Opíral se o zeď a kouřil. Kolem něj prozpěvovali ptáci, z nichž ho pomalu začínala bolet hlava. Nebo to možná bylo tím všudypřítomným pylem, kvůli kterému si musel neustále otírat nos a nedokázal přestat kašlat. Nesnášel pobyty venku v tomhle období, jenže uvnitř se kouřit nedalo a on si opravdu potřeboval zapálit.

Přemýšlel nad včerejší nocí. Zrovna procházel kolem Mirandiny ložnice, když zaslechl pláč. Ptal se, co se stalo, ale poslala ho pryč, že prý potřebuje být chvíli sama. Proto jí jen řekl, že kdyby chtěla, může za ním s čímkoliv přijít, a nechal ji být. Jenže od té doby mu vrtalo hlavou, jestli se něco stalo, nebo na ni zkrátka padla zátěž posledních dní. Ráno se o tom nechtěla bavit - a on její rozhodnutí respektoval.

Rozhlédl se okolo a uvažoval, jestli není načase vrátit se dovnitř. Slunce pražilo ostošest a k ptákům se přidal ještě bzukot hmyzu. Jako by se ho příroda rozhodla přivést k šílenství.

Típl proto cigaretu o kamenný kvádr nacházející se pár palců od něj a vydal se k dřevěným vratům. Uvnitř na něj pořád čekala trocha práce, již nestihl dopoledne udělat. Bylo právě půl druhé odpoledne a Bryan už měl skoro hotovo. Nechápal, co tam bude do čtyř dělat. Mohl by si zkusit nožem vyřezat ze zbytků dřeva, co se válely naprosto všude, šachové figurky, ale bál se, že je natolik levý, že by si akorát uříznul prst. S kluky na frontě sice občas vyřezávali jednoduché panáčky, jenže tehdy se mu ještě neklepaly ruce jako devadesátiletému starci.

Prohlédl si truhlárnu a už podruhé za den se divil, jak v takovém chaosu dokáže někdo pracovat každý den. Plechovky s lakem se válely všude možně, nářadí si taky žilo vlastním životem, a dokonce by přísahal, že občas zaslechl slabé šustění a hrabání, jako by v dílně byly myši.

Radši se snažil tím nezabývat. Na kavaletách, které předtím natřel, už naštěstí bílá barva zaschla, a proto se mohl pustit do natírání dalšími barvami. K dispozici měl modrou, zelenou, žlutou a červenou. Tu poslední se rozhodl z bezpečnostních důvodů vynechat.

Ještě jednou zkontroloval původní nátěr, a když se mu ani jednou nepřilepily prsty ke dřevu, popadl první barvu a štětec. Děsil se, že to zkazí. Co když nedokáže ani udělat rovnou čáru? Pořád mohl namalovat třeba puntíky. Jenže to by všechno zase vypadalo jak z cirkusu. Povzdechl si a potlačil chuť na další cigaretu. Nejdřív práce, pak odpočinek.

Třásly se mu ruce, když přikládal štětec k první bílé kavaletě. Pokusil se o první tah a skoro nedýchal. Modrá čára kolem jednoho konce dopadla poměrně dobře. Sice se závěr nátěru málem nesetkal se začátkem, ale vše se mu podařilo napravit. Na druhém konci to vypadalo o trochu líp.

Při přesouvání se k prostředku kavalety - což si dokonce dvakrát přeměřil - už si připadal o krapet jistější. A přesně v ten moment se vše pokazilo. Štětec ujel o kousek do strany a šmouha na nechtěném místě byla na světě. Pokusil se ji rychle setřít tričkem, jenže i tak po ní zůstal světle modrý flek.

„Do prdele."

Přesně v tu chvíli se otevřela dřevěná vrata a William vešel dovnitř. Jako by snad měl nějaký šestý smysl na chození v nevhodnou dobu.

„Co, něco se pokazilo?"

„Já to pokazil," hlesl Bryan.

„Určitě to není tak zlý. Pokuds tu kavaletu nepřeříznul vejpůl a nenadělal z ní polínka, tak se nic nestalo." Přišel k Bryanovi blíž a prohlédl si jeho dílo. „Kde je ta chyba?"

„Tady," ukázal na světle modrou skvrnu.

William se zasmál. „Prosím tě, jsou to kavalety pro stáje, ne nástěnná malba pro britskou královnu. Jim je jedno, jak moc flekatý to bude, jen aby je měli barevný."

