„Doporučuji vám, abyste si přečetli následující knihy. Zkuste si překládat odstavce. Když si nebudete vědět rady, přijďte za mnou," řekla učitelka a poukázala na hromádky knih na své katedře. Darae a další dívka se zvedly z lavice, převzaly si hromádky knih a začaly je rozdávat svým spolužákům. Jisung seděl v předposlední řadě u okna malé učebny a zapisoval si názvy knih do sešitu. Dvě mu přistály na lavici. Zvedl zrak od sešitu a podíval se na Darae, která pokračovala dál. Nevěnovala mu ani jeden pohled. Menšímu chlapci se sevřel hrudník a z tváře zmizel úsměv. Pozoroval ji, jak rozdávala knihy a následně se vrátila na své místo. Podepřel si hlavu a tiše povzdychl. Najednou mu někdo zaklepal na rameno.

„Hej Sungu, v pátek plánujeme takový předvánoční večírek jen pro maturanty, přijdeš ještě s blonďákem?" otázal se menšího chlapce jeho spolužák. Nebylo to poprvé, co Woobin organizoval nějakou párty. Jeho rodiče mají velký dům se zahradou a překvapivě jim vůbec nevadí, že si jejich syn skoro každý měsíc pořádá nejrůznější sešlosti. Jisung několikrát jeho dům navštívil a musel uznat, že o zábavu měl postaráno. Tentokrát se mu to ale nehodilo.

„Promiň, ale asi ne. Máme s Felixem jiné plány," a otočil se zpět čelem k tabuli. Jelikož již v neděli jsou Vánoce, chlapci se společně domluvili, že by bylo na čase koupit nějaké dárky. Vždy to řešili na poslední chvíli. Jisung toho nikdy moc nekupoval. Samozřejmě dárek pro svého nejlepšího kamaráda už má, ale nikdy si nebyl jistý v tom, co koupit rodičům a prarodičům. Proto chodili nakupovat spolu, aby si navzájem poradili. Woobin něco zamumlal, ale tomu již menší chlapec nevěnoval pozornost. Učitelka právě mluvila o testu, který Jisung nechtěl prošvihnout. Jakmile šlo o japonštinu, byl perfekcionista. Držel si již druhým rokem čistý průměr a hodlal to dodržet i při maturitě. Jakmile zazvonilo, studenti se začali zvedat a opouštět učebnu. Jisung zamířil ke skříňkám, kde se potkal s Felixem, který se vracel z hodiny angličtiny.

„Tak co?" přišla od blonďáka obvyklá otázka.

„Klasika, dostali jsme zas něco na čtení," informoval ho Jisung a ze skříňky vytáhl učebnici matematiky, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Při cestě do učebny Felix vyprávěl, jak se Minju povedlo urazit učitele. Oba chlapci vstoupili do místnosti s úsměvem na tváři.

„Woobin v pátek zas něco pořádá," prohlásil Jisung, když usedli do lavice.

„Nechceš tam doufám jít, že ne?" zhrozil se blonďák, který tyto akce bytostně nenáviděl a Jisung si toho byl moc vědom. Kdyby asi nic na plánu neměli, snažil by se ho přesvědčit, aby šli. Jemu tyhle akce nevadily, ale nerad na ně chodil sám. Vždy mu dělala společnost Yeji, ale letos, když už se spolu v podstatě nebaví, by musel jít sám a to rozhodně nepřipadalo v úvahu. Ač se na první pohled menší zdál jako extrovert, mezi cizími lidmi byl pravý opak. Energický byl pouze mezi svými nejbližšími, což bylo například u Leeových doma. Ani na chatě se nedokázal pořádně uvolnit. Připadal si tam cizí. Poslední dobou to nebylo nic zvláštního.

„Ne. Vždyť už máme plány," připomněl mu, načež se Felix zářivě usmál. Hned začal Jisungovi popisovat, které všechny obchody chce navštívit. Měl totiž velké plány a na internetu si vyhlídl přesné kousky. Menšímu nezbývalo nic jiného, než aby přikyvoval s širokým úsměvem na tváři. Úsměv mu z tváře zmizel, když zazvonilo a do třídy vstoupila postarší učitelka. Třídu si změřila pohledem, přičemž chlapci v přední lavici vrazila do rukou štos papírů. Následně podrážděným tónem hlasu zavelela, aby se všichni posadili. V tu chvíli bylo celé třídě jasné, že je nečeká nic dobrého.

