Měl pocit, že psycholožce s ním pomalu dochází trpělivost. Všiml si změny v držení těla, napětí, když odpovídala, a úzké linky místo rtů, když odpovídal on. Při nádeších se narovnala a pevněji sevřela propisku. Čekal, kdy protočí oči a řekne mu, ať jde radši domů a neokrádá ji o čas.

„Připadáte si někdy sám?"

Tentokrát se předklonila a zase ho rozptýlila svým hlubokým výstřihem. Napadlo ho, že by možná měla zvolit něco decentnějšího, protože takhle akorát někomu ze svých starších pacientů způsobí infarkt.

„Docela často. Hlavně v noci, to to bývá nejhorší."

„Trávíte dost času s lidmi? Vždycky jste mi připadal velmi nespolečenský."

Víc, než byste čekala, pomyslel si a pousmál se. „Ano, trávím. Ale pořád si připadám sám."

„Cítíte přitom ještě něco? Nebo jen samotu?"

Pohodlněji se opřel, na malou chvilku i zaklonil hlavu. „Mám často pocit, že jsem zklamal úplně všechny. Ležím v posteli a přemýšlím nad tím, kolik věcí jsem zkazil, kolika lidem ublížil, kolik životů zničil. A pak se to sune jak tekutej písek. Smutek nad tím, co jsem udělal, strach z toho, že to udělám znovu, a pocit naprostý samoty a uvědomění, že mě nikdo nikdy nepochopí, kterej nade mnou stojí, i když je někdo vedle mě."

„Mluvíte o svých pocitech s někým kromě mě? Pomohlo by vám je ze sebe dostat. Třeba sportem, kdybyste nechtěl mluvit."

„Na sport jsou potřeba peníze, a těch nemám nazbyt. Ale mluvím, občas."

„Třeba běhání nestojí peníze. Ale dobře. A je vám potom lépe, když o nich někomu řeknete? Alespoň o trochu."

Než odpověděl, musel se zamyslet. Pokud z něj něco před Mirandou vypadlo, většinou se mu sice na chvíli ulevilo, ale pak ho zaplavila vlna lítosti, protože jí tím skoro vždycky ublížil. Takže ne, ve finále mu rozhodně nebylo líp.

„V ten moment jo, ale potom už ne."

„Proč ne?"

„Protože lidem většinou nedělá dobře, když jim vyprávíte, jak jste nechali umřít jejich blízký."

Její maska profesionála na pár sekund opadla. Překvapeně otevřela pusu a uhnula pohledem. Potom se ale vzpamatovala, odkašlala si a něco si napsala do sešitu. Možná to, že je oprsklý idiot.

„Co kdybyste si zkusil své pocity a myšlenky ohledně války sepisovat na papír? Dostanete je ze sebe, ale nikomu tím neublížíte. Příště mi řeknete, jak to dopadlo."

Nejraději by se s ní začal hádat, že tohle nepomůže, protože jemu nikdy nepomáhalo svoje problémy napsat. Potřeboval je ze sebe dostat jinak, říct, vykřičet, vymlátit, ale rozhodně ne jen naškrábat na papír. Kdyby tohle fungovalo, udělal to už dávno. Ale nechtěl, aby opravdu ty oči protočila a vyhnala ho, že se s ním nedá pracovat. Ačkoliv mu tahle sezení už nepomáhala tolik jako dřív, protože měl pocit, že se točí v bludném kruhu, potřeboval aspoň jednou za čas za někým jít a bez skrupulí mu odvyprávět, co ho ničí.

„Zkusím to. A můžu se jen zeptat, proč mě nepošlete k někomu, kdo mi dá léky?"

Posunula si brýle na nose a prohlédla si ho. Jako by mu viděla až do žaludku. „To bych vás nejdřív musela poslat do léčebny, a to ve vašem stavu není nejlepší řešení."

Raději sklonil hlavu. Tak nějak tušil, že s léky se pít nesmí, ale nevěděl, že mu to oznámí takhle věcně. Čekal to trochu zaobaleně. Ale aspoň věděl, na čem je. Jestli chce medikaci, musí přestat pít. Jen z té představy ho zamrazilo. Nebýt pití, sesypával by se poměrně pravidelně a spal by ještě hůř než teď.

„Kdy mám přijít příště?"

„Za dva týdny ve středu v deset hodin, šlo by?"

„Ano, jistě, děkuju."

„Tak se mějte pěkně. A zkuste někdy vyjít na sluníčko, to vám taky pomůže."

Ještě jednou jí tiše poděkoval, urychleně si nazul boty a vyšel ven. Před domem už nedočkavě postávala mladá dívka a neustále se rozhlížela. Bryan netušil, co ji mohlo v tomhle věku tolik trápit. Vždyť vypadala tak na šestnáct. Potom si vzpomněl, že jemu je taky teprve třicet a naříká tu jako šedesátiletý člověk, který prošel válkou, trestaneckým táborem, a ještě přišel o střechu nad hlavou. Měl by si nejdřív zamést před vlastním prahem. Dívčinu proto jen kývnutím hlavy pozdravil a vykročil k hlavní ulici, kde na něj měla čekat Miranda.