„Fakt je to v pohodě?"

„Rozhodně," poplácal ho starší muž po zádech. „Musíš přestat bejt ze všeho tak vypsychlej. Nepotřebuju tady stresaře, kterýho skolí i to, že mu ukápla barva. Tak na to pamatuj."

„Ano, pane."
Vyklouzlo to z něj automaticky. Williamův vzhled a autoritativní přístup v něm vyvolaly reflexy a mechanické odpovědi, u nichž doufal, že už ho opustily. Dokonce mu cuklo v ruce, která chtěla i zasalutovat, ale naštěstí se včas zarazil.

„Pane?"

„Pardon, síla zvyku," snažil se situaci zachránit a doufal, že jeho šéf bude tuhle eskapádu ignorovat.

„Hm, aha," zazněla odpověď. Naštěstí už se v tom dál nerýpal a zalezl si do své rádoby pracovny sousedící s dílnou.

Bryan osaměl a byl za to rád. Dokončil nátěr modrou barvou u první kavalety a postupně pokračoval, až měl natřených všech dvacet. U většiny se mu dařily poměrně rovné tahy, jen čtyři pokazil. Když skončil, William si došel vše zkontrolovat.

„Červená nám došla?"

„Ne, jen... mi to bez ní přišlo lepší. Je strašně agresivní."

„Dobře, tak ji použijeme jindy. Počkej, než to zaschne, ukliď je támhle do rohu, pak se radši ještě jednou podívej, jestlis na něco nezapomněl, a když ne, tak můžeš jít."

Udělal, co se mu řeklo. Zatímco vyčkával, až vše zaschne, uklidil plechovky s barvami, vyčistil štětce a následně je i uložil na správné místo. Po několika minutách zírání do stropu se pustil do zbytku úkolů. Ohmatal každou barevnou čáru, raději třikrát, aby si byl stoprocentně jistý. Potom kavalety postupně donesl do rohu dílny, kde je opřel o zeď, a naposledy si po sobě zkontroloval pracovní místo. Nic tam nezůstalo. Když pominul ten všudypřítomný chaos.

Věděl, že by měl zavolat Mirandě. Slíbila, že pro něj zajede, dokonce si kvůli tomu i vzala dovolenou. Jenže ji zároveň nechtěl obtěžovat. Včera večer se evidentně sesypala a pravděpodobně teď potřebovala chvíli klid bez zbytečných starostí. Na druhou stranu, kdyby jel autobusem, jen by ji víc stresoval, protože by se k ní domů vrátil v nepříliš dobrém stavu.

Zavrtěl hlavou, vyšel ven a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Musel si vyčistit hlavu, aby mohl učinit rozhodnutí. Cvaknutí zapalovače v něm vyvolalo krátký pocit štěstí. Tak takové je radovat se z maličkostí, pomyslel si, když potáhl z cigarety. Konečně si zapálil. Na krátký moment ho napadlo, jestli na cigaretách nezačíná být nebezpečně závislý - než se rozhodl, že drasticky omezí pití, nekouřil tolik jako nyní -, ale v duchu nad tím mávl rukou. I kdyby, tak s tím nehodlal nic dělat. Možná až ve chvíli, kdy by mu sdělili diagnózu, by je občas vynechal, ale přestat úplně? Ani ve snu.

Kouřil pomalu a pořádně si tu chvíli vychutnával. Díky tomu se nesoustředil na květiny kolem, nevnímal, že zase nemůže dýchat nosem, a zatím ignoroval pomalu se vracející bolest hlavy.
Típl cigaretu a špačka položil zase na ten kamenný kvádr. Vytáhl telefon a vytočil Mirandino číslo. Zvedla to hned po prvním zazvonění.

„Ahoj, Bryane, copak se děje?" Zdálo se mu to, nebo zněla nějak moc unaveně? Třeba ji právě probral...

„Jen volám, že jsem teď skončil. Jsi v pohodě?"

„Dobře, dobře, tak já se obléknu a hned vyrazím. Dojedu až k dílně, tak tam počkej. A nic mi není, mám jenom trochu rýmu, to přejde."

„Tak jo..."

„Za chvíli jsem u tebe, tak se mi tam neudus. Miluju tě."

„Nápodobně a já tebe taky."

