Když chlapci přijeli do své cílové destinace, byli překvapeni krásou před nimi. Okolo chalupy, kde stráví celý týden, byla sněhová pokrývka. Slunce se od ní odráželo, až museli přivřít oči. Nejdříve si mysleli, že přijeli první. Felix se už chystal zavolat Minhovi, když v tu se majitel domu objevil zpoza rohu chalupy. S úsměvem na tváři se přebrodil sněhem, aby mohl nově příchozí pozdravit. Hyunjin ho přátelský poplácal po zádech, Felix ho přivítal objetím, zatímco Jisung se spokojil s prostým slovním pozdravem.

„Jaká byla cesta? Vše v pořádku? Nezabloudili jste?" zajímal se hned nejstarší. Hyunjin ho ubezpečil, že nenastaly žádné komplikace. Jenže blonďák ho rychle opravil a začal Minhovi vyprávět, jak špatně zabočili a prodloužili si cestu o nejméně deset kilometrů. Hyunjin ho zpražil pohledem, načež se jeho přítel zářivě usmál, a jako by se nic nestalo a následoval nejstaršího.

„Ostatní už přijeli?"

„Ještě ne. Prý se museli někde stavět. Každou chvílí by tu ale měli být" řekl Minho a otevřel dveře do chaty. Sundal si boty, aby dovnitř nenanosil sníh. S úsměvem stiskl tlačítko na světlo, ale k jeho údivu se nic nestalo.

„Mohl bys rozsvítit? Jinak se tady zabiju," Hyunjin nesl jak svůj, tak i Felixův kufr a kvůli šeru, které se v předsíni nacházelo, neviděl, kam šlape. Opravdu nerad by si pustil kufry na nohy.

„Minho -"

„Snažím se!" přerušil ho nejstarší, který marně mačkal vypínač. Nic se ale nedělo. Rychle odběhl do další místnosti, kde zjistil, že světlo též nefunguje.

„Jdu zkontrolovat jističe. Zatím běžte do obýváku, tudy," ukázal jim, než se opět obul do bot a vyběhl z chaty ven. Hyunjin a Felix se mezitím uvelebili na pohovkách v obývacím pokoji. Jisung s námahou přinesl svůj kufr a znaveně padl do křesla. Brzy na to se ozvalo krátké zaskřípání a žárovka se rozsvítila. Minho se spokojeně vrátil zpět.

„Rozdělíme si pokoje. Hyunjin a Lix budou mít pokoj hned naproti schodům. Vedle vás přijde Changbin s Dahyun. Ty Jisungu, si můžeš vzít pokoj naproti první koupelně," oznámil trojici nejstarší. Nikdo nic nenamítal, a tak se vrhli na vybalování. Hyunjin opět vzal oba kufry a vynesl je do patra.

„Sungu, chceš pomoct?" optal se svého nejlepšího kamaráda Felix. Jisung záporně zakroutil hlavou s odpovědí, že to zvládne. Blonďák tedy zmizel v pokoji. Menší chlapec začal táhnout svůj kufr do schodů. Litoval toho, že si spíše nevzal tašku. Už byl skoro nahoře, když se kolečko kufr zaháklo o poslední schod. Jisung trhl s kufrem, aby kolečko vyhákl, ale madlo mu vyklouzlo z ruky. V tu chvíli se kufr svezl po schodech dolů, kde ho naštěstí někdo zachytil.

„Wo* Minho, jsem tu minutu a už se mě pokusil zabít kufr," ozval se hrubší hlas. Jisung s hrůzou na tváři rychle seběhl schody.

„Omlouvám se, neudržel jsem ho. Jsi v pořádku, hyung?" panikařil, zatímco si prohlížel mladého muže před sebou. Changbin se usmál a ubezpečil ho, že se mu opravdu nic nestalo. Přesto se mu Jisung omluvil ještě tak šestkrát.

„Buďte opatrní. Ty schody už jsou dost staré," upozornil je majitel chaty, který se akorát vrátil dovnitř s krabicí v ruce. Changbin přikývl, popadl červený kufr a cestovní tašku, kterou si přehodil přes rameno, a vydal se vstříc nebezpečným dřevěným schodům, které se ještě před chvílí na něho pokusily spáchat atentát. Jisung si povzdechl, když zvedal ze země svůj vlastní kufr, u kterého měl pocit, že opět ztěžkl nejméně o pět kilo.

