V obývacím pokoji hrála televize, zatímco Jisung v kuchyni ohříval porci nudlí. Jeho mamka seděla na pohovce a poslouchala muže na obrazovce, který mluvil o klimatické změně. Jisung nikdy nepochopil, jak tohle jeho rodiče mohou brát jako zábavu a odpočinek. Sem tam jeho mamka natáhla krk a nahlédla do kuchyně, aby se ujistila, že její syn nic nezpůsobil.

„Koření je napravo."

„Já vím, mami, nejsem tu poprvé," protočil očima Jisung. Náhodou to v kuchyni umí. Jeho mamka ale v něj postrádala důvěru. Nerada by viděla kuchyň v plamenech, anebo jela na pohotovost kvůli uříznutému prstu. Nic z toho se ale nestalo a její syn si úspěšně ohřál a dochutil oběd, ač bylo okolo třetí hodiny odpoledne. Posadil se ke stolu, vytáhl hůlky a pustil se do jídla.

„Nehltej tolik, to jídlo ti neuteče."

„Mamiiii!" okřikl ji Jisung a posadil se tak, aby na něho z obýváku nebylo vidět. Měl už opravdu hlad. Celé dopoledne strávil vypracováváním otázek na japonštinu. Spokojeně jedl své jídlo, když vtom mu zavibroval telefon.

Lee_Min.know
Máš dneska v pět čas? Rád bych tě viděl 😇

Jisung vykulil překvapeně oči. Uvnitř jeho těla se ale rozlehl příjemný hřejivý pocit. Neváhal a rychle odepsal, že nic v plánu nemá, ač se před hodinou vymlouval matce, že má spoustu práce s učením. Najednou škola nebyla tak důležitá, obzvlášť když už byl připuštěn k maturitě. Nebe se nad ním smilovalo. Zkontroloval čas a dojedl jídlo. Hned se přesunul do pokoje, kde se ale zarazil. Opravdu by to potřebovalo uklidit. A jelikož mu blížící se setkání s Minhem zvedlo náladu, zhluboka se nadechl a začal třídit a přerovnávat rozházené papíry. Po půl hodině jeho pokoj vypadal konečně reprezentativně. Teď byl čas připravit sebe. 

Jisung strávil dost dlouhou chvíli před zrcadlem. Vždy si dával záležet na tom, jak vypadá a co si o něm ostatní myslí, ač to nedával na sobě moc znát. Dokázal předstírat, že je sebevědomý a vše zvládne, ale uvnitř byl přesný opak. Chtěl vypadat alespoň z části tak hezky jako Minho, ale stále nebyl spokojený. Ani nevěděl, jak se má obléknout. Budou venku či uvnitř? Budou sedět nebo se pohybovat? Menší chlapec to nevydržel, popadl telefon a otevřel chat s Minhem. Dostalo se mu odpovědi, že starší objevil kousek od své koleje novou kavárnu a rád by ji s někým navštívil. Jisung podle toho přizpůsobil svůj oděv. Ač stále nebyl stoprocentně spokojený, s povzdechem odvrátil pohled od zrcadla. Zbývající čas strávil na své herní židli projížděním Instagramu. Vystřelil na nohy, když si uvědomil, že každou chvíli má být venku. Starší ho má vyzvednout. Nastrkal telefon, klíče, sluchátka a peněženku do kapes a začal si obouvat boty.

„Jdeš za Felixem?" otázal se pan Han, který se vynořil z koupelny. Jeho manželka natáhla hlavu, aby z obývacího pokoje viděla do chodby.

„Ne. Jdu do kavárny s... ehm... kamarádem," zakoktal Jisung, zatímco oba jeho rodiče pozvedli obočí.

„Do kavárny? S kamarádem?" ujišťoval se zaraženě jeho táta. Jisung rychle přikývl hlavou a raději rychle opustil byt. Když sbíhal schody, vypustil z úst pár sprostých slov. Nemohl prostě říct, že jde za Felixem? Teď si jeho rodiče musí myslet Bůh ví, co. Sám si ale nebyl jistý, jak má Minha nazvat. Jsou kamarádi, ale od přespávačky u Felixe, která byla před třemi dny, je všem více než jasné, že se nejedná pouze o kamarádství. Chodí spolu? Musí proběhnout konverzace na toto téma, nebo to prostě tak je? Jisung se opravdu nechtěl pouštět do další debaty o nepochopených citech. Jeho myšlenky se upozadily, jakmile vyšel z paneláku a na silnici stálo dobře známé auto. Opětoval úsměv staršímu za volantem a obešel auto, aby si mohl sednout na místo spolujezdce.

