„Možná budu mít práci."

Ta slova mu zhořkla v ústech a měl co dělat, aby se nezašklebil. Něco mu na nich nesedělo, už od chvíle, kdy si je začal přehrávat v hlavě. Byla moc... optimistická. A plná naděje. Moc hezká na to, aby to byla pravdou. Ale přesto byl rád, že je ze sebe ke konci sezení vůbec dostal. Celou dobu se bavili o jeho pocitech a na praktické záležitosti skoro nedošlo. Ale zvládl to.

„Tak to je skvělé! Kde budete pracovat?"

„V truhlárně. A jen možná tam budu pracovat."

„Jsem moc ráda, že jste se takhle posunul. Děláte velké pokroky."

„Nepřijde mi," hlesl a sklonil pohled ke svým dlaním. Začal si hrát s náplastí, která chránila celý levý palec. Napadlo jo, jestli na umyvadle nezbyla po jeho ranním holení ještě nějaká krev, již nestihl ve spěchu omýt.

„Ale ano, vždyť práce je obrovský krok kupředu! I kdyby nevyšla, bude to pro vás skvělá zkušenost, ze které se dá v budoucnu těžit."

„Díky, že si to myslíte," zamumlal a vyhlédl z okna. Doufal, že už bude moct jít. Nerad by se zase vrátil k rozebírání emocí.

„Proč to podle vás není pokrok?"

„Protože ji ještě nemám. Kdyby jo, tak fajn, ale takhle tam ta naděje sice je, ale ne stoprocentní."

„Ale pořád jste k ní alespoň o krok blíž. Odměnil jste se za to nějak?"

„Počítá se sex?"

„Ale jistě," odpověděla trochu rozpačitě. Když se podívala na hodinky, došlo mu, že jeho vyhrazená hodina už skončila.

„Budete moct přijít zase za týden?"

„To bohužel asi ne. Pokud to vyjde, budu tou dobou v práci."

„V tom případě vám mohu nabídnout jen čtvrteční odpoledne ve čtyři, za čtrnáct dní."

„To by šlo."

Potřásli si rukama, ona ho doprovodila do chodby a potom už zase stál před jejím domem, zavazoval si tkaničky a rozhlížel se kolem. Vůbec se mu nechtělo odcházet. Miranda ho tentokrát mohla dovézt jen sem, pak musela do práce, a proto ho nyní čekala jízda autobusem. Děsil se jí už od rána.

Představa, jak se mačká ve veřejné dopravě se spoustou dalších lidí, kteří na něj neustále civí, se mu vůbec nelíbila. Ale hlavní bylo zůstat v klidu. Nerozhodit se ještě před ní a přežít úplně vše, co si na něj tenhle den nachystal. Až pak půjde domů, zakouří si, trochu se projde a doma sní poslední pendrek, který zůstal na dně prvního šuplíku. Pak zavolá Mirandě, ta večer přijde a budou dělat, že se dnešek nestal.

Posílen myšlenkami na pozitivní věci se vydal na zastávku. Po zádech mu tekl čůrek potu a začínal se potit i na čele. Jen netušil, jestli je to vedrem, nebo nervozitou. Úzkou uličku proběhl, tak rychle, až se na něj pár lidí na hlavní ulici podiveně podívalo, když tam vletěl, jako by mu za patami hořelo.

Výborně, zvládl první věc - dostat se mezi lidi. Teď dojít k té prokleté zastávce, zjistit, kdy začne poprava, a počkat na ni. Jenže od cíle ho dělilo několik chodců. Ne tolik jako jindy, ale pořád dost na to, aby mu naskočila husí kůže a musel si na chvíli stoupnout stranou, ke zdi.

Co by se stalo, kdyby si zapálil už teď? Jenže při snaze vytáhnout ze zadní kapsy kalhot krabičku cigaret se mu třásly prsty tak moc, že mu málem vypadla. Raději ji vrátil zpátky a vzhlédl k obloze. No tak, seber se, tolik lidí tu zase není, pomyslel si a zhluboka se nadechl. Znovu. Ještě naposled a potom vykročí. S výdechem se podíval před sebe, několikrát zamrkal a propletl se mezi chodci. Do žádného naštěstí nevrazil. Nikdo si ho nevšímal.