„Vy si snad ze mě střílíte! Jste tu čtyři roky a nic jste se nenaučili. Řekněte mi, jak chcete odmaturovat z matematiky, když nedokážete vyřešit ani obyčejnou kvadratickou nerovnici? Učivo prvního ročníku! Tři hodiny jsem opravovala písemky, abych zjistila, že polovina z vás absolutně netuší, co dělá!" křičela na třídu rozběsněná učitelka. Obličej měla rudý, zatímco pochodovala po třídě. Před oba chlapce přilétl kus papíru. Blonďák si oddechl, když na svém papíře zahlédl dvojku. Hned se mu ulevilo. Jakmile se však podíval na papír vedle, ten nepatrný úsměv, který se předtím na jeho tváři objevil, zmizel.

„Někteří z vás si už z těch pětek můžou založit sbírku. Jste nejhorší třída, kterou jsem učila!" pokračovala ve svém zuření učitelka. Ve vzduchu se objevila zdvihnutá ruka, která ji konečně donutila přestat po třídě křičet. Naštvaným krokem se vydala k Yeji, která byla dostatečně odvážná na to, aby si rozzuřenou učitelku k sobě přivolala.

„Kolikrát té krávě budu opakovat, že NEBUDU maturovat z matiky?!" promluvil podrážděně Jisung a s rukama překříženýma na své hrudi pozoroval písmenkový papír, na kterém bylo více červené než modré.

„Kdyby se alespoň naučila psát," zašeptal jeho směrem Felix, načež se oba chlapci tiše uchechtli. Na Jisungově papíře se tradičně nacházel červený vzkaz, kde bylo jako vždy napsáno, jak moc neschopný je. Bylo jediné štěstí, že učitelka psala tak hrozně, že to po ní sotva někdo zvládl přečíst. Menší to vzdal hned po páté písemce v prváku. Vždy tam bylo to stejné, tak proč se namáhat? Pravdou je, že s matematikou Jisung bojoval již od prvního měsíce, kdy na školu nastoupil. Dříve neměl problém, ale jakmile se setkal s touhle učitelkou, jeho schopnost a ochota cokoliv počítat klesla k nule. Záměrně si nevybral matematiku jako maturitní předmět, bohužel se jí ale přesto nevyhnul. A učitelce bylo jedno, kdo maturuje a kdo ne. Takže její hodiny Jisung trpěl a snažil se přežít.

„Jestli mě ta svině nepustí k maturitě, přísahám, že ji budu chodit po nocích strašit."

„To by neudělala," snažil se ho Felix uklidnit. Opravdu nerad by viděl pětku na pololetním vysvědčení svého nejlepšího kamaráda.

„Ona? Je na mě zasedlá už od prváku, co jsem jí opravil chybu na tabuli," prohlásil přesvědčeně menší. Bylo to poprvé a naposled, kdy se o hodině matematiky přihlásil a něco řekl. Učitelka se vrátila ke své katedře a zavelela, aby jí studenti vrátili písemky. Napila se ze svého hrníčku, kde pravděpodobně bylo kromě kávy i něco dalšího na uklidnění. Jisung si podepřel hlavu a povzdychl si. Fakt se bál toho, že ho nepustí k maturitě, ale snažil se to na sobě nedat znát. To Felix se vždy přehnaně stresoval, on přece ne. Někdo z těch dvou musí být ten silný. Pravdou ale je, že celá tahle situace s maturitou a ukončením středoškolského života pro něj nebyla lehká.

***

Jisung kráčel po zasněženém chodníku. Dnes byl obzvlášť unavený. Nedával být ve škole od sedmi do čtyř v kuse. Jeho sociální baterka se vyčerpala a on se těšil domů, až zaleze do svého pokoje. Při cestě od Felixova domu začalo jemně sněžit. Vločky menšímu padaly na hlavu. Postupně se stmívalo a noční lampy se začaly rozsvěcet. V jejich záři sníh vypadal ještě kouzelněji. Jisung ale neměl náladu ani čas na to, aby obdivoval jeho krásu. Přál si být doma. V tašce našel klíče a odemkl vchodové dveře do paneláku. Prošel okolo výtahu, na kterém stálo 'mimo provoz' a začal stoupat po schodech do čtvrtého patra. 