„Nečekáš na mě dlouho?" vyhrkl jako první Jisung, když se posadil do auta. Dostal zápornou odpověď s veselým smíchem. Mladšího líce se zbarvily do růžova z Minhova upřímného úsměvu. Auto se rozjelo a v něm zavládlo zvláštní ticho. Jisung staršího pozoroval. Jak se má teď chovat? Najednou je hrozně nervózní. Nevěděl, co může a co nesmí. Ve vážném vztahu nikdy nebyl a ani si nebyl jist, jestli v nějakém vůbec je. Má Minha chytit za položenou ruku mezi nimi jako ve filmech? Nebo tak to v reálném světe nefunguje? Očima putoval po staršího obličeji. Nikdy si nemyslel, že je líbání tak skvělé a že si na něm člověk může vybudovat závislost. Najednou mu totiž chybí Minhovy rty. Lehce sebou škubl, když najednou auto zastavilo. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Ještě nebyli za řekou, tady ta kavárna rozhodně nebude. S otazníčky v očích se otočil na staršího, kterému hrál na tváři úsměv.

„Na něco jsem zapomněl," řekl a pravou rukou uchopil Jisungovu bradu a nahnul se k němu, aby jejich rty spojil do krátkého polibku. Mladší vykulil oči a sotva dotyk jejich rtů stihl zpracovat. Následně se na staršího rozpačitě usmál a svůj pohled stočil k okénku, aby nebyly vidět jeho rudé líce.

*** 

„Hyung, už nemůžu!" naříkal smutně Jisung. Kavárna, kterou Minho vybral, byla opravdu malá, ale moc pěkná. Menší se nemohl rozhodnout, který cheesecake si má dát, tak mu Minho i přes jeho protesty objednal oba, zatímco sám si koupil kávu. Sedli si naproti sobě k oknu a povídali si. Rychle mezi sebou navodili příjemnou atmosféru. Ani jeden nemohl ze své tváře dostat upřímný úsměv. Jisung spokojeně snědl první dort, ale u druhého kousku se zastavil v půlce. Už byl plný, ale dort byl tak dobrý, až mu bylo líto ho tu jen tak nechat. Ještě když za něj Minho zaplatil.

„Nesměj se mi," poručil menší Minhovi, který se snažil nesmát nad Jisungovou roztomilostí. Dopil kávu v hrníčku a natáhl ruku k mladšího tváři. Opatrně mu z koutku úst setřel šlehačku a prst olízl. Jisung na něho koukal jak na zjevení, zatímco se mu tváře barvily do lehkého odstínu. Tento čin mu připadal opravdu jak z nějakého filmu, přičemž se mu v břiše rozletělo hejno motýlů.

„Chtěl bych se ještě někde stavit a byl bych rád, kdybys šel se mnou. Nevadí?" otázal se vážným tónem zničehonic Minho. Mladší rychle přikývl a věnoval druhému chlapci překvapený pohled, když se Minho zvedl a začal se oblékat. Myslel si, že nejdříve dojí ten dort. Nevadí. Též se zvedl a nasoukal se do bundy. Společně opustili podnik, kde Minho zanechal nemalé spropitné. Nasedli do auta a vydali se na opačnou stranu města, než Jisung bydlel. Musel přiznat, že byl opět trochu nervózní. Starší byl najednou vážný. Svůj zrak měl upřený na silnici a mladšímu nevěnoval ani jeden krátký pohled. Jeho svaly byly lehce napnuté. Aby Jisung alespoň nějak uvolnil atmosféru, zapnul rádio. Minho se na něho najednou podíval a obdaroval ho jemným úsměvem. Poslechli si čtyři písničky, než starší zaparkoval auto a vypnul motor. 

