Probral ho hrom. Otevřel oči a pár sekund počkal, jestli se neozve další. Místnost prozářil blesk a vzápětí se ozvala hlasitá rána. Prudce se posadil. Nebyl u sebe doma.

Začal panikařit. Nenacházel se ve svém domě, venku zuřila bouřka a jeho vyděšenému mozku pořád nedocházelo, co se stalo. Potom se podíval vedle sebe a všechno zapadlo na své místo. Dech se mu zklidnil, srdce nebušilo jako splašené, přestal se potit.

Miranda ležela vedle něj a spokojeně spala. Vlasy měla rozházené po polštáři, peřinu si přitáhla až k bradě. Vidět ji bez brýlí byl nezvyk. Připadalo mu, že jí něco chybí. Raději si ji přestal prohlížet. Věděl, že teď už neusne. Leda by si zakouřil a vypil něco tvrdého, jenže žádné takové pití tu neměla a kouřit bez jejího svolení se mu zdálo jako vrchol drzosti.

Spustil nohy na podlahu, rozhlédl se po temném pokoji a snažil se najít alespoň boxerky. Měl nejasné tušení, že ležely někde u dveří, ale vzhledem k tomu, že byly černé, se mohly nacházet úplně kdekoliv. Pomalu se postavil. Déšť narážející do okenních tabulek ho rozptyloval, protože mohlo přijít další zahřmění, a Bryan si nebyl jistý, kolik jich zvládne, než se psychicky zhroutí. Když se šouravým krokem přesouval ke dveřím, přičemž se snažil chodidly nahmatat svoje spodní prádlo, napadlo ho, jestli by jeho problém nevyřešily nějaké léky. Psycholožka mu je mohla těžko předepsat, ale kdyby zašel za někým kvalifikovanějším, třeba by se dočkal.

Vítězně se usmál, když konečně objevil boxerky jen kousek od prádelníku naproti posteli. Jakmile nebyl úplně nahý, tiše vyklouznul z ložnice. Temná chodba ho děsila, ale mnohem víc zpanikařil ve chvíli, kdy ji osvítil blesk. Přitiskl se ke zdi a promnul si ruce. Napočítal do pěti. Ozval se hrom. To znamenalo, že je blízko. Roztřásly se mu prsty, ale zhluboka se nadechl, poslepu nahmatal vypínač a rozsvítil. Takhle se mu mnohem lépe bojovalo s vlastními démony. Ve tmě měli jasnou převahu, ale takto si mohl aspoň nalhávat, že má šanci je porazit.

Vydal se do obýváku. Připadal si poměrně nepatřičně, že se tak producíruje po Mirandině domě, ale nechtěl ji zbytečně budit. Na stole stála nedopitá lahev vína, již tam nechali. Přemýšlel, jestli víno mohlo za to, že spolu skončili v posteli. Potom mu došlo, že ani jeden nebyl opilý a ona dokonce ani nedopila tu svou jedinou skleničku – ne, tohle nebyla práce alkoholu. Při vzpomínce na to, co se událo teprve před pár hodinami, se musel usmát. Raději se však místo fantazírování natáhl pro lahev a napil se z ní.

Blesky za oknem ho vyváděly z míry, stejně tak pravidelné pleskání kapek. V momentě, kdy se ozvalo hřmění, stiskl víno tak pevně, až se bál, že se mu roztříští v rukou. Nelíbilo se mu, že není u sebe doma. V cizím prostředí se nedokázal uklidnit tak rychle, jak potřeboval. A opravdu nestál o to, aby ho tu Miranda našla v tom nejhorším stavu. Nesměl zpanikařit.

