Místnost byla ponořena do hrobového ticha, jen tikání hodin narušovalo tuto atmosféru. V lavicích seděli žáci a tiše vyplňovali testy. Jisung si podepřel hlavu a povzdechl si. Zavřel oči a usilovně si snažil vzpomenout na poválečnou korejskou literaturu. V hlavě ale bylo prázdno, sotva si vzpomenul na hlavního představitele Hong Wonwooa. Litoval toho, že v prosinci nedával větší pozor. Navíc když se jedná o jednu z maturitních otázek. Konečně si vzpomněl na název knihy, kterou před pár týdny kvůli škole četl. Rychle na čistý papír naškrábal její jméno a začal vypisovat stručný děj. Bohužel jméno autora už zapomněl. Dal by ale ruku do ohně za to, že jeho příjmení bylo Kim. 

„Tak poslední minuta a vybíráme," oznámil učitel, když zvedl zrak od monitoru počítače. Třídou se ozvaly protesty, ale učitel jen zakroutil hlavou. Už jim dal dost času. Jisung se mermomocí snažil vzpomenout na cokoliv, co by mu přidalo alespoň nějaké body. Učitel byl známý tím, že studentům přidával body, když vypsali nějaké informace navíc. Minutová ručička ukázala přesně na půl a učitel zavelel, aby studenti odložili pera a poslali své papíry dopředu. Jakmile Jisung poslal svůj papír, rychle začal listovat sešitem.

„Nebylo to až tak těžké. Tu jedničku by mi mohl dát," pronesl vesele Felix, když se vrátil do lavice za svým kamarádem. Jisung ho obdařil nechápavým pohledem a dál listoval sešitem.

„Bože, já jsem věděl, že to byl Kim!" zanadával menší chlapec, až ho učitel probodl pohledem. Ten se posadil za katedru a začal písemky opravovat, dávaje tak třídě prostor na řešení vlastních věcí. Byl to opravdu dobrý učitel a ještě lepší třídní. Jisung byl rád, že mají jeho a ne tu uřvanou matematikářku, která jim dělá zástupce.

„Yoonah, zařídila jsi ty kytky?" optala se černovlasá dívka své spolužačky.

„Jo. Zařídil jste teda někdo, kdo nám bude sedět u pokladny? Stačil by někdo z prváku, už nám tam tři holky ponesou šerpy," oznámila všem Yoonah. Třídou se roznesl šepot, ne všichni byli při věci. Holt organizace maturitního plesu zbyla jen na ty nejzodpovědnější.

„Včera mi psali, že si kameraman zlomil nohu. Pošlou nám prý jiného," řekla další dívka, která byla členem organizačního týmu.

„Woobine, budeš mít ty konfety?"

„Samozřejmě. Už je mám v autě, dámy," pronesl vesele Woobin a dívkám ukázal palce nahoru.

„Tři lidi ještě nemají zvolenou tu písničku. Chaery, obejdi to," zaúkolovala dívku Darae. Ta vzala papír a hned zamířila k lavici u okna.

„Sungu, Felixi, ještě nemáte vybráno. Zapište se," nechala jim papír na stole a vrátila se za svými kamarádkami. Blonďák pročítal, co si zvolili ostatní. Některé písničky ani neznal.

„Ty už máš vybráno?" optal se se zájmem svého kamaráda. Jisung přikývl a převzal si od něho papír. Dospod napsal své jméno a název své písničky své oblíbené skupiny. Většina jeho spolužáku ani neví, že někdo takový existuje. 

„Dámy a pánové, u mě se koná předmaturitní párty, tak doufám, že všichni dorazíte. Čas ještě upřesním na skupině," zvolal Woobin, až učitel zvedl hlavu od písemek a probodl ho pohledem. 

„Vy jste taky zvaný, pane učiteli," zazubil se na něho chlapec. Učitel zakroutil hlavou, ale na tváři se mu objevil nepatrný úsměv. Svou třídu měl rád, nikdy s nimi nebylo tolik práce. Mladší ročníky jsou o dost divočejší, hlavně tedy druhák. Vzápětí zazvonilo a studenti si začali balit věci a zvedat z lavic. Felix vrátil seznam dívce, od které papír původně dostal a rozešel se za Jisungem. Zbývala jim poslední hodina a pak už mohou jít domů. Blonďák se už těšil na víkend. Jeho otec měl padesátiny. Nechystala se ale žádná větší oslava. Dnes si pan Lee zajde do hospody se svými kolegy a kamarády a v sobotu přijede teta a strýc, možná se jim podaří zpacifikovat i dědečka, který poslední roky odmítá kamkoliv jezdit.

