„Jisungu, koukej, Sungu!" volal radostně Felix a běžel naproti svému kamarádovi. Jisung zmateně vystrčil hlavu ze své skříňky.

„Bože, Lixi, nekřič," napomenul ho, když k němu blonďák nadšeně dohopsal.

„Koukni se, mám za jedna. Chápeš to? Za jedna z pololetky z matiky!" radoval se a strčil menšímu chlapci telefon přímo do obličeje. Jisung udělal pár kroků zpátky a skrz čočky se snažil zaostřit. Jakmile se zorientoval, všiml si velké tučné jedničky v kolonce matematika. Pogratuloval Felixovi a poplácal ho po rameni, zatímco se vydal směrem do třídy. Jakmile se ale k blonďákovi otočil zády, úsměv mu z tváře opadl. Pohlédl na svůj telefon, kde si všiml oznámení, které se ale bál otevřít. Stáhl se mu žaludek a každým krokem, kterým se blížil k učebně matematiky v prvním patře, měl chuť se otočit a zmizet. Felix kolem něho spokojeně prošel a posadil se na jejich obvyklá místa. Doslova zářil jak sluníčko, zatímco menší vedle něho vypadal, že se ho na chodbě dotkla smrt.

Se zvoněním vstoupila do učebny neoblíbená učitelka se štosem papírů v ruce. Na třídu se ani nepodívala a vrazila hromádku papírů Darae do ruky. Posadila se za katedru a s naštvaným povzdechem začala zapisovat chybějící. Jisung si v tu chvíli přál patřit mezi ty šťastlivce, co tu dnes nejsou. Před Felixem se objevila jeho bezchybná písemka. Hrdě se usmál a opatrně vytáhl telefon se slovy, že si to musí vyfotit. Vzápětí svou písemku dostal i Jisung. Jakmile zahlédl na vrchní části papíru velkou červenou pětku, zavřel oči a zklamaně vydechl. Kolikátá to je pětka? Raději to ani nepočítal. Felix do něho veselé drkl a prohlásil, ať si z toho nic nedělá. Jenže jemu se to řekne.

Felix nebyl dokonalý student, ale ve většině předmětů procházel s dvojkami. Učil se dlouho do noci a přesto ráno panikařil, že nic neumí. Z písemky vždy dostal nejhůř za tři. Jisung mu často záviděl. Nikdy nebyl zrovna studijní typ. Vlastně absolutně nechápal, proč skončil na gymnáziu. Kam jinam ale měl jít? Ani teď neví, co bude dělat. Když on se rozhodl, že se bude učit do noci, k ničemu mu to nebylo. Trojka byla jeho nejlepší známka. Výjimkou byla japonština.

„Jisungu, počkejte na mě po zvonění," řekla zničehonic učitelka a dál pokračovala v komentování písemky. Oslovený chlapec jejím směrem vykulil oči. Najednou měl pocit na zvracení a začaly se mu neskutečně potit ruce. Upřely se na něj zraky všech spolužáků, uslyšel i šepot. Felix ho začal tiše uklidňovat, ale blonďákův hlas byl jako by v mlze.

„Jisungu!" zvýšil Felix hlas, aby získal pozornost svého bledého kamaráda. Jisung zatřásl hlavou, rychle uchopil propisku a začal něco čmárat do sešitu. To, že s ním chce učitelka mluvit, neznamená nic dobrého. Celou hodinu se nedokázal odreagovat. Jeho tělo bylo napnuté a mysl plná obav a otázek. Když zazvonilo, krve by se v něm člověk nedořezal. Jeho spolužáci si spokojeně balili a povídali si.

„Mám na tebe počkat?" optal se blonďák. Než však stihl Jisung odpovědět, učitelka ho pobídla, aby ji následoval do kabinetu. Oba chlapci si vyměnili znepokojivé pohledy. Už ani pro Felixe to nebyla sranda. Zašeptal svému kamarádovi, že na něho počká u automatu, a s povzbuzujícím poplácáním po rameni opustil učebnu. Jisung se s hrůzou v očích zvedl a následoval učitelku do jejího kabinetu, který sdílela s další též ne moc oblíbenou kolegyní. Matematikářka ho vyzvala, aby se posadil do menšího křesla, zatímco ona si začala dělat kávu a stěžovala si na jejich třídu své kolegyni. Každou minutou se Jisung cítil hůře a hůře. Přál si propadnout podlahou či zmizet.

