Lhát mu šlo až podezřele hladce. Vymlouval se na procházky a nutnost rozpohybování se. Každý den šel ven a pil. Nezáleželo na tom, jestli se jednalo o whisky, kterou si schovával u sebe – teď už tam měl druhou lahev –, anebo jestli si rychle koupil pivo v plechovce. Potřeboval alkohol, jinak by se zbláznil.

Panické záchvaty vážně pominuly – vlastně ne, jeden proběhl, když Miranda zmínila, že se chová trošku divně. V ten moment se zděsil a už zase nemohl dýchat, protože co když to odhalila a všechno mu zakáže a bude zase zpátky, kde byl.

Neustále se třásl a čas od času mu tělem projela nepříjemná křeč, motala se mu hlava, únava se tak ztrojnásobila a byl otupělý, jako by ho každé ráno někdo praštil pažbou samopalu po hlavě. Párkrát si dokonce zkontroloval čelo, ale nic nenašel. Určitě za to mohly ty léky, že ho vypnuly. Nesnášel to, ale na druhou stranu díky tomu aspoň neměl takový problém lhát Mirandě. Přece jen, stud se přes tu hradbu nemohl dostat. Občas nějaké úponky prolezly skrz starší kameny, ale včas je zastřihal a zastavěl. Většinu času necítil nic, jen tu nekonečnou ospalost a únavu.

Ale když pil, měl radost. Něco v něm se rozehřívalo a sálalo příjemným teplem, které už skoro neznal. Alkohol představoval vytrhnutí z ubíjející šedi. A to potřeboval.

S Mirandou už téměř nespal. Když už se dostali do stavu, kdy došlo na svlékání oblečení, tak jí jen vtiskl pár polibků na břicho, v lepších chvílích si s ní rychle pohrál, a už si musel lehnout vedle, protože ospalost vítězila. Týden a půl byl bez sexu. A vůbec mu to nevadilo. Ztratil zájem. Radši si otevřel pivo a dal si dvě cigarety.

Jeho kouření se taky zhoršilo. Bylo to minimálně šest cigaret denně, takže ho často škrábalo v krku. Bylo mu zle. Devadesát pět procent času mu bylo zkrátka jen zle. Nic ho nebavilo, chtěl akorát spát a pít.

Miranda se mu snažila promlouvat do duše. Říkala, jakou o něj má starost. Chtěla chodit ven s ním, ale tvrdil jí, že potřebuje být sám. Zůstávala kvůli němu častěji doma a jezdila dřív z práce. Často nespala a jen kontrolovala, jestli dýchá. Občas ji slyšel brečet v koupelně, ale když se ptal, co se děje, řekla, že se pořád nevzpamatovala z Peterových narozenin. Uvadali oba. Jen netušil, kdo z nich odpadne první.

Jezdit do práce pro něj bylo čím dál těžší. Ráno si musel dát pivo, než odjel, potom ještě aspoň tři v práci – začal si s sebou tahat batoh, aby je měl v čem nosit –, jedno po práci a pak ještě po příjezdu domů. Měl pocit, že většina jeho výplaty šla kromě hypotéky na pivo. Skladoval ho ve svém domě, tudíž musel každé ráno vstát o něco dřív, aby tam stihl zajít, než mu jel autobus.

V práci to bylo taky čím dál horší. Udržet víc myšlenek pohromadě bylo těžké. Moc nevnímal a často byl tak mimo, že ustal v práci. Jednou málem přišel o prst při hoblování prkna. Žádná činnost pro něj vlastně nebyla bezpečná nebo dost záživná na to, aby se plně soustředil. Možná už plného soustředění ani nebyl schopný. Nepřekvapilo by ho to.

Jeho výkonnost chřadla, až to začalo vypadat, že do práce jezdí jen proto, aby mohl pít pivo. Ploužil se jako mrtvola, byl i stejně bledý, nic mu nešlo a ve všem se ztrácel. Před Williamem se vymlouval na léky, ale když odešel, vypil na ex celou plechovku a vhodil si ji zpět do batohu.