Úzká ulička mu nedělala dobře. Třikrát se ohlédl, aby se ujistil, že za ním nikdo nejde, několikrát pro jistotu zkontroloval okna a střechy domů, jestli se tam někdo neschovává. Deptalo ho, že to musí dělat, ale nehodlal riskovat. Co kdyby tam vážně stál někdo se samopalem? Stejně by mu neutekl. Možná by bylo lepší o tom střelci nevědět. Umřel by dřív, než by jeho mozku došlo, že někdo vystřelil. Pokud by byl dotyčný přesný, pokud ne, mohl taky skončit jen na vozíku.

Překvapilo ho, že Miranda parkovala u obrubníku a opírala se o dveře auta se dvěma kelímky v ruce. Zrovna u ní čekal poslušné stání na parkovišti a sezení na místě řidiče, aby mohla co nejdřív odjet.

„Být tam o pár minut déle, tak jsem ti ten čaj vypila."

„Klidně si dej, já si udělám další doma."

„Ale," podala mu kelímek, „já jsem ho nesladila, takže bych ho ani nevypila. A navíc domů nejedem, v plánu je výlet."

Trhl sebou a málem si polil tričko. „Necítím se na to někam jezdit, promiň."

„Bude to jen chvilka, slibuju. Chci ti ukázat jedno místo."

Usrkl si čaje a prohlédl si ji. Neuniklo mu, jak si oproti tomu, kdy sem jeli, stáhla tričko o trochu níž, aby měla hlubší výstřih. Její snaha ho pobavila. Možná by to mohl zkusit.

„Ale mám podmínku."

„Poslouchám."

„Dneska večer si se mnou sedneš a pomůžeš mi vybrat nějakou práci. Sám se k tomu nedokopu."

„Dobře," přikývla a otevřela mu dveře od auta.

Jakmile se usadili, začal přemýšlet, kam by ho tak mohla vzít. Možná někam do přírody, třeba do lesa. Nebo ho odtáhne do hlavního města. Ale proč by to dělala? Jen by si tím přitížila, protože sama věděla, jak nesnáší hlasité zvuky, a s největší pravděpodobností by se jí tam sesypal. Napadl ho už jen hřbitov. Ale na ten nebyla vhodně oblečená.

„Kam pojedeme?"

„To je tajný."

„A co tam budeme dělat?"

„To je taky tajný," pousmála se.

Sklopil pohled k čaji ve svých dlaních a ušklíbl se. Připomínalo mu to jejich výlet k řece. Taky jí neřekl, kam ji táhne, prostě ji vzal za ruku a odvedl na tajné místo, o kterém moc lidí nevědělo. Tam to všechno začalo. Tam si uvědomil, že pro něj už není jen člověk, se kterým chodí ven, ale že by ji jednou chtěl mít v posteli. Nevěřil, že se mu to povedlo. Nechápal, co na něm viděla. Proč zrovna on.

Potají si ji prohlédl. Anebo možná věděl, čím to. Oba byli stejně zničení. Přišli o lidi, které milovali, a vyčítali si, co mohli udělat jinak. Oba trpěli, a to je spojovalo. A přestože ani jeden nedokázal nebo nechtěl tomu druhému popsat, jak konkrétně ho to bolí, věděli, že nikdo jiný jim rozumět nebude.

„Děje se něco?"

„Ne, proč?"

„Vypadal jsi nějak smutně."

„Jen přemýšlím nad tím, kam jedeme."

„Neboj," položila mu ruku na koleno, ale hned ji zase vrátila na volant, „budeme tam jen chvilku."

Vyhlédl z okénka a pozoroval krajinu míhající se za ním. Město už nechali za sebou, teď projížděli menší vesnicí. Napil se čaje. Jaké by asi bylo žít zrovna tady, pryč od všeho hluku? Sice už teď bydlel ve městě, které se rozhodně nedalo zařadit mezi rušná místa, ale ještě větší klid by mu možná prospěl. Na druhou stranu by se tam asi brzy zcvoknul.

Miranda zabočila a najela na lesní cestu plnou kamení. Jak sebou auto začalo házet, Bryan si vylil čaj na triko a levé stehno. No výborně, pomyslel si a modlil se, aby něco nesteklo i na sedadlo. Miranda vypadala, že nevnímá, co se děje kolem, soustředila se jen na cestu. Všiml si, že volant svírá poměrně křečovitě. To se tolik bála, že jí to na kamenech podjede nebo že zabloudí? Anebo v tom bylo něco víc? Zničehonic prudce zabrzdila. Stáli poblíž aleje lemující malou prašnou cestu, vedoucí kamsi na louku. Bryana oblil ledový pot, když mu došlo, kolik tam bude pylu.

„Tak jsme tu, vyst-," podívala se na něj a zalapala po dechu, „proboha, promiň! Nedošlo mi, že máš ještě čaj a... ježiši, vážně promiň." Z přihrádky vytáhla kapesníky a snažila se mu vysušit tričko, přičemž se neustále omlouvala.

