Kopl do sebe celou skleničku whisky. Pálila ho v krku a rozehřívala mu útroby. Bylo to jako polykat jed a užívat si, jak ho rozežírá zevnitř. Tak to bylo dobře. Potřeboval se před odchodem posilnit. A možná trochu přiotrávit.

Potom popadl krabičku cigaret, zapalovač, klíče, telefon a vyrazil ven z domu. Slunce pálilo ostošest a on doufal, že si totálně nepropotí oblečení, než dorazí na předem určené místo. I když to vlastně bylo jedno. I kdyby se tam připlazil, nic by to nezměnilo.

Popoběhl. Měl lehké zpoždění. Trochu se mu motala hlava. Netušil, jestli za to mohl alkohol, anebo to, že už se dva dny nedotkl jídla. Možná oboje.

U řeky byl za chvilku. Píchlo ho u srdce při vzpomínce na ten den, kdy sem Mirandu vzal poprvé. Tehdy se všechno změnilo. Nyní se mělo všechno změnit taky. Historie se opakovala. Začal opuštěný a skončí stejně. Hořce se tomu zasmál. Vytáhl z kapsy jednu cigaretu a zapálil si. Když už přijít pozdě, tak s hraným sebevědomím.

Projít těmi keři ho bolelo. Poprvé sem táhl Christy. Podruhé Mirandu. A jak obě dopadly? Jak dopadl on? Dopadli až na dno, všichni tři. A záleželo jen na tom, jak rychle se z něj dokážou vyškrábat a postavit se zpátky na vlastní nohy. On tu sílu už neměl. Rozhrnul poslední větve, nadechl se nikotinu a udělal krok dopředu.

Stála tam, ruce kolem těla a drtila si boky. I přes to pekelné vedro se třásla. Dlouhá sukně jí povlávala u kotníků a on se přistihl, jak toužebně čeká na moment, kdy odhalí alespoň kousek jejího lýtka. Zavrtěl hlavou. Proto sem nepřišel.

„Ahoj," pronesl chraplavě. Měl si nejdřív odkašlat. Čtyři dny s nikým nemluvil a šlo to poznat.

Cukla sebou. „Ahoj."

Neotočila se. Chápal to. Ale stejně chtěl, aby na něj aspoň pohlédla, aby se mohl podívat, jestli se nějak změnila.

„Promiň, že jsem přišel pozdě."

Byla to stupidní omluva. Ani netušil, jak velké měl zpoždění. Možná pár sekund, možná deset minut. Na telefon se nekoukal. Třeba dokonce přišel včas.

„Nic se neděje, počítala jsem s tím."

Tentokrát už se otočila. Bodlo ho na hrudi a zamrkal, ale jinak na sobě nedal nic znát. Potřeboval se udržet v klidu. Doufal, že alkohol mu v tom pomůže.

„Sluší ti to." Nestálo za to zapírat. Byla hezká a věděla to, stejně jako věděla, že pro něj bude hezká za jakékoliv situace.

„Děkuju." Ani se nezačervenala. „Vypadáš..."

„Mrtvě? Zuboženě?" pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. Potáhl s cigarety.

Pohlédla mu do očí a on se pod tím pohledem zachvěl. Pořád to uměla. Vyvolat v něm touhu a chuť začít ji líbat hned tady.

„Ne. Unaveně."

Byl unavený. Únava jím prostupovala tak moc, jako normálními lidmi prostupovalo štěstí, láska a naděje. Už se vlastně necítil jinak. Byl zkrátka jen unavený. K smrti vyčerpaný. Na pokraji upadnutí do kómatu. Vyřízený. Na dně.

„Tak vypadám normálně." Další pokus o vtip, zase mu nevyšel. Zavrtěla nad ním hlavou a povzdechla si. Začal ji nudit docela brzy.

„Bryane -"

„Nic neříkej."

„Moc dobře víš, že tohle na mě neplatí."

Věděl to. Po té době, co ji znal, to věděl moc dobře. Ale i tak nechtěl, aby ho začala litovat. Aby mu říkala, jak hrozně ji to mrzí. Byly to jen šlechetné řeči. Nevěřil by jim ani jeden z nich.

„Vím, ale musel jsem to zkusit. Znáš mě, nevzdávám se naděje." Snažil se působit sebejistě.

„To jsi celej ty. Doufáš v lepší zítřky, i kdyby tě to mělo zabít. Vůbec ses nezměnil."

Naposledy potáhl z dohořívající cigarety a ušklíbl se. „Ale změnil. Jen to nevíš, protože ses zachovala jako mrcha a vykašlala se na mě."

„A jsme u toho, Přesně proto jsem nechtěla přijít, protože jsem věděla, že si budeš hrát na chudáka."

Zavřel oči a nadechl se nosem. Zhluboka. Pak se usmál a prohlédl si ji. „Stará se o tebe dobře?"

„Víc než dobře. Rozmazluje mě. A je tu pro mě pokaždý, když ho potřebuju."