Byl alkoholik. Jednoho večera mu to konečně došlo. Seděl na podlaze ve svém obýváku, odšroubovával whisky a chtěl se napít, když mu zavolala Miranda. Hovor urychleně zvedl. Jen se ho zeptala, kdy se vrátí domů. Odpověděl, že za deset minut by tam měl být. Ale zůstal tam sedět ještě dalších dvacet minut. A přesně v moment, kdy se podíval na čas a zjistil, že je mu totálně jedno, že jde pozdě, si to uvědomil. Alkohol se stal běžnou součástí jeho života, ještě víc jak předtím. Předtím aspoň pil otevřeně, teď se schovával jako prašivý pes.

Všechno se rozpadalo. Dřív měl snahu s tím něco udělat a vše napravit. Žít s Mirandou do konce života, zlepšit se, přestat pít, dělat něco se sebou. Začít brát léky a konečně začít žít, nejen přežívat. Jenže někde se stala chyba. Něco nevyšlo a příšerně se to pokazilo. Kdy mu začalo být nepřetržitě zle? Dřív našel chvíle, kdy mu bylo dobře. Teď už se neradoval nikdy. A při pití se to za radost považovat nedalo. Někde blbě odbočil, ale jak jel pořád dál, tak se ztratil a netušil, jak se vrátit zpátky. Dalo se vůbec vrátit?

Zamyšleně se zastavil. Stál na chodníku u křižovatky. Přemýšlel, jestli se po práci staví u sebe, nebo půjde rovnou k Mirandě. Rozhodování mu trvalo podezřele dlouho. Chtěl se napít, vážně moc chtěl. Ale aspoň tenhle den by mohl přijít domů střízlivý a věnovat se jí.

Nakonec vyrazil k ní. Večerní dusno ho zpomalovalo. Triko se mu lepilo na záda a cítil čůrek potu stékající mu po boku. Vpil se do lemu kalhot. Odhrnul si vlasy z čela. Nepříjemně mu narostly. Prsty zavadil o týdenní strniště a ušklíbl se. Musel vypadat příšerně. Vlastně nechápal, proč ho ještě nevykopla na ulici. Kdo by si chtěl v domě udržovat alkoholika a psychicky narušeného člověka?

Pokusil se odemknout dveře, ale třesoucí se ruce mu v tom úspěšně bránily. Několikrát zajel hned vedle klíčové dírky. Působil opileji než opilý. To se mohlo stát jen jemu. Na osmý pokus konečně otevřel dveře. Uvnitř bylo zhasnuto a ticho. Že by se Miranda ještě nevrátila z práce?

Zul si boty. Zamířil rovnou do koupelny. Kartáček a ručník tam měla, takže snad neutekla. Napustil si vodu do umyvadla a oholil se. Pořezat se zvládl jen pětkrát, ale pokaždé se zastavil a pozoroval tenký pramínek krve na jeho cestě. S bledou pokožkou krev úžasně kontrastovala. Dal si ještě sprchu a vyčistil si zuby. Původně si chtěl ostříhat vlasy, které mu lezly do obličeje, ale poté si to raději rozmyslel, protože se svýma roztřesenýma rukama by si akorát vypíchl oči.

V kuchyni si šel udělat černý čaj. Zatímco čekal, až se voda uvaří, instinktivně se rozhlížel po místnosti. Hledal, jestli se něco nezměnilo. Došel se podívat i do ložnice. Všechno bylo na svém místě. Utekla by bez všech svých věcí? Zamrazilo ho, pokoušel se odehnat myšlenky jinam. Ne, přece by od něj neodešla, vždyť tady bydlí, když už, tak by vyhodila jeho, ale neodešla by, to určitě ne. Jenže jak to mohl vědět. Až nepříjemně moc mu to připomínalo situaci s Christy. Navíc, kdyby se Miranda chtěla rychle vypařit, nemusela by si vůbec brát věci, Carol určitě nebydlela nijak daleko.

Snažil se na to nemyslet, ale do hlavy se mu vkrádalo tolik pochybností, až ho ten strach ochromil. Posadil se na zem a opřel se o zeď. Divil by se jí vůbec, kdyby odešla? Ne. Pochopil by to. Stejně jako u Christy. U obou by měl pochopení a ani jednu by neobviňoval. Obě se snažily a obě uznaly, že to tak dál nejde. Christy měla ještě další důvod. Ale za ten ji vlastně taky nemohl vinit. Kdyby nebyl pryč, nenašla by si milence. Dávalo to smysl a jemu z toho pomyšlení bylo neskutečně zle, protože věděl, že chyba je jen a jen na jeho straně. Stejně jako u smrti kluků za to mohl on. Něco uvnitř něj prasklo a tělem se mu rozlil chlad. Chtěl se stočit do klubíčka, semknout kolena i ruce k sobě, aby se zahřál a schoval, ale nešlo to. Jen seděl a zíral před sebe. Proč to tak kurevsky bolí?

