Před regálem se sladkostmi stál už deset minut a pořád se nemohl odhodlat natáhnout se pro jednu čokoládu. A to ještě tu nejlevnější. Vždycky se váhavě naklonil vpřed, už zvedal ruku, ale hned nato ji stáhl zpět. Čokoláda nepatří mezi nejnutnější věci, bez ní zvládne žít. Měl by odejít, popadnou ty stejné věci jako vždycky, zaplatit a pelášit domů. Jenže on ji vážně chtěl.

S povzdechem se otočil se k odchodu.

„Vy na to nemáte peníze?"

Zvedl hlavu. Mluvila na něj drobná hnědovláska se dvěma copánky.

„Prosím?"

„Ptám se, jestli na to nemáte peníze. Že jste vypadal, že to fakt chcete, ale pak jste se otočil."

„N-ne, teda ano, totiž," nadechl se, aby přestal plácat páté přes deváté, „mám na to peníze."

„Tak proč si tu čokoládu prostě nekoupíte?"

Nenápadně si povzdechl. Jo, kdyby to bylo tak jednoduché, tak by to udělal. Pro ni to znamenalo si jen stoupnout na špičky, vzít si, co chce, a měla vystaráno. Pro něj koupě téhle jedné věci znamenala několikadenní přemlouvání, že nevadí, když si taky konečně něco dopřeje, následované utápěním žalu alkoholem a vyčítáním si, že neumí normálně fungovat.

„To je složité," řekl a raději odešel pryč. V hlavě se mu zrodila nenápadná myšlenka, že zvládl hovor s cizí osobou a nijak u toho nepanikařil, což je úspěch, který by se měl oslavit. Přinutil se tedy vzít jedno balení pendreků, nic víc.

Po pár minutách konečně vyšel z obchodu a nadechl se čerstvého vzduchu. Sice se mu hned poté spustila rýma, ale na tom nezáleželo. Nenacházel se v uzavřeném prostoru s hordou lidí, a to bylo hlavní. Rozhlédl se po ulici, aby zjistil, kolika osobám se bude muset vyhnout, a s potěšením zjistil, že i přes hezké počasí jich není venku tolik. Tenhle den se vyvíjel čím dál lépe, když vynechal to fiasko s čokoládou.

„Dobrý den," ozvalo se kousek od něj poměrně tiše.

Otočil se přesně včas, aby spatřil bledý obličej Mirandy Delové, než ho sklopila k zemi a pokusila se projít kolem něj.

„Dobrý den. Jak vám je?"

Zarazila se a nervózně si ho prohlédla. Evidentně jí bylo nepříjemné, že se na takovou věc ptá venku, mezi lidmi, kteří je mohou poslouchat. Uvědomil si, že možná měl být raději zticha.

„Lépe než včera, ale hůř než předevčírem. Vy to nesete dobře?"

„Pár skleniček whisky a výčitky, nic, na co bych nebyl zvyklý," zamumlal a prohlédl si ji. „Mrzí mě, že jsem vám tohle způsobil."

„Nevyčítejte si to. Kdo chtěl znát pravdu? Já. Můžu si za to sama..."

„Beze mě by vás to ani nenapadlo..."

„Když jsem si vzala vojáka, musela jsem čekat, že to jednou přijde."

Na to neměl co odpovědět. Promnul si ruce, načež kývl k obchodu. „Jdete nakupovat?"
Vzápětí si chtěl jednu vrazit. Proč pokládal takové hloupé otázky? To neuměl vymyslet něco lepšího?

„Ano, to jdu. Vy už jste to, jak tak koukám, stihl přede mnou." Pokusil se látkovou tašku schovat za záda, ale byla rychlejší, naklonila se a hned se zpátky narovnala. „Proč kupujete jen chleba, pendreky a fazole?"

