Na koleni ho chladila plechovka piva. Poprvé za celý den mu nebylo vedro. Seděl rozvalený v křesle, pozoroval převlékající se Mirandu a přál si, aby tahle chvíle neskončila. Děsil se totiž toho, co mělo přijít hned vzápětí.

„Tak, nejdřív zkusíme zjistit, co by tě bavilo." Sedla si naproti němu, přehodila si nohu přes nohu a připravila si malý bloček s obyčejnou tužkou. Připomněla mu tím jeho dopolední rozhovor s psycholožkou.

„Nic?"

„Ten tvůj pesimismus ti práci nesežene."

Narovnal se a napil se piva. „Fajn, nechám toho. Ale já fakt nevím, co by mě bavilo."

„Jak moc velký problém by pro tebe byla práce s lidmi?"

„Asi hodně."

„Dobře..."

„Myslím, že tohle nebyl dobrý nápad."

Skousla tužku a zamračila se na něj. „Pšt, přemýšlím."

„Ale -" Vražedný pohled vržený jeho směrem ho umlčel.

Sám netušil, co by se pro něj hodilo. Lidi by nezvládl, tím mu ubylo hodně možností. Práce na hlasitém místě taky nemohla projít, to by psychicky snášel ještě hůř. S tím, jak se mu neustále třásly ruce, se taky odřízl od poměrně velké části prací. A hlavně nezvládal stres. Nehodil se vlastně vůbec na nic. Bude se muset pověsit na krk rodičům, nebo umře hlady.

„S čím vším máš zkušenosti?"

„Nabíjením zbraní, střílením, ne tolik profesionálním rozpoznáváním výbušnin, zacházením s vysílačkou. A umím řídit Humvee. Umím první pomoc. Tím to asi hasne."

„Nenapadlo tě někdy vrátit se do armády?" zeptala se tak tiše, až ji skoro přeslechl.

Ostře se nadechl. „Ne, ani jednou. Nehodlám pohřbívat další kamarády. A navíc jsem nekompetentní. Byl bych nebezpečím pro sebe i ostatní."

„Jasně, promiň. Jen jsem chtěla vědět, jestli jsi nad tím prostě nepřemýšlel. Umíš natírat?"

„Co?"

„Ptám se, jestli umíš natírat. Jako dřevo, zdi, cokoliv."

„Nikdy jsem to nedělal..."

„Je to lehký. A nemusí se u toho mluvit s lidma."

„Pochybuju, že zrovna mě někdo takhle někam vezme, když s tím nemám zkušenosti."

„Mohla bych se za tebe přimluvit. Strýc má malé truhlářství. Natíral bys tam lakem prkna, občas natřel něco pro dvoje stáje, co jsou v blízkosti, jednou za čas bys přetřel dílnu zvenčí bílou barvou, aby vypadala nově, nic složitého. Plat sice není nic extra, ale vyžít se s ním dá. Nikoho tam teď nemá, protože všichni utíkají ke konkurenci, a sám to dlouho nezvládne..."

Zíral na ni s otevřenou pusou. Vážně by to udělala? Pro něj? Jen tak? Vždyť ani nevěděla, jak pracuje, jestli je vůbec pro tohle místo dost dobrý. A navíc se jí ani neměl jak odvděčit.

„Tohle bys pro mě udělala?"

Pohodila vlasy a pousmála se. „Jistě. Pomůžu tím oběma stranám. Strejda nebude mít práce nad hlavu a ty budeš na ideálním místě."

Musel rozmrkat slzy dojetí, jinak by nějaká utekla a stekla mu po tváři. Takové gesto nečekal. Vykolejilo ho. Byl zvyklý, že rodiče se chovali hezky a mile a nabídli mu, že může žít s nimi, ale to dělali proto, že byli jeho rodina. S Mirandou jen spal. A stejně se mu rozhodla takhle pomoct.

„Děkuju. Já... Nevím, co na to říct."

„Zatím mi děkovat nemusíš, tu práci ještě nemáš. Zeptám se ho a uvidíme, dobře?"

„Ale už jen to, že se zeptáš, pro mě moc znamená. Ne každý by to udělal."

Prohlédla si ho. Trochu zrudla a uculila se. „Každý na mém místě by to udělal."

„Kde to vlastně je?" zeptal se, když dopíjel plechovku.

„Kousek od Charlestonu. Napíšu ti pak adresu."

Chtěl jí poděkovat. Říct jí, jak moc to pro něj znamená, že by jí nejradši samou vděčností zlíbal nohy. Ale dech se mu zadrhl v hrdle. Vyloudit jedinou hlásku, zlomil by se mu hlas. A proto se jen postavil, klekl si před ni, vzal ji za ruce a přitiskl si je ke rtům.