Zazvonil mu telefon. Cukl sebou. Vytáhl jej ze zadní kapsy kalhot a ztuhl. Volal William. Zvedl to.

„Ano?"

„Ahoj, Bryane, chtěl jsem s tebou mluvit."

„Co se děje?"

Odkašlání. „Týká se to dneška. A vlastně poslední doby."

„Dobře."

„Nechci chodit kolem horký kaše. Vim, že piješ. Vim to moc dobře. Dneska jsem kvůli tomu odpoledne volal Mirandě, jestli se ten tvůj stav nějak nezhoršil. Ona ani nevěděla, že chlastáš. A já alkoholika v práci nechci. Takže si teď dáš na měsíc pauzu. Prostě sem nechoď. Jestli tě tu uvidim, na hodinu tě vyhodim. Dej se dokupy. A až přestaneš chlastat jak Dán, tak se vrať. Dobře?"

Bryan nedokázal odpovědět. Jak měl na tohle odpovědět? Nemohl přijít o práci, to přece... nešlo. Navíc William Mirandě všechno řekl. Kristepane, pokud jí to řekl a ona teď není doma, tak to muselo znamenat, že –

„Hej, Bryane, slyšíš mě?"

Trhaně se nadechl. Strach se mu plížil po zádech a pomalu mu šlapal na krk. „Slyším. Rozumím. Omlouvám se. Udělám to."

Zavěsil, než stihl muž na druhé straně cokoliv odpovědět. Telefon odhodil na postel. Mžitky a panické dýchání se objevily hned vzápětí. Bylo mu zle, příšerně zle, jako by si na něj sedl obrovský pták a odmítal odletět. Shrbil se, protože doufal, že se mu tím uleví, ale vše se akorát zhoršilo.

Odešla a už se nevrátí.

Přitisknout si kolena k hrudi a snažit se k nim nacpat i hlavu.

William tě vyhodil a už tě nikdy nepřijme.

Zavřít oči a soustředit se na pravidelné dýchání.

Seš jenom posranej alkoholik, kterej kvůli svojí debilitě přijde úplně o všechno.

Říkat si v duchu násobky sedmi.

Ze všech kluků jsi to musel přežít zrovna ty, ta největší troska. Oni by to zvládali mnohem líp, pročs prostě nemoh chcípnout místo nich? Vyřešilo by to tolik problémů.

Zatřást hlavou, snad aby všechny ty myšlenky zmizely.

Jak se po tom všem dokážeš jiným lidem podívat do očí? Totální sračka, co tu ani nikdy neměla bejt, a bereš u psychologa místo jinejm.

Zalapat po dechu a chtít se rozbrečet, ačkoliv to nejde. Něco svírá krk. Pevně.

Seš míň jak špína na podrážce jejich bot. Měl bys jim děkovat, že se na tebe vůbec podívaj, a líbat jim nohy, když dokonce promluvěj.

Pocit na zvracení se musí rozehnat přehnaným polykáním, protože na dech nezbývá čas.

Kdybys nebyl taková nicka, tolika lidem by se žilo mnohem líp. Kluci by normálně žili a vrátili se domů, Miranda by nikdy nemusela řešit to, co řešila kvůli Peterově smrti. Uvědomuješ si, co všechno jsi vlastně posral?

Když přijde zalehnutí uší, pomáhá si je zakrýt dlaněmi, jako by měly být chráněny před výbuchem, který bohužel přichází zevnitř.

Jako syn stojíš úplně za hovno. Vlastní matce nebereš telefony a pohádáš se s ní jen kvůli tomu, že má pochybnosti.

Pevně se opřít o zeď, aby člověk neztratil přehled o tom, kde se nachází.

Všem by se ulevilo, kdybys to přestal posírat a konečně to zabalil.

Po tváři mu steklo pár slz. Prudce otevřel oči a sípavě se nadechl. Zdálo se mu, že má uprostřed těla černou díru, která požírá úplně vše. Takovou prázdnotu dlouho necítil. Sežrala cokoliv, co jí přišlo do cesty. Zanechala za sebou jen myšlenky.

