„Vypadáš příšerně."

Podíval se na Williama a pousmál se. „Díky."

„Kluku, něco se sebou dělej. Takhle mi tu zkolabuješ."

Strčil si mezi rty cigaretu. Jeho šéf nebyl daleko od pravdy. Sám měl pocit, že je každou vteřinou blíž ke zhroucení. Možná že kdyby tolik nepil, jedl a víc spal, tak by ho o trochu oddálil. Jenže to stálo moc práce a on neměl energii, aby se víc snažil. Prostě to nějak doklepe. A pokud ne, tak mu pomáhej Bůh, jestli existuje.

William mu připálil, potom zapálil i sobě, a ještě jednou si jej prohlédl.

„Dneska ses tu dřel jak mezek. Nechceš si zejtra vzít volno?"

„Teď jsem tu tři dny nebyl."

„To sice jo, ale evidentně se potřebuješ dát dohromady."

„Já to zvládnu," hlesl. Představa, že by další den trčel u sebe doma a jen zíral do stropu, zatímco by do sebe lil jednu whisky za druhou, se mu příčila. Potřeboval se zaměstnat, jinak by se zbláznil.

„Jak myslíš..."

Žádné další přesvědčování naštěstí nepřišlo. Opíral se o zeď, díval se na panorama před sebou a užíval si chvíli ticha. Nezvyklého ticha. Takového, kdy se mu hlavou neproháněla tisícovka myšlenek, takového, kdy neustále neuvažoval nad tím, co s nimi, takového, kdy neměl chuť si prostřelit hlavu. Zavřel oči.

Tráva šuměla, jak si s ní pohrával letní vánek. Kousek od něj bzučel nějaký hmyz, možná vosa, možná včela, nepoznal to. Na obličeji ho hřálo slunce. Cítil nasládlou vůni, která mu dráždila dýchací cesty, ale zatím ho nenutila ke kašli. Jazykem si pohrával s cigaretou a užíval si její nikotinovou pachuť.

Zvonil mu telefon. Nejdřív se mu dařilo ten zvuk ignorovat, ale když William utrousil tiché „někdo ti volá", s povzdechem vytáhl přístroj z kapsy. Cizí číslo. Určitě nějaký omyl.

„Prosím?"

„Ahoj, Bryane." Ten hlas. Stáhl se mu žaludek a měl co dělat, aby se nepozvracel.

„Ahoj, Mir."

„Volám od Carol, protože jsem nevěděla, jestli bys mi to jinak zvednul."

Co si o něm sakra myslela? Byl dospělý, nechoval se jako uražená velmoc. Ale nahlas své rozčarování nedal najevo.

„Aha."

„Bryane... Myslím, že bychom si měli promluvit. Jako vyzrálí lidé, takže v klidu."

Proč to znělo jako skrytá hrozba? Tohle musíme si promluvit nikdy nekončilo dobře. Stiskl víčka k sobě a zhluboka se nadechl, čehož hned zalitoval. Zatracený pyl. Rozkašlal se.

„Do-dobře," dostal ze sebe.

„Co třeba zítra ve čtyři? V kolik končíš v práci?"

„Čtvrtá může být. Kde?"

Slyšel, jak se ostře nadechla. Anebo možná jen pohnula telefonem.

„Nevím, jestli je dobrý nápad se scházet u mě. A venku bys zase dlouho nevydržel..."

„Takže u mě?"

Třísekundové ticho. Potom tiše popotáhla.

„Tak jo."

„Dobře, uvidíme se teda zítra."

„Ahoj."

„Ahoj. Miluju tě."

Ve chvíli, kdy ta slova vyřkl nahlas, se mu z obličeje vytratila veškerá barva. Cítil, jak mu zchladly i prsty. Už se nadechoval, aby vykoktal omluvu, ale hovor skončil. Tohle podělal. Kolosálně. Tak moc, že měl chuť to celé zrušit. Nejradši by se propadl do země a tam zůstal, dokud jej příští generace nevyhrabou a neřeknou, že si tenhle přešlap už nikdo nepamatuje.

William všechno sledoval. Pokuřoval, mračil se a měřil si Bryana svým zápasnickým pohledem. Potom mu beze slova podal další cigaretu a cvakl zapalovačem, aby mu i připálil. Bryan neprotestoval.