Poslední hodina, což byla angličtina, oběma chlapcům utíkala velice pomalu. Učitelka opět vysvětlovala fungování gramatiky u budoucích časů, což se Jisungovi nedařilo pochopit úspěšně čtyři roky. Ne že by v této oblasti byl blonďák odborník, dost často taky tápal a spíše se řídil intuicí. Monotónní výklad učitelky a pozdní čas zařídil, že studenti se váleli po lavicích, div ještě neusnuli. Felix si podpíral hlavu a čmáral si po učebnici, zatímco jeho kamarád měl v uších sluchátka a koukal na nějaké anime. Venku bylo zataženo, ale nesněžilo. Snad nebude pršet. Nejen že ani jeden z chlapců nemá deštník, ale zmizel by i sníh, což ani jeden nechce. Bílá pokrývka přidává alespoň trochu života do tak pochmurného období. Blonďák má raději léto, kdy ho sluníčko příjemně hřeje a on může skočit do bazénu.

„Psala mi mamka, že se vrátí okolo dvacátého prvního," oznámil Jisung, když se vraceli ke skříňkám, aby se mohli obléknout a konečně vypadnout ze školy.

„Ale to je až po maturáku!" zhrozil se blonďák. Jisung nad tím ale pouze pokrčil rameny a odemkl svou skříňku. V tu chvíli ho Felix obdaroval smutným pohledem.

„Není ti líto, že tady nebudou? Tohle je věc, co se děje jednou za život," nedokázal si představit, že by jeho rodiče nebyli na jeho maturitním plese. Pochopil to u Hyunjina, ale menší chlapec se svou rodinou vychází skvěle.

„Když propadnu, k čemuž nemám daleko, můžu mít maturák ještě jednou. Navíc si myslím, že rodiče ani neví, že o něj přijdou. Mají teď plnou hlavu písku a rybiček, že jim je nějaký ples úplně u prdele," prohlásil Jisung a zavřel svou skříňku trochu silněji, než původně chtěl. Samozřejmě že byl na své rodiče naštvaný, ale nechtěl to dát najevo. Felix ho ale přesto prokoukl, ale nic neřekl. Ač se to nezdá, na tohle téma je Jisung docela citlivý. Společně se rozešli obvyklou cestou domů. Na křižovatce se rozloučili, přičemž Jisung řekl blonďákovi, aby svému otci vyřídil gratulaci k narozeninám. Zatímco menší chlapec měl namířeno do menší pekárny blízko svého domova, aby si koupil něco dobrého k snědku, blonďák vyrazil domů. 

Byl poměrně unavený. Celý týden se řešil jen a pouze jejich maturitní ples. Některé dívky vyšilovaly, že se nestíhá, což by Felix netvrdil. Není ale moc zapojen do organizace, takže si tím nemůže být jistý. Za týden ale bude stát uprostřed tanečního sálu s šerpou a květinou v ruce. Vytáhl z kapsy telefon a otevřel chat se svým přítelem. Chtěl by, aby v ten úžasný den byli spolu. Bylo mu jasné, že se tam Hyunjinovi nebude chtít jít. Jedná se totiž i o maturitní ples jeho sestry, takže je dost velká šance, že se tam objeví alespoň jeho matka. A s tou se opravdu potkat nechtěl. Felix si ale moc přál, aby tam byl, a doufal, že si to starší nakonec rozmyslí a souhlasí. Na zprávu, kterou mu psal dnes ráno, ale ještě neodpověděl. Asi má dost práce s učením. Blonďák konečně došel domů. Z kapsy vytáhl klíče a vstoupil do chodby, kde se zarazil nad neznámým párem bot. Dále si všiml povědomého kabátu. Rychle se svlékl a rozeběhl se do obývacího pokoje.

„Hyung!" vykřikl nadšeně a doslova skočil okolo krku svého přítele, který se sotva stihl postavit a roztáhnout ruce.

„Děti, neviděli jste se čtrnáct dní," zasmála se paní Lee. Nemohla ale odtrhnout pohled od podle ní roztomilého páru. Hyunjin věnoval blonďákovi rychlý polibek na tvář.

„Co tady děláš?" vyhrkl hned Felix, jakmile se odtáhl. Hyunjin se uchechtl a něco tiše poznamenal. Když chtěl ale svému přítelovi odpovědět, již nedostal prostor.

„Samozřejmě přijel za mnou, že?" pronesl zvesela pan Lee, který vstoupil do obývacího pokoje. Všichni v místnosti se rozesmáli, včetně muže, který tuto poznámku řekl.

„Máte pravdu, pane Lee. Nemůžu přece přijít o Vaše narozeniny. Vyčkejte, hned se vrátím," a Hyunjin odešel na chodbu. Felix se překvapeně podíval na svého otce, který zvědavě hleděl na dveře. Blonďák byl zaskočen tím, že si Hyunjin pamatuje narozeniny jeho rodičů. A ještě přijel z Busanu, což jsou čtyři hodiny cesty. Musel vyrazit již v době výuky. Felix ale nezahálel a též se rozeběhl na chodbu, aby se po schodech mohl vydat do svého pokoje, kde schovával narozeninový dárek. Vrátil se akorát včas, aby viděl, jak jeho přítel předává svůj dárek jeho otci. Pan Lee rychle, ale opatrně strhl balící papír a s vykulenýma očima hleděl na plátno. Felix se přiblížil, aby též mohl nahlédnout. 

