„Připomínáte mi manžela."

Zvedl pohled od šálku s čajem. Nepřipadalo mu, že by byl Peterovi nějak moc podobný. Oba měli hnědé vlasy i oči. Tím jejich podoba končila. Nechovali se stejně, dokonce ani nebyli stejně vysocí. Nevěděl, co jí má odpovědět. Stejně jako po jeho příchodu, nyní nastalo nepříjemné ticho.

Když před patnácti minutami stiskl zvonek, začal uvažovat nad tím, jestli není možné, že ho paní Delová zkrátka vyhodí. Už přemýšlel, co v tom případě udělá, když otevřela. Byla vysoká, hodně vysoká. Hleděla mu zpříma do očí, na dlouhém nose posazené kovové brýle, a věnovala mu naprosto chladný pohled. Kupodivu ale roztála, jakmile zjistila, kdo stojí před jejím prahem. Pozvala ho dovnitř, omluvila se za nepořádek, uvařila mu čaj. A on od té doby, co překročil práh, dokázal vyloudit jen hloupé „dobrý den" a „děkuji".

„Vážně jsme si tak podobní?" dostal ze sebe nakonec a promnul si dlaně.

Pousmála se. Už to nebyla ta ledová královna, jen zlomená žena, která přišla o všechno.

„Máte podobná gesta, víte. Dokonce i v tom křesle sedíte skoro jako on."

„Už mi chybí jen ta cigareta v levé ruce." Vzápětí litoval, že to řekl. Jeho slova ji zabolela, schoulila se do sebe. Ostře se nadechla.

„Nikdy si je neodklepával do popelníku. Nesnášel je. Vždycky jen do skleničky," hlesla a zamrkala. „Ještě jednou bych se chtěla omluvit za tu moji prvotní reakci. Myslela jsem, že jste od novin."

„Novin?"

„Jo, oni tu... čmuchali poslední dobou pořád. Kvůli," zavřela oči a skousla si ret, „kvůli Ellen."

Zastyděl se, když si uvědomil, že to byl vlastně hlavní impulz k tomu, aby za ní došel. Raději to neřekl nahlas, jen se zabořil hlouběji do křesla a upil z hrnku.

„To mě moc mrzí, paní Delová."

„Říkejte mi Mirando." Napřáhla k němu ruku.

„Bryan." Potřásl si s ní. Měla pevný stisk. Věřil tomu, že než se všechno pokazilo, byla to pořádně charismatická a sebevědomá žena. Mrzelo ho, že ji nepoznal v té době.

„Můžu se vás na něco zeptat?"

„Samozřejmě," odpověděl nejistě a očima těkal po okolním nábytku.

„Jaké to je se vrátit zpět? Z války. Víte, občas si říkám, jestli bych Petera po tom všem vůbec poznala. Vždycky byl takový veselý a já to na něm měla ráda."

Tentokrát se do sebe stáhl on. Udeřila na hodně citlivé místo. Už se nadechovala, aby se omluvila, zvednutím ruky ji však zarazil.

„Je to těžké. Neskutečně. Minimálně pro mě, nevím, jak si vedou ostatní. Občas si říkám, že bych tam radši zůstal, než abych byl tady a snažil se znova zapadnout. A člověka to změní opravdu dost. Na druhou stranu mi Peter přišel i na konci stejný jako na začátku..."
Akorát jeho konec přišel o dva a půl roku dřív než ten můj, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.

Nevěděl, jestli všechno jen nezhoršil. Možná chtěla žít v iluzi, že kdyby se vrátil domů, choval by se úplně jinak, byl by radši mrtvý a akorát by se trápil. Podíval se na ni. Seděla vzpřímeně, záda rovná jako podle pravítka, na tváři kamenný výraz. Po pár sekundách se jí oči zaplnily slzami.

„Promiňte," špitla, urychleně se postavila a odešla do kuchyně.

Bryan by si nejradši jednu vrazil. Takhle si tu návštěvu nepředstavoval. I když, co taky mohl čekat, když šel za vdovou a znovu otevřel ránu, kterou se jí možná podařilo alespoň částečně zacelit. A to ještě ani nedošli k tomu nejhoršímu. Neměl tušení, jestli je vůbec dobrý nápad Peterovy poslední chvíle života vytahovat. Lepší by asi bylo se omluvit za obtěžování, poděkovat za čaj a zmizet.