„Bryane, no tak. Vážně je to maličkost," hlesla, ale neucukla.

Zvedl k ní pohled. Neskutečně jí to slušelo. Hned po příchodu domů si kvůli němu svlékla podprsenku a své tričko nahradila tím jeho. Ještě jednou ji políbil na dlaně a poté se narovnal.

„Nějak ti poděkovat musím. A když to nejde slovy..." pokrčil rameny a pousmál se.

„Teď vypadáš jako kluk, co právě mamince oznámil, že rozbil okno u sousedů. Jsi si jistej, že ti je třicet a ne třináct?"

„Občas mám spíš pocit, že je mi tři sta, ne třicet, ale dobře..."

„Máš takovej klukovskej výraz. V tom zbytku jsi chlap jako poleno."

Ušklíbl se a naklonil hlavu na stranu. „Takže když udělám psí oči, dostanu pohádku na dobrou noc a kakao do postele?"

„Pro mě za mě," zasmála se.

Položil si bradu na její kolena a zahleděl se jí do očí. Mateřství z ní přímo vyzařovalo. Uměl si představit, jak jí tu po domě pobíhá dítě, jak ho uspává, jak se s ním učí. Jak pro něj trpí, jak se o něj bojí. Bodlo ho u srdce, když mu došlo, že ona už tohle pravděpodobně nezažije. Pomalu jí táhlo na čtyřicet. V téhle době by měla pomalu čekat na vnoučata.

„Byla by z tebe skvělá máma," vypadlo z něj, než se stihl zarazit.

Ztuhla. Zamrkala a narovnala se, jako by spolkla pravítko. Obličej se jí stáhl bolestí a musela od něj odvrátit zrak, aby neviděl, jak se jí lesknou oči.

„Promiň, já to tak nemyslel. Nevím, co mě to napadlo."

Už to nešlo vzít zpátky. Trochu se nahrbila, brýle jí sklouzly na špičku nosu, a popotáhla. Vymanila ruce z jeho sevření.

„Mir, promiň. Neměl jsem to vytahovat, ne po tom, co se stalo tvojí dceři, vážně se za to -"

„Nebyla moje dcera."

Zarazil se. „Nebyla?"

Miranda se na něj konečně podívala. Tolik bolesti v jejích očích viděl jen jedinkrát - když jí oznámil, co se stalo Peterovi. Styděl se sám před sebou za to, co jí provedl. Způsoboval jí jen a pouze bolest.

Sundala si brýle a promnula si obličej. Zpátky si je už nenasadila.

„Když už jsme u toho, asi bych to mohla říct, jak se to stalo. Ale slib mi, že budeš jen tiše sedět a neřekneš ani slovo. Jinak to nedořeknu."

„Slibuju."

Letmo se usmála a zahleděla se kamsi za něj. „Chodili jsme spolu s Peterem dva roky. Bydlela jsem tehdy ještě v bytě. Po celou tu dobu jsme se scházeli jen u mě, nikdy u něj. Nepřišlo mi to divný, myslela jsem, že se třeba stydí za nepořádek. Vždycky, když jsme byli venku a schylovalo se k sexu, navrhl ho u mě. K němu jsme mohli jen v případě, že se to naplánovalo na tři týdny dopředu."

Zamrkala a na moment se odmlčela. Mezitím vpletla Bryanovi prsty do vlasů a začala si s nimi hrát. Ačkoliv ho občas zatahala, nestěžoval si - šlo vidět, že ji to uklidňuje.

„Ale jakmile už jsem se k němu dostala, nikde nebyly žádné fotky. Vůbec. Říkal, že on na focení moc není, takže jsem to nějak akceptovala. Když jednou vytahoval z nočního stolku kondom, všimla jsem si dětského obrázku. Takového toho malovaného prsty, jak z obtisků uděláš třeba listy stromů. Víš, co myslím?"

Nevěděl. Ale i tak nepatrně kývnul hlavou. Nechtěl ji rozptylovat tím, že by to musela vysvětlovat.

„Řekl mi, že je jeho, z první třídy, a má pro něj citovou hodnotu, tak si ho vzal od rodičů. Choval se ke mně hezky, jen měl občas trošku jiný návyky. Pak mě ale požádal o ruku. Měsíc poté mě pozval k sobě domů. Celou cestu se ujišťoval, jestli ho opravdu miluju. Přede dveřmi mi řekl, že pochopí, když odejdu a nevezmu si ho. Myslela jsem, že třeba kouří, má problém s pitím nebo nám koupil psa bez mého vědomí. Jenže když otevřel, stála tam malá holčička. Tehdy jí bylo šest."