Odemkl dveře do bytu a chtěl vstoupit dovnitř, dveře se ale o něco zasekly. Nechápavě dovnitř strčil hlavu, aby se podíval, co dveře blokuje. Na malé chodbě byl kufr a tři větší krabice. Jisung byl zmatený, nevěděl, co se děje. Silně zatlačil na dveře, aby posunul i krabici a mohl konečně vstoupit dovnitř. Zul se, bundu pověsil na věšák, prošel kolem svého pokoje a zamířil do obýváku. Tam narazil na svou matku. V rukou měla několik knih a marně se je snažila dát do tašky. Jisung k ní přišel a podržel jí okraj, který jí celou dobu překážel.

„Nečekali jsme, že přijdeš tak brzo," usmála se na něj a pokračovala v balení, jako by se nic nedělo.

„Co se děje, mami? Někam jedete?" optal se zmateně Jisung. 

„Dostali jsme možnost vyzkoušet naše nové metody na Havajských ostrovech, no není to skvělé? Takovou příležitost jsme nemohli odmítnout," rozzářila se paní Han. Jisungovi rodiče pracují jako mořští biologové a svou práci berou opravdu vážně. Poslední rok pracovali na výzkumu nové metody zkoumání mořského dna, nebo tak to alespoň Jisung chápal. V jejich práci se neorientoval, nezajímalo ho to. Občas mu i lezlo na nervy, že ani při společném obědě jeho rodiče nedokáží myslet na nic jiného než na svou práci, obzvlášť jeho matka.

„To je... hezký," pokusil se o úsměv Jisung. Byl z toho celý mimo, nevěděl, jak reagovat.

„Kdybys nematuroval, hned bychom ti nabídli, abys jel s námi," usmála se na něho. Do obýváku vstoupil pan Lee s deskami v ruce.

„Prosím tě, Jisung má jistě něco zajímavějšího na práci, než cestovat se svými starými rodiči, co?" zasmál se jeho otec a poplácal ho po zádech. Jisung souhlasně broukl a pozoroval je. Když byl malý, jezdíval na jejich výzkumné cesty s nimi. Díky nim navštívil spoustu zemí. Poprvé s nimi byl v Indii ve svých dvou letech. Na nic si nevzpomíná, jen z vyprávění ví, že se vraceli dříve, než bylo v plánu. Jeho rodiče o téhle cestě moc nemluví. V necelých sedmi letech ale zavítal na Filipíny, dále byla Malajsie, kde jeho rodiče chtěli i zůstat. Jemu se ale nejvíce líbilo v Japonsku, kde strávili skoro celý rok. V té době si Jisung zamiloval zdejší kulturu a jazyk.

„Na jak dlouho jedete?" zajímal se menší chlapec. 

„Na měsíc. Neboj, nebudeš tu dlouho sám," ubezpečila ho paní Han, aniž by se na něho podívala. V tu chvíli ale v menším chlapci hrklo. 

„Nebude tu na Vánoce?!" uvědomil si Jisung. Vánoce jsou v neděli a podle toho, jak intenzivně jeho rodiče balí, to vypadá, že odlet je opravdu blízko. Vůbec by se nedivil, kdyby odlétali ještě dneska večer. Paní Han konečně zvedla hlavu od tašek a podívala se na svého syna, který na ni nevěřícně hleděl.

„Promiň nám to, Jisungie. Dozvěděli jsme se to dnes ráno, od té doby balíme. Přivezeme ti něco hezkého -"

„Nejde mi o dárky. Myslel jsem, že budeme konečně spolu," Jisung nechápal, jak se jeho rodiče prostě můžou sbalit a odjet. Celý prosinec strávili v pracovně nebo v laboratořích zkoumáním svých nových metod. Cítil, jak se mu sevřel žaludek. Byla to zrada. Jeho mamka k němu přistoupila a pohladila ho po tvářích.

„Je nám to moc líto, zlatíčko," řekla smutně. Jisung se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Byl na ně naštvaný, zároveň mu ale bylo do breku.

„Budeš u Felixe, stavíš se za babi a dědou. Určitě se zabavíš. Ani si nevšimneš, že tu nejsme," usmál se na něho pan Han a přistoupil k nim a objal svého syna okolo ramen.

„Poslyš, Jisungu. Jsi už dospělý, nemusíš trávit Vánoce a Silvestr s námi. Určitě chceš být se svými kamarády a propařit celou noc, mi ti v tom bránit nebude. Pořádně si to užij," řekl vážnějším tónem hlasu jeho otec. Jisung se pokusil o úsměv a přikývl. Mají pravdu, je dospělý už tři měsíce. Zatím mu ale nepřipadá, že má dospělost nějaké výhody.

... Fall in Love in Seoul ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s