Posadil se do křesla, které stálo stranou u stěny, přitáhl si kolena k tělu a zaklonil hlavu. Dopil víno, lahev položil na zem a zavřel oči. Ocenil by ticho. Naprosté hrobové ticho. Mohl by poslouchat jen vlastní dech, soustředit se na počítání v duchu, a ne si křečovitě zatínat nehty do stehen, cítit, jak mu vysychá v krku, a naprosto zbytečně se bát. Věděl, že bouřka venku mu nic neprovede, uvědomoval si, že je v bezpečí. Ale jeho mozek s takovými okolnostmi nakládal po svém. Připomínal mu bezesné noci plné dopadů bomb na sousední města, střelby ze samopalů a vybuchujících granátů. Ačkoliv seděl na křesle v Mirandině domě, jeho mysl se nacházela v polorozpadlém stavení, v zimě, kde společně s Jollym hlídali dvě děti, než na dům spadla bomba. Naskočila mu husí kůže. Přísahal by, že viděl, jak mu na předloktí přistávají vločky. Nebo to byl popel?

Zavrtěl hlavou, aby ta bílá smítka zmizela, ale zůstávala na místě, nalepila se mu na oblečení, na hruď, na vlasy, na obličej. Jak vyděšeně dýchal, naplnila mu ústa. Vytřeštil oči, pokusil se nadechnout, ale vyšlo z něj jen zasípání. Ještě jednou to zkusil, tentokrát úspěšně. Ovšem na jazyku mu ulpěla chuť popela. V koutku mysli ho napadlo, jestli právě nemá na jazyku někoho z kluků.

Nevolnost přišla hned vzápětí. Nepamatoval si, kde je koupelna, a tak zvládl doběhnout jen ke dřezu. Když se nad ním dávil, neskutečně se styděl. Jedinou pozitivní věcí bylo, že zatímco se snažil nevyzvracet orgány, ta zpropadená smítka zmizela. Šlo jen o halucinaci, nic víc. Vystresovaný mozek si venkovní rány vyložil po svém. Ale stejně se za to nesnášel.

Přestože si přál, aby tohle jeho zhroucení zůstalo utajeno, zničehonic se za ním ozvalo starostlivé: „Jsi v pořádku?“

Skoro přikývl na souhlas, kdyby nepřišla další křeč. Měl jsem je v puse. Bolest břicha zesílila, málem mu podklesla kolena.

„Donesu ručník.“

Vnímal ji jen okrajově. Bál se. Neskutečně se bál a nevěděl čeho. Třásly se mu ruce, nohy, celé tělo. Zatím se zvládl soustředit především na to, aby pravidelně dýchal a dostal ze sebe všechno, co jde, ale podvědomě tušil, že jestli zaslechne jen jediný hrom, umře strachy. Ještě nikdy neměl takovou jistotu, že mu srdce vypoví službu a zkrátka natáhne bačkory, jako právě v tuhle chvíli.

Sledoval svoji slinu, která se mu kývala na rtu, a prohlížel si ji. Soustředil se jen na to, jak se třese při každém jeho výdechu. Jako malý ptáček.

„Tady je.“

Za krkem ucítil chlad a zpanikařil. Zase se to vrátilo, napadlo ho, když se znovu skláněl ke dřezu v očekávání další křeče. Na moment zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pach zvratků mu nijak nepomohl, ale přesto se maličko uklidnil. Byl to jen ručník, žádný sníh. Potřeboval si sednout, cítit pod sebou něco pevného a vědět, že mu nikdo nestřílí nad hlavou.

Odlepit ztuhlé ruce od kuchyňské linky bylo neskutečně těžké, navíc se obával, že když se pustí, nohy ho neunesou. Miranda ho po celou dobu jistila. Oceňoval, že se na nic neptala. V danou chvíli byl rád, že zvládal dýchat, vysvětlit jí, co se stalo, by nedokázal. Jakmile se posadil a mohl se opřít o zeď, lehce se uvolnil. Je tu zeď, je tu silná zeď a nic se sem nedostane, opakoval si v duchu, zatímco si palcem kroužil po kolenou.

Miranda mlčky seděla vedle něj a pozorovala jeho dlaně. Když se mu povedlo na ni zaostřit, zjistil, že pořád nemá brýle. Vypadala bez nich úplně jinak.