„Počkej, pomůžu ti," Minho položil krabici na zem a vydal se k menšímu chlapci na pomoc. Jisung se ho nejdříve pokoušel přesvědčit, že to zvládne, ale Minho nekompromisně zvedl jeho kufr a začal s ním stoupat do prvního patra. Menší si povzdechl a následoval ho. Nejstarší mu na chodbě s úsměvem na tváři vrátil kufr a ukázal na dveře od jeho nynějšího pokoje. Jisung tiše poděkoval a raději v něm zmizel, aby se mu ještě nepovedlo zranit někoho dalšího. Jakmile se všichni ubytovali ve svých pokojích, sešli se opět v obývacím pokoji. Museli chatu ještě dát trochu do pořádku, aby v ní mohli trávit následující týden. Minho a Changbin se vydali do kuchyně, kde začali vyklízet krabice a tašky s jídlem, zatímco ostatní začali uklízet. Bylo nutno vysát, utřít prach a zbavit se pavučin, které se nacházely v rozích místnosti. O práci na celé odpoledne bylo postaráno. Po večeři, kterou ještě z domova přivezla Dahyun, se celá šestičlenná skupina vydala na procházku do vsi, která u chaty byla. Zabaleni v bundách a s baterkami v rukou obešli vesnici a celí promrzlí se vrátili zpět. Každý zmizel ve svém pokoji, kde únavou padli do postele.

Jisunga ráno probudil budík, který si zapomněl vypnout. Z úst mu uniklo pár sprostých slov, když budík vypnul, převalil se na druhý bok a schoval obličej pod deku. Pokoušel se znovu usnout, ale zdálo se, že jeho tělo bylo již odpočaté a připravené na nový den. Po marných dvaceti minutách, kdy se převaloval ze strany na stranu, se naštvaně posadil. Promnul si obličej a pár minut tupě zíral před sebe. Znovu ho probralo až cinknutí telefonu. Nejednalo se ale o nic důležitého. Rozhodl se, že vydá dolů. Navlékl se do tepláků a široké mikiny, udělal si zastávku v koupelně, kde zjistil, že jeho vlasy trčí každý jiným směrem. Upravil je jedním prohrábnutím rukou a konečně se vydal do obývacího pokoje, přes který se dostal do kuchyně. Měl už hlad. Obvykle ráno nesnídá, protože to nestíhá, ale tentokrát se mu hlady kroutil žaludek. Otevřel ledničku a hledal něco dobrého. Na nic z toho, co našel, ale neměl chuť.

„Není to vitrína, do které se můžeš dívat, jak dlouho chceš," ozvalo se za ním. Jisung sebou trhl a práskl dveřmi od lednice. Chvíli mu trvalo, než zaostřil na osobu před sebou. V tu chvíli litoval, že si nenandal své čočky. Brzy se ale jeho zrak srovnal a on poznal Minha, který se opíral o rám dveří.

„Taky ti přeju dobré ráno," zasmál se starší, když na něho Jisung nechápavě hleděl. Odrazil se ode dveří a prošel kolem něj. Otevřel ledničku, ze které vyndal bílý jogurt. Spokojeně si začal chystat snídani v podobě müsli s jogurtem. Jisung ho pozoroval, zatímco v místnosti vládlo ticho.

„Chceš taky?" otočil se na něho s úsměvem na tváři. Jisung se v tu chvíli proklínal, protože si připadal hloupě. Hold po ránu nebývá nejrychlejší. Záporně zakroutil hlavou a znovu otevřel ledničku, kde se ale k jeho smůle nic nezměnilo.

„Na," drkl do něho starší. Jisung se na něho nechápavě otočil. Minho mu strčil do rukou misku s müsli a jogurtem, ze šuplíku vyndav lžičku.

„To je ale tvoje," promluvil konečně Jisung, když si starší začal mazat chleba nějakou pomazánkou.

