„Hyunjine!" vyjekl blonďák, když se na něho svalil jeho vysoký přítel. Ten se pouze usmál a obmotal okolo jeho pasu ruce. Položil si hlavu na jeho rameno a přes něj se díval na ostatní v obýváku. Felix naštvaně zakroutil hlavou, ale následně se uvelebil.

„Vy dva taky nedáte pokoj," protočil Minho očima a na stůl položil misku se slanými brambůrky, tyčinky a talíř se zeleninou. Byl to jejich poslední večer na chatě a oni se museli zbavit jídla, aby ho zbytečně nevezli zpět domů. Minho se posadil do volného křesla naproti Jisungovi. V pozadí hrála televize, kde probíhal fotbalový zápas. Changbin byl jediný, kdo se skutečně koukal. Ostatní se občas ohlédli, když se ozval jásot a potlesk. Jinak ale v chatě byl klid.

„Nechce se mi věřit, že už je konec. Vůbec se mi nechce vracet," postěžoval si Felix v náruči svého přítele. Nejraději by tu zůstal na měsíc. Dlouho se tak nebavil. Naprosto si vyčistil hlavu, odpočinul si od školy, rodičů, bratra a všech dalších povinností. Cítil se spokojeně. Aby ne, když konečně s Hyunjinem strávil více dní v kuse než jen pouhý víkend. Neměl si opravdu na co stěžovat. Usínal a probouzel se v náručí svého přítele. Dostal tolik polibků, kolik si jen přál a i ještě něco navíc. Byl smutný, že se toho musí vzdát.

„Jo, uteklo to strašně rychle," potvrdil mu Minho. Žádnému z přítomných chlapců se nechtělo domů.  Jenže každý měl své povinnosti, které se nedaly odložit. Minho se natáhl pro plechovku piva a napil se. Dnes neměli v plánu se opíjet, bohatě to stačilo jednou. Nikdo ale nebyl proti si zpříjemnit večer trochou alkoholu. Changbin nejstaršího napodobil a též se napil ze své plechovky.

„Bože, mně se tak nechce zpátky!" zasténal naštvaně Changbin a zabořil se do opěradla. Ostatní se nad tím uchechtli.

„Komu z nás jo? Tebe alespoň nečeká maturita," odvětil Felix a zašmátral v již poloprázdné misce.

„Prosím tě, matura je hračka. Až uvidíš bakalářku, budeš se ještě chtít vrátit na střední," pohrozil mu Changbin. Studoval na Akademii muzických umění v Seoulu. Jako obor si vybral zvukovou tvorbu. Až vystuduje, chce skládat písně pro známé korejské zpěváky. Ještě si není jistý, jestli se usadí v nějaké kpop společnosti, nebo bude pracovat soukromě pro klasické zpěváky. Minho se ho již několikrát snažil přesvědčit, aby se přidal do společnosti jako stážista, to ale Changbin výrazně odmítl. Nechce se předvádět na jevišti, být pod nějakým dozorem týmu. Dokáže se přizpůsobit, rád si nechá poradit, ale tohle by na něho bylo prostě moc. To raději bude sedět ve studiu a spokojeně si skládat hudbu. Třeba jednou přijme pozici učitele, bůh ví.

„Počkej si na diplomku, Bine," ušklíbl se nejstarší a napil se z plechovky.

„Ale kuš, Minho. Poslouchám to každý večer, alespoň ty mi dej pokoj," řekl prosebně a koutkem oka pohlédl na televizi. Byla přestávka, takže se nedělo nic zajímavého.

„Jak vás tak poslouchám, vypadá to, že jsem na tom nejlíp," zajásal s úsměvem na tváři Hyunjin, jehož hlava vykukovala zpoza blonďáka. Měl pravdu. Hyunjin byl v prvním ročníku vysoké, tudíž ho nečekalo nic důležitého ani převratného. Maximálně tak první zkouškové, které ho čekalo příští týden. Moc si z toho ale hlavu nelámal. Látce rozuměl, navíc má před sebou ještě celý víkend. Teď nehodlal myslet na nic jiného než na svého roztomilého přítele a jejich přátele.

„Gratuluji, nevychloubej se," protočil očima Minho, následně se ale na vyššího usmál, aby dal najevo, že svou poznámku nemyslel nijak zle. Dva chlapci na pohovce se postupně posadili, aby se jim lépe konzumovalo jídlo a pití. Vleže se totiž pije špatně, obzvlášť z plechovky. Konverzace plynula dál. Zapojovali se do ní především starší členové skupiny. Ti se totiž začali dohadovat, který rok vysoké je nejtěžší.

„Samozřejmě, že je to třeťák. Jsi přímo uprostřed. Když neuděláš bakalářku, tak bum a máš ztracené tři roky života. A k tomu ještě jsi nic. Za to čtvrťák, páťák, to máš nějaký titul a doděláváš zbytek. Nikdo se na tebe nebude zlobit, když odejdeš. Už totiž jsi něco!" přednášel své argumenty Changbin. Seděl na kraji pohovky, lokty zapřené o stehna. Jenže ostatní se nenechali jen tak odradit.

