Bryan pohodlně seděl v křesle a kouřil už čtvrtou cigaretu toho dne. Venku pálilo slunce o sto šest, proto si užíval, že může být schovaný uvnitř a nemusí se vystavovat přímému vedru. Na koleni měl položenou plechovku s nealkoholickým pivem, které mu vůbec nechutnalo. Měl zavřené oči a usmíval se.

Nacházel se v obývacím pokoji. Dříve měl tenhle pokoj úplně jinak vymalované stěny a i nábytek tu byl z většiny jiný. Jenže se stala nepříjemná situace a on po ní celý pokoj předělal, strhal tapety, nakoupil hodně nových věcí a snažil se alespoň navenek dát najevo, že je celá situace za ním. Christy odešla z nějakého důvodu, nikdy to totiž není vina jen toho, co odešel, alespoň to si Bryan myslel.

Odpustil jí, už když objevil opuštěný celý dům, ale teprve před týdnem došel skutečného klidu. Tehdy jí do očí řekl, že jí opravdu vše odpustil. Spadla tím z něj obrovská tíha, protože najednou na to mohl přestat myslet. Sice na něj občas vyskočily nějaké vzpomínky, ale nebolely tak moc jako předtím. Přece jen, každý z nich byl jinde. Ona vdaná za nějakého Nathana, kterého v životě neviděl, bydleli spolu a pokoušeli se o dítě. On žil s Mirandou, vdovou po svém kamarádovi, snažil se o normální život a bral léky na zmírnění posttraumatické stresové poruchy. Nedalo se to nazvat úplnou výhrou, ale šel dál.

Jenže snahy o normální život selhaly. Přišel o práci. Kvůli lékům začal pít, protože byl neustále unavený, otupělý a bolela ho hlava. Bylo mu psychicky zle, protože nedokázal fungovat fyzicky. Měl problém do sebe dostat jídlo. Málem se rozešel s Mirandou, protože zjistila, že pije. Nesnášel se.

Poslepu si položil nohy na stůl. V duchu počítal sekundy. Potáhnul si z cigarety a popel odklepal do popelníku, který měl položený na opěradle. Balancoval tam a on čekal, že ho každou chvíli shodí, ale zatím držel. Asi kouzlo.

Byl pátek. Pokud počítal správně, tak bylo právě za deset minut pět hodin. Miranda měla směnu ve vedlejším městě v samoobsluze. Do jejího konce zbývaly čtyři hodiny. Potom se musí ještě převléknout, počkat na uklízečku, až dodělá svoji práci, a potom teprve vyrazit domů. To znamená, že dorazí někdy v půl desáté nejdříve, spíš ve tři čtvrtě na deset. Měl spoustu času.

Otevřel oči a prohlížel si strop. Trochu se odlupoval. Na něj při své brutální rekonstrukci moc nemyslel, tudíž na tom byl podstatně hůř než zbytek pokoje, ale stejně jako ostatní stropy. Loupaly se mu všude kromě ložnice a koupelny. Zase potáhnul z cigarety. Už jí moc nezbývalo. Za chvilku mu popálí prsty. Típnul ji v popelníku a opatrně ho odložil na stůl. Potom se postavil a vydal se do ložnice.

Tiše otevřel dveře a chvíli v nich stál. Opřel se o futro a založil si ruce na hrudi. Ložnice byla starší. A poloprázdná. Většinu svého oblečení nanosil k Mirandě, protože u ní trávil devadesát devět procent času. Vlastně neměl moc důvodů sem chodit. Předtím tu schovával alkohol. Teď tu byl z nostalgie. Přemýšlel, že dům prodá. Nakonec si to rozmyslel a řekl si, že na to bude dost času. Když ještě chvíli počká, nic se nestane. Stejně za něj moc peněz nedostane, protože je nasáklý nikotinem od střechy až po základy a nepatří mezi renovované kusy. Ale měl ho rád. Strávil tu velkou část života. Jednalo se o jeho první dům. Nastěhovali se sem s Christy a chtěli tu založit rodinu a žít až do konce, ale v tomhle ohledu jim bohužel nebylo přáno.

Posadil se na postel. Stále si vybavoval, co všechno se tu dělo. Jak sem tahal Christy od vaření večeře, jak ji tady budil, jak ji nenechal ani vyměnit si tričko po jejím pravidelném běhání. Jak tu ležel a brečel po návratu z fronty. Jak ho nepřítomně hladila po zádech a říkala „hm", zatímco jí líčil hrůzy války. Jak se tu velmi pravděpodobně vyspala s tím svým novým nápadníkem, v době, kdy on bojoval o život. V době, kdy pohřbíval svoje kamarády. Jak sem poprvé zatáhl Mirandu.

Byla to spousta vzpomínek. Některé patřily mezi ty, které by nejradši zapomněl, ale zrovna dnes je nechal plynout. Občas stálo za to je prožít. Alespoň se jim otupily hrany.

Otočil se ke zdi. Visela tam jejich fotka. Všichni, celá nejbližší parta. V maskáčích, s úsměvy od ucha k uchu, chycení uprostřed boje o cigaretu. Jen minutu před vyfocením se na sebe šklebili a hádali se, ale v tenhle moment vypadali šťastní. Nevěděli, že už se nikdy neuvidí. Nevěděli, že přežije ten nejslabší.