Hluboký nádech. Nikotin v plicích. Klid na duši. Kouř valící se mu z dýchacích cest. Tíha mizící z prsou. Krev vracející se na své místo. Snižující se stres. A druhý nádech. Zase. Znovu. Pořád dokola.

Když už mu zbytek cigarety skoro popálil rty, zamáčkl ji. S tím pohybem se ještě víc uklidnil. To zvládne. Zítra to v klidu vyřeší, domluví se jako dospělí, dají pryč veškeré křivdy, začnou s čistým štítem a všechno bude v pořádku. Určitě ano. I kdyby to ukončili, tak - neuměl si představit, co bude dělat. Jak to přežije. Vždyť jen kvůli ní se snažil. Bez ní mu nezbude nic.

Svezl se podél zdi na zem. Zase se vrátí zpátky na začátek. Spadne tam, kde už byl. Jen hlouběji. A tentokrát už ho nikdo nezachrání, už za ním matka nepřijede a nevyvede ho. Práci ztratí jako mávnutím proutku, protože nebude schopen do ní jezdit. Dojdou mu peníze. Skončí na ulici. Umře hlady nebo zmrzne nebo se zabije nebo ho někdo zabije nebo ani jedno nebo všechno dohromady. Zajel si prsty do vlasů.

„Do prdele, do prdele, do prdele."

Jak mohl jeho život záviset na jednom jediném člověku? Pořád mu sice zbývali rodiče, ale bydlet u nich se rovnalo sebevraždě, protože jejich péče by ho k té kulce v hlavě akorát dohnala. Připadal by si tam jako parazit. Jen by vysával peníze a energii. Tudíž bez šance, k nim neuteče. A nikoho dalšího neměl. Veškerá snaha, každý pokrok, jakýkoliv krok kupředu, to všechno bylo k ničemu. Absolutně k ničemu. Rozpadalo se mu to pod rukama jako domeček z karet. Jako by nastala vichřice a karty rozmetala do všech koutů světa, aby je už nikdy nemohl najít. Aby to vzdal a nějaké další domky nestavěl.

Snažil se zhluboka dýchat, ale neskutečně v tom selhával. Dýchal čím dál rychleji, až začal děsivě sípat. Zorné pole mu na okraji zbělalo a potom zešedlo. Přestal cítit chodidla a prsty na nohou.

„Strč si hlavu mezi kolena."

Ten klidný a vyrovnaný hlas ho vrátil zpátky do reality. V pobledlé ruce mu přistál papírový pytlík. Okamžitě si ho přiložil k obličeji a dýchal do něj. Rychle. Pomaleji. Klidněji. Hlavu mezi kolena sesunul o pár sekund později, když už nehrozilo, že se udusí. Zavřel oči a měl co dělat, aby se nezačal smát sám sobě.

„Lepší?"

Narovnal se, opřel se o zeď za sebou a podíval se Williamovi do očí. Neviděl tam výsměch, a to ho překvapilo. Polil ho stud, že ho jeho šéf viděl v takovém stavu. Podal mu hnědý pytlík.

„Musíte si myslet, že jsem blázen."

„Nemyslím si to. Znám tyhle stavy, manželka je má občas taky."

„To mě mrzí."

William se pousmál. Potom si promnul vousy. „Donesu ti pivo."

Bryan netušil, jestli se má jako první podivit nad tím, že se někde uvnitř truhlárny nachází pivo, o kterém neví, anebo namítat, že nic nechce. Obojí bylo zbytečné, protože William nečekal na žádnou reakci a zmizel.

Výborně, takže chytl lehčí záchvat, Miranda se s ním nejspíš zítra rozejde, ztrapnil se před svým nadřízeným a teď ještě bude pít v pracovní době. Zoufale se zasmál.

O pár sekund později už v pravé ruce držel vychlazenou plechovku a díval se na Williama, který do sebe kopl jednu celou najednou. Čůrek piva mu tekl po vousech, ale nevšímal si ho. Bryan raději upíjel pomalu. Ve vedru, po tom, co se stalo před malou chvílí, a s prázdným žaludkem by mu alkohol rychle stoupl do hlavy a on se ještě potřeboval dostat domů.

„To předtím... to ti volala Miranda?"

Trhl sebou, napil se a ušklíbl se. „Myslím, že to šlo dost dobře poznat."

