Byly dny, kdy dokázal fungovat naprosto normálně - vstal, dostal do sebe s Mirandinou pomocí něco malého k jídlu, vypil si čaj, vyrazil do práce, kam zvládl dorazit autobusem, následně zase jel zpátky domů a v nejlepším případě si užil i večerní sex. Nic se nepokazilo, všechno šlapalo jako na drátkách.

A pak tady byly dny jako ten dnešní. Dny, kdy si tiše přál, aby umřel. Stačila by kulka ve správném úhlu, aby byla rána fatální a ani ji nezaregistroval. Dny, kdy ho v půl čtvrté budila vyděšená Miranda, protože prý křičel ze spaní. Dny, kdy už nedokázal znovu usnout. Dny, kdy se celý třásl a ruce se mu klepaly tak moc, že na linku vylil spoustu whisky, když se pokoušel dostat ji do skleničky. Dny, kdy ho k smrti vyděsil a na chvíli paralyzoval jakýkoliv hlasitější zvuk - zacinkání klíčů, telefon, zvonek, bouchnutí dveří. Dny, kdy odlesk v okně znamenal panickou hrůzu, že na něj někdo míří a postřelí ho do nohy.

A zrovna v ten dnešní den mu k tomu všemu Miranda oznámila, že musí odjet za nemocnou matkou a vrátí se až následující den pozdě večer. Několikrát se ho zeptala, jestli nechce jet taky, ale odmítl. V takovém stavu by byl akorát přítěží, protože by potřeboval opečovávat jako malé dítě.

Jedinou výhodu představoval fakt, že byla sobota. Tudíž nemusel v podstatě nikam. Stačilo jen dojít do obchodu pro fazole s chlebem, které Miranda včera nestihla koupit. Nic víc, jen rychlý nákup, který by měl být hotový během pěti minut. Jenže jemu může trvat klidně hodinu. V tomhle stavu se mu vůbec nechtělo nikam chodit.

Bál se, jak by to dopadlo. Jenže takhle by do sebe nedokázal dostat vůbec žádné jídlo, čímž by mu začalo být ještě hůř a naprosto by se zacyklil. Navíc Mirandě slíbil, že minimálně jedno jídlo si dneska dá. Ale jednodušší bylo to slíbit než dodržet.

V přípravě na odchod vykouřil už tři cigarety. Pořád to nestačilo. Sebrat veškeré zbytky sil a zvednout se z křesla, s vědomím, že jde ven, mezi lidi, kde s nimi bude muset komunikovat, tam, kde jezdí auta a ozývají se hlasité zvuky, se zdálo jako nesplnitelný úkol. Viděl věci jen černě a nedokázal si přestavit, že se nic nestane. Takhle to nefungovalo, zvlášť ne v tyhle špatné dny.

Nakonec se postavil, ale jen proto, aby si došel do kuchyně nalít sklenku whisky. Druhá za den, a to ještě nebylo ani poledne. Zavrtěl nad sebou samým hlavou a kopl ji do sebe celou najednou. Pálila ho v krku. Vlastně na ni vůbec neměl chuť.

Opřel se o linku a pohledem přeletěl všechno jídlo, co zde Miranda měla. Sušenky, bagetu, burákové máslo. Nějaké těstoviny. Otevřel lednici. Šunka, sýr, mléko, džus. Žádná velká sláva.

Raději lednici zavřel. Ještě pár minut jen postával v kuchyni, rozhlížel se a přemlouval se, ať konečně popadne klíče, peněženku a vyrazí na nákup. Stačilo jen maličko. Odlepit se od linky. Klíče měl v kapse od mikiny, co visela v chodbě, a peněženka se válela na stole. Jen trocha vůle, aby se prsty odrazil. Zhluboka se nadechl a udělal to.

Shrábl peněženku a skoro poklusem dorazil do chodby. Málem si nestihl vzít klíče, jak rychle šel. A najednou stál venku. Svítilo na něj slunce, lehce se zpotil, cítil benzín a silnou nasládlou vůni, patrně nějaký kvetoucí strom. Došlo mu, že si nevzal kapesníky. Jenže už bylo pozdě na to se vracet - kdyby otevřel vchodové dveře, už by ven nevylezl. A to nesměl dovolit, jinak by nedodržel slib, co dal Mirandě, a když nedodrží tenhle, jak by pak měl třeba dodržet abstinenci při braní léků?

