Nepřítomně před sebou tlačil nákupní vozík a pozoroval podlahu míhající se mu pod nohama. Až když si někdo odkašlal, odlepil pohled od země. Kousek před ním stál postarší muž s rukama v bok, mračil se.

„Promiňte, ale vrazil jste do mě."

Zamrkal. Nebyl si vědom, že by do někoho narazil. Ale hádat se nechtěl.

„Aha, pardon, omlouvám se. Zamyslel jsem se."

„No jo, vy mladý musíte furt na něco myslet, skutečnej svět je moc velká nuda," spustil muž, ale Bryan už ho nevnímal. Místo toho s vozíkem popojel ke straně a rozhlédl se kolem.

Z tolika možností a věcí se mu zatočila hlava. Stále se mu ještě nepodařilo si zvyknout na skutečnost, že stačí jen dojít do obchodu a vybrat si cokoliv, co jen chce - a má na to peníze. Přetrvával v něm strach z toho, že na chvilku zavře oči a ocitne se zpátky v zimě, ve válce, v boji o holý život. S hlubokým nádechem se přesunul k zelenině a ovoci.

Nevěděl, co si vybrat. Už zase. Stávalo se mu to od té doby, co se vrátil. Předtím byl obyčejný člověk schopný fungovat v normální společnosti, nijak nevybočoval. Jenže nyní, po návratu z toho bílého pekla, byl jako vyměněný. Nedokázal se sám rozhodnout, nedokázal zajet zpět do starých kolejí. Nějaká jeho část tam zůstala. A on bez ní existoval jen horko těžko.
Natáhl se pro hroznové víno, ale ruku stáhl zpátky. Nervózně se podrbal na zátylku. Připadal si hloupě. Podíval se kolem sebe, ale nikdo si ho nevšímal, každý se soustředil sám na sebe a na nákupní seznam sepsaný na malém kousku papíru nebo v telefonu. Ještě jednou pohledem zabloudil k zeleným kuličkám, ale poté se otočil a odešel pryč.

Ačkoli v obchodě strávil asi hodinu, odešel jen s látkovou taškou plnou konzerv s fazolemi, jedním chlebem a lahví zlatavé whisky. Stejně jako každý pátek. Občas ho napadlo, jestli si tím nezničí žaludek, ale pokaždé nad tím mávl rukou. Jiné věci mu většinou nešlo koupit. Měl neustále pocit, že se musí uskromňovat a dávat pozor, kolik toho sní - protože nikdy nemůže vědět, jestli nepřijde válka, konec světa nebo něco, co by ho usvědčilo v tom, že jeho počínání je správné.

Po ulici šel rychle, téměř utíkal. Bylo tak nepřirozené vyskytovat se v otevřeném prostoru a nemuset se co pět vteřin otáčet, jestli za ním někdo nejde nebo na něj nemíří z křoví. Sice tudy chodil už půl roku, ale ještě si nezvykl. Tři roky ve válečné zóně se jen tak zapomenout nedají.

Nějakému autu projíždějícímu za ním hlasitě zaburácel motor. Okamžitě upustil tašku a přitiskl se ke stromu, co rostl vedle chodníku. Srdce měl až v krku, zrychleně dýchal a po zádech mu stékal ledový pot. V hlavě mu znělo jen nebezpečí, nebezpečí, musíš se někam schovat. Až z překvapených pohledů kolemjdoucích pochopil, že se nic neděje.

„Jste v pořádku?"

Nepřítomně přikývl. Brýlatá dívka mu ostýchavě podala tašku, již hodil na zem, a pak spěšně odkráčela pryč, nezapomněla mu ovšem věnovat ještě několik letmých pohledů přes rameno.

Dlaní si otřel zpocené čelo a vydechl. Přišel si jako idiot. Pevně sevřel uši látkové tašky, napočítal do dvaceti, aby se alespoň maličko uklidnil, a pokračoval v cestě. I tahle desetiminutová cesta z obchodu domů mu dělala neskutečný problém, raději si nepředstavoval, jak příští týden pojede za psycholožkou.

