Netrpělivě poklepával ukazováčkem na desku stolu. Čekání mu jindy tolik nevadilo, byl zvyklý setrvat v určité pozici na stráži klidně pár hodin, ale tentokrát se třásl nedočkavostí. Otec volal, že mu něco důležitého musí říct, ale raději to poví osobně, po telefonu mu to totiž přišlo nepatřičné. A proto už se hodinu vrtěl na pohovce, mnul si ruce a pořád dokola četl týden staré noviny. Napil by se, jenže otec míval nemístné poznámky, když z něj cítil alkohol.

Co by se tak mohlo stát, že kvůli tomu chtěl přijet? Něco s matkou? Je v nemocnici? Ne, to ne, takovou věc by mu pověděl rovnou. Možná se naskytla nějaká dobrá pracovní nabídka. Nebo umřel někdo z rodiny. Čím déle hádal, tím černější byly jeho myšlenky. Nakonec zaklel, zvedl se, došel do kuchyně a nalil si skleničku whisky. Víc nesmí, i kdyby chtěl sebevíc. Tahle jedna zastaví třas rukou a nervozitu, ale další už nepřijde. Jakmile ji měl v sobě, doběhl si ještě vyčistit zuby. Nehodlal riskovat, že otec něco pozná.

Když konečně zaslechl prudce brzdící auto, přeběhl mu mráz po zádech, ale zároveň se těšil i děsil, co tenhle šíleně parkující posel přinese za zprávy. Otevřel vchodové dveře a spatřil ho, jak se k němu blíží se zadumaným výrazem na tváři. To neznačilo nic dobrého.

„Ahoj, tak co se stalo?"

„Sednem si k tomu. A ty si vem něco ostrýho k pití."

Starší muž rychle skopl boty a už se hrnul do obýváku, kde obsadil polovinu gauče. Bryana přepadlo zlé tušení. Jestliže mu sám jeho otec řekl, aby si nalil to, co nazýval ďáblovým nápojem, muselo jít o něco hodně špatného. Možná vážně někdo umřel, pomyslel si.

Zmatenější a vyděšenější než před chvílí dal vařit vodu na čaj a vyhlédl z okna. Pěkné, teplé počasí. Jako stvořené na procházku v přírodě. Mohl by se pak pokusit otce přemluvit, aby s ním šel aspoň k místní řece.

Pískot konvice ho vrátil zpět do reality. Roztržitě zalil oba hrnky a donesl je ke stolu v obývacím pokoji. Potom se posadil a podrbal se na zátylku.

„Takže?"

Starší muž se stále neměl ke slovu. Jen si prohlížel pokoj, občas se trochu zamračil, ale jinak mlčel. Nakonec si odkašlal.

„Včera... se u nás stavila Christy. A dala nám tohle," podal mu bílou obálku. „Prej je na nás, jestli ti to ukážeme, ale já si myslím, že bys to měl vědět, i když máma s tim nesouhlasila."

Třesoucími prsty obálku otevřel. Vyndal z ní tvrdý, hrubý papír. Po okrajích zdobený třpytivými růžemi a všemožnými kudrlinkami. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Věděl, co najde uvnitř, věděl, že jediná věc, která ho překvapí, bude druhé jméno. A proto se bál oznámení rozevřít. S výdechem otevřel oči a udělal, čeho se nejvíc děsil. Bodlo jej u srdce, ale jinak se zatím držel. Žádné slzy, dokonce ani vztek. Jen bolest na hrudi, sípavý dech a neustálé otevírání a zavírání stříbřitého svatebního oznámení.

„Seš v pohodě?"

Zamrkal. Je v pohodě? Nebo se za chvíli složí jako domeček z karet?

„Jo, jen... mi dej pár minut..."

Nejvíc nechápal, jak se to mohlo stát tak rychle. Vždyť byla sama docela krátce. To si během čtyř měsíců našla tak velikou lásku, že se hned musela vdát? Ne, taková ona nebyla. Vždycky si věci několikrát rozmýšlela a nikdy neudělala neuvážené rozhodnutí. Takže –, zavrtěl hlavou. Ne, to nešlo, to by neudělala. Nemohla by ho podvést. Vždyť – byl tři roky pryč. Vlastně by ho mělo překvapovat spíš to, že při jeho návratu stále bydlela tady a ne u toho svého nového úlovku.