Oba chlapci vystoupili z auta. Jisung se zmateně rozhlédl kolem sebe. Hřbitov? Otočil se, aby se staršího zeptal, co tu dělají, ale Minho už byl pryč. Zachvátila ho na chvíli panika, než ho uviděl vycházet z květinářství na rohu. V rukou nesl malý puget chryzantém. Přišel k zmetenému Jisungovi, uchopil ho za ruku a rozešel se s ním k brance vedoucí do hřbitova. Minho nikam nespěchal. Pomalu se procházeli hřbitovem a prohlíželi si jednotlivé náhrobky. Některé byly nové a hezky udržované, jiné ale dost zchátralé. Vypadalo to, že některé rodiny přestaly své pochované příbuzné navštěvovat. Najednou se Minho zastavil a pustil mladšího ruku. Jisung hned postrádal teplo jeho dlaně.

„Ahoj tati," promluvil do ticha Minho a klekl si před hrob. Jisung vykulil oči a kmital pohledem ze staršího chlapce na náhrobek. Až teď si přečetl jméno, které na mramorovém kameni stálo. Lee Mingyu. Mladšímu se stáhlo hrdlo. Tohle rozhodně nečekal. Minho nikdy nemluvil o své rodině. U vysokoškoláků to není až tak zvláštní. Ale tohle...

„Chtěl jsem ti někoho představit. Určitě si pamatuješ, jak jsem ti povídal o Vánocích o tom roztomilém klukovi, kterého jsem zachránil ve sněžné bouři. Tak tady je. Han Jisung, můj přítel," řekl s úsměvem na rtech Minho, očima sleduje zarámovanou fotografii. Jisung cítil, jak se mu rozmazává pohled. Bylo to pro něj velice emotivní a to hned z několika důvodů. Minho ho nazval svým přítelem, představil otci a očividně o něm mluvil již před dvěma měsíci. To dalo mladšímu jasný důkaz, že to s ním Minho myslí vážně. 

„Dobrý den, pane Lee," promluvil Jisung a klekl si vedle Minha. Usilovně se snažil zahnat slzy. Pohlédl na staršího, když si s ním Minho propletl prsty a usmál se. Mlčky seděli vedle sebe a hleděli na náhrobek. Kolem nich bylo uklidňující ticho, které ale po nějaké době mladší narušil.

„Můžu se zeptat?" zeptal se opatrně. Minho hned pochopil, co ho zajímá, ale chvíli váhal s odpovědí. Už Jisung znovu otevíral pusu, aby ho ujistil, že mu nic říkat nemusí, ale starší ho přerušil.

„Zemřel na rakovinu jater, když mi bylo dvanáct," oznámil tiše s pohledem zabodnutým do květin v druhé ruce. „Byl to opravdu dobrý člověk. Zábavný a veselý, byl pro každou srandu. Často mě brával na naši chatu a tam jsme dělali hlouposti. Bruslili jsme po zamrznutém rybníku, stavěli iglú a sněhuláky, hráli na babu v bambusovém lese a v noci chodili na výpravy do vesnice. Nikdy mě nenapadlo, že o něj ze dne na den přijdu. Nikdo mi o jeho nemoci neřekl." 

„Je mi to opravdu moc líto, hyung," řekl konejšivě Jisung. Muselo to být pro Minha těžké. Pan Lee zněl jako opravdu skvělý člověk a ještě lepší otec. Nedokázal si něco takového představit.

„Už je to ale za mnou. Chodím si sem pravidelně popovídat. Mluvím s ním o věcech, které by má matka nepochopila. Vždy jsem si s ním připadal bližší. Letos jsem konečně pokořil další milník a vrátil se po jedenácti letech na chatu. Netvrdím, že to pro mě nebylo těžké, ale vrátilo se mi spoustu dobrých vzpomínek. A jsem rád, že jsem tam mohl být zrovna s vámi," usmál se starší a pohladil Jisunga palcem po hřbetu ruky. Z vázy vyndal starý puget chryzantém a vyměnil je za nové. Na náhrobku byly další dvě vázy. V té vlevo byly bílé lilie, napravo zas konvalinky.