Soused, okolo nějž procházel, po něm vrhl zhnusený pohled, načež se vrátil ke stříhání živého plotu, který odděloval jejich pozemky. Bryan mu to neměl za zlé. Ten šedesátiletý pán zkrátka nesnášel násilí a vojáky nebral jako lidi, ale jako podřadné bestie, které si nezaslouží existovat, protože obírají o život druhé. Žili spolu v tiché nenávisti a oběma to vyhovovalo, alespoň měli o jednoho otravného a neskutečně přátelského souseda, který by se k nim neustále cpal na návštěvy, míň.

Při otevírání dveří se mu tak třásly ruce, že mu klíče dvakrát spadly na zem a do klíčové dírky se trefil až na čtvrtý pokus. Když zavřel vchodové dveře, opřel se o ně a ztěžka dosedl na podlahu. Snažil se pravidelně dýchat, palci si kreslil na kolenou malá kolečka, aby se uklidnil, a neustále si v duchu opakoval, že se zlepšil a udělal velký pokrok, protože v obchodě vydržel tak dlouho. Vnitřně ale tušil, že to nějaký extra úspěch není. Stále nakupoval to samé ze strachu z nedostatku, neuměl si dopřát něco dobrého a jen jednou za měsíc dokázal sám sobě dovolit sehnat si tři lékořicové pendreky, kterými se potom v průběhu následujících třiceti dnů odměňoval za každé zlepšení, kterého dosáhl. Napadlo ho, jestli nějaký ještě nemá schovaný ve skříňce nad dřezem, ale potom si vzpomněl, že poslední kousek snědl za to, že dokázal přežít hodinovou procházku po městě bez jediného panikaření a neustálého ohlížení se přes rameno.

Zaklel a zaklonil hlavu. Nevěděl, jestli je jediný, pro koho je návrat k věcem minulým tak těžký, nebo se s tím snad potýká každý, kdo se vrátí domů z války. Doufal v to druhé. S povzdechem se zvedl a došel do kuchyně, aby uklidil věci, co nakoupil. Necítil se v ní příjemně. Připomínala mu Christy. Vždycky, když vešel, zdálo se mu, že ji vidí vařit u plotny, mýt nádobí ve dřezu nebo něco hledat v ledničce. A pak mrknul a byla pryč. Stejně jako toho osudného dne před čtyřmi měsíci, kdy se vrátil od doktorky a její věci zmizely. Žádný vzkaz, výčitky, slzavá údolí a sáhodlouhé loučení, nic. Bylo to jako vydařený kouzelnický trik.

Jakmile měl hotovo, nalil si trochu whisky do skleničky, ze zásuvky vyštrachal zapalovač a přesunul se do obývacího pokoje na gauč. Obývák byl jediná místnost, kde rád trávil svůj čas. Po odchodu svojí přítelkyně ho celý přestavěl, vyházel z něj jejich společné fotografie a za část úspor koupil novou sedačku, aby nemusel myslet na to, co všechno ta minulá zažila. Jedině na tomhle místě si připadal nový a nezkažený. Ostatní mu připomínala, jak moc se změnil, kolik udělal chyb, ale tady mohl konečně vydechnout a zapomenout na všechno zlo, protože na něj z každého kouta nedýchaly vzpomínky na starý život.

Zapálil si cigaretu a zhluboka se nadechl. Prsty se mu sice třást nepřestaly, ale aspoň zvládl udržet v jedné ruce skleničku a nevylít ji. Natáhl se pro noviny ležící na konferenčním stolku. Začal v nich listovat a na jedné straně ho upoutalo jméno, které znal moc dobře. Jolly Peirson.

