Mobil bez přestání zvonil. Bryana ten zvuk vytáčel. Ale tolik energie, aby se zvedl z gauče, došel do chodby a hovor přijal, neměl. Zvládl jen ležet, prohlížet si strop, roztřesenými prsty zapalovat jednu cigaretu za druhou a vyčítat si, že nedokáže základní věci. Setrvával tak už druhý den a vůbec mu to nevadilo.

Zavládlo ticho. Konečně dotyčnému došlo, že když nezvedl deset hovorů, nezvedne ani ten jedenáctý. Zavřel oči a potáhl z cigarety. Zklamání ze sebe samotného na něj padlo jako deka. Tolik se snažil, chodil ven, dokonce už zvládl i koupit něco jiného než ty čtyři proklaté věci, a stejně se to pak všechno sesypalo jako hrad z písku, protože se v nepříliš dobrém stavu ocitl na hlučné ulici. Bylo to nespravedlivé. I když se pokoušel se zlepšit, dopadl stejně, jako by byl celou dobu zalezlý doma.

Vyčítal si, že ho kdy napadlo jít za paní Delovou. Všem tím akorát uškodil. Kdyby zůstal doma, ona by žila v příjemné iluzi, že její manžel zemřel rychle a docela bezbolestně. A on by se nepřekonával ani nesnažil, jen by tu živořil. Tak to prostě mělo být. Veškeré pokusy danou skutečnost změnit vedly k zániku.

Vydechl kouř a rozkašlal se. Ze všech těch cigaret ho neskutečně škrábalo v krku a bolela ho hlava. Ale nedokázal přestat - protože kdyby nekouřil, udělalo by se mu psychicky ještě hůř. Momentálně netoužil po ničem víc než po vypnutí. Naprosto se odpoutat od reality, zapomenout úplně všechno. Přál si, aby existoval nějaký kouzelný knoflík, díky němuž by to šlo. Teď mu k tomu mohl dopomoct maximálně tak alkohol, jenže opíjet se zrovna whisky nebyl dobrý nápad. A jít v tomhle stavu pro jiný tvrdý alkohol bylo to poslední, co chtěl.

Řinčení zvonku ho vyděsilo. Zamáčkl se hlouběji do gauče, zůstal strnule ležet a přerývavě dýchal. Jenže osoba na druhé straně byla evidentně netrpělivá, protože zazvonila znovu. S námahou se posadil. Před očima mu poskakovaly mžitky a žaludek se mu stáhl do kuličky. Když se zkusil postavit, skončil zpátky na zadku. Musel celý postup ještě třikrát zopakovat, než dokázal udržet rovnováhu a potácivě dojít až ke dveřím.

„Můžete laskavě přestat –"

„Ty žiješ!" vyhrkla jeho matka a vrhla se mu kolem krku. Kdyby se neopíral levou rukou o zeď, svalil by se na zem. „Myslela jsem, že se ti něco stalo! Proč nebereš telefon? Snažila jsem se ti dovolat jako divá. A co je to za smrad?"

„Nechtěl jsem s nikým mluvit," zamumlal a vymanil se z jejího sevření. „Když teď víš, že jsem neumřel, můžeš zase jít."

„Tak to ne, v tomhle stavu tě tu nenechám. Viděl ses vůbec? Kdy ses naposled koupal? A ten kouř všude, proboha." Procpala se dovnitř a zavřela za sebou dveře. Bryan se vysíleně opřel zády o zeď a zhluboka vydechl. Tak teď už se jí jistojistě nezbaví.

„Mami, prosím, běž pryč."

„Nejela jsem sem skoro dvě hodiny, abych tě nechala upít se k smrti. Nejdřív vyvětrám ten pekelný puch a pak se zaměřím na tebe."

Prohnala se kolem něj do obýváku. Vzhledem k tomu, že v dané místnosti byla koncentrace cigaretového dýmu nejvyšší, se rozkašlala a několikrát hlasitě zanadávala. Bryan se svezl na zem a složil hlavu do dlaní. Zatraceně, proč ji sem pouštěl. Určitě toho bude litovat. Zase mu udělá přednášku o tom, že má myslet optimisticky, chodit ven, jíst zdravě a vídat se s lidmi. A pokud on něco namítne, zpraží ho naštvaným pohledem a odmítne s ním diskutovat. Chtěl teď být sám, ne se vypořádávat se snaživou matkou.

„No, tak se na tebe podíváme. Kdy jsi naposledy jedl? Nebo se umyl?"

„Asi před dvěma dny. Vážně mi nic není, nepanikař."

