Jakmile vystrčil paty z domu, měl chuť se zase rychle vrátit zpátky. Na to, že byl teprve duben, vládlo venku neskutečné vedro. Bál se, že se zpotí i při dýchání. A to měl jít až na druhý konec města.

S povzdechem se ještě vrátil do chodby pro kšiltovku, potom zamkl a vydal se vstříc jarnímu pařáku. Nevěděl, jestli se bude muset ještě stavit v květinářství, nebo postačí natrhat nějaké luční kvítí. Asi by se tentokrát mohl překonat a kytku koupit. Zvládl sušenky, zvládne květinu.

Několikrát kýchl. Alergie ho pořád otravovala, a to ještě ani nebyl květen, kdy nastala její nejhorší fáze. Už teď se děsil těch probdělých nocí kvůli nedostatku vzduchu, zarudlých očí a nezastavitelného kašle. V tomhle jediném mu válka chyběla - většinou nic nekvetlo, a když už, zdravotník mu hodil nějaký dryák, po němž všechny příznaky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Možná měla Miranda pravdu, měl by s tím někam zajít.

Slunce mu pálilo do zad, vítr se ani nehnul a jemu začaly slzet oči. No výborně, pomyslel si, ještě nejsem ani na místě a už brečím. Otřel si zvlhlé oči rukávem a modlil se, aby se to zase nespustilo. Sice by se to v podstatě hodilo, ale nerad by v tomhle stavu kupoval kytku. I když, prodavačka na tohle asi musela být zvyklá.

Když konečně spatřil maličkaté a zapadlé květinářství, přidal do kroku. Chtěl to mít co nejdřív za sebou. Jakmile vešel dovnitř, prodavačka zvedla oči od časopisu a usmála se na něj.

„Dobrý den, co si budete přát?"

Rozhlédl se. Zatraceně, tolik květin. Co má asi tak vybrat? Co se hodí? Jsou k tomuhle nějaká pravidla?

„Dobrý den. Chtěl bych... kytici. Růží. Červený, prosím," dostal ze sebe. Pamatoval si, že matka mu o tomhle někdy vyprávěla, protože jednu dobu sama v květinářství pracovala.

„Jen červené nebo i rudé?"

„Tak dvě rudý klidně taky." Matně si vybavoval, co to znamená. Doufal, že si ty kytky nespletl.

Květiny svázala dohromady během chvilky. Dokonce mu je ovázala i rudou mašlí.

„Chcete tam připsat nějaký vzkaz?"

„Ne, díky, nechci, to bude všechno."

Zaplatil, vzal kytici do levé ruky a vyšel ven. Skvěle, tohle zvládl na jedničku. Dokonce ani nijak nepanikařil. Až se vrátí domů, něčím si udělá radost. Teď ale pomalu přešel ulici a celý nesvůj prošel kovovou bránou. Na jednu stranu tohle místo nesnášel. Všude číhal jen smutek s truchlením. To hmatatelné zoufalství ho vždycky obklopilo jako mlha. Přestože se před chvílí pekl, nyní se skoro třásl zimou.

Věděl přesně, kam má jít. Stačilo projít okolo dvou řad, zatočit vlevo, udělat deset kroků a byl na místě. Šlo o poměrně nenápadný hrob, schovaný mezi dvěma honosnými náhrobními kameny. Bryan věděl, že je jen symbolický, protože ten pravý se nacházel asi dvě stě kilometrů odsud. Raději chodil k tomuhle, protože tu nepotkával moc lidí. A navíc byl asi jediný, kdo se o tenhle upomínkový kamínek staral.

Přidřepl si a z mramorové vázy vytáhl seschlou kytici, kterou sem dal asi před třemi týdny. Jakmile ji vzal do ruky, rozpadla se. Vyměnil ji za tu, kterou před chvílí koupil. Potom sáhl do kapsy a vyndal poslední drobné, které si schovával právě pro tuhle příležitost. Vyskládal je na náhrobní kámen všechny čtyři, hezky jednu po druhé, od nejmenší po největší.

Prstem přejel přes zlatý nápis na náhrobku. S láskou vzpomínáme. Byla to vůbec pravda? Vzpomínali i ostatní? Rodiče mohli truchlit těžko, ty pohřbili ještě před jejich synem, a co si pamatoval, o žádných sourozencích nikdy nemluvil. I tak doufal, že minimálně jeden z příbuzných občas vzpomíná.

„Ach jo, Jolly, je mi to líto. Měl jsem dávat větší pozor," hlesl.

Kdyby kousek za ním zrovna nepokládala věnec starší paní, byl si jistý, že by se rozbrečel. Vina ho tížila na prsou a nedovolovala mu se pořádně nadechnout. Vždycky, když tu byl, nesmírně se zvětšila. Vyčítal si, že v tu osudnou chvíli nezasáhl dřív, že se nekoukal kolem, že toho střelce neviděl. Kdyby zareagoval rychleji...

Zavřel oči a povzdechl si. Zase byl u toho prokletého kdyby. To slovo se jevilo tak nenápadné, a přitom šlo o malou jedovatou mrchu, která se zavrtala do srdce a pomalu ho rozkládala. Sedl si na zem. Tolik toho chtěl říct, zopakovat, jak moc ho to mrzí, ale žádná slova nevyšla ven. Cítil knedlík v krku a uvědomoval si, že stačí jedna jediná hláska a vzlykne nahlas. Radši si začal hrát s mašlí na kytici, až ji rozvázal. Chtěl ji zase svázat, ale roztřásly se mu prsty.