Konečně bys to zabalil.

Horko těžko se postavil. Stálo ho to spoustu sil. Nesedět u zdi, nikdy by se mu to nepovedlo.

Všem by se ulevilo.

Neskutečně pomalu se došoural do kuchyně. Voda na čaj už byla bůhví jak dlouho hotová. Nevšímal si jí. Zapřel se rukama o linku.

Taková nicka.

Poslepu nahmatal šuplík s příbory.

Všechno jsi posral.

V pravé ruce svíral rukojeť nože a přemlouval sám sebe, aby ho vytáhnul. Jenže nůž je hrozně nepraktický. Udělá spoustu bordelu a hrozí, že se mu to nepovede.

V hlavě mu začalo bzučet. Zavrtěl jí, ale vůbec to nepomohlo. Co měl udělat pro to, aby ten hluk zmizel? Zacpal si uši, bezvýsledně. To si má snad prostřelit hlavu? Ta myšlenka ho zaujala, ale nestihl se jí pořádně věnovat, protože uslyšel bouchnutí vchodových dveří. Tak hlasitý zvuk se dostal i přes otravné bzučení.

Pustil rukojeť nože a opatrně zavřel šuplík, aby nenadělal hluk. Jaká byla šance, že se sem právě někdo vloupal? Možná si měl ten nůž nechat, aby se měl čím bránit. I když, záleželo na tom? Hlavní je toho bastarda zneškodnit, kdyby se náhodou někdy vrátila Miranda. Jestli při tom udělá Bryanovi díru do břicha, bylo irelevantní.

Otočil se. Bzučení v hlavě konečně přestalo. Kroky byly poměrně tiché a lehké. Dotyčný evidentně nechtěl být odhalen. Ani neměl boty. Bryan se pomalu přesunul ke dveřím a dal si pozor, aby nebyl skoro vůbec slyšet. Aspoň něco pozitivního si z armády přivezl. Zloděj se blížil. Znovu zalitoval, že nemá nůž, ale už nebyl čas se pro něj vracet. Přitiskl se ke zdi a téměř nedýchal. Tak pět šest vteřin a vetřelec se ocitne ve vchodu do kuchyně.

Vše si odpočítal a přesně včas udělal krok dopředu. Druhá osoba vyjekla. Už chtěl dotyčného poslat k zemi, ale okamžitě se zarazil. Ten křik zněl žensky a ty vlasy...

Miranda obě ruce vztáhla k hrudníku a vyděšeně lapala po dechu. Povolil v ostražitosti a snažil se ignorovat divoce bušící srdce. Nikdo se sem nevloupal. Jen sem vešla ona. Ale proč šla tak potichu?

„Proboha, Bryane, co tady sakra děláš?"

Opřel se o futro dveří a prohlédl si ji. Pokoušel se vypadat sebevědomě, a ne jako člověk na pokraji kolapsu, co před chvílí přemýšlel nad tím, že si podřeže žíly.

„Dorazil jsem z práce. Proč se tu plížíš?" ačkoliv se snažil ze všech sil, hlas se mu stále třásl. Zatraceně.

Nevypadala, že by si ničeho všimla. „Myslela jsem, že spíš, tak jsem tě nechtěla vzbudit. Proč ses tady plížil ty?"

Uhnul pohledem. „Měl jsem za to, že se sem někdo vloupal."

„Proč by se sem někdo vloupával?" zasmála se nervózně. „Nikdo k tomu nemá nejmenší důvod."

„Já vím, jen..." zasekl se a zajel si levou rukou do vlasů. Co chtěl vlastně říct? „To je jedno. Prej ti volal William."

Vzduch v místnosti jako by se ochladil o deset stupňů. Naskočila mu husí kůže. Miranda ztichla a podívala se na něj. Nedokázal určit, jestli je naštvaná, nebo zkrátka jen zklamaná.

„Ano, volal mi." Víc toho neřekla.

Kdyby mohl, propadl by se na místě do země. Možná si vážně přišla pro svoje věci. Teď si před jeho očima sbalí, zamává mu na rozloučenou a už ji nikdy neuvidí. A pokud ano, tak to bude z druhého konce ulice, a jakmile si ho všimne, zapluje ke Carol. Anebo sbalí kufry jemu. To by dávalo mnohem větší smysl. Donutí ho si zabalit, vyprovodí ho ke dveřím. On dojde k sobě a tam se upije k smrti. Anebo si dojde koupit zbraň a prostřelí si hlavu. Protože tohle bez ní nezvládne.