Vydal se směrem k obchodu. Od Mirandina domu to bylo blíž jak od jeho. Raději si zapálil ještě jednu cigaretu. Zatímco se svižným krokem blížil k cíli své cesty, rozhlížel se kolem. Na ulici nebylo tolik lidí. Potkal jen postaršího pána, paní s kočárkem a dvěma dětmi a nějakého mladšího muže v obleku a s tmavým kufříkem, kterého v duchu politoval. Sám se potil, a to měl jen triko. Neuměl si představit, jak strašné vedro musí být tomu chudákovi. Vlastně uměl. Sám to zažil podobně. Paření se v uniformě nejlépe při běhu, kdy slunce pálilo, jako by mělo každou chvíli sežehnout celou zemi.

Zastavil se a zavrtěl hlavou. Ne, tyhle myšlenky musí vyhnat. Není dobré tak přemýšlet, rozhodně ne teď. Musí se soustředit. Přesně tak, soustředění, to mu pomůže. Jde jen koupit jídlo. Dvě věci. Žádná válka, žádné nebezpečí, žádní nepřátelé, jen obyčejná ulice, obyčejný obchod a obyčejní lidé. Obyčejný život.

Pořádně potáhl z cigarety. Vůbec to nepomohlo. Něco jako obyčejný život už nezažije. Nikdy už nic nebude jako dřív. Může se snažit a hrát si na normálního člověka, lhát sám sobě, ale do starých kolejí se nikdy nevrátí. Nemá šanci. A ani Mirandina snaha mu nepomůže. Povzdechl si. Zoufale. Nahlas. Ale nikdo ho neslyšel, naštěstí.

Vlastně nechápal, proč by se teď měl snažit. Proč by měl chodit do obchodu. Proč vůbec chodit do práce. Proč chodit k psycholožce. Proč přestávat pít. Proč začít brát léky. Proč se pokoušet o opětovné fungování ve společnosti, když to ani nemělo žádný význam.

Jenže pořád tady byla Miranda, která pro něj chtěla jen to nejlepší. Pomohla mu najít si práci, podporovala ho. Bez ní by se upil k smrti. Což mohl udělat i teď, ale nebylo by to vůči ní fér. Veškerá její snaha by přišla vniveč. Navíc by ji zničil. Už pohřbila Petera s Ellen. Kdyby musela chodit na hřbitov i kvůli němu, bál se, že by to nezvládla. Ano, byla silná, ale tohle by nezvládl skoro nikdo. Napadlo ho, že její vkus na muže ji k neštěstí nepřímo předurčuje. Styděl se za tu myšlenku.

Došel až k obchodu. Přál si, aby tam vůbec nemusel. Aby se odtamtud vynořila Miranda, přinesla by mu fazole i chleba, usmála se a společně odešli k ní domů. Jenže Miranda byla daleko a v tomhle případě ho nemohla zachránit.

Odhodil nedopalek do koše a šouravým krokem vešel dovnitř. Vzduch ochlazený klimatizací byl snad jedinou pozitivní věcí na celém tomhle „výletě". Při pohledu na všechno jídlo v regálech nasucho polkl. Klid. Tohle nějak zvládne.

Raději se moc nerozhlížel. Věděl, kam přesně potřebuje jít. Hlavní bylo projít kolem mrazáků a měl vystaráno. Většině věcí nevěnoval jediný pohled. Sledoval podlahu, svoje míhající špičky bot a v duchu počítal kroky. Dvacet devět, třicet, třicet jedna.

Dorazil k mrazákům a plánoval se zde jen otočit o devadesát stupňů a pokračovat v cestě pro fazole, jenže selhal. Na malou chvíli se podíval na jeden z mrazáků. Takovýho jídla. K čemu to komukoliv je? Proč potřebuje výběr z deseti značek a nestačí jen jedna? Co udělají s tím zbytkem? Vyhodí to? Jsou místa, kde by se tolik jídla hodilo víc. Proč ho nepošlou tam, když tady je nadbytek? Proč si všechno nechávají pro sebe a ani si s tím neumí poradit?