Přál jí to. Tak moc. Chtěl, aby byla šťastná. Ale i tak se v něm cosi sevřelo. Ale nedal na sobě nic znát. Potřeboval, aby na sebe nezačali útočit. Jinak by to bylo celé k ničemu.

„To jsem rád." Nadzvedla obočí a věnovala mu nevěřícný pohled. „Vážně. Jsem rád, že jsi šťastná."

„Ale určitě ses se mnou nesešel jen proto, aby ses zeptal, jestli mě netýrá."

Opřel se o kmen stromu a zaklonil hlavu. Koruny nad nimi se chvěly v letním vánku. Potil se, ale poprvé od doby, co vylezl z domu, se do něj dala zima.

„Máš pravdu. Chtěl jsem se tě na něco zeptat."

„Tak povídej. Nevím jak ty, ale nemám na to celej den."

Ta její upřímnost ho doháněla k šílenství. Předtím to na ní miloval. Chtěl, aby si nebrala servítky. Učil ji říkat, co si doopravdy myslí. Zatraceně, pořád to na ní miloval. Jen nesměl. Už nebyla jeho.

„Zajímá mě, proč jsi mě opustila."

Zasmála se. Zoufale a naštvaně. „Panebože, Bryane, to si snad děláš srandu."

„Těší mě, že jsem tě pobavil, ale tohle je vážně míněná otázka."

Podívala se na něj a zjihla. Litovala ho. Po tom všem jí ho pořád bylo líto.

„Proč se na to ptáš? Je to dávno za námi, Bryane. Prostě se to stalo. Není lepší to neřešit?"

„Nedělám to kvůli tomu, abych se hrabal v našem vztahu."

„Tak proč?"

Nechtěl jí to říkat. Nechtěl jí dávat další munici. Nechtěl, aby ho zase litovala.

„Protože hrozí, že kvůli tomu, jak se chovám, zase někoho ztratím. A já nechci. Je jiná. Rozumí mi. Je lepší než -" zarazil se.

„Než já?" dokončila to za něj a usmála se.

Odvrátil pohled a odkašlal si. „To jsem říct nechtěl."

„Bryane, víš, v čem je největší problém?"

„To mi musíš povědět ty."

„V tom, že všechny chyby hledáš u sebe. Jakýkoliv selhání hned hážeš na sebe. Hádka ve vztahu? Je to tvoje chyba. Špatná nálada toho druhýho kvůli práci? Můžeš za to ty. Vyčítáš si úplně všechno. Neumíš uznat, že druhej taky dělá chyby. Nevidíš, že se třeba jen blbě vyspal. Ze všeho děláš katastrofu," nadechla se. Prohrábla si vlasy a věnovala mu další úsměv.
„Kdybys ostatní občas nechal nést podíl viny a trpět, ulehčilo by jim to život."

Promnul si obličej. Neuvědomoval si, že by tohle dělal. Choval se tak vždycky. Byl zvyklý brát na sebe selhání ostatních a zachraňovat je tím. Ujišťovat je, že nic není jejich chyba.

„Proto jsi to udělala? Protože jsem tě nenechal trpět?" hořkost, s jakou tu poslední větu vyřkl, ho překvapila.

„Neber si to špatně, ale je únavný vedle někoho takovýho furt být. V tu chvíli mi to nevadilo. Bylo mi dobře. Jenže jak jsi odjel, tak... jsem na tebe začala házet vinu za všechno. Byla jsem zvyklá, žes to vždycky vzal na sebe, a já neuměla pracovat s tím, že tentokrát za to vážně můžu já. Zabránil jsi mi vzít za sebe zodpovědnost." Přišla blíž k němu, tak moc, že měl chuť ji vzít za ruku, políbit ji na klouby prstů a už nikdy nepustit.
„Když ses pak vrátil, nedokázala jsem tě vidět jako dřív. Myslela jsem si o tobě to nejhorší, protože jsem tě vinila za věci, za který jsi nemohl. A pak jsi znova odjel a já potkala Nathana. Konečně jsem to měla pod kontrolou. Konečně jsem měla sebe pod kontrolou."

„Takže jsem si tu nevěru vlastně zasloužil." Vyschlo mu v krku. Zněl příšerně. Ale na tom nezáleželo. Teď se soustředil jen na to, jak se svět zpomaluje, jak pravidelně dýchá a jak nad ním alkohol přebírá vládu.

„Tak jsem to nemyslela. Zachovala jsem se hrozně. Zahodila jsem to všechno, co jsme měli, pro někoho cizího. Nikdo si nevěru nezaslouží a ty už vůbec ne. Věříš mi, že jsem se za to nesnášela a pořád to trvá?"

Nechtěl se na ni dívat. Akorát by se mu jí zželelo, a ještě by ji politoval. Ale stejně to udělal. Podíval se jí do očí a spatřil tam smutek. Myslel, že mu pukne srdce. Pořád s ním dělala to, co před lety. Pořád ji miloval. Jeho lásku nezabila ani nevěra.

„Věřím ti to," hlesl.

Pohladila ho po předloktí. Zachvěl se.