Postavil se a přešel blíž k fotografii. Křenili se jako děcka. Jolly zrovna předtím říkal, že krabičku si zaslouží ten, co sní brouka, který si to rázoval kousek od Donaldovy boty. Málem to udělali, ale Sam byl rychlejší a radši domluvil to focení. Kdyby je nezastavil, bůhví co by se stalo. Už si nepamatoval, co to bylo za breberku, ale věděl naprosto přesně, že byl ochotný to udělat a už se na to i připravoval. Donald se jim vysmíval a tvrdil, že takovou prasárnu nikdy neudělá. A o tři měsíce později ho roztrhala na kusy protipěchotní mina. Jimmy a Sam s Peterem to schytali na ty proklaté Vánoce - Peter skončil s otevřenou zlomeninou stehenní kosti, Sam to dostal do břicha a Jimmy se s ničím moc trápit nemusel, protože při bombardování ho to hned rozšmelcovalo. Jolly dodýchal jako poslední, když na něj Bryan nedal pozor. Ale taky si neuvědomil, že je po něm. To byla jediná výhoda sniperů. Člověku ani nedošlo, že umřel.

Na ostatní kluky trochu kašlal. Byl u jejich oficiálních hrobů. Jednou. Ale na neoficiální, ty, které vlastně neměly žádný význam, se chodil dívat jen Jollymu a Peterovi. O Jollyho se totiž nikdo nestaral. Přejel levou rukou po fotografii a povzdechl si. Musí vyrazit včas, jestli chce všechno stihnout.

Když vycházel z ložnice, pohledem se zastavil u prádelníku. Jindy by se podíval do toho jediného šuplíku, který něco znamenal, ale teď k tomu neměl důvod. Krabička se nacházela v Mirandině domě, na nočním stolku. A pod ní ležel dopis. Dopis, který měl všechno změnit.

Obul se a vyšel ven. Čekala ho cesta na hřbitov. Ne nijak dlouhá, ale ve vedru nepříjemná. Ještě se vším pylem. Naštěstí měl v zadní kapse kalhot kapesníky. Vyrazil rychlým krokem vpřed. Čím dřív tam dojde, tím dřív bude ve stínu a tím dřív se i vrátí zpátky. A teď nemohl ztrácet čas pomalou procházkou. I když... pár minut by ho asi nezabilo. Rozhodl se si cestu o kousek prodloužit a vzal to parkem kolem řeky.

Moc lidí nepotkal, většina obyvatel pracovala, anebo si užívala chládek doma. Jen pár jednotlivců nebo dvojic sedělo na dekách pod stromy. Někteří si povídali, jiní četli knihy, jeden člověk dokonce spal. Na každém setrval pohledem kolem dvou sekund, aby si je zběžně prohlédl. Svým způsobem jim záviděl. Ani nedokázal spočítat, kolikrát toužil přesně po takovém životě. Žádný velký stres, hezky do práce a zpět, po ní se jít projít, nakoupit a večer si pustit film, přečíst knihu nebo prostě jen ležet v posteli a povídat si. Normální život. Bez záchvatů. Bez návalů vzpomínek. Bez nočních můr. Bez problémů při těch nejjednodušších úkonech. Bez stresu při každém debilním jídle. Bez nutnosti brát léky a utlumit se do takové míry, že nepozná, když na něj někdo mluví.

Prošel kolem místa, kam dřív brával Christy a vzal tam i Mirandu. Od toho dne se tam nevrátili. Nevěděl proč, v podstatě neměl jediný důvod ji tam nevzít znova. Ale zkrátka nebyl čas. A taky na to prostě zapomněl.

Dvakrát kýchl a musel se vysmrkat. Nějaká starší paní se na něj lítostivě usmála. Radši přidal do kroku. Rozhlížel se kolem sebe. Snažil se vtisknout si do paměti co nejvíc detailů. Vzpomínal za chůze. Tady šel s Christy jednou z nákupu. Tady spolu jeli autem. Tady se procházeli na její narozeniny. Tady mu ukazovala veverku. Tady jí trhal kytky, když šel z obchodu. Myšlenky na ni už ho nebolely a on za to byl neskutečně rád. Teď zažíval jen návaly nostalgie.

Došel na křižovatku a vybavilo se mu, jak sem šli s Mirandou. Málem se pohádali, protože se bála novinářů. A když sem šli poprvé, tak se mu tu skoro rozpadla před očima. Tohle bolelo. Bylo to jako vrážet si jehly pod kůži. Ale vydržel to. Jakmile stál u malého květinářství, objevily se mu před očima veškeré chvíle, kdy sem šel. A kolik jich bylo...

Koupil dvě červené a dvě rudé růže. Prodavačce nechal tučné dýško. Jednu kapsu měl plnou drobných a hodlal je náležitě využít. Prokličkoval mezi několika řadami hrobů a zastavil se u toho, který zel prázdnotou. Staré květiny byly pryč, dokonce se někdo natolik snažil, že z náhrobku smetl listí. Přidřepl si a položil čerstvé růže na šedý mramor. Přejel prsty po zlatavém nápisu a zarazil se na číslici 18. Sedl si na zem.

„Tak jsem zase tady. Přinesl jsem ti nový kytky, ať to tu máš pěkný. Asi ti tu nechám i nějaký cigarety, i když je mi jasný, že jich tam určitě máš víc než dost."

Vytáhl z kapsy krabičku cigaret, tři vyndal a zastrčil je zpátky, zbytek v krabičce položil vedle rudých růží. Tušil, že až odejde, tak je někdo ukradne. Ale proč neudělat radost aspoň tomu chudákovi, co je na tom tak bídně, že musí krást cigarety na hřbitově? Vždyť na tom nezáleželo.

