Probral ho jakýsi hlasitý a hodně nepříjemný zvuk. Ze začátku ho nedokázal zařadit, ale zněl skoro jako poplašná siréna. Vyděšeně se posadil, rozhlédl se po pokoji a vyletěl z postele. Stále mu rezonoval v hlavě, zažíral se mu do mozku. Dokonce ještě zesílil. Myslel si, že z něj zešílí.

Obléval ho studený pot a srdce mu bušilo jako o život, když jeho rozespalému mozku došlo, co se děje. Někdo zvonil. V ten moment z něj opadl veškerý adrenalin a nahradila ho únava. Netušil, kolik tak může být hodin. Možná přijela matka, aby ho zkontrolovala. Ale ta by nezvonila. Věděla, jak špatně snášel hlasité zvuky. Doběhl do ložnice, oblékl si první kalhoty, co našel, a vykročil ke dveřím. Nechtěl teď s nikým mluvit. Prostě toho dotyčného slušně pošle do háje. A toho zvonku se co nejdřív zbaví.

Otevřel dveře. Veškeré jeho odhodlání poslat osobu za nimi ke všem čertům se vytratilo. Miranda celá nervózní svírala kabelku a kousala si ret. Když si všimla, že před ní stojí, pousmála se, ale jakmile si ho prohlédla a zjistila, že je celý zpocený a zadýchaný, dala si dvě a dvě dohromady.

„Promiňte, nechtěla jsem rušit. Přijdu jindy," vychrlila rychle a otočila se.

„Počkejte," zachraptěl rozespalým hlasem. „Pojďte dál. Uvařím vám čaj nebo kafe."

„Opravdu nechci být na obtíž, evidentně jdu nevhod..."

„Násilím vás tu držet nebudu," řekl a ustoupil ode dveří.

Ještě dvakrát si ho prohlédla a potom vešla dovnitř. Zula se, bundu si pověsila na věšák a podívala se na něj. „Vážně neruším?"

„Ne, jen," kývnul směrem k obývacímu pokoji, „tam prosím počkejte, musím se převlíct."

Nečekal na odpověď, vytratil se do ložnice a sám sebe se v duchu ptal, co se to sakra děje. Myslel si, že ho nenávidí, protože jí připomněl spoustu špatných věcí, které nejspíš chtěla zapomenout. A ona se místo toho ukáže u něj doma. Několikrát si zopakoval, že určitě o nic nejde, nebude se mu nijak mstít, jen si vše vyjasní jako dva rozumní dospělí lidé. I tak se mu ale při příchodu do obýváku třásly ruce. Nesnášel, když měl v domě někoho cizího. Vyvádělo ho to z míry.

„Ch-chcete čaj?"

„Jen vodu, děkuju," odpověděla nesměle. Neustále se rozhlížela a zkoumala každý centimetr pokoje. Dost ho to vytáčelo. Nesnášel, když lidé hodnotili ostatní podle toho, jak to vypadá u nich doma.

„Dobře."

V kuchyni se snažil strávit co nejméně času. Vůbec se mu nelíbilo, že je tam sama a může dělat v podstatě cokoliv. Jako by mu snad viděla do hlavy, opatrně zaklepala na otevřené dveře a stoupla si vedle něj.

„Promiňte, přišlo mi takové nepatřičné tam být takhle."

„Takhle?"

„No, bez dozoru, když to tak řeknu."

„Aha..."

Podal jí sklenici s vodou, sám si nalil whisky a opřel se o kuchyňskou linku. Miranda si posunula brýle a napila se. Potom se posadila na židli a podívala se na něj.

„Víte, chtěla jsem se omluvit. Za to, jak jsem na vás vyletěla."

„Myslím, že bych se měl omlouvat spíš já vám."

„Ne, to ne. Jen jste byl upřímný, to já se zachovala jako hysterka. Vážně mě to mrzí. Vyčítám si to od doby, co jsem za vámi zamknula. Nemohl jste za to."