„Zajímáš se o symboliku květin?" otočil se najednou Minho na mladšího, který byl jeho otázkou mírně zaskočen. O nic takového se nikdy nezajímal. Proč by taky měl? Starší mu po jeho odpovědi věnoval veselý úsměv a pohledem se vrátil na tři vázy na hrobu.

„Bílé lilie mají bohatou symboliku. Jsou to květiny především ctnosti a čistoty. V tomhle případě ale nesou význam klidu, úcty a pokoje. Jsou to oblíbené květiny mojí matky. Já mám rád chryzantémy. Představují štěstí a radost, tím vším pro mě táta byl. V Japonsku vyjadřují věrnost a loučení. Konvalinky též znamenají štěstí, ale i bolest a smutek. Zároveň se říká, že se skrz ně dá komunikovat s mrtvými. Vždy je sem přináší můj hyung," domluvil a zapálil třetí svíčku na hrobě.

„Ty máš staršího bratra?" vyhrkl překvapeně Jisung. Doteď si myslel, že je Minho jedináček. Starší se upřímně rozesmál, což Jisunga ještě více zmátlo.

„Nemám. Jedná se o mého nejlepšího kamaráda. Poznali jsme se právě na chatě, kam jeho rodina přijela navštívit rodinné známé. Bylo to rok před tátovou smrtí. Zůstali jsme spolu v kontaktu, ač jsem tam již nejezdil. Staral se nám o chatu. Často za mnou jezdíval, třebaže bydlel v Busanu. Měli jsme to štěstí, že jsme se později potkali na stejné univerzitě, jen každý na jiném oboru. Svým způsobem je pro mě jako starší bratr," přiznal nakonec a zvedl se ze země. Jisung nikdy neslyšel, že by o někom starší tak pěkně a s úctou mluvil. Musí to být opravdu důležitý člověk v jeho životě. Možná se po smrti pana Lee stal pro Minha vzorem a oporou. To alespoň odhaduje podle jeho mluvy. 

„Pojedeme už?" zeptal se starší, když procházeli hřbitovem směrem k brance.

„Upřímně se mi ještě domů nechce. Můžeme se projít?" navrhl Jisung a Minho s radostí souhlasil. Rozešli se podél plotu hřbitova, kde vedla nová pěší trasa. Již byla tma, pouze za velkými mrakodrapy pronikalo oranžové světlo ze zapadajícího slunce. Jisungovi to připadalo docela romantické. Věnoval staršímu krátký pohled a snažil si dodat odvahu k následujícímu činu. Natáhl ruku a propletl si s ním prsty. Celým jeho tělem prošel příjemný elektrický výboj a na tváři se mu usadil úsměv stejně tak jako u Minha. Procházeli se po chodníku mezi vysokými domy střední třídy. Kolem nich svítily billboardy s reklamami a neonová světla označující názvy okolních podniků. Překvapivě ale bylo na ulici prázdno, což Jisungovi jedině vyhovovalo.

„Není ti zima?" optal se starostlivě Minho, když se k němu Jisung více přitiskl. Dostali se až k řece, kde foukal slabý vítr. Mladší záporně zakroutil hlavou, Minho si ale myslel své. Zničehonic změnil směr a došel k malému pouličnímu stánku, kterých se v Seoulu nacházelo mnoho. Objednal dvě špejle s variací masa a zeleniny, které následně podal Jisungovi a zaplatil.

„To jsi vážně nemusel," řekl s plnou pusou menší chlapec, když se ládoval masem. Minho se mohl nad ním roztéct. Nechápal, jak mu mohl odolávat tak dlouho, když teď se sotva drží, aby ho nepolíbil. Posadili se na lavičku s výhledem na druhou stranu města. 

„Seoul je tak krásné město," povzdechl si zasněně Jisung a pozoroval světla a mrakodrapy.

„Každé město má něco do sebe," dodal starší a kousl do dalšího kousku masa. Jisung se na něho krátce podíval a pak se následně vrátil pohledem na řeku. Z úst mu ale vyšel tichý povzdech, který hned přilákal Minhovu pozornost.

„Někdy ti závidím, hyung. Procestoval si svět a potkal spoustu zajímavých lidí. Za chvíli máš za sebou vysokou a já jsem zatím neslyšel ani jednu věc, ve které bys nebyl dobrý. Jsi vzorný a zodpovědný student, který si lítá po světe jako dozor, učí tancovat budoucí kpop idoly a může si dělat co chce. Máš dokonalý život," povzdechl si Jisung.