„Už jsem všechno zařídil. Šlo to docela rychle. Dneska do toho praštím. Netuším, co bys mi na to řekl. Možná bys mě seřval. Anebo bys pokrčil ramenama a řekl, že je to moje věc. I když to asi ne. Nevím, Jolly. Poslední dobou toho moc nevím. Jsem už unavenej."

Začalo se mu chtít brečet, a tak si raději zapálil. „Tak kurevsky moc unavenej. Ani si to neumíš představit. Ale věřim, že tohle pomůže."

Přejel levou rukou po Jollyho jméně na náhrobním kameni. Píchlo ho na hrudi. Nahrbil se.

„Šíleně mi chybíš. Kdybys tu byl místo mě, rozhodně bys na tom byl jinak, tím jsem si jistej. Nemusel bys žrát nějaký zasraný prášky. Jo, dali mi prášky. Ale jsou k hovnu. Bylo mi líp bez nich. A přestal jsem pít. Tentokrát natrvalo. Musí ti to připadat vtipný, ale je to pravda. Už nepiju."

Sklonil hlavu a na chvilku si opřel čelo o kolena.

„Každej den si přeju, aby ten zkurvenej sniper trefil mě a ne tebe. Ty by ses zachoval jako chlap a rozhodně bys nezačal spát s bývalou ženou svého mrtvýho kamaráda. Jo, furt si to vyčítám. Jestli je tam s tebou Peter, tak se rozhodně těší, až mi rozbije hubu. Ale toho se nedočká, jestli je pravda, co se říká. Udělal jsem strašný věci. Spoustu strašných věcí. Nebe není pro takový, jako jsem já."

Narovnal se a roztřeseně se nadechl. Trocha popela spadla na mramor. Smetl jej.

„Kdybys tady byl, myslim, že by všechno dopadlo jinak. Úplně jinak. Neudělal bych tolik blbostí. Neopíjel bych se jak Dán. Asi bych si nezačal s Mirandou. A asi bych přehodnotil celej dnešek."

Vzhlédl k nebi. Po tváři mu stekla slza. Cigareta ho pomalu pálila do konečků prstů. Típnul ji o kámen u své boty.

„Posral jsem to. Šeredně jsem to posral. Zabil bys mě, kdybys tu teď seděl vedle mě."

Prudce vydechl a vrátil se pohledem ke zlatavému jménu.

„Do prdele, Jolly, bojím se. Šíleně se bojím. Ale zároveň se těšim. Konec jedný kapitoly, začátek nový. Ale zní to strašně. Možná vycouvám. Na poslední chvíli, i když se to absolutně nehodí."

Odkašlal si. Dvě řady za ním nějaká paní pokládala velkou kytici. Taky si přidřepla a začala něco šeptat, viděl, jak se jí pohybují rty. Možná se modlila.

„Asi bych teď od tebe potřeboval obejmout. A slyšet, že to bude dobrý. Moc dobře vim, že se to nestane, ale potřeboval bych to. Fakt moc," zlomil se mu hlas.

„Ježíši Kriste, Jolly, vždyť já do prdele nevím, co budu dělat. Kdyby tohle byla nějaká zasraná videohra, tak dám restart, ale tohle je podělaná realita. Jsem tady úplně ztracenej. Ty bys mi pomoh, vytáh bys mě z těch sraček, ale takhle tu není nikdo, jsem na to úplně sám a já netušim, co mám dělat a co ne a potřebuju pomoct."

Škytl a rozbrečel se. „Kurva, vždyť já tady umřu."

Seděl tam, tiskl si kolena k hrudi a brečel. Ačkoliv nebyl věřící, doufal v nějaký zázrak. Znamení shůry, že na to není sám. I kdyby mělo jít o takovou blbost, že by jen zafoukal vítr a on by si mohl nalhávat, že to na něj Jolly mluví ze záhrobí. Ptáka na stromě, kapku deště na předloktí, stařenku, co mu řekne, že bude dobře, mrak zakrývající slunce, zahřmění hromu, lehké zemětřesení, prasknutí náhrobního kamene, náhlou bolest hlavy, potřeboval úplně cokoliv.

Ale nic nepřišlo. Seděl tak ještě dvě minuty, a vzduch se ani nehnul, nikdo na něj nepromluvil, pták nezacvrlikal, země se nepohnula. Slyšel jen něčí tiché hlasy a rychlé kroky, jak si to někdo rázoval ke svému mrtvému příbuznému.

Něco v něm prasklo a zničehonic přestal brečet. Jako by někdo otočil kohoutkem. Narovnal se, utřel si tváře, naskládal na mramor všechny mince, co měl v kapse. Zachoval kamenný výraz po celou dobu, co je tam rovnal. Potom se postavil, rozhlédl se kolem sebe a šeptl dvě zdánlivě obyčejná slova.

„Odpusť mi."

Řekl je tak tiše, že se mu sotva pohnuly rty. I kdyby někdo stál vedle něj, neslyšel by ho. Ale na tom nezáleželo. Tahle slova patřila jen jemu a Jollymu.

Ačkoliv to původně neplánoval, zastavil se ještě u Petera. Jeho náhrobní kámen vypadal o poznání lépe než ten Jollyho. Bylo znát, že se o něj někdo pravidelně stará, a hlavně že do něj lidé narvali o něco víc peněz. Miranda určitě nechtěla na svém manželovi šetřit.