Rozpačitě přešlápl. Připadal si před ní jako malý kluk, kterého se právě maminka zeptala, kdo rozbil to okno u sousedů. V tu chvíli mu došlo, jak moc na něj žena naproti němu působí mateřským dojmem. Škoda jen, že přišla o toho jediného člověka, ke kterému mohla tento cit řádně projevit.

„To je na dlouhé vyprávění..."

„Času mám dost," odpověděla a na důkaz svých slov se podívala na hodinky na levém zápěstí.

„Vždyť jste chtěla nakoupit," snažil se ze situace vybruslit. Vážně netoužil po tom zrovna jí vysvětlovat, že ho válka takhle poznamenala. Už tak byla dost zničená, nemusela ho ještě litovat kvůli takovým blbostem.

„Když tu počkáte, můžete mi to říct cestou domů."

Povzdechl si. Když teď odejde, bude vypadat jako srab. A když zůstane, tak jako slaboch, který se neumí pořádně najíst.

„Fajn," hlesl.

Pousmála se a zanechala ho tam samotného na jarním slunci, se spoustou pylu. Otřel si nos a raději se postavil na kraj chodníku, aby nepřekážel kolemjdoucím. Moc jich zde nebylo, ale nehodlal riskovat. Zatímco Miranda nakupovala, neustále smrkal a proklínal se za tak hloupý nápad. Co jí vůbec řekne? Sluší se to, takhle se bavit s manželkou svého zesnulého kamaráda? Není to nevhodné?

Myšlenky mu zabloudily k včerejšímu odpoledni. Vyčítal si, co jí způsobil. Nechtěl ji takhle zlomit. Jenže se to stalo a on se bál, že tohle už nenapraví. Vytáhl na světlo něco, co mělo zůstat skryto. A ona ho další den potká a začne se s ním normálně bavit. Sice na ní šlo poznat, že je stále otřesená a smutná, ale mluvila s ním, jako by za to snad nemohl. Možná vážně věřila, že je to její vina. Ale to přece nebyla pravda, nemohla za to, že ho to napadlo. Truchlila podruhé za stejného člověka jen kvůli němu.

Nenápadné odkašlání ho vytrhlo z přemýšlení. Stála kousek od něj, lehce shrbená, s kruhy pod očima, bledým obličejem a lehkým úsměvem.

„Nějak jste se zasnil."

„Jo, to se mi občas stává," mávl nad tím rukou.
„Půjdeme?"

Přikývla. Šla vedle něj se sklopenou hlavou. Poměrně tichou ulicí se rozléhal klapot podpatků.

„Řeknete mi, proč si kupujete jen tyhle věci, nebo se raději nemám ptát?"

Nervózně si odkašlal. Poví jí to? Měl by? Není to od něj hloupé?

„Víte, ono to není nijak zajímavé povídání, jde jen o můj... psychický blok," dostal ze sebe a skousl si ret. Mluvit o tom s někým venku mu nebylo úplně po chuti.

„Aha... To je mi moc líto."

„Ale nemusí, je to můj boj."

„Kvůli válce?"

Tak nevinně položená otázka. Lehce jí splynula ze rtů jako malé pírko. Jenže když se dostala k jeho uším, proměnila se v kulku, která se zanořila hluboko do těla a nechala po sobě ohyzdnou ránu. Roztřeseně se nadechl. Šlo to těžko, hruď měl sevřenou úzkostí.

„Jo," zamumlal.

„Tak to asi chápu. Kdybych byla dlouho někde, kde není co jíst, měla bych pak pocit, že musím kupovat jen to nejnutnější."

Nevěřícně na ni pohlédl. Dokonce se zastavil. Vážně to řekla? Doopravdy chápala, co se mu honilo v hlavě? Nedělala si jen legraci?
Trvalo jí ještě pár kroků, než si uvědomila, že vedle ní není.

„Řekla jsem něco špatně?"

„Ne, ne, to ne. Právě... právě naopak."

„Jak to myslíte?"