„V pohodě, to bylo těmi kameny," řekl a pousmál se. Musel ji chytit za ruce, aby mu přestala zběsile otírat červený flek, který na bílém triku vypadal poměrně děsivě. Jako by ho postřelili. Přeběhl mu mráz po zádech a zamrkal.

„Je mi hrozně trapně, vážně mě to mrzí."

„Prosím tě, to se stane. Teď mi pojď ukázat, kvůli čemu jsme se trmáceli až sem."

Podívala se mu do očí a naklonila se k němu. Krátce ho políbila. Skoro se ani nestihl zapojit a zase se narovnala, odepnula si pás a vystoupila z auta. Netušil, co to mělo znamenat. Jen doufal, že se v jejich vztahu nezačaly motat city. Jinak by byl pořádně v háji.

„Za co to bylo?" zeptal se, když se konečně vysoukal ven a do očí mu pražilo květnové slunce.

„Jen tak. Vadí?"

„Ne, to rozhodně ne, jenom mě to překvapilo."

Pousmála se a trochu zrudla. Začal mít neblahé tušení, že na konci tohohle dobrodružství po něm bude chtít, aby se posunuli na další úroveň. Ale na to se ještě necítil. Nedostal se ani přes minulý vztah, jak měl začít nový? Táhl by ji ke dnu, až by odešla, stejně jako Christy. Kýchl a tiše zaklel. Tenhle výlet bude peklo.

„Je to odsud jen kousek."

Všiml si, jak se maličko napjala, ale když se na něj podívala, zase se uvolnila. Tady něco nehrálo.

Vykročila směrem k aleji. Rozpačitě ji následoval a neustále si ji prohlížel. Nelíbilo se mu, jak napnutá měla ramena a jako moc vzpřímená byla. Když ji došel, jemně ji pohladil po zádech. Usmála se na něj a potom přesunula pozornost ke krajině kolem sebe.

„V každém ročním období to tu vypadá kouzelně. Ale jaro je asi můj favorit."

Rozhlédl se. Přestože mu začínalo téct z nosu, musel s Mirandou částečně souhlasit. Květnová příroda vypadala úchvatně. I tak by ale spíš ocenil třeba podzim nebo zimu. To by se mohl víc kochat a méně smrkat.

Vzala ho za ruku a sešla z prašné cesty. Snažil se nevnímat její sevření. Prodírali se trnitými keři a vysokou trávou, čas od času museli zvedat nohy, aby nezakopli o kořen. Bryanovi až po chvíli došlo, že postupují do kopce. Musel si neustále otírat nos a nezvládal se soustředit na cestu. Když Miranda náhle zastavila, málem jí šlápl na botu. Zvedl hlavu a prohlédl si, kde to vlastně stojí.

To místo ničím zajímavým nevynikalo. Šlo o menší kopec, z něhož byl výhled na alej, přes kterou přišli, nedaleké městečko, několik silnic, dva kopce v dáli, nějaké další louky a tím to končilo. Slunce ho pálilo do zad a z nosu mu teklo jako z vodovodu. Potil se. Nechtěl Mirandu zklamat, ale tohle mu za tu cestu nestálo.

„Mám to tu ráda. Je tu ticho, ale civilizace je hned za rohem. Dřív jsme sem jezdili s rodiči. A potom s Peterem, když jsme chtěli vypadnout, ale nebyl čas na to jet někam daleko."

Tak o to tu šlo. Proto byla celou dobu tak nesvá. Přinášelo to vzpomínky. Chytil ji za ruku.

„Proč jsi mě sem vzala?"

Povzdechla si a sklopila pohled k zemi. „Bude to znít hrozně hloupě."

„Povídej."

„Víš, já..." zadrhla se a musela si odkašlat, „už dlouho sem chci zajít. Ale nedokážu to, protože kdybych se o to pokusila, vybaví se mi všechny ty chvíle s Peterem. A tak jsem doufala, že... že bych si tu mohla udělat vzpomínky i s někým jiným. Abych se nebála sem chodit."

Z toho, jak smutně zněla, ho bodlo u srdce. Zvedl si jejich spojené dlaně k obličeji a dal jí pusu na každý prst zvlášť. Pousmála se a zavřela oči.

„Neboj, po dnešku se sem budeš ráda vracet."

„Děkuju."

„A co začít hezky zprudka?" zeptal se těsně předtím, než si sundal tričko.

„Neblázni, někdo nás uvidí..."

„Schováme se v trávě."

„Tak uslyší..."

Začal si svlékat kalhoty. Zrudla, ale nenechala ho v tom, během minuty už před ním stála jen ve spodním prádle.

„Budeš muset být potichu."

Zasmála se. Když si o pár sekund později lehli na svoje oblečení, musel uznat, že nakonec tohle místo mělo něco do sebe. Právě ona obyčejnost mu přidávala na kráse. A hlavně nehrozilo, že je tam přepadne nějaký turista, protože pro neznalé tenhle kopec neměl význam.

Došlo mu, že tímhle výletem nepomohl jen Mirandě - věděl, že po tomhle už nebude při svých výletech k řece myslet na Christy. Konečně mohl za jejich vztahem udělat tečku.