U zastávky stál sám. Zbývalo pět minut do příjezdu autobusu. Ruce se mu přestaly tolik třást. Modlil se, aby při kupování jízdenky nerozsypal peníze po zemi. Měl by si je radši připravit už teď, aby potom nezpanikařil a omylem nezaplatil víc, protože řidič by mu pak nevrátil nazpátek. Když z kapsy vytáhl bankovku s mincí, připadal si o kousek klidnější. Teď je připravený a nic se nemůže pokazit.

Když autobus přijel, měl pocit, že ho nemůže nic rozhodit. Nastoupil, zaplatil a obezřetně se rozhlédl. Spousta lidí, skoro si ani nemohl sednout. Zapadl na snad jediné volné místo vedle stařičké paní. Měl pocit, že ho všichni pozorují. Zkoumají, proč přišel, co je zač, kdy vystoupí. Cítil se jako pod drobnohledem. Jako by čekali na jakoukoliv chybu, které se dopustí, aby mu ji vmetli do obličeje.

Vmáčkl se hlouběji do sedadla a sklonil hlavu ke svým rukám. Zase se mu klepaly prsty. A neměl s sebou nic kromě telefonu, s nímž mohl maximálně zavolat Mirandě a zeptat se jí, kdy tak přijede. Jenže telefonovat v autobuse se rovnalo duševní sebevraždě. Všichni by ho slyšeli, všichni by se na něj dívali. To nešlo.

Nejhorší bylo, že v podstatě ani nesměl začít přemýšlet. Hrozilo totiž, že by se mu myšlenky zatoulaly kdovíkam, a nahánět je potom zpátky, bez toho, aby na sobě dal cokoliv znát, se zdálo jako nesplnitelný úkol. A tak mohl jen sedět na místě, prohlížet si třesoucí se ruce a v duchu počítat. Od nuly do dvou stovek a zase zpátky. Pořád dokola, dokud nedojede domů.

Na jedné zastávce přistoupila mladá žena, a když kolem něj procházela, do nosu ho praštila její voňavka. Silná, hutná, jako obrovský hustý oblak, smíšená s lakem na vlasy. Musel dýchat pomalu a nosem, jinak by se udusil.

Její průchod ho vyrušil z počítání a donutil ho se zamyslet, jestli Miranda někdy voní podobně. Nepamatoval si, že by z ní někdy cítil lak na vlasy. A voňavka, kterou používala, byla svěží a jemná, jako by na sebe nastříkala jaro, akorát bez všech otravných pylů. Co by dal za to mít ji teď tady. Rozptýlila by ho, ptala by se na hloupé otázky a on by se nemusel děsit toho, kdy se mu mysl rozuteče do nebezpečných končin. A hlavně - kdyby tu byla, nemusel by tím zpropadeným autobusem vůbec jezdit.

Vyhlédl z okénka a s potěšením zjistil, že za malou chvíli už bude doma. Možná nakonec to přemýšlení nebylo až tak zrádné, pokud si dával pozor, minimálně mu pomohlo ukrátit si cestu.

Jakmile konečně stáli u jeho zastávky, skoro vyběhl ven. Ve finále byla cesta sice lepší, než čekal, ale i tak v autobusu nechtěl trávit víc času, než bylo potřeba. Když se dostal na vzduch, zhluboka se nadechl.

Okamžitě vyrazil domů. Věděl, že by se měl ještě stavit v obchodě, protože mu docházel čaj s pendreky, ale necítil se na to jít znovu mezi lidi. Akorát by se tam sesypal.
Po ulici kráčel rychle, občas i trochu popoběhl. Venku naštěstí skoro nikdo nebyl, v takovou dobu se nacházela většina lidí spíš v práci.

