Občas si přál zmizet. Jen zavřít oči a odejít pryč, někam do neexistence, do nicoty, kamkoliv, jen se nenacházet tady. Nechtěl umřít, to ne, v tomhle byl rozdíl. Smrt představovala jisté uvědomění o konci, jeho přijetí a také bolest. Smrt bolela, nejen umírajícího, ale i lidi kolem, přinášela utrpení do srdcí, která do té doby překypovala štěstím, ničila sny a přetrhávala pouta. On chtěl zmizet. Jen ležet, cítit bušící srdce, které se jako malý motýlek snaží dostat ven a roznést co nejvíc pylu, než zchřadne, a pak najednou nic. Přál si nemluvit, nemyslet, nedýchat, nebýt. Vypařit se. Ze života i ze vzpomínek, zastřít je v ostatních mlhou, aby se nezlomili.

Netušil, co přijde po smrti. Nijak ji nevyhledával, i přes všechny hrůzy, jichž byl svědkem. Nepřipadal si jako někdo, kdo by měl právo rozhodovat o svém životě a jeho ukončení, takový úděl patřil jiným. V Boha nevěřil. Docházelo mu, že kdyby opravdu byl, nic z toho, co viděl, by nedovolil. Která entita by totiž mohla tvrdit, že všechny miluje, a pak pozorovat, jak se vzájemně vraždí a koupou ve vlastní krvi? Ne, nějakému náboženství se do rukou odevzdávat nehodlal. A i kdyby něco jako vyšší boží záměr, který by za všechno zodpovídal, existoval, byl si jistý, že by tomu strůjci zájmu nakopal ten jeho vyšší zadek.

Někdy si říkal, jestli by nebylo jednodušší, kdyby po smrti zavládla nicota. Tiché, uklidňující, prázdné nic. Neuvědomoval by si, že je mrtvý. Vlastně by tím skoro splnil to, po čem toužil, zkrátka by zmizel. Jen by se na něj nezapomnělo.

Vypnul vodu a zhluboka se nadechl. Při každém sprchování přemýšlel podobně. O zmizení, o ničem, o smrti. Jednalo se o skoro každodenní rutinu, při níž se paradoxně uklidňoval. Dokud nezačal moc přemýšlet.

Sušil si ručníkem vlasy, snažil se neprohlížet si své poměrně vyhublé tělo v zrcadle nad umyvadlem a uvažoval nad tím, jak krásný by byl svět bez válek. Mladí zblblí kluci by neumírali s přáteli pod kulometnou palbou, matky by nemusely pohřbívat své syny, a ti by naopak nestáli na pohřbu svých statečných otců. Může vůbec existovat mír? Dokázali bychom ho udržet déle než pár hloupých let, kdy bychom se jen připravovali na další boj?

Zavřel oči. Ne, nad tímhle nesmí přemýšlet. Akorát si tím uškodí. Válka je válka, vždycky tu byla i bude, a on s tím nic nezmůže. Jde se s tím jen smířit a doufat, že si za pár let nebude muset zase v rukou potěžkat samopal. Lidstvo je jedna velká kanibalistická stvůra, která nesnáší sebe sama a snaží se se vyhubit. Nemá smysl jí v tom nějak bránit.

Opřel se o chladné dlaždičky a pomalu se svezl na zem. Tohle přesně byly ty chvíle, kdy chtěl odejít. Tyhle momenty, kdy se uvnitř něj objevila obrovská díra roznášející smutek a bolest. Malý hnusný pavouk, co mu pomalu po celém těle trousil jedovaté chloupky, jež se zavrtaly pod kůži, do masa a ještě hlouběji, až do duše, pokud nějakou měl. A bodaly a bodaly, pravidelně, silně, jako jemné jehličky.

Vzpomínky na válku mu ubližovaly. Ale ještě víc ho ničily představy co kdyby válka nebyla. V nich se vždycky scházel s ostatními, chodili na pivo, řešili prkotiny, stresovali se maximálně nad tím, že manželka by ráda pozvala domů na víkend tchyni, a byli spokojení. A hlavně živí.

Zaklonil hlavu a zhluboka vydechl. Potřeboval si vyčistit hlavu. Tyhle fantazie byly sice pěkné, ale procitnutí z nich bolelo jako kopanec do břicha. Vždycky na chvíli ztratil dech, schoulil se a musel poměrně dlouho v duchu počítat, než se zvládl narovnat a pokračovat v cestě.

Vzpomněl si na Christy. Když jí o těchhle myšlenkách vyprávěl, obvykle ho dokázala uklidnit a zaplnit mu hlavu něčím jiným, příjemnějším. Ale to jen na začátku, než i ona sama začala ztrácet sílu. Byla odvážná a odhodlaná ho zachránit, jenže v jistou chvíli se dostala do bodu, kdy mohla buď zachránit jeho, nebo sebe.

Věřil tomu, že si vybrala správně. Věřil, že kdyby zůstala byť jen o minutu déle, zoufalost celé situace by ji srazila ke dnu a ona by se nezvládla postavit. Nevyčítal jí, že odešla. Chápal, jak zničující to pro oba bylo. Táhnul ji dolů, lámal její křehké srdce, ničil její nevinnost. Při každém vyprávění o minulosti zabíjel kus její duše.

