„Přísahám, že za 10 minut tam jsme."

„To jsi říkal i u té křižovatky!" napomenula ho Dahyun. Od úst jí unikala pára kvůli chladnému okolnímu vzduchu. Byli na túře dvě hodiny a stále to nevypadalo, že by se blížili ke konci. Nejen že jim starší zapomněl říct, do jakého kopce to půjdou, ale hlavně jim slíbil, že kolem třetí budou opět na chatě. Všem bylo jasné, že to je nesplnitelný cíl, když stále nedorazili do jejich cílové destinace.

„Opravdu už tam skoro jsme. Tuhle zatáčku moc dobře poznávám," snažil se je Minho uklidnit. Ostatní mu ale věnovali zamračený pohled. Kvůli sněhu nebyla cesta moc vidět, proto už třikrát sešli z cesty. A pokaždé je nejstarší utvrzoval v tom, že to tam zná, ač absolutně neměl ponětí, kde se to zas vyskytli. Minho byl trochu zklamaný. Myslel si, že to bude krásný a klidný výlet. Litoval toho, že se lépe nepřipravil. Tentokrát si už byl ale opravdu jistý, že se blíží. Šestičlenná skupina prošla třemi zatáčkami, přičemž se Felixovi povedlo do pasu zabořit do sněhu. Pomocí Hyunjina a Changbina ho vytáhli, ale mladší se klepal zimou. Absolutně necítil nohy. Hyunjin ho vzal ochotně na záda a nejstaršímu věnoval výhružný pohled, aby je už konečně dovedl. Naštěstí se brzy před nimi objevil velký chrám, který dnes již je pouze poutním místem. Skupina se rychle schovala v nejbližším přístřešku.

„Konečně," protočil očima Hyunjin, když Felix slezl z jeho zad, a on se mohl posadit. Ne že by byl jeho přítel těžký, ale po náročné cestě, kdy se brodili hlubokým sněhem, zatímco stoupali do kopce, si prostě potřeboval sednout. Všichni si znaveně povzdechli a vysokého chlapce napodobili. Přístřeškem se rozprostřelo ticho, které narušovalo hlasité oddechování. Changbin se hrabal v batohu, který celou dobu nesl na zádech, aby mohl podat své přítelkyni vodu. V té ale plavaly kousky ledu, takže si Dahyun pouze lokla a láhev mu zas vrátila.

„Ale vypadá to tu hezky, že Sungu?" usmál se Felix, aby pozvedl náladu, a otočil se na svého nejlepšího kamaráda.

„Je mi to tu povědomé," zamumlal menší chlapec, který si prohlížel majestátní stavbu před sebou.

„Netočilo se tady nějaké to tvoje kdrama?"

„Možná," zauvažoval a vstal z lavičky, přičemž opustil přístřešek. Přimhouřil oči, nejen kvůli studenému větru, který ho šlehal do obličeje, ale také aby se více soustředil na tu krásu před sebou. Snažil se vzpomenout, ale marně. Chtěl se podívat na svůj telefon, ale zděšeně zjistil, že nejde zapnout. Pravděpodobně za to mohl okolní mráz. Zároveň s tím přemýšlel, zda si telefon přes noc nabil. Postupně i ostatní začali vylézat s přístřešku, aby okolí chrámu prozkoumali. Nakonec se společně vydali ke dveřím a opatrně prošli dovnitř. Budova byla stará, ale celkem udržovaná. Uvnitř se nacházela velká socha, jejíž identitu skupině byla neznámá. Z uctivé vzdálenosti a tichosti si prohlíželi ono posvátné místo. Po pár minutách vyšli ven, kde je znovu udeřil silný mrazivý vítr.

„Měli bychom si pospíšit. Asi se sem něco žene," poznamenala s pohledem upřeným k nebesům Dahyun. Blížily se k nim tmavé mraky. Skupina se raději dala do pohybu, přičemž Minho nasadil rychlejší tempo. Z kopce se jim šlo podstatně jednodušeji. Šli po již vyšlapané cestičce. Dahyunino tvrzení bylo pravdivé. Nejen že se zvedl silný vítr, začalo i sněžit. Všichni šli hezky za sebou jako tučňáci. 