Tentokrát si nedřepl, zůstal stát. Notnou chvíli jen dokola četl nápis, který se na slunci třpytil. Ta dvacet čtyřka se mu vypálila až do mozku. Byla to připomínka jeho chyb. Té nejfatálnější chyby. Kdyby byl rychlejší, kdyby lépe poslouchal, kdyby se nestaral o ty děti, kdyby se nepáral s tou holkou a prostě ji neřešil, kdyby jí nevysvětloval, že se před ním nemá svlíkat, když jí podal jídlo, kdyby s Jollym neřešili kraviny, kdyby včas vyhlásil poplach, kdyby... Kdyby tam vůbec nebyl. Miranda mohla objímat svého manžela a vychovávat s ním dceru, která sice nebyla její, ale jejíž mámou chtěla být.

„Je mi to líto. Neměl jsi to být ty," řekl nakonec.

Jemný větřík mu pročísl vlasy, ale ignoroval ho.

„Netušil jsem, že to takhle dopadne. Omlouvám se. Miranda prostě měla být celou dobu tvoje."

Jazyk mu ztěžkl. Promnul si obličej.

„Až teď mi dochází, že tvýmu hrobu jsem se vždycky tak nějak vyhýbal. Ani nevím, proč jsem to dělal. Možná jsem zapomínal, že jsi umřel. Tvojí smrt jsem nějak vytěsnil, protože když jsi umřel, tak jsem to skoro nevnímal. Ten večer mám v mlze. Pamatuju si většinu, ale konec už ne. Možná jsem se prostě jenom bál si přiznat, že seš další zářez v mojí nekonečný řadě. Promiň, Pete. Byls fajn kluk."

Prohledal si kapsy a našel poslední čtvrťák. Položil ho na náhrobek. Potom se otočil ke všem svým mrtvým přátelům zády a odešel ze hřbitova. Cesta zpět byla podstatně rychlejší. Nerozhlížel se. Nezastavoval se. Nenořil se do vzpomínek. Nikde se nezdržoval. Šel s pohledem upřeným před sebe, v hlavě mu hučelo a měl co dělat, aby se vůbec rozhlížel, když chtěl přejít silnici. Vpravo, vlevo, vpravo, přeběhnout. Ale záleželo na tom vůbec ještě? No tak mu nějaké auto zpřeláme nohy. Vždyť je to jedno.

Jako v mrákotách došel až k sobě domů. Když najednou stál u vchodových dveří, několikrát zamrkal. Vůbec nevnímal, co se kolem děje. Nepamatoval si, kolem kolika lidí prošel, ani vlastně netušil, jakou konkrétní cestou se sem dostal. Rychle se podíval k sousedovi. Všude zhasnuto, okna zavřená. Pes neštěkal. Bylo víc než pravděpodobné, že je někde pryč, možná v práci. To bylo dobré znamení.

Odemkl, hned ze sebe skopl boty a zabouchl dveře asi o trochu silněji, než bylo potřeba. Po ráně se na malý moment vytvořila ozvěna. Vytáhl telefon. Bylo půl sedmé. Ideální čas. Zamířil do kuchyně, popadl láhev whisky, kterou si koupil teprve včera, a nalil si plnou skleničku. Vypil ji celou, ani se nenadechl. Hořel mu krk. Nalil si další. Vypil ji taky. Další. Tentokrát si jen usrkl a nechal ji ležet na plastovém stole. Potom si sedl na jednu z židlí a natáhl se pro papír a propisku, které tam zůstaly od minule. Cvakl tužkou a vyzkoušel, jestli ještě nevyschla. Psala.

Původně tohle neplánoval, ale když nad tím čím dál více přemýšlel, došlo mu, že je to dobrý nápad. I tak se dlouho odhodlával k tomu, aby napsal počáteční oslovení. Mami a tati.

Jenže co dál? Když spolu mluvili naposledy, určitě jim řekl všechno. Nebo se o to aspoň pokusil. Co si zasloužilo ještě doplnit?

Mám vás rád. Tím nic nezkazí. Prohlášení, které se dá říct jak s úsměvem na rtech, tak se slzami v očích. Záleželo jen na nich, jak si představí, že by jim to oznámil.

Je to začátek nový kapitoly. Aspoň tak to všichni říkají. Možná je to jen jedna velká lež a jde spíš o začátek věčnýho utrpení. Těžko říct.

Skvěle, proč nezačít s negativními průpovídkami hned v úvodu. Doufal, že se tomu zasmějí. Jednou. Až ten dopis budou číst třeba posté.

Když jsem u vás byl naposledy, chtěl jsem toho říct strašně moc. Ale teď mám pocit, že vlastně není co dodat. Co bylo nutný, jsem už řekl. A teď by šlo jen o plytký kecy. Nevím, co se takhle normálně píše. Normálně se tohle asi ani nepíše. Normálně chodí tohle oznámení na krásným papíru a s datumem uprostřed. Normálně by se vám zavolalo. Ale já volat nechci. A Miranda taky určitě nebude chtít. Nemějte nám to za zlý.

Přestal psát a napil se whisky. Ještě chvíli a jeho písmo se rozkomíhá do všech stran.

