Od toho dne mi znovu začala nosit jídlo. Nemluví. Možná čeká, že něco řeknu já, ale ani mně se do toho nechce. Nemám co jí říct. Oba víme, co se musí stát.

Dnes však doráží dřív než obvykle a jídlo nenese. V první chvíli mě napadá, že přišel čas, ale zřejmě ne. Hází vedle mě na postel můj mobil. Tázavě na ni hledím - nechá mě jít?

"Lydie už není problém," oznamuje mi. S hrůzou beru mobil do ruky a snažím se nemyslet na nejhorší. Už má na kontě únos, přeci by ji ne… nedokážu to ani domyslet.

Mobil je odemčený - žádné překvapení, vzhledem k tomu, že si já idiot nastavil jako gesto písmeno T. Signál tady dole není, ale chat je otevřený. Mezi námi je konec, zní moje zpráva pro Lyd. Před ní je snad stovka proseb, abych se jí ozval a řekl jí, co se mnou je. Za ní několik otázek a stručných odpovědí. Tohle bych nikdy nenapsal. Rozhodně bych se s ní nikdy nerozešel tímhle způsobem. Ona to musí vědět, ne? Ne?

"Tak co? Můžeme jít?" naléhá Cris. Hledím na mobil a vrtím hlavou.

"Ne," odmítám. Tohle nic nemění. Nic to neznamená. Nezačnu kvůli tomu Cris milovat, ať už si představuje cokoliv.

"Fajn," kývá a bere mi mobil z rukou. Pak se najednou hýbe rychleji, než jsem schopný reagovat. Ruka s nožem se míhá vzduchem a v oblasti břicha mi vybuchuje ostrá bolest. Bodá znovu. Hroutím se na pryčně na stranu a tisknu si ruce na břicho - mám je celé od krve.

"Promiň," šeptá dívka, ale skoro ji neslyším. Pak odchází a nechává mě samotného. Cítím, jak mi krev protéká mezi prsty. Bolí to. Je mi jasné, že tohle se po domácku nevyřeší. Přežil bych možná tak pokud by mě ta šílená holka převezla do nemocnice - a to se nestane.

Choulím se, jako by to mohlo krvácení zastavit, ale vím, že to nepomůže. Mám chuť se rozbrečet. Nevím, jestli kvůli sobě, Lyd, rodičům nebo té bláznivé Cris, kterou víra v příběhy dohnala až k vraždě. Možná kvůli té bolesti. Možná proto, že se bojím konce. A nebo právě proto, že už tohle šílenství končí.

Odněkud z dálky slyším jakési rány, ale jdou zcela mimo mě. Křik - halucinace? Je mi to fuk. Všechno se pomalu ztrácí ve tmě. Po schodech běžící kroky, takové, jaké jsem v poslední době slýchal tolikrát. Cris. Šílená Cris, která až moc věřila pohádkám. Ale tohle je realita, ne pohádka.

Přes bolest nedokážu ani souvisle myslet. Jen si přeju, aby to už bylo za mnou.

Pak se odněkud z blízka ozývá prásknutí a další křik. Je mi to jedno, až do chvíle, kdy na rameni ucítím něčí ruku. Obrací mě a já zjišťuju, že hledím do povědomé dívčí tváře, zkřivené hrůzou a bolestí.

Není to Cris.

Je to Lydie.

Pak se celý svět propadá do tmy.