„Mrzí mě, co jsem ti způsobila. Bolí mě to pokaždý, co vidím tvoji fotku. Vlastně jsem tak nějak doufala, že se ukážeš na svatbě a překazíš ji."

Ačkoliv ho to naštvalo a zranilo, uchechtl se. „Změnilo by to něco?"

„Ne. Ale bylo by to romantický gesto, který bych si zapamatovala do konce života."
Ukročila dozadu. „Jestli tu holku nechceš ztratit, přestaň se furt za všechno obviňovat. A dej jí najevo, že ji máš rád."

„Tobě jsem to dával najevo pořád a ničemu to nepomohlo."

„Ne, Bryane. Mně jsi usínal hned po sexu, neříkal jsi mi, jak mi to sluší, a stěžoval sis, že nevařím tak dobře jako tvoje máma."

Protočil oči. „Aha, a ty kytky, romantický večeře v restauracích a dopisy z fronty nic neznamenaly."

„Ty byly samozřejmě skvělý, ale občas takový věci nestačí."

Trhl sebou. Bolelo to. Tak moc, že měl chuť se narovnat, říct jí, ať na všechno zapomene, a odkráčet pryč. Udělal by to. Kdyby nebyl tak unavený. A kdyby tak moc nepotřeboval, aby mu poradila.

„Dobře," procedil trpce. „Takže co mám podle tebe dělat?"

„Hýčkat si ji. Furt se nelitovat. Nebát se říct jí, že se zachovala blbě, že něco pokazila."

Znělo to tak jednoduše. Tak snadně, že by mohl klidně rovnou odkráčet a všechno to vykonat, aby se Miranda vrátila a on věděl, že už ji nikdy neopustí.

„Díky. Pokusím se."

Zase udělala krok k němu a shovívavě se pousmála. „Bryane, seš skvělej kluk. Nevím, proč ze sebe pořád děláš horšího člověka. Zkus si trochu vážit sám sebe."

Vážit si sám sebe? Po tom všem? Po tom, co provedl? Kolik lidí zabil? Kolik jich kvůli němu umřelo? Kolik jich nestihl zachránit? Kolikrát zničil ostatním život? Chtěl se zasmát. Ale místo toho mu do očí vyhrkly slzy. Mrkal, aby je rozehnal.

„Kdyby to šlo tak jednoduše, tak to dělám celou dobu," řekl nakřáplým hlasem. Styděl se. Styděl se před sebou, styděl se před ní.

Nic neřekla, jen ho objala. Ten dotyk, ten pocit, že ho někdo drží. Že na to není sám. Hluboký nádech, aby nepodlehl. Chtěl vydržet. Chtěl vypadat silně.

„Klidně se vybreč."

A on to udělal. Brečel před ní tolikrát předtím, po návratu z fronty. Jenže tehdy to bylo jiné. Tehdy mu patřila, tehdy měl pocit bezpečí, tehdy si myslel, že všechno dopadne dobře. Teď neměl nic z toho. Bál se, že přijde o všechno. Celý život mu prokluzoval mezi prsty a on se cítil tak bezmocný, tak slabý.

Roztřeseně se nadechl. „Promiň. Máš mokrý tričko."

Naposledy ho pohladila po zádech a potom ho pustila. „To v tomhle vedru vůbec nevadí. Je ti líp?"

Přikývl. „Christy?"

„No?"

„Díky."

Zase se na něj usmála. Tentokrát povzbudivě. Možná dokonce pyšně. Jako by byl její syn a vrátil se domů s jedničkou.

„Nemáš zač. No, a co kdybys mi teď pověděl něco o tý holce, co ti ukradla srdce?"

Vysmrkal se. „Pochybuju, že to chceš poslouchat."

„Chci. Zajímá mě, jaká je. Možná si to myslíš, ale vážně mi nejsi ukradenej. Ublížilo mi, když jsem se od tebe musela úplně odstřihnout. Chybíš mi."

Sklopil pohled k zemi, aby nepoznala, jak ho to zasáhlo. „Taky mi chybíš."

„Takže? Jaká je?" Sedla si do trávy a poklepala na místo vedle sebe.

Bojoval sám se sebou. Nechtěl se vracet do dob, kdy jim spolu bylo dobře. Připadal si, jako by Mirandu zrazoval. A zároveň nechtěl nic víc než Christy říct úplně všechno. Šeredně mu ublížila, a přesto ji nedokázal přestat milovat. Toužil po tom, aby s ní mohl zase otevřeně mluvit. A tak se vedle ní posadil.

„Líbila by se ti."

„O tom nepochybuju."

„Je mi strašně podobná. Občas tak moc, až si říkám, jak je možný, že jí nelezu na nervy."

„Miluješ ji?"

Pozoroval hladinu řeky. Zrovna se tam mihla ryba.

„Jo. A strašně moc si přeju, aby to stačilo."

Položila mu hlavu na rameno. „Dopadne to dobře, Bryane, uvidíš."

Netušil proč, ale i přes to všechno jí věřil.