„Paní Del–, tedy, Mirando, neomlouvejte se. Kdyby za mnou někdo, koho jsem v životě neviděl, přišel a řekl, že udělal jen kvůli tomu, že zjistil, že mi někoho zabili, hnal bych ho."

„Ono tak nešlo o to, že jste byl někdo, koho jsem neznala. Ale o to, že... jste nebyl první... Většina lidí v tomhle městě ani nevěděla, že existuju. Dokonce jim ani nijak nezáleželo na tom, že umřel Peter. Ale jakmile se dozvěděli o Ellen," nadechla se a vyhlédla z okna, „najednou tam chodili všichni. I ti, co mě nesnášeli a pomlouvali, mě přišli politovat a dozvědět se o ní nějaké drby. Myslela jsem, že jste tam ze stejného důvodu. Rádoby gentleman, co mi popřál upřímnou soustrast." Přitáhla si sklenici blíž k sobě.

„Je mi líto, že se tak lidi zachovali... Někteří jsou bohužel takoví," řekl rozpačitě. Netušil, jak má v takových chvílích reagovat. Dřív by možná zvládl odpovědět něčím lepším než obyčejnou a nudnou frází, ale ta část, která to uměla, zemřela společně s blonďákem. Vzpomínka na něj ho zabolela, až se trochu nahrbil. Dopil whisky. Tentokrát se nesesype.

„No jo, občas se chovají jako hyeny. Každopádně se vám ale ještě jednou omlouvám. To, že se někteří chovali hnusně, mě neopravňuje chovat se tak k vám."

„A já se zas omlouvám, že jsem to na vás tak vybalil."

„V tom případě jsme si asi kvit,“ pousmála se. Vzápětí zase zvážněla. „Bryane, nevím, jestli je dobrý nápad to teď vytahovat, ale chtěla bych vědět, co se doopravdy stalo Peterovi.“

Trhaně se nadechl. Úplně zapomněl, že jí to neřekl. Rád by se tomu vyhnul. Chuť řešit zrovna tohle momentálně neměl. Stiskl si kořen nosu.
„Já vím, že jsem ten, kdo s tím začal, ale nemohli bychom to prosím vyřešit jindy? Dneska se necítím na to tuhle událost rozebírat.“

„Aha, ano, jistě, chápu,“ zašeptala a napila se. Potom se rozhlédla po kuchyni. Neuniklo mu, jak se zarazila, když v poličkách spatřila jen alkohol, žádné jídlo. „Vy bydlíte sám?"

Ztuhl a zamračil se. Tohle byla na jeho vkus poměrně osobní otázka.

Jako kdyby jí došlo, co vypustila z pusy, vytřeštila oči a zrudla. „Proboha, promiňte, už nevím, co plácám. Nechci nějak vyzvídat nebo tak."

„V pohodě," zamumlal. Nejraději by se s ní rozloučil a poslal ji domů. Začalo mu to být nepříjemné. Byl podrážděný už jen z toho důvodu, že zvonila a vzbudila ho tím. Teď se ještě šťourala v jeho soukromí.

„Asi už bych měla jít," prohodila do tísnivého ticha. „Nechtěla jsem rušit. Děkuju, že jste mě pustil dovnitř."

Tón, jakým poslední větu pronesla, rozhodně nešlo označit za vyčítavý. Zněla vděčně a upřímně. Přesto se mu po jejím vyslovení zabodl do srdce osten výčitek. Přišla v dobrém. Chtěla se omluvit za něco, za co se ani omlouvat nemusela. A on se choval jako blbec jen proto, že se zeptala, jestli tu bydlí sám. Promnul si obličej.

„Počkejte." Podívala se na něj. „Nemusíte... Chodit pryč. Klidně tu ještě buďte. Uvařím vám to kafe. Nebo čaj. Nebo vám naliju whisky."

„Jste moc hodný. Ale vážně už raději půjdu. Nechci vás obtěžovat."