„Minho hyung, prosím tě, dostaň nás co nejrychleji odsud," zasténal unaveně Hyunjin, který pevně svíral ruku svého blonďatého přítele. Všichni se těšili na to, až zalezou do chaty, uvaří si čaj nebo horkou čokoládu a zmizí pod dekou. Jisung si připadal jako sněhulák. Sníh se na něj lepil, byl obalený od hlavy až k patě. Marně se snažil zprovoznit svůj telefon. Jeho ruce byly rudé kvůli mrazu. Litoval, že si nevzal rukavice. Naštvaně strčil telefon do kapsy, kam poté strčil i své promrzlé ruce. Opravdu ho tenhle výlet nebavil. Byla mu zima, měl hlad, bolely ho nohy, nemůže zapnout telefon. Tiše nadával na Felixe, že se jím nechal přemluvit. Ráno si ještě stál za tím, že nikam nepůjde. Ale jeho sluníčkový kamarád moc dobře ví, co na něho platí. Jisungovým tělem projel chlad a třes. Po dlouhé době zvedl zrak od sněhové pokrývky, pod kterou se údajně nacházela lesní cesta. Zastavil a s lehce pootevřenými rty hleděl před sebe. Nikde nikdo. 

Přece nejde tak pomalu, aby je ztratil. Museli být už za zatáčkou. Chlapec menšího vzrůstu se rozeběhl, aby ostatní dohnal. Bohužel ve sněhu se neběhá moc dobře. Skončil u toho, že spíše hopkal. Vyšlapaná cesta před ním již dávno nebyla. Sněžení se stávalo hustější a hustější, stejně tak i sílil vítr. Ani když Jisung doběhl za zatáčku, své přátele neviděl. Byla tam totiž zatáčka druhá. A po ní další, přičemž následovalo rozcestí. V tu chvíli si Jisung uvědomil, že se ztratil a že jeho kamarádi pravděpodobně nejsou někde před ním. Stál uprostřed křižovatky, odkud vedly tři cesty.

„Felixi!" zavolal hlasitě, ale dostalo se mu pouze ozvěny. Jeho tělem znovu projel třes. Cítil se opravdu nepříjemně. Měl pocit, že každou chvíli zmrzne. Ruce se mu klepaly, když se snažil vyndat svůj telefon z kapsy. Zoufale mačkal zapínací tlačítko, ale bez úspěchu. Zavřel oči, snaže se uklidnit. Nedařilo se mu to. Jeho tělo kromě chladu začala ovládat panika. Co když tady umrzne? Co když neuvidí svoje přátele? Žije tady snad něco, co by ho mohlo sníst? Trhl sebou, když něco zaslechl. Kvůli sněhu a větru špatně viděl i slyšel. Snažil se si namluvit, že to jen někde spadl sníh ze stromu. Jenže když se to ozvalo podruhé a i potřetí, dostal strach. Intuitivně se chtěl rozeběhnout a někde se schovat. Za tu dobu, co se snažil zprovoznit svůj telefon a zoufale volal Felixovo jméno, mu sníh sahal až do půli stehen. Tudíž když se chtěl dát do pohybu, nohy zůstaly na místě. V panice sebou začal házet, aby své nohy uvolnil. Strach mu nedovoloval myslet racionálně. Slyšel pouze, jak se zdroj zvuku přibližuje a brzy se objevil zpoza poslední zatáčky.

„Jisungu!" ozval se známý hlas. Menší si nejdříve myslel, že už má halucinace. Brzy ale v hustém sněžení rozpoznal lidskou postavu. Minho se brodil sněhem až k mladšímu. Jakmile se nacházel dostatečně blízko, Jisung po něm doslova skočil a uvěznil ho v objetí. Minho z toho byl dost v šoku, rychle ale své ruce obmotal okolo menšího chlapce.

„Ani nevíš, jak jsme se o tebe báli," promluvil po chvíli starší, kdy ho Jisung stále svíral ve své náruči. Minho se od něho lehce odtáhl, aby mladšímu viděl do obličeje. Uviděl červené tváře i nos a uslzené oči. Až v tu chvíli si uvědomil, jak moc se mladší v jeho náruči třásl.

„Pojď, musíme pryč. Znám odsud jednu zkratku, jak se zpět dostaneme na hlavní cestu," pobídl menšího chlapce. Pomohl mu se vyhrabat ze sněhu a začali se brodit sněhem po jedné z cest. Jisungovy nohy byly ale unavené. Bylo pro něj náročné se brodit hlubokým sněhem. V jednu chvíli se mu podlomily a on se koleny zabořil do sněhu, což Minha značně vyděsilo.

„Ne-Necítím noh-hy," zamumlal mladší, když se marně pokoušel zvednout.

