Těžká papírová taška, kterou nesl, byla na boku lehce natržená. Byl vyslán na nákup, protože Miranda pracovala. Dostal i seznam. Obsahoval snad všechno možné, musel kvůli tomu proběhnout celý obchod, jen mrazáky mohl vynechat. Na konci tohohle výčtu položek stál jednoduchý vzkaz: Plus si kup, co budeš chtít, tohle je jen nejnutnější jídlo, pendreky nebo něco podobného se tam ztratí. :)

Už se naštěstí blížil k domu. Šance, že se mu nákup vysype na ulici a on ho bude muset sbírat po všech čertech a nejlépe se i bude muset vrátit zpátky do krámu, aby znovu vzal něco, co se rozbilo, se začala blížit nule.

Odemkl si, zatímco nákup horko těžko svíral v pravé ruce. Stálo ho to dost sil. Prsty na levé ruce se mu sice už třásly o trochu méně, ale pořád mu dělalo problém trefit se do klíčové dírky a tentokrát se to povedlo až napodruhé.

Boty z nohou skopl skoro za chůze, levou nohou zavřel dveře. Nákup potom položil na linku a začal ho pomalu vybalovat. Snažil se u toho na nic nemyslet. Šlo o nutné jídlo, nic z toho nebylo navíc, sama Miranda to psala, takže musela mít pravdu.

Když už se nacházel na dně tašky, pousmál se. Nakonec Mirandu poslechl a vážně si něco koupil. Jen nešlo o pendreky ani sušenky, se kterými asi počítala. Vytáhl ven lahev plnou zlatavé tekutiny. Neodolal a otevřel ji. Z té vůně se mu málem podlomila kolena. Ježíši, konečně. Na nic se netěšil víc. Olízl hrdlo lahve. Kdyby byl kočka, spokojeně by teď vrněl.

Raději ale whisky zase zavřel a pro jistotu otevřel okno, aby se jakékoliv stopy po ní vyvětraly. Zbývalo vymyslet, kam ji schová. Žádné místo vlastně nebylo bezpečné. Všude hrozilo, že se tam Miranda dostane, přece jen tu bydlela. Tudíž zbývala jediná možnost – jeho dům.

Hodil tedy lahev zpět do tašky, zavřel okno a šel si obout boty. Potom se vydal k sobě. Bylo divné se tam vracet. Občas tam zašel pro oblečení a vyzvednout si poštu, ale moc dlouho tam nepobyl. Soused si musel myslet, že umřel. Jenže tentokrát potřeboval ve svém bytě najít místo, kam Miranda nepoleze.

Cesta uběhla rychle, což bylo pravděpodobně tím, že po celou dobu si v duchu procházel svůj dům a řešil, které místo bude ideální. Rozhodně nemohlo jít o kuchyň. V koupelně asi neexistovalo místo, kam něco takového strčit. Tudíž zbýval obývací pokoj a ložnice. V ložnici už schovával prsten pro Christy. Takže obývák?

Tentokrát mu odemykání šlo lépe. Trefil se na první pokus a v duchu zajásal. Podíval se, jestli ho někdo nesleduje, a vklouzl dovnitř. Zase doma. Po takové době. Sice to tady neměl nijak extra rád, protože vzpomínky na Christy bolely i po takové době, ale pořád za tohle místo platil hypotéku. Byl tady doma.

Zul se, lahev položil na zem, aby mu nevypadla z rukou a nerozbila se. Na takové incidenty měl štěstí. Potom bosky přešel do obývacího pokoje a padl na gauč, tentokrát už se skleněnou lahví v rukou. Odšrouboval ji a zhluboka se napil.

Tohle tak moc potřeboval. Hořká chuť se mu rozplývala na jazyku a pálila ho v krku, ale on pořád pil, dokud se nepotřeboval nadechnout, teprve tehdy odtáhl rty od hrdla a pořádně se nadechl. Říhnul si. Položil si nohy na stůl. Pousmál se. Konečně. Jako by mu najednou pod nohama narostla pevná půda, o kterou se mohl opřít. Jistota známého se přes něj přelila jako záchranná vlna.