„Je to lepší?“

Přikývl. Nepatrně, kdyby ho pozorně nesledovala, ten pohyb by jí unikl. Chtěl promluvit, ale hrdlo měl vyschlé, navíc ani nevěděl, jestli má tolik energie, aby vůbec pohnul jazykem. Připadal si příšerně unavený, ostatně jako vždy po podobném incidentu. Strach a nervozitu vystřídala únava a netečnost. V tom lepším případě, v horším se ty první dva ještě vrátily, aby dokončily, co nestihly.

„To bylo kvůli alkoholu?“

Nedokázal ani zavrtět hlavou. Jen tupě zíral před sebe, vnímal svůj dech a nyní už klidný tep. Užíval si teplo, které ho obklopovalo, podlahu, z níž ho začínal bolet zadek, a tlumené světlo. Dokonce ani neslyšel hřmění. Už byl v bezpečí.

„Bryane?“

Horko těžko se otočil čelem k ní. Byla rozespalá, rozcuchané vlasy kolem její hlavy vypadaly jako sluneční paprsky a měla na sobě příliš velkou noční košili. Pokusil se odpovědět, ale vyšlo z něj jen děsivé zasípání. Napadlo ho, jestli mu vážně v krku nezůstal nějaký popel.

Rychle se postavila a nalila mu vodu do sklenice. Spoušť ve dřezu okázale ignorovala. Když pomyslel na to, že to po něm bude muset uklízet, zrudl hanbou.
Sklenička mu málem vyklouzla z ruky. Miranda musela sedět vedle něj a hlídat, aby mu nevypadla, jinak by ji upustil. Až po napití se konečně zhluboka nadechl, s potěšením zjistil, že už v ústech necítí pachuť svých mrtvých kamarádů, a dokonce zvládl i mluvit.

„Nebylo to alkoholem.“

Říct tu jedinou větu ho stálo spoustu sil. Musel se znovu pořádně nadechnout a opřít si hlavu o zeď. Miranda ho jen sledovala, než se natáhla pro prázdnou skleničku.

„A čím?“

Dívala se na něj vyplašeně, jako by se bála, že se jí rozpadne před očima. Nevěděl, jestli se ho to víc dotklo, nebo ho potěšil její zájem. Možná spíš to první.

„Bouřkou. Je moc hlasitá.“

„Tobě vadí bouřka?“

„Ty sis nikdy nevšimla, že zní jak výbuch granátů?“

Zavrtěla hlavou a skousla si ret. „To je asi tím, že jsem nikdy neslyšela vybouchnout granát.“

Ačkoliv to tak nezamýšlela, Bryan se po jejím prohlášení uzavřel do sebe. Sklonil hlavu, zamračil se a nahrbil se. Došlo mu, že lidé venku nemůžou nikdy pochopit, jak mu je, co cítí, čeho se bojí. Oni tam nebyli. I kdyby jim nastokrát vyprávěl o tom, co ho potkalo, nikdy mu nebudou plně rozumět. Byl to jeho kříž – žít sám s tím, co zažil. Z toho uvědomění ho zabolelo na hrudi, tak moc, až se roztřeseně nadechl a na chvíli musel zavřít oči.

„Chceš to probrat?“

Chci, ale nemůžu, pomyslel si, když pozoroval flek na dlaždici mezi svými chodidly. Tak rád by ze sebe všechno dostal, řekl jí o všem, co ho potkalo, o tom, jak si občas přeje, aby tam s klukama zařval taky, o tom, jak moc tajně doufá, že jednou na ulici potká jednoho z nich a zjistí, že si jen změnil jméno, aby mohl utéct z armády. Jenže nemohl. Nedokázal by žít s tím, že na ni navalil svoje problémy. Ona měla vlastní démony, s nimiž se prala – mrtvého manžela i nevlastní dceru. Nemusel jí ještě přitěžovat.

„Asi radši ne.“

„Dobře. Jestli jsi unavený, běž si lehnout, já to tu poklidím.“

„Nemůžeš to po mně uklízet ty.“

„Bryane, vypadáš, že každou chvíli zkolabuješ. Navíc jsi můj host.“

„Teď mluvíš jak moje máma.“

„Nevím, jestli se mám urazit nebo zasmát,“ odpověděla s úsměvem a postavila se.