„Zvládneš mi vlézt na záda? Je to v pohodě?" ujišťoval se starší, protože by nerad narušil Jisungovu komfortní zónu. V tuhle chvíli to ale menšímu bylo jedno. Přikývl a s Minhovou pomocí se mu brzy dostal na záda. Spojil ruce na jeho hrudi a nohy obtočil okolo pasu. Straší se v pomalém tempu rozešel dál po cestě. Věděl, že je před nimi asi půl hodina chůze. Doufal, že se stihnou do chaty dostat dřív, než dorazí sněhová bouřka. V tu chvíli už by byli ve velkém problému. Naštěstí byl mladší poměrně lehký, přesto byla chůze ve sněhu pro Minha náročná.

„D-Děkuju, že jsi m-mě zachránil," staršího polochtal na levém uchu Jisungův chladný dech. Lehce se ošil a pokračoval v chůzi. Nemohl si dovolit zastavovat. Na tváři se mu ale objevil úsměv.

„Jak s-si mě našel-l?"

„Šel jsem na poslední křižovatku a doufal, že to, co pronásleduji, jsou tvoje stopy. Nedokázal jsem rozpoznat, jestli to třeba není medvěd nebo divoké prase. Poděkuj pak Changbinovi. Ten si všiml, že chybíš," Jisung přikývl a více se natiskl na staršího záda. Trochu ho zklamalo, že se po něm Felix nesháněl. On by si jistě všiml, kdyby jeho blonďatý kamarád zmizel. Hlavně by ho nenechal jít samotného poslední. Jisung si tiše povzdechl a položil Minhovi hlavu na rameno. Jeho oči se začaly zavírat. Byl vyčerpaný, promrzlý a hladový.

„Nespi, Jisungie," řekl jemně Minho, když si všiml mladšího zavřených očí. Jisung něco zabručel a více se na jeho zádech uvelebil. Starší si hlasitě povzdechl, aby své tělo trochu uvolnil. Již ho též bolelo celé tělo, ale nechtěl polevit. Už zbýval jen kousek. Několikrát se zahleděl do mladšího tváře na svém rameni. Jisungova líčka byla nafouklá a červená. Připadal Minhovi roztomilejší než obvykle. Uvnitř si ale dělal starosti o jeho zdraví. Doufal, že zbytek jejich pobytu na chatě nepromarodí. Osobně se postará o to, aby Jisung neopustil teplo chaty. Oddechl si, když spatřil střechu chaty. Až v tu chvíli si uvědomil, že neví, jestli ostatní v pořádku dorazili domů. Celou dobu se strachoval o Jisunga, že zapomněl na ostatní. Když je opouštěl, popsal jim zbytek cesty. Touhle dobou už by měli být dávno v teple chaty. Opravdu už nechtěl jít znovu do hor a pátrat po nich. Jakmile si ale všiml kouře, který vycházel z komína, ulevilo se mu. Chodidlem zabouchal na dveře, doufaje, že ho někdo uslyší a přijde mu otevřít.

„Hyung!" vyjekl nadšeně Felix a vtáhl nejstaršího dovnitř. Minho bojoval s tím, aby se mu nepodlomily nohy. Blonďákovi rychle zmizel úsměv z tváře, jakmile si všiml menšího chlapce na jeho zádech.

„Sungu!" vyděsil se Felix, když pohlédl do rudé tváře svého kamaráda. Svým vystrašeným vyjeknutím přilákal pozornost ostatních, kteří se z obýváku hrnuli do předsíně.

„Klid, jenom mi usnul na zádech. Je v pohodě," ubezpečil ho rychle nejstarší a jemným hlasem začal na Jisunga mluvit, aby ho probral. Po pár lehkých ranách na stehně se menší chlapec skutečně probudil. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Nedocházelo mu, kde je. Minho ho opatrně položil na botník, přičemž hned poté ho uvěznil Felix ve své náruči, kdy neustále opakoval omluvy. Cítil se tak špatně, že si nevšiml chybějícího kamaráda. Navíc celou dobu, kdy na dvojici čekal, pochodoval po chatě.

„Lixi, musí se převléknout a zahřát," napomenul blonďáka Minho, když neustále Jisunga objímal. Felix rychle odvětil, že se o vše postará. S jeho pomocí se stále ještě zmatený Jisung přesunul po schodech do svého pokoje, zatímco Minho zmizel v tom svém. Nutně si potřeboval dát horkou sprchu a čaj. Celé jeho tělo bylo promrzlé. Raději nepřemýšlel nad tím, jak studené Jisungovo tělo mohlo být.

... Fall in Love in Seoul ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s