Ačkoliv mu doktorka i lékárnice kladly na srdce, aby na své léky nepil, velmi brzy mu došlo, že jinak to nepůjde. Bral je dva týdny. Neustále ho třeštila hlava, první dny měl dokonce střídavě teplotu. Volal doktorce, která mu ale řekla, že je to normální a má zavolat, kdyby se mu přitížilo nebo vysoká teplota trvala další dva dny. A co bylo nejhorší – pořád usínal. Kdykoliv, kdekoliv.

Ospalost se stala jeho součástí a on to nenáviděl, protože jakmile si někde sedl jen na pět minut, už se mu zavíraly oči. S čímž se špatně jezdilo do i z práce, pracovalo nebo normálně žilo. Doufal, že ho léky navrátí do normálního fungování, jenže on měl pocit, že tohle je ještě horší jak stav předtím. Tehdy aspoň nevypínal při každé volné chvíli.

Bolest hlavy ho vyčerpávala ještě víc. Jediné chvíle, kdy na chvíli přešla, bylo po sexu a – jak záhy zjistil – po alkoholu. V ty momenty si mohl užívat chvilky klidu, které ale bohužel netrvaly věčně. Po sexu proto musel jít co nejdřív spát, což stejně nebyl problém, protože se o slovo hlásil ten druhý otravný vedlejší účinek prášků. Ale nesnášel to. Stalo se pravidlem, že jakmile došel domů z práce, odpadl v křesle. Pak ho Miranda budila k večeři, potom byl chvíli vzhůru – tehdy se většinou odehrával jejich veškerý fyzický kontakt – a následně se snažili pár minut konverzovat, což vždycky skončilo tím, že usnul uprostřed věty. Tahle bezbrannost byla k ničemu. Nepomáhala, jen ho dělala ještě zranitelnějším. K čemu mu byla věčná únava? Předtím sice měl záchvaty, ale jinak zvládal žít. Tomuhle se žití říkat nedalo.

Ovšem alkohol pomáhal. Zatím zkoušel jen pivo, ale věřil tomu, že whisky bude stokrát lepší. Po pití se sice dostavila ospalost, ale aspoň zmizela bolest hlavy. A taky ta podělaná otupělost. Ta ho pronásledovala od návštěvy hřbitova, ale po nasazení medikace se zhoršila. Netušil, kdy měl naposledy z něčeho radost. Vlastně věděl – před pár minutami, když se konečně napil zlatavé whisky.

Tušil, že bude mít problém, pokud Miranda přijde na to, že se opil. Nepřerazí ho vejpůl, ale rozhodně zchladne a zabije ho pohledem. A bude zklamaná a on to bude mít na talíři pěkně dlouho, což se jí nedivil, ale momentálně to nepatřilo mezi jeho starosti. Teď byl tady a teď, v obývacím pokoji s alkoholem proudícím útrobami.

Bude si muset několikrát vyčistit zuby, nejlíp i vykouřit alespoň tři cigarety, sníst nějaké menší jídlo a potom zalézt do postele, aby neviděla, jak se motá. Přece jen nějakou chvíli nepil a celý den nejedl, tudíž nástup opilosti mohl proběhnout během několika následujících vteřin a vydržet nějakou dobu.

Narovnal se. Musí tu lahev schovat, jinak sem šel docela zbytečně. Alkohol zatím nezačal nijak moc účinkovat, jen cítil, jak pomalu mizí jeden z jeho nových blízkých kamarádů. Najednou neměl pocit, že si potřebuje prostřelit hlavu, aby to přestalo.

Postavil se a rozhlédl se po pokoji. Které místo je nejlepší? Už věděl. Vytáhl ven šuplík, který se nacházel v jeho gauči. Byla tam spousta prachu, protože ho snad nikdy nepoužil. Christy tam skladovala svoje časopisy a některé knihy, ale od té doby, co odešla, ho ani nenapadlo se tam podívat.
Ujistil se, že je víčko dobře utažené, a uložil lahev dovnitř. Potom šuplík zasunul zpět. Skrýš hotova. Teď se vrátit domů.