„Mám o tebe starost. Vždyť vypadáš úplně příšerně. Ta tvoje bledá kůže mě upřímně děsí. Pojď se umýt."

„Umím se o sebe postarat sám."

„To vidím," poznamenala matka ironicky a natáhla k němu ruku. Když se od ní odvrátil, klekla si k němu a položila mu dlaň na rameno. „Bryane, nevím, co se stalo, že jsi zase v tomhle stavu. Od té oslavy jsi s námi nemluvil. Jestli je to kvůli tomu, že jsme tě neodvezli k doktorce, tak se vážně omlouvám, netušili jsme, že tam pojedeš. Odpustíš nám to?"

Věnoval jí unavený pohled a zaklonil hlavu. Bylo to tady. Zase ty její výčitky. Za chvíli přijde na řadu promlouvání do duše a řeči o pozitivní energii.

„To není kvůli tomu."

„Tak kvůli čemu?"

Povzdechl si. „Nechci to řešit."

„Víš co? Ty se teď půjdeš umýt."
Nadechoval se, aby něco řekl, ale přerušila ho. „Žádný odmlouvání. Půjdeš se umýt, pořádně, protože ten tabák je z tebe cítit na míle daleko, a já mezitím uklidím ten obývák, uvařím čaj a pak si povíme, co se stalo. Dobře?"

Přestože v první chvíli chtěl začít zuřivě vrtět hlavou, sebrat zbytek sil a matku vyhodit ven, nakonec jen sotva znatelně přikývl. Pomohla mu postavit se na nohy a než došel do koupelny, sledovala ho, jestli sebou někde nesekne. Jakmile ho konečně nechala být, tiše zaklel a vlezl do sprchy.

Netoužil po tom se v tomhle stavu mýt. I normálně byly jeho myšlenky při koupání poměrně černé, natož v podobných chvílích. Snažil se si proto zpívat v duchu jedinou písničku z reklamy, co se mu vybavila. Kupodivu mu to i vycházelo a nezačal se zase plavit v depresivních představách.
Sprcha ho poměrně probrala. Když vypínal vodu, všiml si, že mu matka na umyvadlo položila ručník i čisté oblečení. Nechápal, kde pořád brala sílu na starání se o něj jako o malé dítě. Nevěřil, že by ji tolik pobízela naděje v to, že její syn bude zase v pořádku.

V novém oblečení, umytý a učesaný si připadal o trochu lépe. V obýváku už na něj čekal hrnek čaje. Pokoj byl vyvětraný a uklizený, jako by tu uplynulé dva dny v kuse nekouřil a nepohazoval nedopalky všude možně. Dokonce zmizel i rozsypaný tabák z gauče. Nedivil se, že to matka za tak krátký čas zvládla, po třiceti letech zkušeností věděl, že pokud jde o úklid, je rychlá jako blesk.

Co ho ale překvapilo, byl fakt, že nikde neviděl žádné jídlo. Běžně do něj cpala cokoliv, protože žila v domnění, že když ho nenakrmí, zmizí jí před očima. Jenže teď se na stole kromě dvou hrnků nenacházelo vůbec nic.

„Vidíš, jak ti to teď sluší, konečně vypadáš jako člověk," poznamenala matka, když si sedal na pohovku.

„Co se děje, že jsi nic neuvařila?"

„Vím, že ti to vadí. Nechci ti přitěžovat."

Nevěřícně si ji prohlédl. Byla tohle vůbec ona? Už přes osm měsíců věděla, jak špatně snáší její vyvařování, a najednou se rozhodla, že s tím přestane? Tohle zavánělo nějakým průšvihem.

„Tak fajn... Díky za čaj. A úklid."

„Nemáš zač, jsem ráda, že už to tu vypadá jako byt, ne jako brloh." Přisunula k sobě šálek s čajem. „Bryane, prosím, řekni mi jednu věc."

„Jakou?"

„Kdo na tvojí oslavě zvonil? Neřekl jsi nám to, od té doby jsi s námi nemluvil a já se opravdu bojím, jestli se něco nestalo."

Prohrábl si vlhké vlasy a trochu se nahrbil. „Byla to Christy. Chtěla mi dát dárek."

„Nechápu, jak se ti opovažuje po tom, co udělala, přijít na oči. A ještě na tvoje narozeniny! Měl jsi mi to říct, hnala bych ji odtamtud –"

„Proto jsem nic neříkal. Chtěl jsem si to vyřešit sám."

Překvapilo ji, že ji přerušil. Nijak se ale neohradila. Jen si poposedla a napila se čaje. „Dobře, to chápu. Proto jsi tu teď byl takhle? Protože za tebou přišla?"