„Zapomínáš na fakt o mé rodině," upozornil ho starší, přičemž Jisung vykulil oči. Vůbec si neuvědomil, jak jeho prohlášení vyznělo.

„Promiň, hyung, ne-"

„Neřeš to," usmál se na něho Minho a pohladil ho po ruce. „Řekl bych, že máš pravdu. Až na pár věcí mi bylo v životě přáno. Pravdou ale je, že dokonalý život je docela osamělý. Sice jsem potkal spoustu lidí, ale jen pár z nich mohu považovat za své přátele. Ne všichni mě vidí v takovém světle jako ty. Většina lidí mě vnímá jako sarkastického podivína. Milý jsem jen na ty, na kterých mi záleží."

Minhova slova byla pro mladšího novinkou. Nikdy o něm takto nepřemýšlel. Nenapadlo ho, že ho někteří lidé vnímají jinak. Pro něj byl Minho znak spolehlivosti, cítil se s ním v bezpečí. Hlavně měl vždy pocit, že mu starší rozumí a nikdy ho nenechá na holičkách. Toho si opravdu vážil. V jeho přítomnosti se nemohl zbavit příjemného pocitu na hrudi a úsměvu na tváři. Dokázal s ním mluvit o věcech, které nikdy nikomu neříkal. Konečně byl středem něčí pozornosti. Nikdo se ho neptal na Felixe ani na školu ani na budoucnost. To ho ale zrovna tíží a nedá mu spát. Nechtělo se mu o tom mluvit. Cítil se teď tak spokojeně, tímhle si akorát zkazí náladu. Nedokázal to v sobě už dusit.

„Hyung, chtěl jsem se tě na něco zeptat," začal, načež se na něho Minho tázavě podíval. Podle tónu hlasu poznal, že se něco děje. „Taky jsi se cítil tak... zmateně a ztraceně, když si byl v maturitním ročníku?" Minho ho sjel pohledem a následně se zahleděl do řeky.

„Moc si toho z konce střední nepamatuji. Nebylo to pro mě moc veselé období. Můj první kluk mě podvedl s holkou pár dní před maturitou. Opravdu se stále divím, že jsem prošel," přiznal a lehce se uchechtl, ač se nejednalo o moc upřímný smích. 

„To je mi moc líto. Já jen..." odmlčel se na chvíli, „furt nevím, co budu po maturitě dělat. Do konce měsíce máme mít podané přihlášky na vejšky a já nemám nic. Děsí mě to..." zamumlal, zatímco si prohrával se zipem jeho bundy. Starší mu věnoval soucitný pohled. Přisunul se k němu blíž a rukou ho objal kolem ramen. Jisung se na něho nejdříve podíval a pak mu položil hlavu na rameno. Soustředil se pouze na staršího dotyk. Jak ho hladil po zádech a druhou rukou dělá kolečka na jeho dlani.

„Přemýšlel jsi nad tím, že by si vůbec na vysokou nešel?" zeptal se do ticha Minho. Jisung sebou trhl a zmateně se na něho podíval.

„To nejde. Jsem na gymplu, musím na výšku. Bez ní jsem nic."

„To není pravda. V dnešní době je mnoho zaměstnání, kde berou jen s maturitou," pokračoval starší, ale Jisung nevypadal nijak nadšeně.

„Fakt nebudu celý život sedět za pokladnou a říkat: 'Naši kartičku máte? Bodíky sbíráte? Chcete tašku?' To radši půjdu studovat," prohlásil a opřel se o opěrku lavičky. Seděli mlčky. Ta krásná a příjemná atmosféra byla pryč. Byli vedle sebe a ani jeden nevěděl, co říct. Minho cítil to těžko, které mladšího sužuje. Chápal, že je z toho nešťastný. V hlavě se mu ale objevil nápad.