Když si zavazoval tkaničky, cítil, že alkohol už se pomalu plíží dál. Za chvíli se začne motat a potom hrozí, že odpadne. Naštěstí zesiloval jen tenhle účinek. Projela jím vlna studu. Vážně se sem tajně plížil, aby tu schoval flašku před Mirandou? Zrovna před ní? Dělalo to z něj nefalšovaného alkoholika?

Zavrtěl hlavou a vyšel ven. Zamknul. Cesta zpět do Mirandina domu byla těžší. Mermomocí se snažil nevypadat opile, takže šel pomalu a soustředil se na každý krok. Do toho ho pomalu ovládala únava. Raději si po cestě vykouřil dvě cigarety, kdyby náhodou usnul hned po příchodu a nestihl si ani vyčistit zuby. Modlil se, aby zrovna tenhle den nejela Miranda o trochu dřív a nepotkala ho venku. Nebo aby tudy nešla Carol. Jakmile si na ni vzpomněl, přidal do kroku.

Už to přicházelo. Lehce rozostření vidění. Běžně viděl docela obstojně, ale teď musel neustále mhouřit oči. Překážky v cestě mu nedělaly problém, nápisy už ano. Nejhorší bylo, že se v tomhle stavu ještě musel stihnout o sebe alespoň trochu postarat, jinak bude mít problém. Další hádka by se rovnala sebevraždě, zvlášť když nebyl střízlivý. Mohl by říct něco, čeho by později litoval. Co konkrétně by to bylo? Možná nějaká hloupá poznámka. Něco o Carol. Nebo o jejich vztahu.

Vedro práci alkoholu ještě urychlilo. Šel rovně, ale musel si neustále opakovat, aby zastavil na přechodu. Hlavně zastav, hlavně zastav, hlavně zastav. Kdyby si to tolikrát nepomyslel, určitě by vběhl pod auto. Nakonec se mu podařilo dostat se až ke dveřím. Ačkoliv nechtěl, zapřel se o ně plnou vahou. Jediné štěstí, že tu kliku neurval.

Všiml si pohybu v okně vedlejšího domu. Sousedka. Samozřejmě. Kdyby ji nezahlédl, skoro by si začal dělat starosti o její zdraví a zdraví celé místní komunity. Rychle si ho prohlédla a zase zatáhla záclonu. Pravděpodobně se v nejbližší době vydá na cestu po sousedství, aby jim všem vyzvonila, že přišel k Mirandě domů a vypadal opile. Děkoval bohům, že začal brát ty léky, alespoň to na ně mohl svést. Ne, Mir, vážně jsem nepil, ta sousedka lže, přece víš, jak jsem po těch prášcích mimo.

Horkotěžko odemkl a vpadl dovnitř. Zatraceně, to mu to předstírání moc nešlo. Musí se víc snažit, jestli nemá být nic poznat. Zabouchl dveře a málem se svezl na podlahu. Sám sobě se zasmál. Když takhle bude dál pokračovat, tak si o něco rozbije hlavu. Opřel se o zeď. Co že to chtěl udělat?

Jídlo. Chtěl se najíst. Aby trochu vystřízlivěl. Došel do kuchyně. Dva kusy chleba, to by mělo stačit. Naházel je do sebe během minuty. Najednou to šlo hladce, bez potíží, na to nebyl zvyklý. Nalil si do sklenice vodu a hltavě ji vypil. Tohle by mu mělo pomoct dát se trochu dohromady.

Únava ho pomalu udolávala. Ale ještě potřeboval ty zuby. Jestli si je nevyčistí, bůh ví, jak to s ním dopadne. A všem muselo být jasné, že dobré konce se zrovna jemu vyhýbaly obrovským obloukem. Tudíž musí do té koupelny. Jestli tu ještě chvilku zůstane, hrozí, že Mirandu potká ve dveřích.

Odrazil se od kuchyňské linky. Ten pohyb se mu líbil. Tlumeně se zasmál a zkusil to znovu. Jako by se houpal na houpačce. Tam a zase zpátky. Ještě jednou. Ale teď už opravdu naposledy, jinak nic nestihne. Když skončil, rozesmál se. Proboha, jak dlouho už se takhle nezasmál? Přes půl roku?