Doufám, že zbytku rodiny to oznámíte taky. Jo, i Moně. Sice jí to bude fuk, ale na tom nezáleží. Měli by to vědět všichni. Miranda to asi nikomu neřekne. Ale nevím, nechci předjímat. Na druhou stranu by asi dávalo smysl, kdyby to zjistila aspoň její nejbližší rodina.

Rozostřené okraje zorného pole. Další lok.

Asi bych teď měl být nabitej emocema, ale upřímně necítím vůbec nic. Jako kdyby mě někdo vypnul. Možná je to lepší než tohle psát pod vlivem silnejch pocitů, protože jinak by se to nedalo vůbec číst. I tak se omlouvám, pokud píšu jako prase. Ale tak, znáte mě. Líp to neumím.

Znovu si loknul. Čím víc toho napsal, tím spokojenější byl.

Zkuste si po přečtení tohohle i oznámení nevytrhat všechny vlasy. Neslušelo by vám to. Teda tobě, mami. Tati, nic proti, ale ty už tam nic nemáš, ty si vlasy klidně vytrhej.

Při té poslední poznámce se pousmál.

Byl bych rád, kdyby všechno proběhlo v nejužším rodinným kruhu. Takže žádný zvaní pratet ze druhýho kolena, neměly by si kam sednout nebo stoupnout. To by přece nebylo fér, no ne? Mirandina rodina mi asi tolik nevadí, i když je neznám, ale Monu tam fakt nechci. Takže předem děkuju.

Dopil třetí skleničku whisky. Už se mu rozostřoval zrak. Raději si další nenaléval, potřeboval se stále udržet trochu v pozoru.

Tohle je asi všechno. Už nevím, co dalšího psát. Takže ještě jednou: Mám vás rád. Zkuste mě neproklínat. A hlavně neproklínejte sebe.
S láskou
Bryan

Dopsáno. Odložil papír stranou. Když napsal poslední písmeno, ani ho nebodlo u srdce. Pousmál se. Další úkol hotov. Ještě mohl napsat jeden, jen nevěděl, jestli je to nejlepší nápad. Ale to bylo přece úplně jedno. Teď mohl dělat, cokoliv se mu zachtělo. A tak si k sobě přitáhl další papír.

Christy, díky za ten odvoz.

Nejlepší začátek podobného dopisu. Poděkovat za minulé služby. Sám nad sebou se ušklíbl. Debilněji to napsat nešlo.

Vděčím ti fakt za hodně, i když bys to asi neřekla. Prožili jsme toho dost a to, jak ses ke mně chovala, mě ovlivnilo v mnoha věcech. Jak v tom pozitivním, tak negativním slova smyslu.

Protáhl se a zapraštělo mu v zádech.

Ale jedna věc je úplně mimo tvoji režii - důvod, proč ti přišel tenhle dopis. To bylo celý rozhodnutí vzniklý v mojí hlavě. Takže se vůbec nezabývej žádným ‚co by, kdyby', protože to je ta největší blbost. Velmi pravděpodobně by to tak skončilo i s tebou. Víc než pravděpodobně. Ale to nevadí. Co se stalo, stalo se. Ber to tak taky a snaž se to moc neanalyzovat. Jak jsem psal, je to moje rozhodnutí. Jenom a jenom moje.

Všiml si, že písmo už je na tom hodně zle, ale pořád šlo celkem přečíst. Ale musel brzy přestat, než se z toho stane čmáranice.

Doufám, že seš s Nathanem fakt šťastná. A že fakt budete mít to dítě, o kterým jsi mluvila. Přeju ti to. Jsem rád, že je ti dobře. Oba víme, že už se neuvidíme. I kdyby tohle nevyšlo, už se před tebou neukážu, protože tuhle kapitolu svýho života jsem kompletně uzavřel, když jsem se s tebou rozloučil. Tenhle dopis píšu asi hlavně proto, abys věděla, žes mi nebyla ukradená, že jsem tě měl fakt rád a že jsem ti to opravdu odpustil. Zkrátka chci, aby ses tohle dozvěděla ode mě a ne od někoho cizího nebo z novin. Teda, pokud vůbec čteš noviny. Nikdy jsi je nemusela a pochybuju, že jsi s tím začla po našem rozchodu.

Prohrábl si vlasy. Už jen pár vět. Co ještě napsat?

Díky i za tu radu ohledně vztahu s Mirandou. Reálně to pomohlo, stejně jako to, že jsme si mohli konečně promluvit jako normální dospělí lidi. Ještě jednou díky za všechno.
Bryan.

Hotovo. Natáhl se pro obálky, které ležely na úplném okraji stolu, a do každé vložil jeden papír. Potom je nadepsal. Christyinu adresu neznal, a tak úplně dolů napsal ideální by bylo zjistit adresu, ať se to k ní vážně dostane. Obálky ale nezalepil. Připadalo mu lepší nechat je otevřené, aby je mohla Miranda zkontrolovat, jestli jí nevadí nějaká informace v nich obsažená.

Mrkl na telefon. Půl osmé. Měl hodinu a půl. Došoural se do obývacího pokoje a obě obálky položil na konferenční stolek. Potom si vzal do ruky knihu a po šeredně dlouhé době se pustil do čtení. Tři sklenky whisky mu soustředění moc neulehčovaly, ale i tak toho zvládl víc než za posledního půl roku. Šlo o nějaký horor. Parta pubertálních děcek se vydala k opuštěné chalupě uprostřed lesa, která byla opředena nějakou kletbou. Jak to asi mohlo dopadnout? Určitě všichni skončí rozsekaní na kousky právě v oné chatě, bez jediné zprávy pro příbuzné, že se něco stalo. Vyhlásí se po nich pátrání, a pokud bude vrah hodně důsledný, tak je prohlásí za nezvěstné. Otázkou zůstávalo, kdo a proč je zabil. Bryan sázel na maniaka, co prostě jen využíval starou báchorku a v realitě čekal na zbloudilé teenagery, ale tušil, že je zabije nějaký zlý duch, kterého vyrušili svojí blbou procházkou.