„Víš, jaký je to být v závěrečném ročníku? Říkáš si: sedím tu pět let, to přece musím zvládnout! No ale když to nedáš, jsi za idiota. Sice máš titul bakaláře, ale v dnešní době to až tak moc není. Ale kdo má ambice a trpělivost marnit další roky ve škole pro jeden blbý titul?" pozvedl Minho jedno obočí a vítězoslavně se usmál.

„Vy už jste asi zapomněli na ten přechod ze střední na vysokou, co? Náhlá změna, najednou si musíš dělat všechno sám, člověk je jen pouhé číslo v systému. První měsíc jsem si říkal, že jsem se asi zbláznil, že jsem do něčeho takového vůbec vlezl," řekl Hyunjin a položil na stůl prázdnou plechovku. Felix si vzpomněl na září, kdy za ním Hyunjin poprvé přijel. Okamžitě si mladšího přitáhl do náruče a nechtěl ho další hodinu pustit. Nechtěl o škole ani slyšet. Vlastně toho ani moc nenamluvili. Sotva Hyunjin pozdravil pana a paní Lee, slušně jim odpověděl na základní otázky typu: jak se máš? a budeš u nás jíst?, zmizel s blonďákem v pokoji v prvním patře. Felix se nad tou vzpomínkou lehce usmál. No, Jeongin se tu noc moc dobře nevyspal.

„Sungu, vidím to tak, že z nás budou popeláři," usmál se blonďák na svého nejlepšího kamaráda, který pomalu popíjel mojito, které mu Minho udělal na jeho žádost. Na pivo moc neměl chuť a soju už došlo. Nikdo netušil, kde nejstarší sebral čerstvou mátu a bílý rum, ale raději se neptali. Každý má přece nějaké tajemství a že jich za poslední dny měl Minho požehnaně.

„Co máš vůbec v plánu studovat, Lixi?" optal se se zájmem Changbin. 

„Chtěl bych učit. Asi angličtinu, možná pak zemák. Ještě jsem se nerozhodl, jestli chci druhý stupeň základky nebo střední. Podle toho si vyberu, do jakého města půjdu. Školy jsou v Seoulu, Busanu, Jeonju, Daegu a Yeosu," objasnil s úsměvem blonďák. Musí vše ještě pořádně promyslet. Chce se poradit se třídní ve škole a zkonzultovat to se školní poradkyní. Má ještě dost času, přihlášky se musí podat do konce března.

„Na druhý stupeň bych nevlezl, ani kdyby mi zaplatili," prohlásil znechuceně Hyunjin a načal další plechovku. Felix se na něho zmateně otočil. Nechápal, co mu vadí.

„Jsou to malí frackové ve vývinu, neumí se chovat," objasnil.

„Jako kdyby středoškoláci byli lepší," zasmál se Minho. Měl spoustu zkušeností s puberťáky. Ta nejčerstvější byla z podzimu, kdy jel dělat přednášku na jednu školu do svého rodinného města kousek od Seoulu, Gimpa. Nejvíce praxe ale sesbíral na kurzech se společností AFS, kam jezdil jako výpomoc. Díky této úžasné práci nejen že nasbíral zkušenosti a peníze, ale i se seznámil se skvělými lidmi jako je Felix a Hyunjin.

„A co ty, Jisungu? Kam půjdeš?" Changbin svou pozornost přesunul na menšího chlapce v křesle hned vedle něj. Za dnešní večer toho moc nenamluvil, za což asi mohlo zvolené téma. Předevčírem ho nemohli zastavit. Jisung se nepatrně narovnal a položil sklenici s mojitem na stůl.

„Ještě nevím," přiznal a natáhl se pro slané tyčinky, které byly na druhé straně stolu.

„Nevíš? To by jsi měl ale přidat," podivil se Changbin. Připadalo mu zvláštní, že menší ještě nemá zvolený obor. On to věděl hned, že se chce věnovat hudbě. Asi by to psychicky nezvládl, kdyby nevěděl, co ho čeká. Zdálo se mu ale, že Jisunga to netrápí. Zdání ale občas klame a v tomhle případě nejvíce. Menší chlapec přikývl, zatímco chroupal tyčinky. Rázem se ale zvedl z křesla, popadl mojito a vydal se z obýváku pryč.

„Potřebuju si zavolat," odvětil zmatenému blonďákovi.

„Řekl jsem něco špatně?" zeptal se tiše s obavami Changbin. Nepřipadalo mu ale, že by řekl něco nepatřičného. Ostatní mu to i potvrdili.

„Možná bych měl za ním zajít," prohlásil starostlivě Felix a zvedl se z pohovky. Hyunjin ho ale zastavil uchopením zápěstí.