Telefon ohluchl a Bryan si ho zamyšleně strčil zpátky do kapsy. Miranda nezněla, jako by měla jenom rýmu. Ale to se přes telefon špatně posuzovalo, mohla taky klidně být zdravá jako rybička. Ale stejně měl pocit, že osoba na druhé straně buď právě vstala, nebo je neskutečně ospalá. A to ho děsilo. Protože pro něj jela až sem. Co když se rozmázne o strom? Nebo to napálí do protijedoucího auta? Nebo dokonce kamionu?

Opřel se o zeď a povzdechl si. Určitě nebyla tak nezodpovědná, aby si sedla za volant, když by si nebyla jistá, že řízení zvládne. Kdyby na tom byla opravdu zle, řekla by mu, ať jede autobusem. Ano, rozhodně by to udělala. Neobětovala by své zdraví kvůli němu. Na to tu byl expert on.

„Myslel jsem, že už jsi šel domů."

Trhnul sebou. Neslyšel ho přicházet ani otevírat dveře, a to nebylo normální. Běžně slyšel všechno.

„Dával jsem Mirandě vědět, že jsem skončil. Slíbila, že pro mě přijede."

William se opřel o zeď hned vedle něj a ušklíbl se. „Měl by sis koupit auto, ona přece taky musí chodit do práce."

„Já vím, až na to budu mít peníze, koupím si ho." Doufal, že to neznělo jedovatě. Radši sklopil zrak k zemi a pozoroval svoje tkaničky.

„Jasný."

Najednou oba mlčeli. Bryan by se nejradši vrátil zpátky do dílny, aby tady nemusel stát vedle svalnatého chlapíka, který měřil přes dva metry a snažil se tvářit jako pohodář. Bryan ho tak vidět nedokázal, působil na něj až moc velitelsky. Skoro měl chuť se před ním krčit. Alespoň že už nezopakoval to své trapné pane, to by byl konec.

„Válka je hnus," promluvil William do ticha.

Bryan jen přikývl a doufal, že tímhle konverzace o tom prokletém tématu skončí.

„Pohřbil jsi tam někoho?"

Samozřejmě, proč by štěstěna měla být na jeho straně, když mohla v klidu postávat někde ve stínu a škodolibě se mu smát. Promnul si oči. Už aby tu byla Miranda.

„Jo, hodně lidí. A všechny dobrý kamarády."

„To mě mrzí."

„I mě."

„Petera taky?"

Tentokrát se ironicky uchechtl. Bylo to nepatřičné, ale nemohl si pomoct. To jméno ho snad bude nadosmrti pronásledovat. Minulý týden se mu kvůli němu udělalo třikrát zle a dneska zase znovu. Proč by přece měl v pondělí začínat s čistým štítem. Kdyby se něco nepokazilo, nebyla by to zábava.

„Ano, i toho. Umíral nám před očima několik hodin."

„Hm..."

Od té doby už spolu neprohodili ani slovo. William se po dlouhých deseti minutách ticha odrazil od zdi, popřál mu šťastnou cestu domů a zalezl zase dovnitř. Bryan byl rád, že osaměl. Pustil se do zkoumání okolní krajiny, aby se zaměstnal a nemyslel na dávné události. Do Mirandina příjezdu zbývala jen chvilka.

Těšil se k ní domů, až si společně zalezou do postele. Nemuseli by spolu ani spát, stačil by mu jen fakt, že leží a nemusí nic dělat. Řešili by spolu kraviny, zaměstnávali myšlenky nereálnými scénáři a nemysleli na utrpení dalšího dne. Ideálně strávený pondělní večer. Z přemítání ho vytrhlo zatroubení. Byla tady.

Usadil se na sedadle spolujezdce a úlevně vydechl. Potom jí položil ruku na koleno a konečně si ji prohlédl.

Vypadala strašně. Pobledlá pleť, uslzené oči, zarudlý nos. Nechápal, jak si mohla v tomhle stavu sednout za volant.

„Ahoj," řekla tiše a vtiskla mu pusu na tvář.

Neodpověděl. Místo toho jí sáhl na čelo. Pod dlaní mu doslova hořelo. Zamračil se.

„Domů to odřídím já."

„To je v pohodě, Bryane, já to zvládnu. Nic mi není."

„Myslím to vážně."

Uhnula pohledem. „Vážně to nic není."

