„Cože?" vypadlo ze mě, když mě pustil na zem a já ucítil pevnou půdu pod nohama.

„Pomohl jsi mi mě přesvědčit, že si tu taneční školu mám opravdu otevřít," usmál se na mě a znovu mě uvěznil v objetí.

Nechápal jsem, co se dělo, ale nechal jsem se unášet okamžikem s tím, že to nějak dopadne.

Bylo to pěkně naprd, celý se to ve mně motalo víc, než mělo.

„Nečekala jsem, že to řeknu, ale Tae, ty se sakra umíš hýbat," obdivně pokývala hlavou ségra a já protočil očima.

Poodstoupil jsem kousek od Hoseoka a zkusil nějak nenápadně vydechnout ten dech, o kterém jsem ani nevěděl, že jsem zadržoval.

„Přece nerupnu z těláku," okomentoval jsem svoje vystoupení a posadil se zpátky k horké čokoládě.

Hoseok se pobaveně posadil vedle mě a něco v jeho očích mi říkalo, že jsem opravdu předčil jeho očekávání, a že je opravdu pyšný. Nijak jsem to nekomentoval, nebylo třeba. Všichni chválili Hoseoka s tím, že se mu povedlo nemožné a jak jsou moc rádi, že jsem vyhledal jeho pomoc, protože bych byl údajně schopný ty tři roky šíleného učení, trápení se a nervování se, zahodit opravdu jen kvůli tělocviku.

Jo, kdybyste věděli, že jsem si ho ještě ani nezapsal...

Byl jsem unavený, jediné, co mě drželo nějakým způsobem vzhůru bylo natěšení na řízky a Hoseok nalepený těsně na mě. Bavil se s mojí rodinou a já mlčky poslouchal. Bylo hezký, jak si spolu rozuměli. A ještě hezčí by bylo, kdyby to byl můj skutečný partner, ale což, nemůžu mít všechno.

Měli jsme za sebou dlouhou procházku na místní zámeček, na které jsme všichni vymrzli a teď jsme se všichni zahřívali svařákem a Hoseok horkou čokoládou.

„Za chvíli bude večeře a pak dárečky!" rozhodla nadšeně mamka.

Ségra jí šla pomoct smažit a já se vydal do pokoje, abych ze své děsně tajné skrýše vytáhl dárek pro Hoseoka. Dal jsem ho do tašky, kde jsem měl dárky pro ostatní a odnesl je pod stromeček. Pěkně jsem je naaranžoval a naposledy si spokojeně prohlédl své dílo.

Vrátil jsem se zpět na gauč a čekal na řízky.

Večeře proběhla v poklidu – ostatně jako každý rok. Procházkou se vše uklidňovalo a teď, když jsme již byli starší, bylo klidné i rozbalování dárků. Do té doby, než jsme se ségrou začali papírovou válku, ale zatím jsme měli slíbené příměří.

Udělali jsme posledních pár fotek před stromečkem a začali rozbalovat dárky. Hoseok od mojí mamky dostal spoustu věcí, bylo vtipné sledovat jeho výraz, když ho moje rodina zavalila dárky. Možná to byl lehce vyděšený výraz. Já jsem si svůj dárek pro něj nechával jako poslední.

Moje originální dárky – ponožky, spodní prádlo, čaje, káva, sprchové gely a antiperspiranty – jako každý rok nezklamaly. K nim jsem každému přidal nějakou speciální věc. Taťka dostal novou sadu šroubováků, o které mluvil, že by se mu strašně moc líbila. Mamka dostala kuchařku, podle které vařila její mamka a ona ji nikde nemohla sehnat. Nechápal jsem, že se mi povedlo ji sehnat, frčela až odněkud z Evropy, kde ji slečna měla doma a nevyužila. Pro mojí mamku měla neskutečnou hodnotu.

Vidět její šťastný úsměv za ty šílený peníze za poštovné opravdu stály.

Pro bráchu a jeho ženu jsem koupil malý kolotoč s medvídky nad postýlku. Pro ségru jsem měl knížku a výlet pro dva do trampolínového centra.

No a poslední byl Hoseok.

Předal jsem mu krabičku s tím speciálním dárkem.

„Neměl sis dělat škodu," pousmál se na mě.

„Otevři to," vybídl jsem ho.

Přikývl a balíček rozbalil. Skousl si spodní ret a párkrát rychle zamrkal.

„To je nádhera," usmál se na mě a dal mi pusu do vlasů.

Celým tělem mi projela taková zvláštní vlna radosti. Náramek, na kterém bylo napsáno „my hope" (moje naděje) si navlékl na ruku a jemný, stříbrný řetízek s taneční figurínou si nechal ode mě navléct na krk.

„Moc děkuju," pohladil mě po ruce.

„Snad ti to udělalo radost," zazubil jsem se na něj a on nadšeně přikývl.

Předal mi dva balíčky.

Otevřel jsem ten první a vykoukla na mě knížka s názvem „Jak sbalit muže během pěti minut".

„Tohle je jako vtip," zazubil se na mě a já protočil očima. „Ten druhý je ten hlavní."

Srdce si divoce bušilo, když jsem otevíral malou krabičku převázanou červenou mašlí.