„Já..." začal, ale netušil, jak pokračovat.

„Piješ. Nepřestal jsi s tím." Neobviňovala ho, bylo to jen konstatování faktu. A to na tom bylo nejbolestivější.

V první chvíli ho napadlo jí zalhat. Začít tvrdit, že alkohol do úst nevzal od chvíle, kdy jí všechno slíbil. Že je poctivý a nikdy by ji neobelhal. Jenže i jeho pochroumanému mozku došlo, že pokud to zkusí, Miranda se opravdu otočí na podpatku a už nikdy, doslova nikdy, ji neuvidí. Musel říct pravdu. Jenže i v tom případě hrozí, že ho opustí, protože pozná, že jí lhal, a mít doma lháře, alkoholika a blázna nikdo nechce, natož ona, co si toho už takhle vytrpěla dost.

Sevřelo se mu hrdlo a okraj zorného pole zešedl. Ježíši, jestli ji teď odežene, tak už se nedokáže dát dohromady, uhnije sám v sobě, propadne se do temnoty a jediným vykoupením bude kulka. Jenže, je si jistý, že i když ona zůstane, tak tu kulku nebude chtít vyhledat?

Nadechl se, aby konečně něco řekl, ale zrak se mu zamlžil. Zkurvený slzy, nemohly přijít v míň vhodný moment. Zamrkal, aby je rozehnal, ale i tak mu jedna stekla po tváři. Sklopil pohled k zemi. Připadal si potupený a zranitelný. Tak před ní nesměl vypadat. Měl jí dát pocit bezpečí. A brutálně selhal. Dvě další slzy si razily cestu po jeho obličeji.

„Bryane?" Nezněla vyčítavě. Spíš starostlivě.

Tentokrát se k ní otočil zády. Už to nevydržel. Jestli mu teď oznámí, že má všeho dost a odchází, tak ji odprosí na kolenou, aby ho neopouštěla. Až tak hluboko klesl.

„Myslel jsem, že se z těch prášků zblázním," zachraptěl a překvapil sám sebe tím, jak uboze zněl. „Musel bych si udělat díru do hlavy, abych nepil. I jsem nad tím chvíli uvažoval. Ale pak mi došlo, že... že to není dobrej nápad." Ale i tak jsem si chtěl před chvílí rozřezat žíly. Kdybys nepřišla, tak bych to dost pravděpodobně udělal.

„Ach, Bryane," hlesla a objala ho zezadu. „Ať tě to ani nenapadne. Nějak to zvládneme. A to pití taky ukončíme."

Ukončíme, jo, ukončíme to. Ale co všechno?

„Než jsi přišla, tak jsem..." zarazil se. Co jí teď jako řekne? Že uvažoval nad tím, že se zabije?

„Tak jsi co?" pohladila ho po paži.

Chtěl jsem umřít. Zabít se. Držel jsem v ruce nůž. Je mi tak příšerně zle, Mir. Nevím, jestli si to umíš představit. Kdybych mohl, tak vyměním sebe za kohokoliv z kluků, a nejvíc Petera. Nechápu, jak mohla přežít troska jako já, a super kluk jako Peter, kterej založil rodinu a staral se o tebe pořád, to odskákal. Jenom kvůli mně. Chci odejít pryč, Mir. Natrvalo. Už nevím, co mám dělat. Pomůžeš mi se z toho dostat? Protože já to neumím a jediný, co chci, je koupit si pistoli a zastřelit se u sebe doma, abys mě pak nenašla ty, ale kdokoliv jinej.

Asi jsem právě i vymyslel, jaká by to byla. G19.

„Myslel jsem, že ses sbalila a odešla." Poloviční pravda není lží. No ne?

„Prosím tě. Víš, že bych nikdy neodešla." Přitiskla se k němu pevněji a vtiskla mu pusu na krk. „Miluju tě a nikam neodejdu. Přísahám."

„Děkuju," pronesl a myslel to upřímně. I tak se mu před očima míhal obraz G19. Jedna z nejprodávanějších. Když bude chtít, povede se mu to na první pokus.

Ale co když odejdu já?