„Vystihla jste naprosto přesně můj problém. Překvapilo mě to, protože... lidé to obvykle nechápou a mají mě za blázna, když jim to řeknu. Podle nich to nedává smysl a měl bych si spíš naopak užívat, co hrdlo ráčí, když jsem poznal, co to znamená nedostatek," vychrlil horlivě. Netušil, jak dokázal takhle pro něj obtížné téma řešit se skoro neznámou osobou venku, ale když to vypustil ven, cítil, že se mu maličko ulevilo. Jako by mu z hrudi spadlo malé závaží.

„A proč zrovna fazole, pendreky a chleba?" zeptala se opatrně, když zase pokračovali v chůzi.

„Fazole a chleba jsme s klukama jedli běžně," ostře se nadechl a otřel si nos.

„Neničíte si tím žaludek?"

Uchechtl se. Starost v jejím hlase ho pobavila. Oni tam mrzli, a ona se bála, jestli nemá po jediném jídle, které měli, zničený žaludek.

„Možná, ale koho to v té době zajímalo? A teď jsem rád, že sním aspoň něco."

„To je ten blok tak velký, že jíte jen tohle? Už tři roky?" vyhrkla překvapeně a prohlédla si ho. Asi posuzovala, jestli vypadá jako někdo, kdo se takovou dobu živí jen dvěma, výjimečně třemi potravinami.

„Tři a půl," opravil ji. „A ano, v podstatě jím jen tohle. Když teda nepřijede matka a nerozhodne se mě zachránit svojí polévkou nebo něčím podobným."

„Zní to hrozně. Já bych to na vašem místě už asi nemohla ani vidět."

„Zvykla byste si, kdybyste měla po všem jiným tak silný výčitky, že byste se musela opít, abyste mohla usnout," pronesl tiše. Nechtěl to vyslovit nahlas, přišlo mu to jako špatný nápad, ale vyšlo to z něj samo. Kde se to v něm vzalo? Normálně nebyl takhle upřímný, pokud šlo o něj.

„Je mi moc líto, že si tímhle procházíte," řekla a zastavila se. Už byli u jeho domu. Postávali před zahradou, slunce jim pralo do zad a soused si cosi tiše brumlal pod vousy.

„Každej má něco."

„A co ty pendreky?" zeptala se váhavě.

„Ty jsou za odměnu..."

Měl pocit, že by se slušelo pozvat ji dovnitř, uvařit čaj a pokračovat v konverzaci. Na to se ale necítil. Potřeboval si všechno srovnat v hlavě a odpočinout si. Přítomnost další osoby by ho jen rozptylovala a znervózňovala.
Patrně to cítila stejně, nebo alespoň poznala, že on o nic takového nestojí, protože si odkašlala.

„No, tak já už půjdu. Děkuju za doprovod i povídání, hodně pro mě znamená, že jste mi to řekl. Snad se někdy pořádně najíte. Tak na shledanou."

Ladně se otočila, až se divil, že si na podpatcích nezlomila nohu, a vykročila směrem domů.

„Na shledanou," zavolal na ní, načež konečně překonal těch pár kroků, co ho dělilo od vchodových dveří, a odemkl.

Až když si o deset minut později sedal na gauč se sklenicí whisky v levé ruce a cigaretou v pravé, došla mu důležitá věc. Tohle bylo poprvé, co po cestě domů nepanikařil, a dokonce ani nevnímal lidi kolem. Jen nevěděl, co za to mohlo. Jestli fakt, že probíral s dalším člověkem bolestivou a nepříjemnou část své osobnosti, nebo ona osoba. Raději zavrtěl hlavou a napil se. Byl jen rozhozený mluvením o sobě a svých problémech, nic víc se za tím neschovávalo. Kdyby si povídali o počasí, dával by mnohem větší pozor na dění kolem. Jenže tohle se ho příliš dotýkalo, tudíž se do vyprávění ponořil a nezbývala mu energie na soustředění se na okolní věci.
I tak to ale byla příjemná změna.