S velkým sebezapřením se odšoural do koupelny. Opláchl si obličej a doufal, že ho studená voda trochu probere, ale nestalo se tak. Všudypřítomné teplo účinky alkoholu zesilovalo a voda neměla nejmenší šanci. Do toho se mu chtělo čím dál víc spát. Musí si pospíšit, než tady sebou sekne.

Dát si na kartáček pastu mu asi nikdy netrvalo tak dlouho. Třásly se mu ruce, viděl rozostřeně, usínal. Povedlo se mu to, ale o vzezření bylo lepší nemluvit. Doufal, že mu žádný větší kus nespadl na podlahu. V tomhle stavu by si ho nevšiml a akorát do něj šlápl. Měl by pak ponožky od zubní pasty. Jaké na sobě měl vlastně ponožky?

Sklonil hlavu, aby si je prohlédl. Rozpíjely se mu před očima, ale všiml si, že jsou modro-černé. Jen netušil vzor. Proužky? Kolečka? Tady shora to všechno vypadalo stejně.

Strčil si kartáček do pusy a opřel se o umyvadlo. Na chvilinku vystřízlivěl. Nechápal, jak ho mohla takhle skolit jen zhruba třetina whisky. Napil se z ní pořádně, ale nemohla to být ani polovina. Ale vypadal, jako by si dal celou flašku. Měl se radši nejdřív najíst. Nebo možná vůbec nepít.

Zavrtěl hlavou a začal si čistit zuby. Nenene, kdyby se nenapil, tak by se zbláznil. Ta bolest hlavy byla nesnesitelná a jeho vlastní myšlenky taky. Potřeboval to, potřeboval se vypnout. A teď se potřeboval co nejdřív dostat do postele.

Odplivl si a vypláchl si pusu. Kartáček položil na okraj umyvadla. Když se pro něj natáhl, spadl na podlahu. Mávl nad tím rukou. Na zem se toho vejde. Zvedne ho, až se vzbudí. Došel do ložnice. Měl by se převléknout. Ale to stálo spoustu času, který neměl, protože se opil a pomalu usínal.
Sedl si na postel. Chtěl si sundat kalhoty, ale dokázal si jen povolit pásek. Ještě tričko, honem. Nestihl to. Zívl a padl naznak do peřin. Do čtyř sekund o sobě nevěděl.

Něco ho probralo. Trhl sebou a pootevřel oči. Pálily ho. Přivykal si na světlo. Co ho probudilo? Otočil hlavu doprava a znovu sebou cukl. Seděla tam Miranda. Prsty levé ruky ho hladila po předloktí.

„Jsem ráda, že když už chrápeš, tak je to tak potichu, že tě skoro není slyšet a musím kontrolovat, jestli dýcháš," pousmála se.

Dívala se na něj a on cítil, že mu vidí až do žaludku. Ten pohled, proboha. Vypadala, jako že to všechno ví, že před ní nic neskryje, že se musí okamžitě přiznat. Že ji zklamal, protože slíbil, že s tím přestane. Do očí mu vhrkly slzy, ale rozmrkal je.

„Promiň," zachraptěl. Netušil, jestli se omluvil v reakci na její poznámku, nebo se snaží omluvit všechno, co udělal, dělá a udělá. Omluvit se za to, že vůbec žije.

„To je v pohodě, nemusíš se omlouvat. Zase tě zmohly ty prášky?"

Teď. Máš šanci jí všechno říct. No tak. Udělej to.

Podíval se jí do očí a viděl v nich snad veškerou lásku, kterou v sobě ještě chovala. Jestli přizná, co provedl, už nikdy se tam neobjeví.

„Jo, to ty léky."

Lhal jí. Klesl na samotné dno pekla. Netušil, jestli na ni po tomhle bude moct ještě někdy pohlédnout a neumřít hanbou. Tolik se styděl. Tak šíleně moc. Zase mu zaslzely oči. Tentokrát je nechal být.

Vtiskla mu rychlý polibek na čelo. Měl pocit, že vážně o všem ví a jen čekala, zda přizná pravdu.