„Říkal, že si jde zavolat. Vypadal spíše unaveně, nech ho," a přitáhl si blonďáka na klín. Felix se ještě jednou starostlivě podíval na dveře vedoucí pryč z obýváku, ale pak usoudil, že by to opravdu měl nechat být. Kdyby se něco dělo, určitě by mu to Jisung řekl. Nebo to si alespoň myslel. Koho ale obavy nepřešly, byl Minho, který bojoval sám se sebou.

„Já si taky musím ještě něco zařídit. Vy se zatím určitě zabavíte," usmál se Minho a pohledem zakotvil na televizi, odkud se začal linout jásot. Changbin se ohlédl a zanadával. Jeho tým prohrával. Minho se nezaobíral dvojicí na pohovce, která si něco zamilovaně šeptala. Doufal, že mu nerozvržou postele. Vydal se po schodech nahoru a rozhlédl se po chodbě. Zastavil se před dveřmi Jisungova pokoje. Všiml si ale, že zpod nich nevychází žádné světlo. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. V koupelnách taky bylo zhasnuto. Pokračoval dál po chodbě, až došel k zadnímu malému obýváku. Vzal za kliku a vstoupil do místnosti.

„Vyděsil jsi mě," vyhrkl Jisung, který nadskočil, jakmile se otevřely dveře. V obýváku byla zapnutá pouze malá lampička. Minho se usmál a zavřel za sebou dveře. To už je potřetí, co mladšího takhle neúmyslně vyděsil.

„Promiň," řekl a posadil se na druhou stranu pohovky, než kde seděl Jisung. Místnost se ponořila do ticha. Ani jeden z nich se neměl k tomu, aby promluvil. Jisung nevěděl, proč starší přišel, a tak očekával, co z něj vypadne.

„Je všechno... v pohodě?" optal se po chvíli opatrně starší. Nechtěl na Jisunga nijak tlačit ani ho vyděsit. Mladší k němu nechápavě zvedl hlavu.

„Jo?" odpověděl váhavě a zmateně. „Proč se ptáš?"

„Zničehonic jsi se zvedl a odešel. Vypadal si... zamyšleně, jako bys byl zabrán do svých myšlenek," objasnil mu Minho. Mladší se zahleděl před sebe. Tak přece jenom si toho někdo všiml.

„Jen mi je líto, že už to končí," pronesl tiše, zatímco točil skleničkou v ruce. Mojito už měl dávno vypité.

„Mně taky. Nerad to tu opouštím, když jsem se sem po dlouhé době zas vrátil," staršího prohlášení donutilo menšího chlapce, aby se na něho znovu podíval a věnoval mu pozornost.

„Dlouho si tu nebyl?" zeptal se zvědavě. Minho se usmál a poprvé odvrátil pohled. Nastalo ticho. Jisung se začal obávat, že se zeptal na něco, co neměl. V duchu si nadával, že měl raději mlčet. Když už si Jisung myslel, že starší nepromluví, stal se přesný opak.

„Nebyl jsem tu přes jedenáct let," Minhův hlas narušil ticho. Mladší lehce vykulil oči. Na jazyku ho svrběly otázky, ale udržel se. Bylo mu jasné, že za tím nebude nic pěkného a rozhodně to neměl v plánu ze staršího dolovat.

„Díky, že se dál neptáš," usmál se jemně Minho a znovu se otočil na mladšího. Pod světlem lampy vypadal úplně jinak. Najednou nebyl až tak roztomilý, působil vyspěle, stále ale něžně. Minho se opřel rukou o opěradlo a prohlížel si mladšího. Věděl, že to nemá dělat, ale nemohl si pomoct.

„Taky díky, že se neptáš," odvětil po chvíli Jisung. Straší tak pochopil, že se opravdu něco děje, ale menší o tom nechce mluvit. A stejně jako on se rozhodl držet zpátky a dát mu prostor, ač mu tak moc chtěl pomoct. Chtěl udělat cokoliv, aby se mladší cítil lépe.

„Chceš udělat ještě jedno mojito?" zeptal se po chvíli zvesela Minho. To Jisungovi vytvořilo mírný úsměv na tváři, což staršího potěšilo.

„Ne, díky. Bylo ale moc dobré. Až se zas někdy uvidíme, musíš mi ho znovu udělat," odvětil Jisung a položil skleničku na stůl. Hned měl veselejší náladu, jeho myšlenky na školu se vytratily a zas se cítil jak na obláčku. Čí nálada naopak poklesla, byla ta staršího. Až se zas někdy uvidí... kdy to bude? Sevřel se mu hrudník nad představou, že by musel čekat další tři měsíce. To nemohl dopustit. Bylo mu ale jasné, že by mu to jedině prospělo. Měl se vrátit do svého režimu a vyčistit si hlavu. U Jisunga přece nemá šanci...

... Fall in Love in Seoul ...

Ále, copak to asi naše drahé postavy trápí? Jinak bych vám chtěla poděkovat za 500 přečtení u této knížky a za 3.7k u prvního dílu. Moc si toho vážím. Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s