„Pokud nepůjdeš spát, tak ti přinesu židli, ty si na ni sedneš a nebudeš nic dělat, jo?“

„To je dobrý, já to zvládnu.“

Položila mu ruku na rameno a její chladný výraz ho málem donutil se oklepat. „Jsi host, a ten nepracuje.“

Pokusil se zvednout, ale ruce ho zradily, takže skončil zpátky na zadku. Naštvaně zafuněl.
„Ale… já mám pocit, že je to slušnost.“

„Proč?“

„Protože to já to tu zasvinil, tudíž bych to i já měl uklidit. Kdybych byl normální, nemuseli bysme tohle vůbec řešit, takže je to moje chyba a já ji musím napravit.“ Na konci mu přeskočil hlas. Zněl jako umíněné dítě. A musel tak působit i na ni, protože mu až s mateřskou láskou stiskla koleno.

„Není to tvoje chyba ani něco, za co bys měl platit. A tím nemyslím jen, co se stalo dneska. Ale celek. Nemůžeš za to, co se stalo, ani za to, že Peter nebo kdokoliv další umřel. Určitě nejsem jediná s takovým názorem. Nevyčítám ti, že je Peter mrtvý, protože vím, že to není tvoje chyba. A ty bys to měl vědět taky.“

Sklopil pohled k zemi. Tohle od ní nečekal. A možná proto, že ji ještě neznal tak dobře, aby mohl s jistotou říct, že nelže, jí nevěřil. Ať spolu včera večer dělali cokoliv, neměl žádný důkaz, že mluvila pravdu.

„Určitě to říkáš jen tak.“

„Proč bych to dělala? Nemám jediný důvod ti lhát.“

„Nevím, třeba se bojíš, že když mě teď obviníš, to, co včera začalo, skončí.“

Nevěřícně zalapala po dechu a dala si ruce v bok. „Je to jen sex, Bryane, takže tady opravdu nemá co končit ani začínat. Navíc tohle zní, jak když jsem nějaká coura.“

„Promiň, tak jsem… tak jsem to nemyslel. Omlouvám se.“ Přidržoval se zdi, aby se zvládl postavit. Šlo to těžko a rozklepala se mu kolena, ale stál. „Radši už půjdu, než řeknu další blbost.“

Prohrábla si vlasy a přejela ho očima od hlavy až k patě. Potom si povzdechla. „Nikam nechoď, prosím tě. Jestli chceš, počkej v ložnici, já jen zapnu drtič, opláchnu dřez a hned jsem tam. Jestli nechceš, tak si třeba v obýváku čti. Nevím jak ty, ale já bych ve tři ráno ještě ráda šla spát.“

Notnou chvíli vládlo ticho přerušované jen jeho sípavým dechem. Přemýšlel, co má udělat. Hrdost a rozum mu velely odejít dřív, než něco pokazí ještě víc, zatímco zbytek mozku na něj křičel, ať kouká zalézt do postele a v nejlepším případě si Mirandu usmířit. Nakonec vyhrála lenost nad rozumem.

„Počkám v ložnici,“ hlesl tiše. „A ještě jednou se omlouvám.“

„Nic se neděje.“

Stejně ale zněla ublíženě. Když si k němu o pár minut později lehala do postele, připadal si osaměleji než před hodinou, kdy panikařil v obývacím pokoji. Šlo jen o sex. A i tak se bál, že zase všechno zkazil.

★ ★ ★

Ehm, budeme chvilku předstírat, že je pořád ještě neděle, ne pondělí, a že Quentin si až při dnešní ranní přednášce o úvodu do literatury a literární vědy (strašně nudnej předmět, mimochodem) neuvědomil, že zase zapomněl publikovat kapitolu.
Takže když máme tu neděli, tak doufám, že „příští“ týden pro vás začne nějak pozitivně.

Co říkáte na Bryanovu reakci? Nepřepískl to chlapec trošku? O.o

Pokud máte jakýkoliv postřehy, klidně se podělte.

Každopádně se držte, buďte zdraví a dávejte pozor ve škole.

Hezký zbytek dne,
Quentin