Najít klíče v zadní kapse kalhot a trefit se s nimi do klíčové dírky byl nesmírně náročný úkol. Prsty se mu třást nepřestaly, a proto to dokázal až na pátý pokus. Raději se nerozhlížel, nerad by zjistil, že ho u toho všeho pozoruje soused a tiše se mu směje. Do domu zaplul rychlostí blesku. Zabouchl dveře a opřel se o ně. Konečně v bezpečí a klidu. Konečně doma.

Štvalo ho, že i po takové době je pro něj jízda hromadnou dopravou tak velkou překážkou. Vždyť ti lidi si ho určitě ani nevšímali, nesledovali každý jeho pohyb, nespřádali ďábelské plány, jak ho zesměšnit. Ani na ulici ho nikdo nepozoroval, maximálně ho kolemjdoucí přelétli pohledem, ale nic víc. A stejně ho tak málo dokázalo duševně úplně odrovnat. Den venku pro něj byl jako den na bojišti. Byl neustále ve střehu, očekával útok a připravoval se k obraně. Jako by z té válečné zóny nikdy neodjel. Jen posunul zákopy a bojoval nanovo.

Promnul si obličej. Hodila by se sklenička whisky. Jenže pití si zakazoval, akorát by zase začal pít tak jednu denně a mohl by se nadobro rozloučit s prášky. Proto jen zašátral v kapse, vytáhl celou krabičku cigaret a jednu si zapálil. Hluboký nádech, kdy ho maličko zaškrábalo v krku, a třas byl skoro pryč.

Pomalu se sesunul na podlahu, stále opřený o dveře, a spokojeně kouřil. Padala na něj únava. A taky hlad. Jenže jíst hned po cigaretě nebyl dobrý nápad, jídlo pak chutnalo divně a měl ještě větší problém ho do sebe dostat, což by v praxi znamenalo, že by se nenajedl vůbec. A tak zůstal sedět, krčil a zase narovnával nohy a zaklonil hlavu. Strop by potřeboval vymalovat. Vlastně celá chodba, ta světle zelená už se odlupovala.

Nejraději by si lehl a usnul na místě, ale věděl, že chodit spát s prázdným žaludkem a ne úplně dobrou náladou bylo cestou do pekel. Pokud už se mu podařilo usnout, zdálo se mu o těch ledových a hladem protkaných válečných nocích. Po probuzení se v propocené posteli s tepem jako při útěku před střelbou opravdu netoužil.

Když dokouřil, těžkopádně se zvedl, došel do kuchyně, vhodil cigaretu do popelníku na lince, napil se vody a šel si ukrojit krajíc chleba. Nejradši by si ho dal ještě s něčím, ale ohřívat fazole se mu nechtělo a nic jiného tu ani neměl. Snad poprvé od doby, co se vrátil, se mu zastesklo po matčině vaření. Nějaká zeleninová polévka, klidně ze zbytků, by mu vůbec nevadila. Jenže matka zde nebyla a Miranda měla přijít až večer, a proto se opřel o plastový stůl a pustil se do jídla.

Hlad byl pryč. V ten moment únava zesílila. Ještě ale potřeboval zavolat Mirandě, že dorazil domů. Chtělo to po něm. Vyhledat její číslo v kontaktech a zvednout ruku s telefonem k uchu se zdálo jako velmi náročný úkol.

Po třech zazvoněních to v telefonu lehce luplo.

„Ahoj, tak už jsi dorazil domů?"

„Jo, před chvílí jsem přišel."

„Co autobus, dobrý?"

„Plno jak na náměstí. Přežil jsem to."

„No vidíš, jaký děláš pokroky. Ale zníš nějak divně."

Promnul si oči a pousmál se. „Jsem jenom utahanej. Jak to jde u vás?"

„Hrůza, to ti povím. Před chvílí jsem musela uklízet rozlitej džus, mám pocit, že od něj mám upatlanou podrážku. Jinak se tu ale docela nudím, moc lidí nechodí. A pozdravuje tě Susan."

„Tak že ji pozdravuju taky. A tobě přeju pevný nervy, asi je budeš potřebovat."

Zasmála se. „O svoje nervy bych se nebála, jsou ze železa. Přijedu tak v osm, dobře?"

