,,Ah!" Catalina odtáhla ruku ode dveří a zkontrolovala si svůj krvácející prst. Snažila se je otevřít už hodinu ale bez úspěchu. Znala o tom něco málo ale tohle byla špičková technologie. Narovnala se a zatřásla hlavou.

Ozvala se klika.

A sakra. Dveře vrzly a odhalily jí blonďatého asistenta, držícího tác s jídlem. Když ji tam uviděl stát, rozšířily se mu oči údivem. Neváhala ani sekundu a uhodila ho pěstí. Tác s jídlem odletěl.

Blonďák zvedl rozhněvaně pěsti.

,,Ach, ty chudáčku, nevíš nic o boji. Jsi jen kluk na pochůzky."

Nedal na sobě znát, že by jí něco z toho rozuměl. Napřáhl se a pokusil se ji uhodit. Caty ho ale popadla za ruku a kopla ho kolenem do břicha. Překvapivě to ale vydržel a pěstí ji praštil do boku. Naštěstí to nebyla ta poraněná strana. Odstrčila ho a tvrdě ho uhodila do hrudi. Zavrávoral. Udělala otočku a kopla ho do obličeje. Rozběhl se na ni ale ona se mu znovu vyhnula.

,,Ty to jen tak nevzdáš, že ne," řekla. Věděla, že se chová trochu arogantně ale potřebovala zkusit jiný přístup.

Pokusil se ji kopnout ale byl už vyčerpaný. Dobrá, už toho má dost. Popadla ho za vlasy a uhodila ho hlavou do zdi. Spadl na zem a už se nezvedl.

Otočila se k odchodu. Chystala se odejít stejnou cestou jako předtím. Pokoj, který předtím zahlédla, vypadal jako nějaká kontrolní místnost. Neměla možnost si ho lépe prohlédnout ale bylo to to nejlepší místo odkud začít.

Stále na chodbě vídala ty symboly. Stěny byly z kovu, takže symboly na nich byly otisklé. Znala je, ale stále si je nemohla nikam zařadit. To pro ni bylo nejvíc frustrující; když něco znáte ale nemůžete si za nic na světe vzpomenout odkud.

Jak se blížila k tomu pokoji, přitiskla se ke stěně. Opatrně nahlédla za roh, aby viděla dovnitř. Nemohla vidět vše ale zahlédla stůl plný tlačítek a obrazovek. Opatrně se přesunula do pokoje a zjistila, že tam opravdu nikdo není. Došla až ke stolu; už nebyla tolik v pozoru ale stále byla opatrná. Pamatovala na svou poslední chybu a vše sledovala. Sedla si na židli a pokusila se odemknout obrazovku. Zkusila několik hackerských kódů ale nic neprošlo.

,,Zatraceně!"

Vstala a prohlédla si pokoj. Byly tam ještě jedny dveře v rohu po její pravé straně. Předtím je nemohla vidět, protože jí výhled zakrývaly skříně. Přistoupila k nim a hladce je otevřela. Byla to další chodba ale vedla k velkému otevřenému pokoji. Kromě něj tam byly ještě tři další dveře a Caty si nebyla jistá, kterými projít. Šla rovně. Otevřely se s tichým zasyčením. Byla překvapená, když objevila normálně vypadající pokoj; byla to knihovna. Musely tam být stovky knih nacpané v obrovských policích. V rohu uviděla velké křeslo a malý stolek, na něm ležela otevřená knihu. Přistoupila k ní a otočila ji, aby si mohla prohlédnout obal. Nemohla přečíst titul, protože byl v němčině. Kniha vypadala opotřebovaná. Ne tím způsobem, jako by se o ni nikdo nestaral ale naopak, jako by byla mnohokrát čtená s láskou. Obrátila první stránku.

Bylo tam: "Johannovi k jeho promoci. S láskou, tvá sestra Abigail. 23. května 1935."

1935! Kousky skládačky začaly zapadat do sebe. Nebylo možné, že by tohle mohlo být dědictví. Vypadalo to až moc nově. Johann Schmidt! Samozřejmě!

Položila knihu zpět a opustila knihovnu. Naneštěstí nebyla jediná, kdo měl stejný nápad.