„Mir, upřímně, vypadáš hrozně. Úplně hoříš. S takovou akorát někde nabouráš."

„Ale ty nevíš, kudy jet -"

„Vím, dával jsem po cestě sem pozor," uklidnil ji a pousmál se.

Nakonec přikývla. „No tak fajn."

Když si vyměnili místa, Bryan si připadal poměrně nesvůj. Už to bylo dlouho, co řídil auto. Řidičák měl sice zastrčený v dokladech, ale nevzpomínal si, kdy se na něj naposledy podíval. Ale věděl, že takhle to bude lepší, protože byla mnohem menší pravděpodobnost, že to napálí do stromu. Na druhou stranu, on nebyl zrovna psychicky stabilní, a jestli ho cokoliv rozhodí, bylo dost možné, že se něco stane...

Radši nad tím zavrtěl hlavou. Ještě jednou se podíval na Mirandu, která se na něj povzbudivě usmála, a potom nastartoval. Hlavně klid, je to jen auto, opakoval si.

Cesta ubíhala klidně. Alespoň k něčemu mu ta vojenská obezřetnost byla - ať jel kamkoliv, vždycky sledoval kudy. Byl opatrný, a to jim dneska zachránilo kůži.
Řidiči se chovali ohleduplně, nenastaly žádné komplikace. A hlavně nikdo netroubil. K Mirandinu domu dojel úplně bez problémů. Až ho to samotného překvapilo.

Zabubnoval prsty o volant. „Tak jsme tady. Vidíš, přežili jsme."

„Jsi šikovnej," zasmála se tiše.

Protože pořád vypadala naprosto příšerně, možná ještě hůř jak předtím, pomohl jí vylézt z auta a po celou dobu, co se sunula ke vchodovým dveřím, byl připraven v pohotovosti, kdyby se jí náhodou zamotala hlava. Jakmile vešli dovnitř, doprovodil ji k posteli a donutil ji v ní zůstat, přestože pořád protestovala, že jí nic není.

Zatímco jí vařil čaj, musel přemýšlet nad tím, jak je tahle situace nepřirozená. Běžně se ona starala o něj, obletovala ho a dělala první poslední. Jenže tentokrát se role vyměnily a pro něj to byl strašný nezvyk. Nepamatoval si, kdy naposledy o někoho takhle pečoval. Christy nebývala moc často nemocná. Poslední půlrok jejich vztahu snad vůbec - a pokud ano, tak o tom ani nevěděl.

Namočil utěrku do ledové vody a potom ji společně s horkým nápojem odnesl do ložnice. Miranda už působila o maličko lépe. Sice se pořád zdála unavená a na pokraji sil, ale měla aspoň o trochu víc barvy ve tvářích. Jak jí položil studený obklad na čelo, slastně přivřela oči.

„Možná jsi měl pravdu a něco mi je. Tohle mi totiž vážně pomohlo."

„Udělal jsem ti i čaj. Ale teď by ses měla hlavně vyspat."

„Budeš tady?"

Zněla jako malinká holčička ptající se, jestli se tatínek nepodívá pod postel, aby zkontroloval děsivá strašidla.

„Jasně."

Vlezl do postele a lehl si vedle ní. Potom ji objal kolem pasu.

„Díky. A promiň."

„Za co se omlouváš?"

„Chtěla jsem dnešek jít nějak oslavit, přece jen to byl tvůj první den v práci."

Zívnul. „V klidu, ono se tam toho stejně moc nestalo. Omlouvat se fakt nemusíš."

„I tak mě to mrzí. Doufám, že se to nebude opakovat, ať se o mě už nemusíš takhle starat," zamumlala a otočila se čelem k němu.

„Jakože plánuješ, že do konce života už neonemocníš?"

Začervenala se. „Do konce života? To se mnou chceš zůstat tak dlouho?"

Pokrčil rameny. „Rád bych."

Připadal si divně, že to řekl nahlas. Jako by tím odhalil svou slabinu. Nerad se před někým vyznával. Bál se, že tím všechno pokazí. Co když na ni jde moc rychle? Co když to nevidí stejně? Co když ho teď opustí? Co když...

„Jsem ráda, že to máme podobně."

V momentě, kdy ležel v posteli a objímal spící Mirandu, zatímco na něj padala únava, se cítil se šťastně. Konečně měl po dlouhé době pocit, že tohle skončí dobře.