„Jisungu, Vaše výsledky jsou nedostačující. Vlastně až katastrofální," oznámila mu učitelka, když se posadila naproti němu. V rukou třímala desky se všemi jeho písemkami. To, co ale Jisungovi sdělila, nebylo nic nového. Bál se toho, co přijde a měl na to právo.

„Za ty čtyři roky jsem u Vás nezaznamenala žádný posun."

„Já se opravdu snažím, ale -"

„Nedomluvila jsem!" skočila mu do řeči a probodla ho pohledem.

„Probírala jsem to s kolegyní a došly jsme k závěru, že Vás nemohu pustit k maturitě." Jisung na vykulil oči. Svět se mu na chvíli zamotal a ani nevěděl, jak se dýchá.

„T-To nemůžete!"

„Já můžu všechno! Vy mi nebudete říkat, co smím!" vyjela po něm učitelka. Její kolegyně naštvaně kroutila hlavou a mluvila o tom, jak jsou dnes ti spratci nevychovaní. Jisung absolutně netušil, co má dělat. V jednu chvíli se mu chtělo brečet, pak zas zoufalstvím smát. Chtěl se scvrknout do velikosti skleněnky a odkutálet se pod nějakou skříň, kde ho už nikdo nenajde. Učitelka dál mluvila a pokračovala ve svých stížnostech, ale její hlas nedoléhal k Jisungově uším. Jako by byl pod vodou. To přece nemůže být pravda! Již nedokázal sedět na místě. Vystřelil z kabinetu, ignoruje křik učitelky, nezajímaje se o pohledy zmatených studentů. Zapadl na záchody hned do první volné kabinky. Jeho nohy vypověděly službu, žaludek mu udělal kotrmelec a už se nakláněl nad záchodovou mísou, kde skončila jeho včerejší strava. Od rána nic totiž nejedl.

Několik minut seděl na studené podlaze a snažil se uklidnit, ale marně. Přitáhl si kolena k hrudi, zatímco se jeho slzy draly na povrch. Cítil se hrozně jako naprostý ubožák. Co řekne doma? Už teď je zklamáním, jak budou reagovat na tohle? Pár vědců, který má neschopného a hloupého syna. Jeho rodiče se za něho musí stydět. Jak vysvětlí Felixovi, že bude muset opakovat ročník? Přece takhle nemůže přijít mezi své přátele, kteří studují vysoké školy v nejrůznějších oborech. Jeho pláč postupně slábl, až nakonec zůstal pouze sedět s mokrou tváří a s žaludkem na vodě. Hlavou se opřel o zeď a nepřítomně hleděl před sebe. Ignoroval zvonění a hlasy okolo sebe. Brzy se totiž záchody ponořily do ticha. Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Z transu se probral, až když opět uslyšel hlasy. Zakroutil hlavou a s námahou se postavil. Opustil kabinku a u umyvadla si opláchl napuchlý obličej. Měl pocit, že uvnitř hnije, bolelo to. V tuhle chvíli si dokázal vzpomenout na jedinou osobu, kterou nutně potřeboval vidět.

***

Jisung se procházel mezi domy. Byla tma a foukal studený vítr. Chlapec strčil dlaně do kapes, zatímco mu od úst utíkala pára. Sníh už roztál, což jenom přidávalo na pochmurné atmosféře. Jisung kráčel ulicí, až se dostal na malé předměstí. Posadil se na studenou lavičku s výhledem na nefunkční fontánu. Povzdechl si, zatímco se jeho tělo otřáslo zimou. Odkašlal si a obličej zabořil do šály.

„Takhle nastydneš," Jisung zvedl hlavu, jakmile uslyšel uklidňující hrubší hlas, který mu tak chyběl. Minho stál kousek od lavičky ve svém elegantním kabátu. Obdaroval mladšího úsměvem a vyzval ho, aby se zvedl. Sedět na studené lavičce prý není nejmoudřejší nápad. Jisungovi se rozbušilo srdce a při pohledu na staršího si vybavil onen večer, kdy šli na procházku k řece. Skončilo to totiž krátkým polibkem, který stále mladšímu motá hlavu.

„Chtěl jsi se mnou mluvit," konstatoval Minho, když se rozešli do tichých ulic města. Staršího tělo bylo napnuté, nevěděl, co má úplně očekávat. Od jejich posledního setkání nedokáže klidně spát. Chtěl mladšímu napsat, ale nikdy se k tomu nedostal. Svíraly ho obavy. Zpozorněl, když si Jisung povzdechl.