Roztřeseně se nadechla. Jemně jí stiskl koleno, ale nevypadala, že by to na ni mělo sebemenší účinek.

„Zjistila jsem, že ji má z předešlýho vztahu. Vyspal se s holkou, ona si vymyslela, že bere prášky, a najednou měli dítě. Ta holka prý jednou zmizela a nechala mu ji na krku. Netuším, jestli odletěla do Evropy, aby začala novej život, utekla za někým jiným nebo se zabila. Peter až později říkal něco o tom, že měla problémy s drogama, takže se možná předávkovala. Myslím, že to byl taky důvod, proč se rozhodl jít do armády."

Ačkoliv se ho na nic neptala, nepatrně přikývl. Tohle opravdu dávalo smysl. Peter jim před odjezdem povídal, že chtěl jít na medicínu, aby „pomáhal narkomanům, protože ti to potřebují nejvíc", ale po roce studia musel odejít, protože ho nezvládal.

„Takže přestože jsem se na to absolutně necítila, najednou jsem byla máma. Musela jsem ze dne na den přejít do módu matky, která chodí na třídní schůzky, učí dítě číst a píše s ním úkoly. Ellen jsem měla docela ráda. Byla jsem na ni opatrná, protože jsem nechtěla skončit jako ty macechy z pohádek. Opravdu jsem se snažila být její máma. Jenže... to nevyšlo."

Svěsila ramena a vzala ho za ruku.

„Peterova minulá holka byla totiž z rodiny, kde jí všichni všechno zakazovali, proto asi skončila u drog. A on nechtěl, aby jejich dcera dopadla stejně. Takže jí všechno dovoloval. Nesměla jsem jí nic zakazovat, jinak se naštval a obvinil mě, že si přeju, aby byla taky narkomanka. Musela jsem skoro každej den dokazovat, že ji mám vážně ráda. Tohle samozřejmě přišlo až po svatbě."

Pohladil ji po lýtku. Doufal, že když to ze sebe dostane, alespoň trochu jí to pomůže. Nechtěl, aby trpěla tímhle vyprávěním zbytečně.

„Celou dobu to nějak šlo. Jenže potom odjel do války. A jakmile tu nebyl, aby na Ellen dohlédl, zdivočela. Dennodenně se vztekala, že se nenají, dokud nepřijde táta. Ve škole si vymýšlela, že ji týrám a nedávám jí najíst. Hrozilo, že sem pošlou sociální pracovnici. Bylo jí skoro devět a nedělalo jí problém mě praštit. Když se k nám donesla zpráva, že Peter umřel, zničilo ji to. Začala utíkat z domu. Přespávala u kamarádek, jednou se jen schovala do skříně a nechala mi na stole lísteček, že už se nevrátí, aby mohla sledovat, jak se o ni bojím."

Musela se vysmrkat. Oči měla plné slz, ale zatím je statečně držela.

„Chvilku po jejích desátých narozeninách to začalo být horší. Hádala se se mnou. Házela po mně věci, křičela, že můžu za to, že její táta umřel. Několikrát mi řekla, že nikdy nebudu její máma. A pak utekla. Jak mizela často, nepřikládala jsem tomu moc velkou váhu. Někdy utekla klidně třikrát v týdnu a přespávala u spolužaček. Jenže když jsem večer volala jejich rodičům, u žádné nebyla. To mě vyděsilo. Další den jsem šla na policii. A zbytek už znáš."

Pevně sevřel její ruku a pohladil ji po tváři.

„Mir, neumím si představit, jak moc to muselo bolet. Ale obdivuju tě, že jsi to všechno zvládla. Jsi statečná."

„Dělala jsem to pro ni, Bryane. I když mě nesnášela. Chtěla jsem být její máma," vzlykla a potom se rozbrečela naplno.

Bylo to poprvé, co ji viděl plakat. Dřív jí jen stékaly slzy po tváři, ale tentokrát jí zrudly tváře s nosem a roztřásla se. Poprvé se před ním nehlídala. Postavil se a neobratně ji objal. Sedl si na opěradlo křesla. Zhroutila se mu do náruče, položila si hlavu na jeho stehno a držela ho za ruku.

Když ji tak viděl, svíralo se mu srdce smutkem. Připomínala mu jeho první dny po návratu domů - hysterický pláč, třas, bolest tak silná, až člověk nemohl dýchat. Jenže ona na to nebyla sama. Nevěděl, jak přesně jí pomoct, ale tušil, že pro to udělá cokoliv. Hlavně aby už ji nikdy neviděl v tomhle stavu.