Koutkem oka zavadil o maso. Bylo ho tam tak strašně moc. Mrtvé krvavé kusy zabalené v igelitu, aby si je lidi odnesli domů a počkali, až jej skoro spálí, a pak jej sní. Tamten kus vypadal jako část ruky.

Zamotala se mu hlava a zvedl se mu žaludek. Musel se chytit okraje mrazáku, aby se nesvezl na kolena. Chlad na konečcích jeho prstů situaci vůbec nepomohl. Začínala mu být zima a studily ho prsty a foukalo mu na krk a kolem něj bylo maso a -

Hučelo mu v uších.

Svět mu zešedl a následně lehce zbělal.

Něco ho drželo kolem hrudníku a nedovolovalo mu se nadechnout.
Škrtilo mu to plíce.

Určitě byl zpátky tam, zpátky u toho domu, který vyletěl do povětří. Srazila ho tlaková vlna, sebrala mu dech a zatlačila ho do sněhu, proto mu byla zima. Musí se zvednout. Zvednout se, zachránit ty děti a odtáhnout odtamtud Jollyho, Petera, Sama a další kluky.

Jen se ale potřeboval nadechnout.

Alespoň maličko.

Zalapal po dechu, ale bezvýsledně, jen děsivě zasípal.

Zkusil to znovu a konečně se to maličko povedlo, stále však zněl, jako by umíral.

„Bryane?!"

Ještě alespoň jednou a pak už to bude lepší.

Tentokrát byl úspěšnější. Vzduch mu proudil do plic.

Sice ho pořád něco svíralo, ale už ne tak silně.

Konečně alespoň trochu viděl, i když měl stále menší zorné pole než obvykle.

„Co se ti, do prdele, děje?"

Nesrazila ho tlaková vlna. Ani nebylo potřeba běžet pro kluky nebo vstávat ze sněhu. Nacházel se v obchodě, nějakým způsobem se dostal na zem a šíleně se třásl.

Vzhlédl od země. Stála tam Carol. V pravé ruce drtila telefon, vyděšeně těkala pohledem mezi ním a Bryanem a druhou ruku mu položila na rameno.

„Hej, slyšíš mě?" zeptala se opatrně.

Pomalu přikývl. Mluvení neriskoval. Stále nemohl dýchat úplně pořádně a bolela ho hruď.

„No sláva. Vypadáš, jako bys měl infarkt. Zavolám 911 a počkám tu s tebou, než někdo přijede."

Chtěl toho tolik odpovědět. Nic mi není, klidně běž domů. Jsem v pohodě, jen se mi udělalo nevolno. Nic se nestalo, akorát mám posttraumatickou stresovou poruchu a pohled na maso, spoustu jídla, hlasitý zvuky, pach spálenýho nebo chlad v blbým okamžiku mi způsobují záchvaty, ale jinak pohoda.

Jenže to nešlo. A tak jen začal vrtět hlavou a pomalu se zvedat. Samozřejmě měl nohy jako z rosolu a skončil zpátky na zemi.

„Koukej sedět. Nikam nejdeš a počkáme tady."

Polkl a nadechl se. „Nevolej tam, to není infarkt," dostal ze sebe tiše a byl na to pyšný.

„To nemůžeš vědět. Takže seď a počkej."
Ukročila kousek stranou, ale nespouštěla z něj pohled, zatímco odemykala telefon.

„Byl to panickej záchvat. A už dobrý."

Prohlédla si ho. Dvakrát jej přejela od hlavy k patě. Potom si povzdechla a hodila mobil do kabelky.

„Když dobrý, tak se stoupni. Nevemu si na triko, že tě tu nechám a fakt to ten infarkt bude."

Protočil by oči, kdyby na to měl sílu. Nyní veškerou svou duševní i fyzickou energii - a že ani jedné nebylo moc - zaměřil na to, aby se postavil. Sice se trochu zakymácel a jedna noha se mu začala třást, ale stál. A to po něm chtěla. Ne stát rovně a bez problémů, prostě jen stát.

„No tak fajn. A dobrý teda? Nebudeš zvracet?"

„Ne."

„Okej. Zavolám Mir, že seš tady, ať pro tebe přijde."

„Ona jela za mámou."