Při vzpomínce na něj se otřásl. Pamatoval si úplně přesně, jak se spolu schovávali mezi troskami radnice, když se Jolly naprosto neopatrně trochu víc narovnal a vystrčil hlavu. Bryan věděl, že to hlasité lupnutí, kdy kulka prosvištěla lebkou, nikdy nezapomene. A taky věděl, že nikdy nezapomene na těch pár minut, kdy mu vleže masíroval srdce, dýchal mu do úst a snažil se ho oživit, než mu došlo, že tohle už nemá cenu.

Chtělo se mu brečet, polilo ho horko. S ostatními si tak blízký nebyl, ale tenhle blonďák mu opravdu přirostl k srdci a on ho tak hloupě ztratil. Cítil, jak se zase rozevírá rána, kterou se snažil skrýt. Píchlo ho na hrudi. Jednou vzlykl, ale zakázal si se naplno rozbrečet. Musí se přes to přenést a pláč ničemu nepomáhá. Jen se nahrbil, roztřeseně dýchal a několikrát si zopakoval, že to Jollyho alespoň nijak nebolelo. Na rozdíl od ostatních.

Promnul si obličej a vrátil se k článku v novinách. Psali tam o Jollym jako o válečném hrdinovi, který padl za správnou věc a tento týden bude mít narozeniny. Bryan si v duchu udělal poznámku, že mu musí na hrob donést květiny. Potom ale jeho pozornost zaujala zmínka o naprosto jiném člověku. Peteru Delovi. Konkrétně o jeho dceři, která se údajně našla mrtvá v lese po dvou letech, kdy byla pohřešovaná. Do krku se mu nahrnula žluč a měl co dělat, aby zahnal nevolnost. Ačkoliv byl voják a zabíjel poměrně často, nedokázal pochopit, jak někdo mohl vztáhnout ruku na dítě. Vždyť byly tak bezbranné.

Vzpomněl si na dvě děti, které se jim s Jollym podařilo při jedné misi zachránit. Věděl, že domů se vrátit nemohly, jejich město se změnilo v trosky po intenzivním bombardování, ale dle slov nadřízených o ně bylo dobře postaráno a byly odvezeny k nějakým příbuzným v sousední zemi. Bryan si raději neověřoval, jestli je to pravda, bral tu informaci jako fakt, protože se bál, že kdyby se v tom začal šťourat, na konci by objevil dvě mrtvá těla, nejlépe zasřelená na dně nějakého příkopu.

Znovu se myšlenkami zatoulal k Delovic děvčeti. Pokud si správně pamatoval z Peterova vyprávění, měl o několik let starší manželku žijící ve stejném městě jako Bryan. Raději nepřemýšlel nad tím, jak jí musí být. Ztratila nejen manžela, ale nyní i dceru.

Napil se whisky a zamyslel se. Možná o to ta dáma nestála, chtěla být sama a vypořádat se se všemi problémy po svém, ale napadlo ho, že by ji mohl někdy navštívit. Minimálně by jí měl popřát upřímnou soustrast, když to byl on, kdo jejího manžela hlídal a držel naživu do poslední chvíle.

Kopl do sebe celou skleničku. Rozhodl se, že to udělá. Během následujícího měsíce navštíví Mirandu Delovou.

☆☆☆☆☆☆☆

Nuže, asi vítejte u dalšího příběhu, který má název jak nákupní seznam a bude mít víc než jednu kapitolu. (U mě celkem zázrak, já vím.)
Seznamte se s Bryanem, zlomeným protagonistou, který vás bude provázet zbytkem tohohle výtvoru. Doufám, že vám neleze na nervy už teď, protože se ho ještě nějakou dobu nezbavíte.
Jinak, ano, tenhle příběh navazuje na povídku „Ale vždyť jsou Vánoce...", ale jestli nechcete, číst ji nemusíte, pochopíte ho i bez ní.

Pokud najdete nějakej překlep/chybu/cokoliv nebo máte jakoukoliv připomínku k čemukoliv, nebojte se dát vědět, neprokleju vás.

Hezký zbytek dne,
Quentin