Natáhl se pro krabičku cigaret, která ležela na novinách schovaných pod stolem. Hlavou mu problesklo, že se tam pořád ještě někde schovává to svatební oznámení. Měl by ho vyhodit, když tam nepůjde. Jednu cigaretu vyndal, aby si zakouřil, ale matčin pohled ho zastavil. Strčil si ji proto mezi rty nezapálenou.

„To nebylo kvůli ní. Ona už je mi ukradená."

„A proto tu máš pořád její svatební oznámení?"

„Uklidil jsem ho a zapomněl na něj, to je toho."

„Bryane, já mám pocit, že ty pořád tajně doufáš, že se k tobě vrátí."

Z nějakého důvodu ho matčin odhad naštval. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a odolal touze sáhnout po zapalovači.
„Podvedla mě. Fakt nedoufám, že za mnou přileze na kolenou a bude prosit, abych se s ní zase vyspal."

„Opravdu?"

„Nejsem idiot, mami."

„Tak jsem to nemyslela, jen se bojím, aby ses kvůli ní nezničil."

„Jak říkám, nešlo o ní."

„Tak o co?"

A bylo to tady. Znervózněl, když si na to vzpomněl. Pokud na ni teď vybalí pravdu, třeba se mu vysměje a řekne, že dělá vědu kvůli blbostem. Nedokázal přejít ulici. Jen hloupou ulici. A byl z toho v háji dva dny. Vyndal si cigaretu z pusy a začal si s ní hrát.

„Když jsem šel od doktorky, složil jsem se na ulici. Jakože totálně. Kdyby mě odtamtud jedna osoba neodtáhla, asi by mi museli volat záchranku," dostal ze sebe nakonec. Trocha tabáku se vysypala na pohovku i na zem.

„Proboha, až tak? A jsi teď v pořádku?"

„Nevím. Nejhorší na tom je, že se to začínalo zlepšovat. Tady u nás jsem dokázal chodit normálně venku, nehroutil jsem se z lidí okolo, dokonce jsem i koupil sušenky. Myslel jsem, že už to bude jen lepší. A pak přijde jedna pitomá hlasitá ulice a jsem zpátky na začátku." Zaklonil hlavu a povzdechl si. „Nechci to celý absolvovat znovu."

„Tohle mě hrozně moc mrzí, strašně moc. Ale, Bryane, podívej se na mě." Nepokračovala, dokud se nenarovnal.
„Jednou už sis tím prošel. Ta cesta je pro tebe už vyšlapaná. I když se teď budeš muset zase snažit, bude to jednodušší než předtím, opravdu. Jednou už nepocítíš žádný rozdíl. Zvládneš rušnou ulici, poplašné sirény, ohňostroje, cokoliv. Dokážeš to, rozumíš mi? Já v to věřím. Ty bys měl taky."

Musel sklonit hlavu, aby neviděla, jak mu zvlhly oči. Hypnotizoval zrníčka tabáku na koberci. Jejich počítání mu pomáhalo se uklidnit. Jindy na něj tyhle matčiny řeči neměly vliv, ale tentokrát ho zasáhly jako dobře mířená facka. Matka v něj věřila. Nesmí to teď vzdát. Aspoň kvůli ní ne.

„Díky, mami," hlesl po chvíli.

„Chceš, abych tady s tebou pár dní zůstala, než se ti udělá líp?"

Zavrtěl hlavou. „To je dobrý. Já to zvládnu."

„Dobře." Pohladila ho po koleni a usmála se. „Jsem na tebe pyšná, máš za sebou obrovský pokrok."

„Nemyslím si, že je obrovský... Spíš jde o takový myší krůčky."

„Ale no tak, třeba ty sušenky mi přijdou skoro jako důvod k oslavě! Za co sis je kupoval?"

Na moment znervózněl. Má jí říct o Mirandě? Bál se, aby ji hned nechtěla poznat. Nebo jim nezačala plánovat svatbu.

„Za tu oslavu. Byla to pro mě docela výzva."

„Jsem ráda, že ses odměnil něčím jiným než těmi hnusnými pendreky."

Protočil oči a lehce se pousmál. „Nejsou hnusný."

„To o cigaretách tvrdíš taky."

„Tak já ti jeden přinesu a uvidíš, že je fakt dobrej."

Zasmála se, ale nezastavila ho. A tak jí opravdu jeden lékořicový pendrek donesl. Jakmile do něj kousla, zkřivila tvář a málem ho vyplivla.
Když ji pozoroval, musel se usmát. Nakonec mu nevadilo, že přijela. Dokázala ho povzbudit, což bylo momentálně to nejdůležitější.