Kdo by taky lezl k prokleté chatě? Jen nějací idioti. Po celou dobu čtení protáčel oči. Vůbec se mu to nelíbilo. Postavy byly ploché a předvídatelné, protože hned po prvních stranách dokázal určit, kdo z nich umře jako první. I tak však pokračoval, protože ačkoliv trpěl plytkostí děje i charakterů, měl radost, že se tak dlouho soustředí na knihu. Byl to jeden z menších úspěchů. Zrovna toho dne mu ale zlepšil náladu o stokrát víc než jindy.

Všechno skončilo, jak předpokládal. Přežila holka, která do toho všechny zatáhla. Utekla pryč a rozhodla se šířit poselství o prokleté chatě, jenže, světe, div se, jí nikdo nevěřil, a protože byla celá od krve, tak ji obvinili z vraždy jejích kamarádů. Takže nepřekvapivě skončila v blázinci, protože pořád mluvila o chatě, kterou ale - kdo by to jen čekal - vyšetřovatelé v lese nenašli. Rádoby mysteriózní závěr zkazila poslední scéna, kdy se hlavní hrdinka s pláčem vrhá k zemi a proklíná všechny, kteří jí nevěřili. Plánovali ještě pokračování, kdy tyhle nedůvěrné postihne onen démon, který zabil ty puberťáky? To Bryan netušil. A bylo mu to jedno. Jediné, co mu běželo hlavou, byla otázka, zda se někdo dá vážně tak jednoduše proklít.

To stačilo jen slíbit, že dotyčného budou stíhat zlí démoni do konce života, a bylo hotovo? Vždyť lidé si běžně přáli mnohem horší věci - ať tě sklátí cholera, ať chcípneš v křeči, sper tě ďas -, a nikomu se nic nestalo. Ale v hororech stačilo pár slov a měli jste na krku kletbu, které se nedalo zbavit.

Odložil knihu a lehl si na gauč. Možná ho taky někdo proklel. Pronesl jen krátké přání věčného utrpení a najednou to tady bylo. Dost věcí by to vysvětlovalo. Vytáhl si z kapsy cigaretu, strčil si ji mezi rty a zapálil ji. Tohle mohla být ta jeho kletba. Nekončící riziko rakoviny. Jenže i tomu se chystal učinit přítrž.

Telefon ukazoval za pět minut devět. Dokouřil cigaretu, špačka vhodil do popelníku. V kuchyni si ještě nalil dvě skleničky, jednu vypil rychle, druhou cucal asi šest minut. Trochu přetáhnul, ale na tom už nezáleželo. Pár minut nic nezmění.

Vysunul šuplík gauče. Chvíli se jen kochal tím pohledem. V hlavě mu blesklo nenápadné Vážně, Bryane?, ale dokázal jej odstrčit. Teď už nebylo cesty zpět. Všechno naplánoval. Celý jeho život spěl k tomuhle okamžiku. Už když se přidal k armádě vykročil po pomyslné cestě k dnešku. Všechna další rozhodnutí celý konec jen podtrhávala. Nedalo se čekat, že to dopadne jinak. On byl hlavním hrdinou tohohle hororu - a hlavní hrdinové se vždycky zblázní. A potom umřou.

Vzal do ruky studenou G19 a potěžkal ji. Solidní zbraň. Lehko dostupná. Bez nijakých větších potíží ji sehnal za celkem nízkou cenu. Zbylo mu i na všechny ostatní výdaje. Poslední vůli. Závěť. Nic neponechal náhodě. Na Mirandu v ložnici čekal prstýnek v krabičce a pod ním dopis. Pořádně dlouhý dopis. Oproti těm, které napsal dneska, šlo o hotový román.

Za poslední týden se snažil k ní chovat, jak nejlépe uměl. V klidu s ní vyřešil svůj vyhazov a celou situaci, která nastala před několika dny. Nepil. Poctivě bral léky. Došel s ní nakoupit. Zašel s ní ke Carol, a dokonce se s Carol i normálně bavil. Dělal všelijaká romantická gesta, která ve svém stavu zvládl. Chtěl, aby jí bylo co nejlépe. Celou včerejší noc byl vzhůru a sledoval ji, jak spí, aby si do paměti vtiskl každý detail. A potom napsal ten dopis. Obálka obsahovala deset listů papíru, popsané byly z obou stran. Snažil se vše zaonačit tak, aby nepoznala, co chce udělat. Měla si myslet, že utekl pryč.

Doufal, že jí hned nedojde, co se doopravdy děje. Potřeboval, aby co nejdéle zůstala doma. Aby ho našel někdo jiný, kdokoliv jiný, jen ne ona. Věděl, že něco takového by neunesla. Už tak stačilo, co jí tímhle způsobí.

Několikrát se sám sebe ptal, jestli jí chce tak moc ublížit. Jenže potom mu došlo, že pokud to neudělá, ublíží jí stokrát víc. Neuměl se vzdát alkoholu. Neuměl přestat kouřit. Neuměl se chovat jako normální partner. Neuměl být oporou. Neuměl se normálně najíst. Neuměl se vyléčit. Neuměl pracovat. Neuměl žít. Neuměl jí neubližovat.

