Viděli tě jako falešníka, tebe, pro mě nejupřímnější stvoření.

Vždy jsi ze mě dokázal vytáhnout to nejlepší, přestože mnohdy jsem se cítil, jako by se mi rozpadal svět, než vše začalo opět dávat smysl.

Tvoje láska byla jiná než láska ostatních, byla specifická a právě díky tomu jediná, jež mi připadala potřebná.

Alespoň jsem si to myslel. Po dlouhou dobu mi připadalo, že díky tobě se mohu na sebe dívat do zrcadla a být spokojený, ale nakonec to nebylo tvou láskou, nýbrž mou vlastní.

Naučil jsi mě milovat sebe samého, nenásilně, s úsměvem na rtech.

Takový efekt měla tvá existence.