„Hyunjine, to jsi maloval... ty?" optala se překvapeně paní Lee. Na plátně byl portrét celé Lee rodiny. Vypadalo to úžasně. Pan Lee opatrně položil obraz na jídelní stůl a dojatě přitáhl Hyunjina do objetí. Starší chlapec vypadal zaskočeně, ale rychle krátké objetí opětoval.

„Snažil jsem se, aby to vypadalo co nejrealističtěji. Nejsem s tím ale moc spokojený," přiznal váhavě a poškrábal se na týlu.

„Je to dokonalé, Hyunjine," vyvrátil mu jeho domněnku pan Lee a znovu pohlédl na obraz. Pak svou pozornost přesunul k nejstaršímu synovi, který mu jako dárek věnoval poukaz do jeho oblíbené restaurace společně s novou klávesnicí. Ta aktuální je totiž neuvěřitelně hlasitá, navíc některé klávesy nefungují.

„Jak jsem si to zasloužil?" pronesl řečnickou otázku a obejmul svého syna. Hned začal přemýšlet, kam se obraz vyvěsí. Paní Lee chlapcům oznámila, že chystá kachní pečeni a do dvou hodin by měli tím pádem očekávat oběd. Blonďák chytl svého přítele za ruku a společně se přesunuli do patra.

„Ten obraz je opravdu moc krásný, hyung. Muselo ti to zabrat spoustu času," promluvil Felix, když za sebou zavřel dveře. Hyunjin se posadil na postel, natáhl ke svému příteli a naznačil mu, aby šel k němu blíž. Blonďák se usmál a bokem se posadil na jeho klín, své ruce obmotal okolo staršího krku.

„Řekněme, že mi to zabralo pár nocí. Nebyl jsem s tím stále spokojený a neustále něco předělával," řekl a věnoval polibek mladšímu na krk. Felix zakroutil hlavou a pronesl, že se tak nemusel namáhat jen kvůli jeho rodině. Hyunjin byl ale opačného názoru. 

„Jak bylo? Něco nového?" optal se se zájmem starší, zatímco se natáhl na postel, stále drže svého přítele okolo pasu.

„Psali jsme pár testů a neustále dokola se řeší maturák. Už mi jde z toho hlava kolem," pronesl mile, ale zároveň lehce unaveně Felix. Vzápětí ale dodal: „Četl jsi mou zprávu?"

„Četl," přikývl hlavou starší. To ale nebylo, co chtěl blonďák slyšet.

„A přijedeš?"

„Musím?" zaskuhral hraně Hyunjin. Věděl totiž, co mladší odpoví.

„Samozřejmě! Chci tě tam mít s sebou. Taky jsem byl na tvém maturáku a furt na to rád vzpomínám. Hyung, prosííííím!" prosil Felix a udělal na svého přítele psí oči. Hyunjin protočil očima, ale následně souhlasil a spojil jejich rty.

„Hlavně že minulý rok jsi se společnosti vyhýbal. Obzvlášť, když jsme byli spolu," pronesl ale, jakmile se odtáhl. Felix ho obdařil nesouhlasným pohledem, ač moc dobře věděl, že tomu tak opravdu je. Minulý rok mu opravdu nebylo příjemné, když se s Hyunjinem procházeli společně ve veřejných prostorech, hlavně ve škole. Staršímu to nevadilo, nezajímaly ho názory ostatních, ale s Felixem to dost zamávalo. Teď je ale o rok starší a ví, že se nemá za co stydět. Stal se odolný proti narážkám na jeho sexualitu. To je asi jediná věc, za kterou by svému mladšímu bratrovi měl poděkovat.

„Teď je to ji- nééé," zívl si uprostřed věty Felix, což Hyunjina rozesmálo.

„Náročný den?"

„Ani nevíš, jak jsem se těšil domů. Kdybych věděl, že tu budeš, běžel bych," usmál se na svého přítele a více se k němu natiskl.

„Chceš se na něco podívat, než nás tvoje mamka zavolá na jídlo?" optal se Hyunjin, zatímco hladil mladšího po zádech.

„Můžeme, ale nezaručuji, že neusnu," poznamenal Felix a natáhl se pro notebook na stole. Byl tak rád, že Hyunjin přijel a on si může užít skvělý víkend v jeho společnosti. 

Bohužel ne všichni měli to štěstí jako Felix.

... Fall in Love in Seoul ...

Tahle kapitola se mi psala tak hezky. Zas na chvilku jsme se zaměřili na HyunLix. Miluju vztah mezi Hyunjinem a Felixovými rodiči. Je to tak příjemné psát po tom fiasku u Hwangů doma. Jinak doufám, že se všichni máte dobře. Už jenom měsíc a kus a budou prázdniny. Jsem na sebe opravdu zvědavá. Snad budu produktivnější jak minulý rok. Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s