Pevně uchopil pistoli do pravé ruky. Zbývala poslední část. Nikomu by se nechtěl čistit vnitřek domu. Kdyby ho Miranda prodávala - protože v závěti ho celý odkázal jí -, měla by to o něco těžší. A tak došel k oknu, otevřel ho, a vysoukal se jím ven. Kdyby šel předem, budil by zbytečnou pozornost, a o tu nestál. Pozornost znamená zvědavé oči. Zvědavé oči si mohou všimnout zbraně. A mohou zavolat policii.

Stál na okraji své menší zahrady. Před ním ohniště, za ním několik let vzpomínek a utrpení. Za chvíli už bude všechno úplně jedno. Slunce se chystalo k západu, ale pořád bylo poměrně vedro a dostatek světla. To druhé nebylo ideální, ale nemohl čekat na úplnou tmu, protože kdyby Miranda četla rychle a došlo jí to, přiběhla by sem, a přesně tomu chtěl zabránit. Mohl to udělat lépe, mohl ji poslat k matce, aby se s ní usmířila. Mohl říct Carol, aby ji vytáhla pryč na celý víkend. Mohl se s ní pohádat do krve a donutit ji ho nenávidět. Jenže věděl, že to by nedokázal. Nechtěl, aby se v téhle době cítila špatně a pak si všechno vyčítala, že za to může. Jestli to stoprocentně nebyla něčí chyba, tak její.

Udělal několik vratkých kroků k ohništi. Tady spálil článek o Jollym a Christyino svatební oznámení. Dřív tu občas v noci poseděli, když se jim nechtělo spát, ale cesta k řece se jim zdála příliš dlouhá. Vždycky to skončilo sexem na dece pod hvězdami.

Otočil se vpravo a zklamaně si uvědomil, že soused na něj tudy vidí. Ale dům se zdál bez života, a tak to bylo dobře. Rozkročil se. Zhluboka se nadechl. Vlastně se na to těšil. Už tu jen zbytečně trpěl.

Přiložil si pistoli k bradě. Kov ho chladil na kůži, otřásl se. Tentokrát si zbraň dal k pravému spánku. Ano, tam to bude nejlepší. Alkohol mu sice zamlžil mysl, ale v tomhle okamžiku si připadal střízlivější než kdykoliv předtím. Už jen chvilka. Zavřel oči.

No tak, dělej. Zmáčkni to, do prdele. Poslední krok. To přece nemůžeš posrat.

Otevřel oči a roztřeseně se nadechl. Chtěl umřít. Strašně moc. Ale něco bylo si to představovat a něco jiného zase to opravdu udělat. Polkl. No tak. Jen to zmáčkne. Tahle zbraň neměla manuální pojistku, což bylo ideální.

Hlavně klid. Všechno jsi vyřídil. Miranda má doma dopis, kde jsi všechno vysvětlil. Závěť a poslední vůle jsou napsaný. Rodičům jsi napsal dopis, Christy taky. Ostatním ho napsat nemůžeš, protože jsou mrtví, a ty moc dobře víš, že bez nich tady nevydržíš už ani minutu, takže teď hezky zavři oči, mysli na Jollyho a zmáčkni tu debilní spoušť.

Zavřel oči. Výdech. Hluboký nádech. Ještě jednou. Tak, lepší. Pousmál se. Jo, teď to půjde. Konečně to všechno vyřeší a udělá, co bylo jeho životním cílem celou dobu. Uchopil Glock pevněji, aby mu nevyklouzl. Ukazováček umístil na spoušť. Poslední nádech, výdech a -

„Bryane!"

Kurva, kurva, kurva. Rychle dělej. Teď. Ať to nevidí.

Okamžitě se otočil. Její hlas mu sebral vítr z plachet. Zbraň ze spánku ale nesundal. Tohle se nemělo stát. Ne, tomuhle měl předejít. Měla žít v tom, že už s ní nechce být. Do prdele, měla přece zůstat doma.

„Bryane, prosím tě, co se -"

Viděl ji v obývacím pokoji. A viděl, že ona viděla jeho. Strnula, ztratila veškerou barvu a obličej se jí zkřivil v nevýslovné hrůze.

„Panebože! Bryane! Nedělej to!"

Udělal několik kroků dozadu, když si všiml, že prolézá oknem. Nebrečela, ale musela umírat hrůzou. Přesně proto měla být doma. Měl to udělat dřív, vykašlat se na hřbitov, kašlat na čas, kdy už nebude tolik vidět, kašlat na všechno, jednoduše se odprásknout hned, protože tohle byla extrémní komplikace.

„Bryane, proboha tě prosím!"

„Okamžitě se zastav." Málem se k němu rozběhla, ale jeho chladný hlas ji zmrazil na místě.

„Bryane, nedělej to, prosím tě. Dej tu zbraň na zem a pojď sem. Hlavně nestřílej!"

„Uděláš ještě jeden krok a prostřelím si hlavu přímo před tebou."

Rozbrečela se. Správně by se měl nenávidět za to, co říkal, ale teď mu to bylo jedno. Důležité bylo, aby ho neviděla. Alespoň ne přímo při tom.

„Teď se otoč."