„Máš pravdu," řekl William a podíval se na něj. „Je to hodná holka."

Pokrčil rameny. Byla to hodná holka. A to byla možná ta chyba. Hodné holky nemůžou chodit se špatnými kluky. Takoví kluci si musejí najít někoho ze své kategorie, aby nikoho nekazili. Možná proto s ním nebyla šťastná. Protože ji kazil. A protože ses pořád litoval a házel všechno na sebe a nedával jí dostatečně najevo, že je pro tebe na prvním místě. Při vzpomínce na rozhovor s Christy se zachmuřil. Měla pravdu, musela o tom přece něco vědět. Ale i tak ho její slova bolela. Myslel si, že se snaží a dává do toho maximum. Evidentně ne.

„Neměl bych pít," pronesl naprázdno. Ani netušil, proč to vyslovil. Aby řeč nestála? Aby se už nebavili o Mirandě?

„To říká každej," zasmál se jeho šéf a obrátil do sebe druhou plechovku.

„Pojedu domů autobusem."

„Tak já tě hodím autem a ty si dáš ještě jedno pivo, aby ses přestal tvářit jak ztracený štěně."

„Vždyť... jste pil."

William na něj mrkl. „Já mám nealko."

Bryan měl chuť se začít smát. Celá ta situace byla tak absurdní, tak nepřirozená, tak tragikomická. I když... vlastně to k němu a celému jeho životu sedělo až příliš. Co jiného mohl někdo jako on čekat, vždyť všechno, co prožil, se dalo přirovnat k tragické komedii. Zabolelo ho na hrudi, ale pokusil se to ignorovat. Nakonec si odkašlal, aby tlak trochu polevil.

„Děkuju."

William si ho zase prohlédl. Stejně jako se na něj díval při jejich prvním setkání. Hodnotil ho. Hodnotil, jak vypadá, jak se chová, jak dýchá, jak mrká, jak se tváří, jak rychle mu bije srdce. Viděl mu až do žaludku. Potom se pousmál.

„Zítra máš volno. Povinný volno."

Už se nadechoval, aby se ohradil, ale stačilo mu jen trochu zvednout hlavu a setkal se s tak mrazivým pohledem, že by se i lední medvěd oklepal. Zhluboka se napil.

„Dobře. Tak jo. Díky. Že můžu být doma."

Tón, jakým vše řekl, mu připomněl dny na základně, kdy takhle mluvil s velitelem. Žádný náznak drzosti nebo odporu, jen pokorné poděkování za příležitost, o kterou se neprosil. Nebyl zvyklý dělat problémy a rozporovat s vedením. Až na ten jediný večer, kdy přivedl ty dvě děti. Tehdy šly rozkazy stranou. Při té vzpomínce se otřásl.

„Dopij to a pojedem. Potřebuju se ještě někde stavit, tak bych to rád stihnul i s tou zajížďkou."

Bryan se zvedl rychlostí blesku. Jedna z mála pozitivních věcí, co mu z armády zůstala. Pohotové reakce, rychlé pohyby, dobrý sluch a opatrnost. Ale ty reakce nejsou až tak pohotové, když na ně všichni kluci doplatili, především Jolly, že? Zamrkal, aby ty myšlenky zahnal. Soustředil se na plechovku ve své ruce a trochu ji zmáčkl. Pomohlo to.

Williamovo auto vypadalo zvenčí přesně tak, jak Bryan čekal. Bylo obrovské. Uvnitř ale neskutečně špinavé a zadní sedadla překypovala nahromaděným harampádím. Počet ušmudlaných hadrů a kusů oblečení ani nešlo určit. Páchlo to tam potem a močí a Bryan se snažil nepřemýšlet nad tím, co se v tomhle autě děje. Nepřekvapilo by ho, kdyby zjistil, že tam William i bydlí.

Samotný William byl překvapivě opatrný řidič. Jezdil podle předpisů, skoro nepředjížděl, ke všem ostatním na silnici se choval slušně a dával pozor na cestu. Ani jednou se nepodíval mimo, oči stále přilepené k vozovce. Bryana to fascinovalo. Ještě nikdy se nesetkal s člověkem, který by byl tak soustředěný. Jediný moment, kdy byla hromotlukova koncentrace narušena, nastal, když se Bryana zeptal, kde konkrétně bydlí. Nejprve měl chuť odpovědět, ať ho vysadí u Mirandina domu, že zbytek dojde, jenže potom mu došlo, že s jeho štěstím by si jich Miranda všimla a myslela si bůhvíco. Svolila k zítřejšímu setkání, nemusel se ještě zjevit před jejím domem.