Byl vážně tak slepý, že to neviděl? Ty náznaky tam byly. Jen je nevnímal. A vlastně, i kdyby je vnímal, stejně by tomu nezabránil. Ta bezvýchodnost situace ho udeřila jako facka. I pokud by si všimnul, že je něco zle, nemohl by situaci nijak obrátit nebo zachránit. Ona už byla rozhodnutá. Určitě s ním byla po návratu jen ze soucitu. Co na to asi říkal ten její? Vztekal se, že pořád žije se svým skoro bývalým? Vyhrožoval jí, že pokud se s ním co nejdřív nerozejde, opustí ji? Nebo to je pohodář, který ji chápal a nijak netlačil na pilu? Je to taky voják? Nebo nějaký šmudla, co umí akorát ťukat do počítače a zvedat telefony?

Oznámení mu s tichým zašustěním vyklouzlo z ruky a dopadlo na zem. Otec se pro něj natáhl a uložil jej zpět do obálky ležící na stole.

„Vážně dobrý? Nemám volat záchranku?"

Bryana bodl osten výčitek, když si uvědomil, že ten dotaz je myšlen vážně, ne jako vtipná poznámka.

„Dobrý. J-jen nechápu, proč mě tam chce."

„Já ti vždycky říkal, že je ta holka mrcha. Ale ty a máma jste furt mleli, že ne, že je to andílek. Tak vidíš, že jsem měl pravdu. Jen mě mrzí, žes to musel zjistit zrovna takhle..."

„Myslíš, že mě podváděla?"

Cítil na sobě otcův pohled, ale hlavu nechal sklopenou. Nedokázal se na něj podívat. Nechtěl vidět tu lítost v jeho očích.

„Upřímně, nebo mám říct, co chceš slyšet?"

„Upřímně."

„V tom případě si myslim, že minimálně ty dva měsíce to byly. Tipnul bych i dýl. Možná tak rok, když vemu, že se teď berou. Tak rok to bude, no. Ona přece všechno chtěla mít pod kontrolou a nějak nezmatkovala, že jo?"

„Jo," napil se čaje, „to zní jako ona. Teď už mě jen zajímá, proč neodešla v průběhu. Protože... příležitostí měla dost."

„Možná ten frajer bydlí u rodičů, tak ji nemohl vzít k sobě. Nebo tajně doufala, že se brzo vrátíš a ukončíš to."

„A já si toho ani nevšimnul. Myslel jsem, že si dává odstup kvůli mně."

„Není divu, byls na tom blbě."

„To mě neomlouvá," povzdychl si a svěsil ramena. „Bože, připadám si jak kretén."

Otec se k němu naklonil a poplácal ho po rameni. „Na takovýhle situace je lepší máma, ta ví, co má říct... Chceš to nějak probrat nebo tak něco?"

„Nevím, já fakt nevím. Nejradši bych se teď zlil do němoty, abych nemusel myslet na to, že zatímco jsem v bůhvíjaký prdeli mrznul a bojoval o život, moje holka píchala nějakýho idiota."

„Koukám, že se ti vytříbil slovník. Ale nepij, je to nezdravý. To si radši zanadávej a něco rozbij."

Frustrovaně si zajel rukama do vlasů. Bylo mu naprosto příšerně. Dokázal pochopit, že ho opustila. Muselo to pro ni být těžké. Ale že ho podvedla... To bylo nemožné. Vždyť před tím, než odjel, to mezi nimi klapalo. Tak moc, že si ji chtěl vzít. No a co, že byl pryč tři roky. To není tak dlouhá doba, aby nepřežila sama. Mohla jezdit za jeho rodiči, měla kamarádky, měla vlastní rodiče. Nemusela být tady, sama, a stresovat se, jestli se vrátí. Kde ho tak mohla poznat? Někde v baru? Nebo se znali už dřív? Chodila k němu? Tahala ho sem? Spala s ním v jejich posteli?