„Bryane, pros-"

„Do prdele, otoč se. Nechci, abys tohle viděla. A jestli budu muset, tak tě trefim taky, aby ses kurva dívala na tu ránu a ne na mě."

Ještě víc se rozbrečela. Potom se konečně začala pomalu otáčet. Snažila se na něj pořád dívat, ale neriskovala tak moc, aby zůstala ve stejné poloze. Protože ačkoliv jí nikdy nechtěl fyzicky ublížit, byl si jistý, že pokud by na něj dál zírala, minimálně by střelil do toho okna za ní, aby se schoulila k zemi. Kdyby musel, trefil by ji do holeně.

„Bryane, já tě prosím, nedělej to. Prosím. Prosím tě, kvůli mně a rodičům."

Na chvíli sklonil zbraň k zemi. Levou rukou si setřel pot z čela. Kristepane, jak byl vyčerpaný! Potřeboval konečně klid.

„Právě kvůli tobě to musím udělat. Protože je to buď ty, nebo já. A já radši obětuju sebe."

Znovu si přitiskl kov ke spánku.

„Miluju tě. A proto to musím udělat, protože já nechci, aby -"

„Pane Monroe, odložte tu zbraň."

Zarazil se uprostřed věty a zmateně se podíval směrem, odkud se ten hlas ozval. Byl neopatrný. Tak hloupý. Nevnímal okolí, a tak si nevšiml, že se mu na zahradu vplížil soused. Ten starej dědek, co ho nenáviděl. Upravil si prsty, aby pistoli držel pevněji.

„Vypadněte."

„Pane Monroe, dejte si tu zbraň od hlavy, prosím."

Proti své vůli se zasmál. „Nezkoušejte na mě tyhle sračky, já moc dobře vim, jak to funguje."

Jeho soused se na něj zmateně podíval. „Co máte na mysli, pane Monroe?"

„Ty pozitivní příkazy. Dáváte si bacha, abyste neřekl, že něco dělat nemám, ale právě naopak. Na střelce to prej funguje. Ale na mě ne."

„Pane Monroe, nic na vás nezkouším. Jen jsem si s vámi přišel popovídat."

„To jistě," protočil Bryan oči. „Tak ji laskavě odveďte pryč, pak si můžeme klidně popovídat." Kývnul hlavou ke stojící Mirandě, které se pořád lehce třásla ramena. Ale vzlyky neslyšel. A neřekla už ani slovo.

„Nechat vás tu samotného není úplně moudré, pane Monroe." Zdálo se mu to, nebo ten parchant udělal dva kroky dopředu?

„Naserte si. Je otočená. Zmáčknu to a vám se navěky vreje do paměti, jak mi vyletěl mozek z hlavy. Nebuďte debil a jděte pryč."

„Pane Monroe, já tu raději zůstanu. Nechci, abyste byl sám."

„Ale já chci bejt kurva sám. Vypadněte oba dva. Hned."

„Pane Monroe, co kdybyste tu zbraň položil a řekl mi, co tu vlastně děláte?"

„Na to vám seru."

„Klidně můžeme jít ke mně. Rocky vás rád uvidí, pane Monroe."

„To je ten váš prašivej pes?" Začala ho pobolívat ruka. Už ztrácel svoji výdrž z armády.

„Ano, to je můj pes. Pane Monroe, chcete se na něj podívat?"

Přenesl váhu na levou nohu.

„Já chci mít hlavně konečně klid," povzdechl si. Jako by s tím výdechem odešla veškerá jeho energie. Do očí se mu nahrnuly slzy. Pravá ruka se mu začala trochu třást. Svěsil ramena. Ale Glock mu stále mířil na spánek.

„Pane Monroe, pojďte, pomůžu vám."

Ztrácel odhodlání. Ale to nejde, nemůže teď vycouvat. On to tady nezvládne. Je mu příšerně zle, pořád a nelepší se to, když to neudělá, tak bude zle ještě Mirandě a nikdy mu to neodpustí, a on potřebuje, aby mohl taky jednou úplně vypnout a nemusel řešit tyhle sračky, a chce se vidět s klukama, i když v Boha nevěří, ale doufá, že je uvidí, a nemůže se zase zachovat jako srab. Znova už ne.

Ale třásl se. Stoprocentní odvaha vyprchala. Potřeboval Jollyho. Tak šíleně moc. Kdyby sem teď přišel, okamžitě by tu zbraň odhodil a objal by ho. Jenže Jolly už nepřijde. Nikdy. Kvůli němu.

Vzlykl. Nechal pár slz stéct po tváři. Ruka se mu pořád třásla. Strčil si pistoli pod bradu, ale nepomohlo to. Komíhala se tam jako zraněný ptáček mezi prázdným vzduchem, okrajem brady a jejím prostředkem.

„Strašně mě to mrzí," hlesl ubrečeně.

„Pane Mo-"

„Brya-"

Jejich výkřiky přehlušil výstřel z Glocku 19. Kulka proťala kost a svaly a vyletěla ven, přímo k nebi, jako by se chtěla zbavit všech svých hříchů. Zastavila se, až když začala klesat a dopadla na trávník nějaké postarší paní. Možná ji objeví při sekání zahrady, možná si jí všimne jedno z pěti vnoučat, která měla, a možná tam zůstane navěky, protože ji nikdo nenajde. Nezáleželo na tom, jak ta kulka skončí. Stejně se jednou rozpadne. Nejdůležitější byla jiná věc - nenacházel se na ní ani kousek mozkové tkáně.