Podezřívavě si ho prohlédla, ale nijak to neokomentovala. Asi nechápala, jak to mohl vědět on a ne ona. V ten moment mu došlo, že velmi pravděpodobně pořád neví o nich dvou. Ale to počká. Nyní záleželo jen na tom dokončit nákup a odplazit se domů, kde se napije a vykouří tolik cigaret, že ho z nich začne škrábat v krku a bolet hlava.

„V tom případě tě aspoň doprovodim domů. Vypadáš, že sebou brzo sekneš."

„Musím koupit chleba a fazole."

„To neni úplně dietní jídlo."

„Já vím," ukončil jejich debatu a otočil se k ní zády, aby mohl konečně nakoupit a vysvobodit se z tohohle klimatizovaného pekla.

„Počkej, jdu s tebou."

Tentokrát doopravdy protočil oči. Nedovolil si však pronést jedinou námitku, protože mu bylo jasné, že rozohněnou Carol teď opravdu řešit nechce. A tak s její asistencí pomalu šoural po obchodě, soustředil se na její voňavku a vzal vše potřebné. Ona si ještě rychle doběhla pro vodu a mohli konečně odejít. Placení ani pořádně nevnímal, byl unavený a chtěl už být pryč, a tak prodavačce nechal poměrně tučné dýško. Ale na tom nezáleželo.

Vedro venku mu paradoxně pomohlo. Konečně na něj neproudil studený vzduch. Už se mu i dobře dýchalo - tedy tak dobře, jak jen to s pylem ve vzduchu šlo. Stisk kolem beder povolil. Viděl normálně.

„Tak já tě hodim domů a pak pojedu."

Vzhlédl k tmavovlásce vedle sebe. Netušil, že ho hned narve do auta. Aspoň ale nebude muset šlapat pěšky.
Zavedla ho k vozu, dokonce mu otevřela dveře. Jakmile nastartovala, loupla po něm pohledem.

Nechápal, co po něm chce.

„Kde bydlíš?"

Zatraceně. Uhnul pohledem a pousmál se.

„Vyhoď mě u Mir, zbytek dojdu."

Zasmála se. „No tak to ani ve snu, chlapče. V tomhle stavu se nebudeš courat po městě. Takže kde?"

Hlavou mu problesklo statečné teď, nebo nikdy, a tak hlesl: „U Mirandy."

Očekával hlasité zvolání. Nějakou nadávku. Lamentování si pro sebe i nahlas. Že ho praští do ramene, vynadá mu, jak tohle mohl udělat. Čekal jakoukoliv hlasitou reakci.

Jenže Carol jen zamrkala, zatvářila se neskutečně uraženě a ublíženě a potom odpověděla tak chladně, až mu z toho přeběhl mráz po zádech.
„Dobře."

Nastartovala. Rozjeli se. Po celou dvouminutovou cestu neřekla ani slovo, jen se dívala před sebe. Nevyplazovala jazyk jako Mir, rty měla stažené do tenké linky. Musel ji neskutečně naštvat. Zastavila před Mirandiným domem. Ovšem když chtěl vystoupit, chytila ho za předloktí.

„Doufám, že mi tohle vysvětlíš."

Zmateně zamrkal. „Cože?"

„Proč to jako nevím? Ty jsi Mir zakázal mi to říct? Biješ jí snad a nechceš, abych to věděla? Přísahám, že jestli jí něco děláš nebo uděláš," stisk na jeho ruce neskutečně zesílil, „tak tě vykastruju."

„Nic jsem jí nezakázal. Ani jsem jí nic neudělal a neudělám. Jestli o tom chceš mluvit, zajdi za Mir. Nebo jí zavolej."

„Jsem její nejlepší kamarádka. A nehnu se odsud, dokud mi neodpovíš na pár věcí."

★★★★★★★

Omlouvám se za tu šílenou několikaměsíční pauzu. Drtí mě socializování a vysoká škola. (Vražedná kombinace, mimochodem.)
Nechci slibovat, že už budu zase vydávat pravidelně jako na začátku, protože je mi jasný, že to se nestane, ale můžu vás uklidnit, že další kapitola přistane poměrně brzy. ;)

Co říkáte na tu dnešní? Se to tomu našemu klukovi zase nějak kazí, co?

No, mějte se fanfárově a myslete pozitivně.
Quentin