„Můj hyung vlastní kavárnu. Určitě by se tam místo našlo a vysokou školu na to rozhodně nepotřebuješ. Nemusíš zůstat u jedné práce celý život. Když tě omrzí, můžeš jít dál. Třeba později zjistíš, co tě baví a rozhodneš se studovat. Rozhodně se ale nenuť do něčeho, co nechceš. Pokud se ještě necítíš připravený na další studium, dej si pauzu. Můžeš počkat rok nebo dva," řekl povzbudivě Minho. Bylo poznat, že to Jisungovi šrotuje v hlavě. Přemýšlel o tom, což staršímu dodalo naději.

„Neříkal si ale, že žije v Busanu?" optal se zmateně. Minho se na chvíli zarazil, pak ale přikývl. Jisung na něho překvapeně vykulil oči.

„Nemůžu se přece jen tak odstěhovat do Busanu. To by rodiče asi nezvládli," vyhrkl nešťastně mladší.

„Jsi dospělý, můžeš si dělat, co chceš. Oni se s tím časem smíří."

„Busan je na druhé straně republiky. I kdyby mě tvůj kamarád zaměstnal, kde bych bydlel? Byl bych tam úplně sám. Nikoho a nic tam neznám," z Jisungova hlasu byla poznat úzkost. Děsila ho představa cizího města a prostředí.

„Dokázal bych sehnat menší byt, spíše garsonku."

„Nechci bydlet sám někde na kraji Busanu."

„Kdo řekl, že budeš sám?" chvíli trvalo, než Jisung zpracoval staršího otázku. Překvapeně se na něho podíval. Nevěděl, co říct. Pochopil ho správně? Minho si všiml zmatení a částečného zděšení v Jisungově očích, proto rychle zakročil. Chytil obě mladšího dlaně do svých a položil je mezi ně.

„Jisungie, vím, že se neznáme moc dlouho a teprve začínáme, ale mám peníze a nedělalo by mi problém platit nájem za menší byt. Rozhodně bych tě tam ale neposlal sám. Kdyby ti to nevadilo, rád bych byl na začátku nové etapy tvého života s tebou," řekl s jemným úsměvem Minho. Bál se toho, jak bude mladší reagovat. Přece jenom tohle není nic jednoduchého. Jedná se o zásadní rozhodnutí a on by moc rád byl s ním.

„A-Ale co tvá práce? A škola?" 

„Školu teď ukončím a jsem volný. Busan je dostatečně velké město plné příležitostí, určitě se tam práce pro mě najde. A ohledně tréninků... budou mi chybět, ale vždy mi bylo jasné, že se jich jednou budu muset vzdát. Opravdu bych chtěl být s tebou. Myslím to vážně," dodal pro ujištění. Jisung nebyl schopný slova. Nevěděl, co říct. Tělo ale mluvilo za něj. Cítil teplo, které vycházelo z jeho hrudi a vidění se mu lehce rozmazávalo. Opravdu by se kvůli němu Minho přestěhoval a vzdal všeho? 

„Neplakej, Jisungie. Dej si čas, pořádně si vše promysli," chlácholil ho starší, zatímco ho hladil po nafouklých tvářích. Jisung vzhlédl k noční obloze a snažil se rozmrkat slzy. Tohle ještě pro něj nikdo nikdy neudělal.

„D-Děkuju, hyung," fňukl a zabořil hlavu staršímu do ramene. Minho si ho k sobě přitáhl a obejmul ho. Jemně se s ním nakláněl a konejšil ho. Jisung se cítil v jeho náruči tak šťastně. Spadl mu velký kámen ze srdce.

... Fall in Love in Seoul ...

Drazí čtenáři, ještě jsem vám nepoděkovala za 3k přečtení na této knížce a za 6k přečtení na prvním dílu. Moc to pro mě znamená. Děkuji všem, co komentují a dávají votes. Chtěla bych se vám ještě omluvit  za vynechané termíny. Celý červen byl pro mě dost hektický, neustále jsem někde byla. Teď v sobotu odjíždím na týden do Turecka a pak zas týden strávím na vodě. Jak to bude s kapitolami, to netuším. Budu dělat, co bude v mých silách. Dobrá zpráva pro vás je, že jsem již zahájila přípravy třetího dílu. Už se nemůžu dočkat, až začnu psát. Zbývá nám totiž už jen 6 kapitol do konce, tak doufám, že si to užijete. Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s