Často spolu leželi v posteli a povídali si. Uklidňovalo ho to, protože nemusel nic dělat, vnímal Christyinu přítomnost, a jen mluvil. Vybavil se mu jeden večer, kdy po pěkně vyčerpávajícím záchvatu, při němž hodinu brečel, panikařil a třásl se po celém těle, měl hlavu položenou v jejím klíně, zavřené oči, snažil se nemyslet na nic negativního, a ona mu prsty vjížděla do vlasů. Toho večera jí poprvé řekl, že si někdy přeje odejít, zmizet a už se nevrátit, protože ho tenhle život ničí. Po celou dobu jen nepatrně přikyvovala, maximálně pronesla tiché „hmm“, jinak jeho výlev nijak nekomentovala.

Když nad tím zpětně přemýšlel, už tehdy mu mělo dojít, že je něco špatně. Jenže tou dobou byl ještě moc zničený a plný nedávných zážitků, uplynul přece jen měsíc od jeho návratu. Neviděl všechny ty náznaky, ta znamení, že něco není v pořádku. Nevšímal si varovných signálů. Její mlčení bral jako znamení, že mu rozumí, soucítí s ním, že jí nevadí ho poslouchat. Skromné doteky, jichž bylo méně než kdy předtím, pro něj znamenaly, že si dává pozor, aby něco nepokazila, dávala mu čas, aby si zvykl.

Byl jako slepý, tak jako bývají mladí kluci omámení první láskou, nezkaženou, čistou a upřímnou, on byl omámen křišťálovou bolestí. Zaslepila ho jako amorův šíp, sebrala mu možnost střízlivě uvažovat, nasadila mu černé brýle a zkreslila skutečnost.

A právě kvůli ní přesně měsíc po tomto prapodivném rozhovoru, při němž otevíral své nitro člověku, který už se před ním dávno zamkl za dvířky lhostejnosti, přišel do prázdného domu. Nejprve mu to nedošlo – myslel, že odjela na víkend k rodičům. Jenže když prošel celý dům a zjistil, že jsou pryč naprosto všechny její věci, uvědomil si krutou pravdu.

V tu chvíli jí vážně nic nevyčítal. Jen se sesunul k zemi, telefon, kterým se jí pokusil třikrát zavolat, odhodil na druhý konec pokoje, a proklínal sám sebe. Proti ní ho nenapadlo ani jediné křivé slovo. Chápal, proč to udělala. Udělal by to na jejím místě taky – možná. I když, asi ne. Na to byl až moc obětavý. Všechno vyčítal sám sobě, od toho dne až doteď, kdy seděl v zapařené koupelně a přemýšlel nad minulostí.

Povzdechl si. Ta holka mu zatraceně chyběla. Ani nepočítal, kolikrát na ni ve válce myslel, protože pro něj představovala jediný maják v temnotě, jediný důvod, proč další ráno vstát a jít bojovat. Jenže co teď, kdo byl tím majákem teď? Rodiče? Asi by měli. Pomáhali mu, dělali pro něj vše. A i přes to – nemohl by říct, že to díky nim to nevzdal.

Pomalu se postavil a natáhl se pro oblečení položené na umyvadle. Když si oblékal tepláky, začaly se mu třást prsty. Lhal by, kdyby tvrdil, že to nečekal. Věděl, že to přijde, jen si myslel, že o trochu později. Teď si kvůli tomu ani nezašněroval tepláky.

Jako v mrákotách otevřel okno, vypotácel se z koupelny do chodby a posadil se na zem. Tam to bude nejlepší. Jen zavře oči, přitiskne si hlavu ke kolenům a zase bude na chvíli klid. Na pár minut, než se znovu něco pokazí a celý postup se zopakuje.

Chtělo se mu brečet. Tahle situace ho tak moc ubíjela. Přitáhl si nohy k tělu, čelo si opřel o kolena. Mysl se mu začala projasňovat, třas pozvolna ustával, hlava už se mu nemotala. A v ten moment se rozesmál. Hystericky, nahlas a naprosto zoufale. Místo slz z něj vycházelo něco, co by běžně symbolizovalo štěstí a radost.

Nebyl to normální smích, ne, tohle byl smích člověka, který nad sebou definitivně zlomil hůl a už ani nezvládl brečet. Sjel podél zdi na zem, až se válel na podlaze, tělo zkroucené, a smál se. Tiše, už nevydal jedinou hlásku. Sotva popadal dech, ale nemohl přestat. A nejhorší na tom bylo, že čím déle setrvával, tím víc se mu chtělo plakat.
Všechno mu připadalo ztracené, zničené, beze smyslu, jako by celý svět najednou ztmavl a ztratil veškeré pozitivní aspekty. Stalo se z něj kruté, hnusné místo, kde nemělo cenu se snažit být lepším, protože i přes veškerou vaši snahu jste jen skončili na zemi, v blátě, se sedřenýma rukama. A když jste se zvedli a chtěli to zkusit znovu, našel se nějaký jiný a originální způsob, jak vás srazit na kolena.
Rozkašlal se, tak moc, že se málem pozvracel. Smích se pomalu měnil, nejdříve v chrchlání, potom v pláč.

Konečně se rozbrečel. A snad poprvé byl rád za všechny ty horké slzy vpíjející se mu do trička, za bolest na hrudi a třesoucí se ruce. Protože pokud brečel, tak se ještě nezbláznil.