V tu chvíli se narovnal. Proboha. Určitě tam s ním spala, u starého gauče si vždycky stěžovala, že strašně vrže. Vzal si ji i ve sprše? Na lince? Viděli je tu sousedi?
Toporně se postavil.

„Počkej tu chvíli, hned jsem zpátky," řekl otci a vykročil směrem k ložnici.

Začal přemýšlet, čeho všeho se bude muset zbavit. Kde všude ti dva mohli být. Má snad začít šetřit na nový nábytek do celého bytu? Nebo bude stačit precizní úklid?

Jakmile vešel do ložnice, zavřel za sebou dveře a pořádně si pokoj prohlédl. Jen prádelník, manželská postel, konferenční stolek vedle ní a skříň vlevo u zdi. Představoval si, jak sem Christy toho svého blbce zatáhla. Držela ho za ruku? Nebo měla jazyk až v jeho krku? Přitiskl ji ke skříni, než ji hodil do postele? Shodili při tom ze stolku lampičku?

Přešel k posteli. Pomalu rukou přejel po světle zeleném povlečení. Kupovali ho tehdy spolu. Milovala světle zelenou, připomínala jí louky, na které jako malá ráda chodila. Vztekle popadl peřinu a začal rozepínat bílé knoflíky. Nakonec s tím přestal a povlečení serval silou. Tři knoflíčky odlétly pryč, jeden trefil okno.
Stejně postupoval i s polštářem. Do očí mu vhrkly slzy, ale nepustil je ven. Jen zuřivě vrtěl hlavou a snažil se strhnout povlak. Připadal si tak podvedený, pošpiněný. Jak dlouho ho tahala za nos? Všechny ty večery, kdy jí tu brečel, a ona říkala, že ho má ráda a nikdy by mu neublížila, všechno to byly lži. Odporné lži, které si už tak rok nacvičovala před zrcadlem, zatímco ten její frajer ležel v posteli a prohlížel si ji jako kus masa. A teď mu ta zmije ještě pošle svatební oznámení, aby se přišel podívat, s kým že se to vlastně tahala, zatímco jemu umírali kamarádi jak prasata na jatkách, a popřál jim hodně štěstí v nadcházejícím manželství.

Stoupl si k prádelníku a vysunul první šuplík. Trička vyházel na zem, až konečně na dně, pod červeným trikem, které mu koupila k narozeninám, našel malou tmavě modrou krabičku. Vytáhl ji a otevřel. Ten titěrný prstýnek se mu vysmíval. Chtěl si ji vzít, proboha. Co by asi tak udělala, kdyby si před ní klekl? Co kdyby řekla ano? Scházela by se i s tím druhým? Řekla by mu o něm vůbec? Nebo by všechno tiše ukončila a doufala, že se nikdy nic nedostane ven?

Už chtěl prsten vyndat a rozdupat nebo vyhodit z okna, když přišel otec. Neklepal, nic nekomentoval, jen tiše vešel, přejel rozházené oblečení, povlečení, peřinu i polštář pohledem a zastavil se u Bryanových dlaní.

„Nevyhazuj ho, nikdy nevíš, kdy ho budeš moct použít pro nějakou holku, která za to bude stát."

Vzhlédl k němu zaslzenýma očima. Vážně? Po tomhle má věřit, že potká někoho, kdo bude stát za to? Přesto krabičku zaklapl a vrátil zpět, odkud ji vzal. Potom se opřel o zeď a prudce vydechl.

„Promiň, že jsi mě takhle viděl," hlesl.

„Klidně budu dělat, že se to nikdy nestalo. A teď pojď, musím ochutnat tu tvoji prvotřídní whisku, co schováváš v kuchyni."

Bryan jen nevěřícně zamrkal. Jestliže jeho  celý život abstinující otec chtěl ochutnat alkohol, musel se blížit konec světa. Nic ale nenamítal a šel oběma nalít.

A možná je to pravda, myslel si, když vedle něj seděl na pohovce a poslouchal ho při vyprávění nějaké historky z práce. Možná fakt končí svět. Minimálně ten můj se rozpadá jak ta cigareta pro speciální chvíli, kterou Jolly nosil furt v kapse.