„Počítám s tím."

„Tak jo, já už půjdu, přišli mi sem lidi. Měj se, miluju tě."

„Já tebe taky," hlesl rychle, než zavěsila.

Telefon položil na stůl, zkontroloval hodiny, aby zjistil, že má pět hodin čas, než přijede Miranda, a pomalu se došoural do ložnice.

Zvládl si jen přetáhnout tričko přes hlavu, odhodit ho někam do rohu a padnout do postele. Poslední, co ho napadlo, bylo, že pokud ho takhle vyčerpala dnešní cesta autobusem, tak neměl nejmenší ponětí, jak bude zvládat každodenní dojíždění do práce.

Probrala ho žízeň. Nejdřív pár minut mžoural do šera, které v pokoji panovalo. Potom se posadil, promnul si obličej a chtěl zkontrolovat, kolik je hodin. Vzpomněl si, že telefon nechal v kuchyni, a tak se rychle postavil. Ve stejnou chvíli se otevřely dveře do ložnice.

„Bryane, musím - teda, dobré ráno," vyhrkla Miranda, když si všimla, jak vypadá.

Zamračil se. To prospal celý zbytek dne i noci? „Kolik je proboha hodin?"

„Něco kolem deváté večer."

„Díkybohu. Co musíš?"

I v šeru poznal, že se začervenala. „Máme asi problém."

„Proč?"

„Neustále ti zvonil telefon. Měl jsi tam asi dvacet nepřijatých hovorů..."

Povzdechl si. Jak jinak, matka se musela ujistit, že si ještě neprostřelil hlavu. „Nezvedla jsi to, že ne?"

Zase zrudla. Sklonila hlavu a poupravila si brýle na nose. „Víš, ono to bylo hrozně nahlas a já nechtěla, aby tě to vzbudilo. Navíc když ten člověk volal tolikrát, muselo to být důležité..."

„Co jsi jí řekla?"

„Chtěla jsem říct jen to, že spíš a zavoláš, až to půjde. Jenže jakmile tvoje máma zjistila, že u telefonu nejsi ty, začala mě doslova vyslýchat. Tak jsem řekla, že jsme spolu a dneska u tebe mám přespat, proto jí odpovídám místo tebe."

Frustrovaně vydechl a zajel si rukama do vlasů. Tomuhle se chtěl vyhnout. Věděl totiž naprosto přesně, co bude následovat. Jeho matka nemohla nechat věci být, neuměla se starat jen o sebe. Navíc když šlo o něj, neznala zábrany. Musela vědět všechno, aby ho mohla chránit. Nikdy se toho nezbavila.

„Fajn, a co řekla ona tobě?"

„Že máme co nejdřív přijet. Prý by mě ráda poznala."

Sedl si na postel. „Dobře."

„Zlobíš se?"

Vzhlédl k ní a pousmál se. „Nezlobím. Jen jsem si myslel, že tuhle část odbydeme až později."

„Jak moc ti to vadí?" ptala se tiše, když si sedala vedle něj.

„Jen trochu. Spíš to asi začne vadit tobě. Moje matka je jak policajt, zvlášť po tom incidentu s nevěrou. Proto jsem tě toho chtěl ještě ušetřit."

„Myslím, že to zvládnu. Mám tuhý kořínek."

„O tom nepochybuju," šeptl a políbil ji do vlasů. „V pátek ti pomůžu sbalit. O víkendu nás čeká ta nejhorší část vztahu - představování rodičům."

★★★

Q se upřímně omlouvá, že to trvalo tak dlouho. Zkouškový byl boj a novej semestr je pomalu ještě horší, takže to teď bude opravdu zajímavý. Neříkám, že do konce června nic nevyjde, tak to snad nedopadne, ale spíš že to bude takový... volnější, protože mám za sebou první týden semestru a už nestíhám. .-.

Ale pryč od školy - jak podle vás dopadne návštěva u rodičů? Jak asi přijmou Mir?

Pěkný den a myslete pozitivně,
Quentin