Zmučeně si povzdechl. „Kdybyste obtěžovala, nabízel bych vám to?"

„S vaší povahou? Určitě." Postavila se a židli zasunula. Ozvalo se hlasité zaskřípění, jak plast klouzal po podlaze. Bryan sebou trhl a naskočila mu husí kůže.

„Mojí povahou? Vždyť se známe teprve... dvě hodiny, to už víte, jaký jsem?"

„I za tu krátkou dobu jsem poznala, že jste až moc hodný." Vyšla z kuchyně a na chodbě si oblékla bundu.

„Vážně už jdete?"

„Raději ano, nechci říct nějakou další hloupost. Navíc by si lidi říkali divné věci."

Chtěl se zeptat, co má na mysli, ale včas mu to došlo. Měla pravdu. Vdova po vojákovi a čerstvě opuštěný voják, to by bylo něco pro místní drbny. Prohrábl si vlasy.

„Jo, s těma lidma máte pravdu. Tak asi na shledanou."

„Na shledanou," odpověděla s letmým úsměvem a vykročila po zahradě k silnici.

„Paní Delová!"

„Ano?"

„Příště... prosím nezvoňte," dostal ze sebe koktavě a zavřel dveře. Opřel se o ně a zhluboka vydechl. No, to byla celkem katastrofa. Vyhnal ji odtamtud, jak kdyby se provinila hrdelním zločinem, a pak ještě řekl, že vlastně může zase někdy přijít. Ale zvládnul ji pozvat dovnitř a mluvit s ní, i když na to nebyl předem připravený. A to byl úspěch.

Jen nevěděl, jak se za něj odmění. Nové lékořicové pendreky si zatím nekoupil, alkohol už pít nechtěl a jiná forma odměny ho nenapadala. Rozhodl se, že by měl jít taky konečně ven. Klidně jen na deset minut na konec ulice, ale procházka by mu prospěla. Nejlepší by bylo dojít rovnou i do obchodu a nakoupit vše potřebné, ale na to se necítil. Nákup byl starost jeho budoucího já. Nyní se jím nemínil zatěžovat.

S poměrně dobrou náladou z předchozího úspěchu se ze sebe pokusil udělat člověka, což s jeho kruhy pod očima a neustále vyděšeným výrazem šlo těžko, a vydal se na výpravu do města. Soused ho jako vždy přejel pohledem, ale nic neříkal. Bryan mu zamával, na to ale starý muž nijak nereagoval, stále mu vypaloval díru do hlavy.

Ulice byly podezřele tiché a klidné. Byla neděle, půl jedenácté a venku ani noha. Ovšem nestěžoval si. Když se kolem něj nemačkala spousta těl a každý se na něj nedíval, nepanikařil a mohl se v klidu projít. Takové podmínky pro vycházky by bral častěji.

Došel až na křižovatku, kde projíždělo jen pár aut. Na přechodu se zastavil, tep na vrcholu. Brzdící auto naštěstí nevydávalo žádné hlasité zvuky, takže rychle přeběhl na druhou stranu. Nesnášel chození přes přechod, obyčejně u toho řidiči zbytečně troubili a všechno akorát zhoršovali. Věděl, že oni netuší, co způsobuje jeho blok, a snaží se ho popohnat, aby pohnul kostrou, ale stejně je za to neměl rád. A většinou se zdálo, že je to vzájemné.

Protože už došel dál, než původně plánoval, chtěl se otočit a vrátit, ale došlo mu, že se nachází kousek od obchodu. Mohl by se tam stavit, koupit si pendreky a doma se jimi odměnit. Jenže jakmile si představil, jak stojí u pokladny, prodavačka sleduje každý jeho pohyb, on se snaží vylovit drobné a zároveň si opakovat, že je to jen nákup a měl by to zvládnout bez komplikací, veškerá chuť jít tam ho přešla.

Otočil se na patě a vrátil se domů. Jeden úspěch za den stačí, nemusí to přehánět.