„Promiň, že jsem tě takhle pozdě vytáhl ven. Musíš být jistě unavený," promluvil konečně menší chlapec. Jeho hlas byl sladkou písní pro staršího uši.

„Můžeš mi napsat kdykoliv, vždycky přijdu," věnoval mu Minho jemný úsměv, což zahřálo Jisunga u srdce. Miloval ten pocit, že někoho skutečně zajímá. Ve staršího přítomnosti ho cítil nejvíce.

„Potřeboval jsem si s někým promluvit. A nechci, aby o tom věděl Felix," řekl vážným hlasem Jisung. Minho se na něho zmateně podíval. Opravdu si původně myslel, že bude chtít mladší řešit jejich polibek, ale vypadá to, že ho tíží něco jiného.

„Já..." začal váhavě mladší, „asi neodmaturuju. Dnes mi matikářka oznámila, že mě nechce pustit k maturitě," zamumlal sklíčeně, pozoruje svoje boty. Minho překvapeně otočil jeho směrem hlavu.

„Určitě přeháněla."

„Ne. Můj prospěch z matiky je hrozný. Nechápu, co bereme. Prostě to nedává smysl! Ani z matiky nebudu maturovat, tak proč mě prostě nemůže nechat být?!" vykřikl najednou Jisung, až starší nadskočil. Jisung na něho smutné pohlédl a až pak si uvědomil, že zvýšil hlas.

„Já... promiň. Pro tebe to je blbost, neměl jsem tě tahat z postele. Promiň..." omluvil se a rozešel se směrem k řece k cestě, která ho měla dovést domů. Byl už promrzlý na kost. V hlavě si opakoval, jaký je idiot. Minho určitě čekal něco víc. Teď je akorát za debila, co prostě nezvládne střední. Je sice spoustu otázek, které by chtěl staršímu položit, aby si je vyjasnil, ale v tuhle chvíli nedokázal myslet na nic jiného, než na to, co se dnes stalo ve škole. Minho ho dohnal a nahlas si povzdechl, aniž by se na mladšího podíval.

„Nevím, co na to říct. Tohle jsem nečekal," přiznal a sklopil pohled.

„Možná by bylo dobré si promluvit s třídním. Nebo zajdi za tou učitelkou a požádej ji o hodiny navíc. Asi to nebude nejpříjemnější, ale ukážeš jí tím, že se opravdu snažíš a stojíš o to. Víc asi poradit nedokážu," zakončil svou řadu starší. Jisung poznal v jeho hlase, že se něco děje. Cítil... bolest? Má s něčím takovým zkušenosti? Pravděpodobně ne. Jisung hleděl na jeho tvář z boku. Chtěl vidět jeho hnědé oči, které vždy byly plné radosti. Mladší v nich nacházel útěchu a pochopení.

„Hyung?" oslovil ho nejistě. Rázem zapomněl na všechny své problémy. Cítil, že se něco děje, ale nedokázal určit, co. Bál se toho, že on je viníkem staršího nálady. Minho se na něho konečně otočil a zastavil. Jeho výraz byl vážný, což menšího chlapce pouze zneklidňovalo.

„Zítra odjíždím do Sydney na další kurz se společností. Nějakou dobu tu nebudu," oznámil mladšímu, který nechápal, proč je Minho najednou tak vážný. Neměl by být nadšený?

„Přišel jsem dnes i proto, abych se rozloučil. Až se vrátím, budu mít dost práce ve studiu a ve škole. Asi se teď pár týdnů neuvidíme," pokračoval dál. Sklopil pohled, protože už se nezvládl dívat do těch velkých nechápajících očí před sebou. Zavřel oči a povzdechl si, než je znovu otevřel a lehce se na mladšího usmál.

„Věřím, že ty něco vymyslíš. Určitě si ale promluv s Felixem. Tohle by asi měl vědět jako tvůj nejlepší kamarád. Opatruj se, Jisungu," řekl Minho a bez jakéhokoliv dalšího slova se rozešel na opačnou stranu a nechal mladšího stát samotného a zmateného na cestě u řeky. Jisung úplně nevěděl, jak si má tuhle situaci vyložit. Čím déle ale pozoroval staršího vzdalující se siluetu, měl větší touhu se rozběhnout a obejmout ho. Stáhl se mu žaludek nad chladným tónem hlasu, který starší použil při vyslovování jeho jména. Byl opravdu hodně zmatený. Co teda znamenal ten polibek? Neslíbil snad Minho, že tu vždy bude? Proč se najednou obrací k němu zády? Doslova...

... Fall in Love in Seoul ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s