Popotáhl a vzhlédl k nebi, aby rozmrkal slzy. Nerad brečel na veřejnosti. Na hřbitově se to sice nepokládalo za nic špatného, ale i tak by na něj lidi koukali. Vysmrkal se, jak nejtišeji dokázal, pohladil ještě jednou náhrobní kámen a zvedl se.

„Tak ahoj, přijdu zase za dva týdny."

Měl pocit, že se na něj někdo dívá. Otřásl se a podíval se směrem, kde si myslel, že dotyčná osoba stojí. Šlo o malého kluka. Olizoval zmrzlinu, držel se za ruku prošedivělého muže a kulil na Bryana své velké oči. Když si všiml, že se na něj dívá, sklopil pohled k nanuku.

Normálně by na něj Bryan alespoň zamával, ale teď si přál jen dojít domů, aby se tam mohl v klidu a bezpečí vybrečet. Tyhle návštěvy hřbitova mu vždycky akorát přitížily, ale i tak je měl rád. Dávaly mu aspoň malý pocit důležitosti, protože věděl, že pokud nepřijde, Jollyho hrob bude opuštěný a prázdný.

Vstupní branou prošel ve spěchu. Znovu jej oblil pot a vedro ho udeřilo jako facka. Uvažoval, jestli se nevrátí a nepočká tam ještě chvilku, aby ho tohle počasí nezabilo, ale nakonec nad tím mávl rukou a vydal se domů. Naštěstí po cestě nepotkal moc lidí. Neměl náladu kohokoliv zdravit nebo někomu uhýbat z cesty. Postupoval skoro jako tank, stále kupředu, nehledě na okolnosti. Když proto přecházel přes přechod, aniž by se rozhlédl, řidič právě jedoucího auta musel několikrát zatroubit, než zvedl hlavu a zjistil, že se na něj řítí osobák. Na poslední chvíli uskočil dozadu. Řidič mu věnoval naštvaný pohled a zvednutý prostředníček.

Tenhle zážitek ho na chvíli probral z letargie, takže až k domu došel v pořádku a bez dalších hrozících nehod. Co ho však překvapilo, bylo, když přede dveřmi spatřil souseda, který ho normálně v mysli vraždil.

„Dobrý den, potřebujete něco?"

„Dobrej. Mýmu psovi dozadu na vaši zahradu vletěla hračka, tak jsem se přišel zeptat, jestli si ji můžu odnýst." Přestože žádal o laskavost, pohrdání z jeho hlasu ani tentokrát nevymizelo. Ta jeho nenávist k vojákům byla cítit na míle daleko.

„Jo, jasně, klidně běžte, na to se nemusíte ptát," odpověděl Bryan a snažil se z kapsy vyštrachat klíče, aby nemusel trávit v blízkosti tohohle podivína víc času, než bylo nutné.

„Tak je to slušnost," pokrčil soused rameny. Když už Bryan nic neříkal, prošel kolem něj na zadní část zahrady.

V předsíni bylo stejné vedro jako venku, ale jakmile se zul a ukryl se před sluncem do ložnice, konečně se mohl normálně nadechnout. Praštil sebou na postel. Budík ukazoval dvě odpoledne. Takže byl venku hodinu a půl. Přetočil se na bok a zadíval se na fotografii na zdi.

Kdyby se kluky takhle pokoušel vyfotit teď, určitě by remcali, že nemají čas, protože manželky něco potřebují. Sam by se vymlouval, že manželka chce jet na víkend k rodičům. Tím si byl jistý, protože jim často vyprávěl, jak s ní musí jezdit po všech čertech. Donald by naopak celou dobu tvrdil, že klidně přijede, ale pár minut před začátkem srazu by si vymyslel píchlou pneumatiku nebo něco podobného. Jimmy by snad narovinu řekl, že radši pojede na ryby, než aby pózoval na blbý fotce. Jolly by se upejpal, ale nakonec by asi jako jediný opravdu přijel, ale v nějakém pěkně praštěném ohozu, protože když nemusel nosit uniformu, liboval si v barevném, navzájem se sebou neladícím oblečení. A Peter by řekl, že se omlouvá, ale chce trávit čas s rodinou.

Při té myšlence se zamračil. Když se na tohle Mirandy zeptal, odmítla odpovědět. Že by Ellen byla jen její, třeba z prvního manželství? Peter říkal, že jeho manželka je o několik let starší jak on, snad o osm, ale úplně jistý si nebyl. Ovšem její reakce ho dost překvapila. Vždyť Peter o té holce neustále mluvil s takovou láskou. Nešlo uvěřit, že by nebyla jeho.

Zavrtěl nad tím hlavou. Nemělo cenu se zabývat něčím, co se ho netýkalo. Navíc chudák holka skončila akorát ztuhlá někde v lese. Rozhodl se, že Mirandy se na tohle ptát nebude. Ještě by jí zase nějak ublížil, a to nechtěl. Hlavní teď bylo začít se s ní nějak normálně bavit, aby občas taky konečně vylezl z téhle temné kobky a neupil se k smrti.
Když nad tím tak přemýšlel, znělo to skoro jako nesplnitelný úkol.

Slavnostně oznamuju, že jsme zhruba v polovině příběhu! Co říkáte na postavy/prostředí/cokoliv, co vás napadne?

Jo a pardon, pokud vám neodpovím hned na komentáře, ale jsem na týden na chatě, kde skoro není signál, takže... ne, nejsem zlý černokněžník, co vás ignoruje, jen čaroděj skoro bez magie. ;)
Q.