„Teď už ne. To tvoje zírání nás připraví o všechnu elektřinu," usmál se a zakousl se do chleba. Jisung nepřítomně poděkoval a posadil se k jídelnímu stolu. Pustil se do snídaně, která ani nebyla jeho.

„Koukám, že jsi stále ještě mimo. Spalo se špatně?" Jisung rozpoznal v řeči staršího starostlivý tón hlasu. Rychle záporně zakroutil hlavou. I kdyby se mu špatně spalo, neřekl by to. Přece si nebude stěžovat hostiteli.

„Zapomněl jsem na budík, pak už jsem prostě nemohl usnout," odpověděl mu, načež starší s úsměvem prohlásil, že tohle se mu děje často. Dál už konverzace nepokračovala. Minho měl svůj chléb rychle snědený a opustil kuchyň. Jisung ale až tak rychlý jedlík není, natož po ránu. U stolu seděl bezmála hodinu, kdy projížděl sociální sítě a pomalu do sebe cpal jogurt. Když dojedl, zvedl se od stolu a umyl misku. V tu chvíli do kuchyně vstoupil blonďák s úsměvem na tváři.

„Dobré ráno Sungu," pozdravil ho Felix. Jisung mu pozdrav opětoval., načež se vydal do obýváku, kde už k jeho překvapení všichni byli. Upřímně přemýšlel nad tím, že se ještě vrátí do pokoje a zkusí usnout. To teď ale nepřipadalo v úvahu. Posadil se do křesla a poslouchal konverzaci mezi Minhem, Dahyun a Hyunjinem. Changbin se vyměnil s Felixem v kuchyni, který se vrátil s miskou ovoce. Posadil se na pohovku vedle svého přítele, o kterého se zády opřel. Hyunjin mu obtočil ruku okolo pasu, aniž by se na něho podíval či přerušil konverzaci.

„Měli bychom vymyslet, co tady budeme ten týden dělat," prohlásil nejstarší, když se Changbin vrátil z kuchyně.

„Mluvil jsi o těch vodopádech, hyung -"

„Vodopády?" skočil Changbinovi do řeči Felix, který překvapeně vykulil oči. A nebyl jediný.

„Kousek za vesnicí jsou takové skromné vodopády. Vede k nim malá lesní cesta," vysvětlil jim nejstarší.

„A nebudou náhodou... zmrzlý?" optal se zaraženě Hyunjin. Venku bylo devět stupňů pod nulou, jeho dotaz byl pochopitelný.

„V tom je právě ta krása. Zmrzlý vodopády jsou ty nejhezčí," usmál se Minho, když mu hlavou prolítla vzpomínka. Byla to jejich rodinná tradice. Chodil tam vždy s tátou, který mu toto kouzelné místo i ukázal. Už je to ale patnáct let, co tam naposledy zavítal. Byl si ale stále jistý, že dokáže najít malou cestu, která v tuhle chvíli byla pokryta vrstvou sněhu.

„Minho, jestli zas někam zahučím a zvrtnu si kotník jako v létě, budeš mě další měsíc na přednášky nosit," pohrozila mu jeho spolužačka. Jak Minho, tak Changbin dívku ubezpečili, že se postarají o její zdraví. Konverzace plynula dál. Vymýšlely se další aktivity a místa, která by se dala navštívit. Šestičlenná skupina se nakonec shodla na tom, že dnes se podívají na vodopády, zítra se projdou k chrámu, který je na vrcholu blízkého kopce, a v úterý zajdou k jeskyním do bambusového lesa. 

Jisung byl zaskočen tím, jak moc aktivní skupina plánuje být. Na jeho vkus to bylo až příliš pohybu. Mohl jedině doufat, že přijde špatné počasí a oni budou nuceni zůstat na chatě.

... Fall in Love in Seoul ...

*Wo = prosím vás, existuje to? Jiné citoslovce se mi tam totiž nehodily😅(napadá mě tak ještě HOU, ale...)

Tahle kapitola slouží hlavně k zorientování a znovupředstavení nám již známých postav. Při sám, že další kapitolou se plně ponoříme do děje. Přece jenom si naše partička naplánovala hned několik výletů. Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s