Otevřel jsem ji a vykoukla na mě malá knížečka. Byla o něco málo větší než moje dlaň.  Prolistoval jsem ji a držel jsem se ze všech sil, aby mi neukápla slza. Na úvodní stránce bylo napsáno „Když ti bude smutno, otevři si mě". Prolistoval jsem ji a našel jsem své fotky s rodiči, bráchou a ségrou, kamarády z dětství. Vše začínalo úvodním „Jak šel čas". Poté pokračovalo, fotkami, o kterých jsem ani nevěděl, že Hoseok udělal. Cestou k našim rodičům, kdy se Hoseok ksichtil do kamery a já soustředěně sledoval cestu před sebou. Nějaké fotky, když jsme spali. Hoseok špulil rty do kamery a já mu slintal na tričko.

„Tahle je roztomilá, viď," škodolibě se zašklebil a já se rozesmál.

Opravdu, myslel tu slintající fotku. Pevně jsem svíral jeho tričko v dlani, pusu měl otevřenou a spokojeně si chrupkal. Hoseok ležel na zádech, rty vyšpulené a oči vykulené.

„Pěkně nahlas jsi chrápal," drcnul do mě a já nevěděl, co říct.

Nafoukl jsem tváře a svůj pohled přesunul zpět na fotografie. Jedna tam byla z prvního dne, kdy jsme vedle sebe seděli na gauči, Hoseok se s někým bavil a já měl na tváři spokojený výraz.

U našich fotek bylo napsáno: „Začalo to velmi zajímavě, bylo to jen chvilkové. I tak jsem si to neskutečně užil a budu na to rád vzpomínat. Udělal jsem ti tuhle stránku jako vzpomínkovou, aby sis vzpomněl, když se budeš cítit jako špatný bratr nebo syn, co vše pro svoji rodinu jsi schopný obětovat. Jaké šílenosti seš schopný vymyslet. Snad na to budeš také rád vzpomínat a věřím, že jednou se této šílenosti zasměješ. S láskou, Hoseok – tvůj vánoční přítel."

Další stránky byly prázdné a u nich byla poznámka: „Pro další příběhy."

„Je to nádhera, děkuju," usmál jsem se na něj a jemně ho objal. „Kdy jsi to ale sakra stihnul?"

„To je tajemství," zazubil se na mě.

„Ne, fakt, kdy?" nechápal jsem.

„Postupně večer, když jsi spal nebo ráno, když jsi spal. Sehnal jsem fotky od tvojí mamky, další pak, které máš v pokoji. Něco mi poslala tvoje ségra a tady ve fotopotřebách byli tak hodní, a ještě dneska ráno mi to vytiskli, tvůj brácha to jel vyzvednout, aby to nebylo nápadný," mrknul na mě a já jen kroutil hlavou.

„Ty seš neskutečnej," zasmál jsem se. „Ještě jednou strašně díky. Je to nádherný."

„Nemáš zač."

***

Další dny utekly dost rychle. Všichni jsme se rozloučili a já musel slíbit, že určitě brzy zase přijedu a že určitě vezmu Hoseoka. Bolelo mě to. Nechtěl jsem, aby to nastalo. Na Hoseoka jsem si tak neskutečně zvykl. Sice jsem neusínal v jeho náruči, ale občas jsem se v ní probudil a pak musel co nejopatrněji přelézt zpět na svoji půlku. Hoseok sice říkal, že je to v pohodě, že taky občas mívá potřebu se k někomu (ke komukoliv) přitulit a užít si ten pocit bezpečí.

Jenže pojďme si říct – pro mě byl Hoseok neskutečně nebezpečnej chlap. Byl nádherný, byl strašně hodný a chvílemi jsem se opravdu cítil jako kdybych byl ve vztahu. Neskutečně ochotný, milý a holka, se kterou jednou skončí, bude ta nejšťastnější na světě.

Musel jsem si neustále připomínat, že je na holky, že mu za tohle všechno zaplatím a bude konec.

Cestou domů jsme oba mlčeli. Hoseok měl zavřené oči a já se snažil soustředit na řízení. Ani bych nevěděl, co mu říkat. Na jednu stranu jsem nechtěl, aby byl konec, ale na tu druhou, čím dřív to ukončení budu mít za sebou, tím lepší pro mě.

„Díky," prolomil to ticho Hoseok.

„Za co? Že jsem tě odtamtud dostal?" zasmál jsem se (lehce přiškrceně, ale to nebylo v tuhle chvíli důležité).

„Za nejlepší Vánoce v mým životě," pousmál se.

„Už to nemusíš hrát," zašklebil jsem se na něj a zaparkoval před jeho bytem.

„Nehraju nic," zakroutil hlavou a rozesmál se. „Po strašně dlouhý době, kdy jsem na Vánoce nebyl sám. Bylo to moc fajn, díky za to."

„Já ti děkuju taky, že jsi mě v tom nenechal. Sice dostanu po našem rozchodu doma po držce, ale ty šťastný výrazy za to opravdu stály."

„Máš moc fajn rodinu," pootočil se na mě. „Bude to v cajku."

Přikývl jsem a z přihrádky vytáhl obálku, ve které byly peníze.

„Tady, díky."

„Díky," vzal si ji a odpoutal se. „Už půjdu."

Vylezl jsem ven z auta spolu s ním. Pomohl jsem mu vytáhnout kufr s věcmi z auta.

„Hodně štěstí s tím tanečním kroužkem," usmál jsem se na něj.

„Díky, tobě hodně štěstí se školou a celkově v životě," úsměv mi opětoval. „Ještě mě napadlo. Kámoš pořádá na Silvestra party, kam mě pozval, tak kdybys neměl nic lepšího na práci a chtěl jít se mnou?"

„Bohužel, na Silvestra jsem již domluvený s Jiminem, jedeme na nějakou chatu. Každopádně děkuji za pozvání a rád jsem tě poznal," natáhl jsem k němu pravici.

Lhal jsem, ale nedokázal jsem se donutit s jeho nabídkou, která mi udělala radost, souhlasit.

Trošku nechápavě se podíval, ale pak jen slabě přikývl a s tichým „taky" ji stiskl.

„Měj se hezky."

„Ty taky."

Zapadl jsem do auta a zhluboka vydechl. Ruka, kterou mi Hoseok stiskl se mi třásla a pálila. Musel jsem odsud co nejdříve odjet. Chtěl jsem mu navrhnout, že bychom se mohli ještě vidět, ale s myšlenkou, že by mi to mohlo ještě více ublížit, jsem to vzdal.

Můj mozek skočil do nějakého obranného modu a nedokázal jsem z něj vyskočit. Nepřemýšlel jsem. Neměl jsem tušení, proč jsem to udělal takto.

Rozjel jsem se směrem ke svému bytu a ignoroval slzy, které si našly cestičku po mé tváři.

A/n: Hello!

Možná jsem včera zapomněla říct, že tohle bude poslední díl? Nebo bude ještě jeden? Kdo víííí... :D

Snad mě moc neukamenujete.

A snad se díl líbil... :D

Mějte se hezky, já se jdu zahrabat!

Bye!