Pomalu se začal zvedat, když vešla zpět. Oči měla zarudlé a opuchlé, zdálo se mu, že zestárla snad o deset let.

„Vy už odcházíte?"

„Já –" klesl zpátky do křesla, „já nevím. Nechci vám přitěžovat, už takhle to určitě nesete zle, natož když přijde někdo jako já."

„Někdo jako vy?"

„Voják... Který byl u vašeho muže, když umíral..."

Upřela na něj velké uslzené oči. Několikrát zamrkala a posadila se na opěradlo křesla.

„Byl jste s ním?" hlesla a objala se rukama.

Zhluboka se nadechl. Už od chvíle, kdy se rozhodl ji navštívit, si tenhle moment přehrával v hlavě. Bylo těžké vracet se ve vzpomínkách k té osudné noci, kdy zahynul skoro celý zbytek jednotky při bombardování. Pach spáleného masa a krve mu od té doby zvedal žaludek. A ze všeho nejhorší byla ta bezmoc. Pobíhání mezi troskami, nalézání roztrhaných mrtvol přátel. Peter byl mezi čtyřmi šťastlivci, kteří nálet přežili. Bohužel ale s otevřenou zlomeninou stehenní kosti, tudíž do pár hodin zemřel. Bryana na tom ale nejvíc drtilo, že jeho smrt v danou chvíli nijak neprožíval.
Vzhlédl od dřevěného konferenčního stolku.

„Byl. Od chvíle, kdy jsem ho našel, až do konce."

Notnou dobu vládlo ticho. Z vedlejší místnosti bylo slyšet tikání hodin.

„Aha," zamumlala Miranda. Několikrát naprázdno otevřela ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Vypadala jako ryba vytažená na souš. Nakonec si odkašlala, setřela si další slzu, načež si začala mnout dlaně.
„Bolelo ho to hodně?"

Bryan se bál odpovědět. Všichni trpěli, všechny to bolelo. Jenže říct jí, jak moc musel trpět zrovna její muž, úplně nechtěl. Přece jen jí nepřišel přitížit, jen osvětlit pár věcí. Netušil, kolik se toho dozvěděla z oficiálních zpráv. Pověděli jí vůbec, jak umřel? Nebo oznámili, že zesnul jako hrdina v boji, a víc se v tom nepitvali? Možná by měl radši mlčet, než řekne něco, co by neměl.
Pohlédl na ni a chystal se odhalit pravdu, ale zoufalství, které z ní přímo čišelo, mu sebralo vzduch z plic. Děsilo ho, co by s ní mohlo tohle prohlášení udělat. Rozbil by ji tím jako porcelánovou panenku.

„Ne. Byly to dva čisté zásahy. Umřel rychle."

Lež ho pálila v hrdle. Připadal si, jako by právě Petera zradil. Zatraceně, nedokázal mu zachránit život a teď ani nezvládl prozradit jeho manželce, co se skutečně stalo?
Potřeboval se napít. A pořádně.

„Myslela jsem, že zemřel při bombardování..."

V duchu začal panikařit. Tohle byla nepříjemná situace. Tak moc se chtěl rozloučit, neodpovídat, zkrátka jen zmizet a nemuset říkat krutou pravdu, která by akorát ublížila. Složil obličej do dlaní a zajel si prsty do vlasů.

„Jo, máte pravdu," odpověděl jen, hlavu však nezvedl.

Celou dobu to zvládal, normálně s ní mluvil, dokonce i zmínka o Peterovi byla v pořádku, ale nyní, když začali řešit jeho smrt, a ona odmítla akceptovat milosrdnou lež, takže musel zase přemýšlet nad tou osudnou nocí, se mu udělalo zle. V uších se mu rozpískalo, jako by tam schovával poplašné sirény, v podpaží se neskutečně potil a měl sucho v ústech.

„Jste v pořádku? Stalo se vám něco?"

„Dejte mi minutu, přejde to," zakoktal a zavřel oči, protože mu před nimi začaly vybuchovat červené a modré ohňostroje.