Navigoval Williama k sobě, potom mu asi desetkrát poděkoval - za práci, za pivo, za volno, za odvoz, za dovezení až k domu, za pomoc, za cigaretu - a najednou stál sám před svým vlastním domem a sledoval odjíždějící auto. Otočil se ke dveřím. Při odemykání neodolal a podíval se k sousedovi. Nikde nebyl, ani ten jeho uštěkaný pes.

Doma si sedl ke stolu v kuchyni a složil si hlavu do dlaní. Potřeboval vymyslet, jak se na ten zítřek připravit. Musel uklidit - vynést koš plný nedopalků, vyprázdnit popelník, utřít prach a vysát, aby neviděla popel, co ulpěl na nábytku. Taky vyvětrat. Nejlépe nakoupit jídlo, aby ho hned nezačala litovat. A hlavně ze sebe udělat člověka a trochu se vzpamatovat. Měl by se najíst, aby získal trochu sil. Už nepít alkohol. Nejlíp ani nekouřit. Jít brzy spát.

Jenže jakmile se postavil a došel do obývacího pokoje, aby naplnil alespoň část svých povinností, tělo mu vypovědělo službu. Zatmělo se mu před očima, byla to jen sekunda. Jako by mrknul a najednou ležel na podlaze, hlava mu pulzovala a lapal po dechu. Pomalu se posadil. Osahal si obličej. Krev mu na prstech nezůstala, takže se alespoň nepraštil o roh stolu a nerozsekl si hlavu, to bylo pozitivní zjištění. Ovšem boule na čele se pomalu rýsovala.

Když vstával, dával si zatracený pozor, aby se držel okraje gauče. Naštěstí se to nezopakovalo. Dokázal si i dojít do mrazáku pro pytlík zeleniny, který tam zůstal po Mirandě. Tvrdila, že mu ji osmaží k topinkám. Chladil si ránu, opíral se o linku a nadával sám sobě. Jídlu se teď vyhýbal a skoro žádné do sebe nedostal, což pak vedlo k častějším kolapsům a horším stavům, protože byl slabý a věčně unavený. Sám sobě způsoboval zbytečně větší utrpení.

Vzal si kus chleba a plechovku fazolí, která mu ve skříňce strašila už nějaký ten pátek. Všechno do sebe naházel během sedmi minut a zapil to sklenicí vody. Přišlo mu to jako lepší rozhodnutí než sklenička whisky.

Ve dřezu omyl nádobí. V obýváku stihl jen vyklepat popelník, když se mu zvedl žaludek. Ani ne za dvacet sekund už klečel u záchodové mísy. Najíst se tak moc a ještě tak rychle se neukázalo jako nejlepší nápad. Zvracel dlouho. Potom si zvládl jen lehnout v koupelně na zem, přitisknout se k ledovým dlaždičkám, pomalu a zhluboka dýchat a zavřít oči.

Nádech. Výdech. Nádech. Pach zvratků a pachuť, která mu zůstala v puse. Tentokrát křeč přišla velmi rychle, ovšem už nezvracel tolik jako předtím a tak dlouho, ostatně už ani nebylo co. Naprázdno se dávil a sledoval nažloutlé sliny ulpívající na bílém porcelánu. Boule na hlavě ho bolela čím dál víc, měl pocit, že ho do břicha nakopal kůň, a třásl se po celém těle. Hůř už snad vypadat nemohl. Jestli mu Miranda neměla zítra zavolat sanitku, musel se alespoň vyspat.

V koupelně zůstal ještě asi hodinu, než sebral tolik sil, aby se zvedl a odplazil do ložnice. Ačkoliv měl dokonalý plán, jak zařídit, aby ho Miranda nelitovala a viděla, že to zvládá i bez ní, naprosto selhal. Zítra do sebe bude muset narvat alespoň snídani, aby jí vůbec dokázal otevřít dveře. Při té představě se mu udělalo znova nevolno. Zvracel ještě dvakrát, než konečně odpadl vyčerpáním vedle záchodové mísy.