněně si povídali. Předtím si nedovedl představit, že by spolu vedli takovou konverzaci. Po celou dobu se snažil chovat uctivě a s určitým odstupem, aby neudělal nějakou hloupost. Na což stejně došlo. Co když tyhle krásné pocity zmizí a nahradí je vina? Nebude si Miranda vyčítat, že si spolu něco začali?

„Mir?"

„Hm?"

„Nevyčítáš si, že jsme spolu spali tak brzo po Peterově smrti?"

Odkašlala si. „Úplně nevím, jestli je tohle vhodné téma ke konverzaci."

„Chci jen jasnou odpověď. Bojím se, jestli jsem neudělal chybu, kvůli který by ses trápila."

Tentokrát si hlasitě povzdechla. Potom si zajela rukama do vlasů. „Jednou mě to tvoje ujišťování se zabije. Bryane. Já se neopila. Byla jsem naprosto střízlivá. Takže ano, jsem si jistá, že mi nevadí s tebou spát dva roky poté, co jsem pochovala manžela. A ocenila bych, kdybys ho už nezmiňoval. Je mi nepříjemné se o něm bavit v tomhle kontextu."

„Promiň," hlesl. Pokazil to. Zase. Jako vždycky všechno. Měl by se naučit mlčet. Až se dostane domů, pořádně se napije a zakouří si, aby tuhle trapnou situaci alespoň na chvíli dostal z paměti.

„Neomlouvej se," natáhla se přes stůl a vzala ho za ruku, „je pěkný, že se staráš. Jen je to někdy až moc."

Vděčně se usmál, ale myslel si svoje. Pořád i opakoval, jak se má mít na pozoru, vše si dobře promyslet a neprovést něco, čeho by litovali, a pak udělal tohle. Chtěl se zachovat dospěle, ale dopadl jako nadržený puberťák. A jako bonus ho neopouštěla myšlenka, že vědět tohle Peter, zabil by ho.

Přemýšlel, jestli nakonec opravdu neudělal chybu, když po ní vyjel. Sice to oběma pomohlo s frustrací, ale ty problémy, které se s tím pojily... Pak se ale podíval na její dlaň spočívající na té jeho. I kdyby to byl omyl, nehodlal se ho jen tak vzdát. Ostatně, oba si to užili. A to považoval za nejdůležitější.