Paní Delová něco říkala, možná se ho ptala, jestli nechce přinést vodu, nebo jen nadávala a bála se, že se jí pozvrací na koberec. Nerozuměl jí, veškeré zvuky se slévaly do hlasitého šumění, až jediné, co dokázal rozeznat, bylo hučení vycházející z jeho hlavy. Věděl, že to přejde. Stávalo se to, když se až moc začal vrtat ve věcech minulých. Obyčejně přišel jen pot a zvýšený tep, ovšem ve stresujících situacích, kdy si nepřipadal v bezpečí, se to stokrát zhoršilo.

Zhluboka dýchal, v duchu se soustředil na počítání do dvaceti a zase zpátky k nule. Postupně slyšel lépe, bušení srdce se zklidnilo, na čele mu vyvstal ledový pot. Zvládnul to, bylo to pryč. Padla na něj neskutečná únava. Opatrně si promnul obličej, narovnal se a spustil ruce podél těla. Nyní, když se nemusel soustředit na uklidnění se, mu bylo trapně. Miranda stála kousek od něj, měřila si ho starostlivým pohledem a podávala mu navlhčený ručník a sklenici s vodou.

S tichým poděkováním si obě věci vzal. Otřel si obličej, sklenici vypil na jeden zátah. Když ji položil na stůl a ručník si dal za krk, najednou nevěděl, kam s rukama.

„Omlouvám se," řekl nervózně.

„Stává se vám to často?" Nezněla naštvaně ani zlomyslně. Jen se zajímala. Snad si říkala, že by se tohle mohlo dít i Peterovi, nevěděl.

„V téhle míře ani ne, to jen tak dvakrát za měsíc..." Zahleděl se do země. Proč se mu to muselo stát zrovna tady? Měl přijít jako bývalý voják s upřímnou soustrastí na rtech a být jí oporou, ne se tu takhle složit.
„Vážně se omlouvám."

„Vždyť se nic nestalo. Jen jsem moc nevěděla, jak vám pomoct. Chcete ještě vodu?"

„Ne, děkuju."

Posadila se naproti němu, posunula si brýle o kousek výš.

„Bylo to kvůli tomu, o čem jsme se bavili?"

Nejraději by jí zalhal, ale tušil, že by to zase poznala. U jiných lidí mu to procházelo, ale u ní z nějakého důvodu ne.

„No, ano... Občas se to stává. Ale už je to pryč, vážně."

„Nechci, aby vám bylo zase zle, Bryane. Odpovězte mi prosím na poslední věc..."

„Dobře."

„Proč přesně jste přišel?"

A bylo to tady, otázka, o níž doufal, že nepadne. Jestli na ni teď vyrukuje s tím, že důvod, proč zazvonil, byl čistě sobecký, navíc by ho to bez toho článku v novinách ani nenapadlo, vyhodí ho ven. Lehce se ušklíbl a napil se vychladlého čaje, aby získal čas.

„Víte, ono těch důvodů je víc. Zaprvé jsem až nyní alespoň částečně schopný mluvit o tom, co se stalo, takže mě napadlo, že bych za vámi měl jít a říct vám, co se vašemu muži stalo, když jsem asi poslední živý člověk, který tam byl." Když to řekl nahlas, bodlo ho u srdce.
„A jako další věc mě k tomu donutila i ta zpráva v novinách," přiznal opatrně.

„Aha, takže kdyby mi nezavraždili dceru, ani byste se tu neukázal," řekla a probodla ho pohledem. Ledová královna byla zpět.

„Ne, tak jsem to –"

„Myslím, že už byste měl jít. Ráda jsem vás poznala." Zvedla se a začala sklízet nádobí ze stolu.

„Paní Delová, promiňte, já to tak vážně..."

„Prosím vás, jděte," pronesla plačtivě.

Už raději mlčel. Pokazil, co se dalo. Ručník odložil na křeslo, popadl kabát, obul se, ještě několikrát se omluvil, rozloučil se a skoro vyběhl ven. Když se otáčel, aby se naposledy pokusil napravit škody, s hlasitým prásknutím zavřela dveře a zamknula.

No, to bychom měli, pomyslel si, naštvaný sám na sebe, a vyrazil k domovu.

★ ★ ★

Co říkáte na paní Delovou? A na Bryana? Ještě vám neleze na nervy?
Jakýkoliv připomínky, chyby nebo postřehy klidně pište, snažte se být zdraví a myslete pozitivně, prej to pomáhá.

Hezký zbytek dne,
Quentin